oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K výkladu subjektivní promlčecí lhůty podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve prospěch poškozeného

publikováno: 12.07.2016

Pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 106 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. je rozhodující den, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Předpoklady úspěšného uplatnění práva na náhradu škody na zdraví jsou porušení právní povinnosti ze strany zdravotnického zařízení tím, že zdravotnický pracovník porušil povinnost poskytovat zdravotní péči v duchu lege artis, dále prokázání existence škodlivého následku na straně pacienta a v neposlední řadě příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vzniklým škodlivým následkem. Z uvedeného vyplývá, že zákonné slovní spojení „vědomost o vzniklé škodě“ nepokrývá pouze informace o ustáleném zdravotním stavu pacienta, ale obsahuje také další předpoklady možnosti uplatnění práva před civilním soudem.

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016,  sp. zn. I. ÚS 834/15

Odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se žalobou u soudu prvního stupně po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 35 100 000 Kč jako náhrady škody způsobené na zdraví. Stěžovatelka uvedla, že dne 14. 11. 2002 v dopoledních hodinách se v zařízení vedlejšího účastníka podrobila koronarografickému vyšetření. Během vyšetření u ní mělo dojít k zúžení pravé koronární tepny, během následujícího odpoledne si u personálu vedlejšího účastníka opakovaně stěžovala na dušnost a bolesti u srdce. I přesto byla uložena na běžné, tedy nemonitorované lůžko. Kolem 20.00 hod. téhož dne zdravotní sestra našla stěžovatelku na lůžku v bezvědomí s počínajícím rozšířením zornic. Po dobu následujících přibližně 30 minut byla prováděna kardiopulmonální resuscitace. Stěžovatelku se podařilo resuscitovat, došlo však u ní k těžkému poškození mozku z nedostatku kyslíku. Stěžovatelka byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 30. 7. 2004 zbavena způsobilosti k právním úkonům a jejím opatrovníkem byl ustanoven její manžel. Manžel stěžovatelky jako její opatrovník dne 23. 2. 2005 nahlížel do zdravotnické dokumentace vedené vedlejším účastníkem a zhotovil si z ní fotografie. Další část zdravotnické dokumentace byla opatrovníkovi okopírována a předána dne 1. 3. 2005. Videozáznam předmětného koronarografického vyšetření byl opatrovníkovi předán až (na jeho žádost) dne 24. 5. 2006. Výše požadované částky byla stanovena s ohledem na náklady na osobní asistentku, na koupi dodávky s možností instalace zvedací plošiny, na náklady na hygienické pomůcky a na náklady potřebné k vytvoření bezbariérového přístupu do bytu a chalupy.

Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žaloba je co do základu nároku důvodná s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí mj. zabýval námitkou promlčení a dovodil, že promlčecí lhůta nemohla začít běžet dříve než od 15. 5. 2006, kdy opatrovník stěžovatelky požádal o předání videozáznamu koronarografického vyšetření. Jestliže byla žaloba podána dne 14. 3. 2007, bylo podle soudu právo uplatněno v rámci dvouleté promlčecí lhůty. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání. Rozsudkem městského soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba stěžovatelky byla zamítnuta. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že manžel stěžovatelky již v době ustanovení opatrovníkem měl informace, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce. Podle názoru odvolacího soudu není z hlediska ust. § 106 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), rozhodující, kdy se poškozený dozví, jakým konkrétním úkonem či opomenutím bylo poškozeno zdraví, tedy kdy je po odborné stránce objasněno, které konkrétní pochybení zdravotnického personálu či ošetření nebo zákrok způsobily škodlivý následek, za nějž je požadována náhrada. Podle odvolacího soudu naopak stačí vědomost, že zákrok ošetřujícího lékaře byl příčinou poškození zdraví. V této souvislosti odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007. Opatrovník stěžovatelky měl mít podle odvolacího soudu tyto informace k dispozici nejpozději dne 23. 2. 2005, kdy nahlížel do zdravotnické dokumentace stěžovatelky. Byla-li žaloba podána dne 14. 3. 2007, byla podle odvolacího soudu podána opožděně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozhodnutími odvolacího soudu a Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podstatou ústavní stížnosti je otázka, od kterého okamžiku počala v předmětné věci plynout dvouletá promlčecí lhůta zakotvená v ust. § 106 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Podle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. S ohledem na znění § 106 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. se objektivní promlčecí lhůta neuplatní.

Ústavní soud poukázal na to, že zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí lhůta nemohla začít běžet dříve než 15. 5. 2006, kdy opatrovník stěžovatelky požádal o předání záznamu koronarografického vyšetření, dospěly odvolací soud a Nejvyšší soud k jinému závěru, a to, že promlčecí lhůta počala běžet již k 1. 3. 2005, tedy ke dni, kdy měl opatrovník k dispozici veškeré skutkové okolnosti, z nichž bylo možné zjistit škodu a její rozsah. Rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu vycházejí z ustálené judikatury, konkrétně z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, 25 Cdo 4670/2007, 25 Cdo 2968/2001 a 21 Cdo 752/2010. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2891/2007 není z hlediska ust. § 106 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. rozhodující, kdy se poškozený dozví o tom, jaká konkrétní chyba lékaře při lékařském zákroku zapříčinila vznik škody; stačí vědomost poškozeného, že zákrok ošetřujícího lékaře byl příčinou poškození jeho zdraví. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4670/2007 se účinek ust. § 113 obč. zák. č. 40/1964 Sb. vztahuje na celou dobu, kdy osoba stižená duševní poruchou, jež ji činí k právním úkonům neschopnou, nemá zákonného zástupce, nejen na časový interval mezi právní mocí rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům a právní mocí rozhodnutí o ustanovení opatrovníka. Z rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 752/2010 dále vyplývá, že při úvaze o tom, kdy se poškozený dozví o škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění, je třeba zaměřit pozornost nikoliv abstraktně na ustálení zdravotního stavu obecně jako takového, nýbrž na to, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil natolik, aby bylo možné poprvé konkrétně hodnotit ztížení společenského uplatnění vyjádřené jednotlivými položkami přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb., a kdy tedy bylo možné na základě skutkových okolností, které měl poškozený k dispozici, objektivně provést jeho ohodnocení. Na ustálení zdravotního stavu poškozeného nelze usuzovat zpětně z poznatků o vývoji zdravotního stavu získaných po skončení léčby v dalším období na základě zhoršení, které nebylo původně předpokládáno. Na základě uvedené rozhodovací praxe odvolací soud i Nejvyšší soud dospěly v nyní souzené věci k závěru o promlčení nároku stěžovatelky.

Ústavní soud zdůraznil, že základním smyslem ust. § 106 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. je zejména ochrana poškozeného, nikoliv ochrana osoby, která škodu způsobila. Nárok na náhradu škody na zdraví totiž odráží specifický charakter této újmy, neboť škodlivý následek se může projevit i s určitým časovým odstupem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2946/13). Ústavní soud ve své judikatuře rovněž vyslovil, že zdraví je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny, jímž je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž zaručuje soukromý život. Ústavní soud rovněž konstatoval, že čl. 7 Listiny je rozvinutím ustanovení o právu na život, zaručeného čl. 6 Listiny. Obecné soudy proto, zdůraznil Ústavní soud, nesmějí odepřít stěžovateli právo na soudní ochranu práva na zdraví bez ústavně akceptovatelného důvodu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13, popř. nález ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2379/08). Ústavní soud konstatoval, že předpoklady úspěšného uplatnění práva na náhradu škody na zdraví jsou jednak porušení právní povinnosti ze strany zdravotnického zařízení tím, že zdravotnický pracovník porušil povinnost poskytovat zdravotní péči v duchu lege artis, dále prokázání existence škodlivého následku na straně pacienta a v neposlední řadě příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vzniklým škodlivým následkem. Na základě vymezení těchto předpokladů Ústavní soud dovodil, že zákonné slovní spojení „vědomost o vzniklé škodě“ nepokrývá pouze informace o ustáleném zdravotním stavu pacienta, ale obsahuje také další předpoklady pro možnost uplatnění práva před civilním soudem. Již z tohoto pohledu lze podle Ústavního soudu dovodit příliš restriktivní přístup odvolacího soudu a Nejvyššího soudu k určení počátku subjektivní promlčecí lhůty.

Ústavní soud dále poukázal na to, že odvolací soud a Nejvyšší soud se nedostatečně zabývaly námitkou stěžovatelky, že subjektivní promlčecí lhůta mohla začít běžet nejdříve po dni 15. 5. 2006, kdy byl opatrovníkovi předán obrazový koronarografický záznam. Odvolací soud uvedl, že „okamžik, kdy mohl opatrovník seznat veškeré skutkové okolnosti, nelze klást až k datu 24. 5. 2006, jak činí soud prvního stupně“, případně že „ze záznamu koronarografického vyšetření nemohl opatrovník ani učinit s ohledem na nedostatek odbornosti žádný skutkový závěr“. Nejvyšší soud takto formulované závěry akceptoval.

Ústavní soud v souzené věci uzavřel, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s tvrzeními stěžovatelky, jednak proto, že nevyšly z obecných zásad logiky, a dále z důvodu nedostatku řádného posouzení otázky, zda se stěžovatelka (resp. její opatrovník) skutečně dozvěděla o tom, že jí byla postupem zdravotnického zařízení způsobena újma na zdraví. První uvedený nedostatek se vztahuje k logické neobhajitelnosti závěru obecných soudů. Tvrdí-li zejména odvolací soud, že opatrovník pro nedostatek odbornosti nemohl z koronarografického záznamu učinit žádný skutkový závěr, nemohl tak učinit ani z dalších dokumentů, které mu již dříve byly vedlejším účastníkem poskytnuty k nahlédnutí, případně byly vedlejším účastníkem či opatrovníkem stěžovatelky okopírovány. Ústavní soud uvedl, že logicky neudržitelný je tento závěr obecných soudů rovněž z důvodu, že obecné soudy hovoří o přístupu stěžovatelky k části zdravotnické dokumentace, avšak ve vztahu k vědomosti o škodě již hovoří o dostupnosti veškerých rozhodných informací. Druhý nedostatek, uvedl Ústavní soud, se vztahuje k tomu, že stěžovatelka (resp. její opatrovník) v řízení před obecnými soudy opakovaně zdůrazňovala, že ze zdravotnické dokumentace nelze dovodit veškeré informace, z nichž by bylo možné učinit závěr o odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu. Tomuto tvrzení stěžovatelky se však obecné soudy vůbec nevěnovaly. Řízení je proto podle Ústavního soudu zatíženo vadami, které zakládají porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud ústavní stížnosti – aniž předjímal úspěšnost návrhu – vyhověl a napadená rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu zrušil.

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.