K rozsahu kriminalizace jednání právnických osob

autor: prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.
publikováno: 20.10.2014

Dnem 1. ledna 2012 nabyl účinnosti zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a o řízení proti nim (dále jen „zák. č. 418/2011 Sb.“). Zavedení trestní odpovědnosti právnických osob představuje vážný zásah do systému českého trestního práva.

Zákon zavedl trestnímu právu do té doby dosud neznámou kolektivní trestní odpovědnost a právnickým osobám přinesl nový, dosud neznámý druh odpovědnosti, a to odpovědnost trestní. Fenomén trestní odpovědnosti právnických osob dostihl Českou republiku relativně nedávno (zákon je účinný dva a půl roku), ale současně relativně pozdě, posuzováno z evropského hlediska, protože v době, kdy byla přijata trestní odpovědnost korporací v České republice, již většina evropských států náležejících ke kontinentálnímu právnímu okruhu trestní odpovědnost právnických osob zavedenu měla.  

Zákon byl přijat po určitém váhání, teoretických diskusích a s určitými rozpaky nad účelností takového postupu. Je ovšem nepochybné, že přijetím zákona se odstranil dluh české legislativy vůči legislativě evropské. Česká republika nemohla zůstat imunní vůči mezinárodním závazkům a doporučením, které, vedle postupující globalizace a sílícího vlivu anglo-amerického práva, se staly rozhodujícím impulzem pro přijetí nové právní úpravy. Kladně je tedy třeba hodnotit již fakt, že se Česká republika zařadila do proudu ostatních států Evropské unie, které mají zakotvenu deliktní odpovědnost právnických osob formami trestního práva, což má význam mimo jiné i z hlediska mezinárodní spolupráce.[1]

I když je trestní odpovědnost právnických osob jen doplňkem trestní odpovědnosti fyzických osob, přesto představuje vážný zásah do systému českého trestního práva, a to zejména tím, že přináší dvě nové základní zásady trestního práva [zásadu souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti fyzické a právnické osoby (§ 8 odst. 3, § 9 odst. 3 zák. č. 418/2011 Sb.) a zásadu přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce právnické osoby (§ 10 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb.)] a modifikuje použití jiné základní zásady trestního práva, a to zásady individuální trestní odpovědnosti osob fyzických osob za její vlastní jednání.[2]

Po přijetí kolektivní trestní odpovědnosti v trestním právu se stal nový zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim předmětem čilých veřejných úsudků, výzkumů i odborných diskusí. Tak například v září 2013 proběhla v Praze v Karolinu mezinárodní konference „Trestní odpovědnost právnických osob v České republice – bilance a perspektivy“ a byla také vydána kolektivní monografie na uvedené téma, ve které lze nalézt řadu úvah o legitimitě takového legislativního postupu, o přínosech i nedostatcích přijaté právní úpravy i o námětech k jejímu zdokonalení.[3]

Trestní odpovědnost právnických osob je aktuálním a důležitým tématem i pro právní řád nám historicky nejbližší, tj. pro právní řád Slovenské republiky. Slovenská republika má sice od 1. 9. 2010 zakotvenu možnost sankcionování právnických osob prostředky trestního práva (zákon č. 224/2010 Z. z.), ale tento způsob právní úpravy, v nauce nazývaný jako nepravá trestní odpovědnost,[4] se ukazuje jako nedostatečně efektivní[5] a vede k závěru přijmout trestní odpovědnost právnických osob v koncepci tzv. pravé trestní odpovědnosti právnických osob upravené ve zvláštním zákoně. Slovenská právní úprava měla být představena do konce roku 2013,[6] nicméně v současné době[7] je slovenský návrh ještě stále v připomínkovém řízení. Jedním z inspiračních zdrojů slovenské právní úpravy má být i český zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Český zákon o trestní odpovědnosti právnických osob trpí, jak to již bývá v české trestní legislativě pravidlem, také jistými nedostatky, kterým by se zákonodárce mohl, při pečlivé legislativní přípravě zákona, důsledném připomínkovém řízení a zejména při přihlédnutí k námitkám ze strany pracovníků teoretické fronty, vyhnout (například nesprávně použitou terminologii zákona, neurčité vymezení výjimky z působnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, nejasné vyjádření zásady přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na právního nástupce, konkrétní nedostatky při sankcionování právnických osob, jen velmi obecnou procesní úpravu řízení proti právnickým osobám, abych uvedl alespoň nejdůležitější z nich). Jedním z nedostatků zákona je i problematický rozsah kriminalizace jednání právnických osob, uvedený v ustanovení § 7 zák. č. 418/2011 Sb.

Nepřekvapuje proto, že v současné době jsou činěny legislativní kroky k úpravě zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim cestou novelizace jednotlivých ustanovení.

Předmětem tohoto příspěvku je zamyšlení nad rozsahem kriminalizace jednání právnických osob v platné právní úpravě a uvedení některých námětů de lege ferenda. 

II. Obecně k rozsahu kriminalizace jednání právnických osob 

Rozsah kriminalizace jednání právnických osob je jednou z obecně teoretických otázek deliktní odpovědnosti právnických osob prostředky trestního práva.[8] Rozsahem kriminalizace rozumím stanovení okruhu protispolečenských jednání, která státní moc postihuje trestními sankcemi, tedy okruhu jednání, která mají nebo nemají být postihována jako trestné činy.

Při stanovení rozsahu kriminalizace právnických osob přichází v úvahu několik variant řešení:

• Odpovědnost právnických osob za všechny trestné činy uvedené ve zvláštní části trestního zákona, resp. za všechny soudně trestné delikty. Tato varianta může být modifikována omezením, že právnické osoby odpovídají za všechny trestné činy, u kterých to „připouští jejich povaha“. V evropských poměrech je příkladem obecné odpovědnosti právnických osob za všechny trestné činy právní úprava ve Francii nebo v Rakousku, ve kterém mohou být právnické osoby odpovědné za jakýkoliv trestný čin v trestním zákoníku i ve vedlejších trestních zákonech.

• Odpovědnost právnických osob jen za vypočtené trestné činy, jejichž katalog bude (taxativně nebo demonstrativně) uveden v trestním zákoně. Příkladem odpovědnosti právnických osob jen za vybrané trestné činy, u kterých to zákon výslovně stanoví, je například právní úprava v Itálii nebo ve Španělsku či Polsku.

• Odpovědnost právnických osob jen za taxativně vypočtené trestné činy, ale pouze takové, u kterých potřeba jejich trestního postihu, pokud byly spáchány právnickou osobou, vyplývá z mezinárodních doporučení či závazků.

• Čtvrtou variantou, kterou můžeme teoreticky zvažovat, je vytvoření speciálních skutkových podstat trestných činů, kterých se může dopustit jen právnická osoba. Takové řešení ovšem český zákonodárce nepřijal. Platí zásada, že každý trestný čin, kterého se může dopustit právnická osoba, může spáchat i osoba fyzická.

V právních úpravách evropských zemí se uplatňují shora uvedené možnosti v různých kombinacích.[9]

Každé řešení má své výhody i nevýhody a rozsah kriminalizace jednání právnických osob je jednou z důležitých otázek kolektivní odpovědnosti v trestním právu. Ostatně přílišný rozsah kriminalizace jednání právnických osob, který šel až nad rámec mezinárodních požadavků a doporučení, byl jedním z důvodů zamítnutí vládního návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který byl Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky předložen v roce 2004 a který svoji legislativní pouť skončil hned v prvém čtení.

Předností koncepce, při které by právnická osoba odpovídala za všechny trestné činy uvedené ve zvláštní části trestního zákona, respektive za všechny soudně trestné delikty, je především v tom, že trestněprávní ochrana v této koncepci bude jednoduchá, ucelená a shodná s trestní odpovědností fyzických osob. Při budoucí novelizaci není třeba ustanovení o rozsahu trestní odpovědnosti vůbec měnit. V literatuře upozorňuje Danková, že obecná odpovědnost právnických osob za všechny trestné činy oproti koncepci založené na taxativním výčtu trestných činů neskrývá riziko, že některý trestný čin bude z trestní odpovědnosti vyloučen pouze z důvodů politických nebo lobbistických tlaků.[10]

Nevýhodou shora uvedeného pojetí je ovšem okolnost, že u některých trestných činů si jen stěží můžeme představit jejich spáchání právnickou osobou (například tzv. vlastnoruční delikty, trestné činy proti lidské důstojnosti a jiné) a také skutečnost, že taková úprava by znamenala neúměrné zatížení systému trestního soudnictví.

Konstrukce odpovědnosti právnické osoby za všechny trestné činy uvedené ve zvláštní části trestního zákona je nevhodná i tehdy, pokud by právní úprava obsahovala omezení jen na trestné činy, u kterých by trestní odpovědnost nebyla vyloučena „povahou věci“. Takové řešení by zcela jistě odporovalo principu nullum crimen sine lege certa a v praxi by vyvolávalo vášnivé spory, zda ten který trestný čin je vyloučen „povahou věci“ z pachatelství spáchaného právnickou osobou, a mohlo by vést k rozdílnému postupu orgánů činných v trestním řízení v tom kterém případě. Z důvodu právní jistoty by proto výčet trestných činů, za které by měla právnická osoba odpovídat, měl být taxativní. Taxativní výčet trestných činů ovšem klade větší nároky na zákonodárce, aby v souladu s principy trestní politiky uvážlivě stanovil okruh těch skutkových podstat trestných činů, za které by měla právnická osoba nést trestní odpovědnost, zvážil dosah mezinárodních závazků a doporučení, respektoval zásadu subsidiarity trestní represe a byl si vědom souvislostí mezi jednotlivými skutkovými podstatami. Dá se říci, že podle takového doporučení český zákonodárce nepostupoval.

Český zákonodárce při stanovení rozsahu kriminalizace jednání právnických osob zvolil řešení, podle kterého stanovil v § 7 odst. 1 cit. zák. taxativní výčet trestných činů, za které právnická osoba může být trestně odpovědná.Tento výčet zahrnuje ve znění přijatém Poslaneckou sněmovnou celkem 84 zločinů nebo přečinů, u kterých přichází v úvahu trestní odpovědnost právnických osob. Tento katalog trestných činů je konečný a nelze jej výkladem rozšiřovat.

Důvodová zpráva k osnově zákona o trestní odpovědnosti právnických osob uvádí, že výčet trestných činů je striktně omezen jen na ty trestné činy, u nichž zavedení deliktní odpovědnosti požadují mezinárodní smlouvy a právní předpisy Evropské unie.

Při projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky byl ovšem katalog trestných činů, za které má právnická osoba odpovídat, rozšířen i o některé delikty další, například daňové delikty.

Jak upozorňuje v literatuře Fenyk, trestní odpovědnost právnických osob pro daňové delikty skutečný odraz v mezinárodních závazcích nemá, protože daňové a vůbec fiskální trestné činy bývají považovány, podobně jako například trestné činy vojenské, za záležitost postrádající mezinárodní rozměr a jejich objekt náleží zpravidla do výlučného vnitrostátně chráněného zájmu.[11]

České zákonodárce lze pochválit jedině za to, že právní úprava obsahuje taxativní výčet trestných činů. Jde o řešení jednoznačně vhodnější než varianta, o které se také původně uvažovalo, tj. přijetí úpravy, podle které by právnická osoba odpovídala za všechny trestné činy vymezené v trestním zákoníku, pokud by to nevylučovala povaha konkrétního činu.

Ve výčtu trestných činů uvedených v ustanovení § 7 zákona totiž nalézáme různorodou směs deliktů téměř ze všech hlav zvláštní části trestního zákoníku s výjimkou trestných činů obsažených v prvé hlavě zvláštní části trestního zákoníku (tedy s výjimkou trestných činů proti životu a zdraví). Seznam obsahuje jak trestné činy úmyslné (například vydírání, pohlavní zneužití, podvod), tak nedbalostní (např. legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti, podílnictví z nedbalosti, poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti), ba i trestné činy z tzv. hrubé nedbalosti (poškození záznamu v počítačovém systému a na nosiči informací a zásah do vybavení počítače z nedbalosti).[12] Obsahuje trestné činy, u kterých bude frekvence deliktů častější (například u trestných činů majetkových nebo hospodářských), stejně jako trestné činy, u kterých ukáže až aplikační praxe, zda je vůbec může právnická osoba fakticky spáchat (např. svádění k pohlavnímu styku).

Katalog trestných činů zahrnuje delikty různé závažnosti, od nejzávažnějších tzv. zvlášť závažných zločinů s hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody nejméně deset let (například obchodování s lidmi) až po relativně méně závažné přečiny, tj. nedbalostní trestné činy a úmyslné trestné činy, na které trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující pět let (například ohrožování výchovy dítěte). Tento katalog rozhodně nezahrnuje pouze tzv. kriminalitu bílých límečků, tj. hospodářskou a majetkovou kriminalitu, spíše jde o výseč hospodářské či majetkové kriminality, ale obsahuje i trestné činy z různých hlav zvláštní části trestního zákoníku, například tzv. drogové delikty nebo trestné činy proti životnímu prostředí.

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob vyjmenovává v ustanovení § 7 citovaného zákona jednotlivé trestné činy bez rozlišování skutkových podstat, tedy bez rozlišení, zda jde o základní skutkovou podstatu, nebo také o skutkovou podstatu kvalifikovanou, resp. privilegovanou. Vzhledem k obecnému vztahu subsidiarity trestního zákoníku k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob (srov. § 2 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb.) máme za to, že odpovědnost právnických osob se týká jak základních skutkových podstat, tak i okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby ve kvalifikovaných skutkových podstatách, resp. okolností v privilegovaných skutkových podstatách.

Za nedostatek platné právní úpravy považuji, že mezi trestné činy právnických osob nebyl zařazen žádný trestný čin z trestných činů proti životu a zdraví.[13] Je to zvláštní, protože mezi trestnými činy zařazenými do § 7 zák. č. 418/2011 Sb. nalézáme i trestné činy, u kterých způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (například u vydírání, sexuálního nátlaku, pohlavního zneužití). Nezařazení trestných činů proti životu a zdraví do výčtu deliktů, za které může být odpovědná právnická osoba, neumožňuje například vyvodit trestní odpovědnost právnických osob při poskytování zdravotních služeb, stejně jako odpovědnost právnických osob při poskytování dopravních služeb při způsobení dopravní nehody či havárie nebo pracovního úrazu, který je trestným činem, anebo v případech známých z aktuálního mediálního označení jako „kauza metanol“.

Je zajímavé, že původní, v Parlamentu České republiky zamítnutý vládní návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob z roku 2004, obsahoval ve výčtu trestných činů, jejichž pachatelem mohla být právnická osoba, celkem deset skutkových podstat trestných činů proti životu a zdraví. Jednalo se například o trestné činy šíření nakažlivé lidské nemoci, ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty nebo neoprávněné odebírání tkání a orgánů či neoprávněné nakládání s tkáněmi a orgány, což jsou typické trestné činy, u kterých by bylo možné si bez obtíží představit trestní odpovědnost právnické osoby.[14] V tomto směru se jedná o podstatnou odlišnost přijatého nového zákona o trestní odpovědnosti právnických osob od starého, podle mého názoru účelněji vymezeného zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Důvod, proč nebyly trestné činy proti životu a zdraví převzaty do zákona o trestní odpovědnosti právnických osob z roku 2011, mi znám není.

Do katalogu trestných činů uvedených v § 7 zák. č. 418/2011 Sb. současného zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nebyly také zařazeny některé typické majetkové trestné činy, u kterých by bylo možné očekávat, že jejich frekvence v případě pachatelů právnických osob nebude malá, například trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku nebo úpadkové delikty.

Konečně výčet trestných činů uvedených v § 7 zák. č. 418/2011 Sb. budí pozornost také proto, že zákonodárce nerespektoval některé základní souvislosti u jednotlivých trestných činů. Například do výčtu zařadil určitý trestný čin, ale nikoliv již jeho speciální nebo subsidiární obdobu. Tak například katalog obsahuje trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 tr. zák., nikoliv ovšem obdobné trestné činy zbavení osobní svobody podle § 170 tr. zák. nebo zavlečení podle § 172 tr. zák. Podobně je tomu, pokud jde o trestný čin vydírání, který ve výčtu trestných činů právnické osoby uveden je, ale trestný čin loupeže, který je k vydírání speciální, tam ovšem uveden již není, stejně jako trestný čin braní rukojmí, který je také speciálním případem vydírání. To znamená, že u právnické osoby se bude jednání kvalifikované u fyzické osoby jako loupež posuzovat jako mírnější trestný čin vydírání. Takový postup ovšem vyvolává otázku, zda jde o rovný přístup k pachatelům.

Obdobně pochybné je do výčtu trestných činů například zařazení trestného činu podvodu podle § 209 tr. zák., ale nikoliv již trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zák. Takových příkladů by bylo možné uvést několik.

Z majetkových trestných by bylo žádoucí doplnit do taxativního výčtu alespoň lichvu, porušení povinnosti při správě cizího majetku nebo tzv. úpadkové delikty.

Zdá se, jako by sepisovatelé zákona ani netušili jednotlivé souvislosti mezi trestnými činy uvedenými ve zvláštní části trestního zákoníku. De lege ferenda tedy bude žádoucí podrobit výčet trestných činů uvedených v § 7 zák. č. 418/2011 Sb. důkladné revizi a v budoucnu rozšířit výčet trestných činů obsažených v ustanovení § 7 zák. č. 418/2011 Sb. o další trestné činy, zejména z oblasti trestných činů proti životu a zdraví nebo o tzv. úpadkové delikty. Inspiračním zdrojem by mohla být původní úprava obsažená v zamítnutém návrhu zákona z roku 2004. Není samozřejmě vyloučeno, aby některý z trestných činů, nyní obsažených v ustanovení § 7 zák. č. 418/2011 Sb., byl po zralé úvaze vypuštěn.[15] 

III. Legislativní úsilí o změnu současné právní úpravy 

V současné době existují tři legislativní projekty změny současné právní úpravy rozsahu kriminalizace jednání právnických osob.

Prvým z nich je parlamentní tisk č. 915, kterým se mění zákon o trestní odpovědnosti právnických osob doplněním jediného trestného činu, a to trestného činu lichvy do výčtu trestných činů uvedených v ustanovení § 7 zák. č. 418/2011 Sb. Druhým je návrh novely trestního zákoníku, trestního řádu a zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který je v současné době projednáván v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (Poslanecká sněmovna PČR, tisk č. 996/0) a kterým se navrhuje rozšířit paletu trestných činů o trestný čin znásilnění a dva další „sexuální“ delikty. Třetím projektem je rozsáhlá novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim vypracovaná v legislativní dílně Ministerstva spravedlnosti, která je v současné době teprve v připomínkovém řízení a ještě nebyla předložena Parlamentu České republiky.

Parlamentní tisk č. 915 obsahuje novelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, podle které se do výčtu trestných činů, kterých se může dopustit právnická osoba, doplňuje trestný čin lichvy podle § 218 tr. zák. Důvodová zpráva odůvodňuje zakotvení tohoto trestného činu do výčtu jednání, za která může být právnická osoba kriminalizována, poznatky z praxe, podle kterých se takového jednání často dopouštějí poskytovatelé půjček a úvěrů z řad právnických osob. Konkrétně důvodová zpráva uvádí: „Nemožnost trestat právnické osoby za spáchání trestného činu lichvy je jednoznačně nedostatkem stávající právní úpravy, neboť podle poznatků řady nevládních organizací a jejich terénních pracovníků se trestného činu lichvy s velkou pravděpodobností dopouštějí i osoby právnické. Zároveň je zřejmé, že nemohlo být záměrem zákonodárce znemožnit trestní sankce vůči právnickým osobám, které se prokazatelně dopouštějí trestného činu lichvy.

Podvodní poskytovatelé půjček v podobě právnických osob využívají finanční tísně a důvěřivosti klientů, aby se na základě vysoce nevýhodné smlouvy o půjčce spolu s dalšími zajišťovacími prostředky dostali k majetku klienta. Využíváno je exekutor­ských/notářských zápisů, zajišťovacího převodu práva k nemovitosti, zástavního práva, bianco směnky apod. Půjčka ve většině případů není vyplacena vůbec nebo dochází k předání menší částky na začátku spolupráce, aby byla získána důvěra klienta. Závěrem klientovi zůstávají jeho původní závazky, různými způsoby přichází o nemovitost a případně mu ještě hrozí další vymáhání dluhu od podvodné společnosti. Jiní podobní poskytovatelé klientovi půjčku zamítají rovnou, nicméně vydělávají pouze na nevratném poplatku za administraci půjčky.

Řada podvodných „úvěrových“ společností také nabízí tzv. snadné řešení dluhové situace klienta prostřednictvím krátkodobé překlenovací půjčky. Dochází zpravidla k uzavření výrazně nevýhodné smlouvy o půjčce s vysokými sankcemi, s nepřiměřenými a začasté kumulovanými zajišťovacími prostředky (směnka, zástavní právo k nemovitosti, exekutorský zápis). Prostředky nejsou vyplaceny v plné výši, přesto je půjčka po uplynutí krátké sjednané lhůty vymáhána zpět. Jako řešení situace v této fázi nabízí společnost zprostředkování hypotéky. Jelikož klient sám na hypotéku nedosáhne, je nemovitost převedena na jinou osobu. Z prostředků této hypotéky je „vyplacena“ fiktivní původní půjčka u společnosti, případně některý ze závazků klienta, který se vztahuje k nemovitosti. Klientovi zůstávají původní dluhy, navíc přichází o nemovitost. Klient v naději, že mu bude nemovitost převedena zpět, hradí hypotéku.“

Druhou změnu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nabízí další poslanecký tisk, konkrétně tisk č. 996/0, který obsahuje návrh na změnu trestního zákoníku, trestního řádu a zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Ten úspěšně prošel legislativním procesem a byl publikován jako zákon č. 141/2014 Sb.

Tato zatím poslední novela trestního zákoníku upravuje drobně dikci ustanovení § 168 tr. zák. o obchodování s lidmi a ustanovení § 192 o výrobě a jiném nakládání s dětskou pornografií, a dále zavádí dvě nové kazuistické skutkové podstaty (§ 193a – účast na pornografickém představení: „Kdo se účastní pornografického představení nebo jiného obdobného vystoupení, ve kterém účinkuje dítě…“; § 193b – navazování nedovolených kontaktů s dítětem: „Kdo navrhne setkání dítěti mladšímu patnácti let v úmyslu spáchat trestný čin podle § 187 odst. 1, § 192, § 193, § 202 odst. 2 nebo jiný sexuálně motivovaný trestný čin…“)[16] a nakonec upravuje dikci ustanovení § 405 o trestném činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. Tento zákon je implementací několika směrnic Evropského parlamentu a Rady EU, zejména Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011, o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně práv obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV, a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011, o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV.[17]

Změna zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je obsažena ve třetí části zákona č. 141/2014 Sb., konkrétně v ustanovení článku III citovaného zákona. Změna záleží v tom, že se v ustanovení § 7 zák. č. 418/2011 Sb., ve kterém jsou vypočteny trestné činy, za které právnická osoba odpovídá, doplňují do tohoto výčtu trestných činů čtyři nové trestné činy, a to trestný čin znásilnění (§ 185 tr. zák.), účast na pornografickém představení (§ 193a tr. zák.), navazování nedovolených kontaktů s dítětem (§ 193b tr. zák.) a trestný čin lichvy podle § 218 tr. zák., který byl původně obsažen v jiném parlamentním návrhu. Pokud jde o zakotvení trestného činu lichvy podle § 218 tr. zák. do výčtu trestných činů, kterých se může dopustit právnická osoba, jeho zařazení je správné a logické. Pokud jde o trestné činy znásilnění (§ 185 tr. zák.), účast na pornografickém představení (§ 193a tr. zák.) a navazování nedovolených kontaktů s dítětem (§ 193b tr. zák.), teprve budoucí praxe ukáže, zda a nakolik je taková právní úprava funkční a frekventovaná.

Větší pozornost by ovšem měla vzbudit legislativní iniciativa, která právě probíhá. Novým legislativním projektem, který prošel připomínkovým meziresortním řízením, je návrh z legislativní dílny Ministerstva spravedlnosti na radikální změnu rozsahu kriminalizace jednání právnických osob, a to až ve smyslu zavedení generální trestní odpovědnosti korporací. Navrhuje se, aby trestní odpovědnost právnických osob byla stanovena zásadně za všechny trestné činy s výjimkou trestných činů taxativně uvedených.

Konkrétní právní úprava má být následující: 

§ 7

Trestné činy

Trestnými činy se pro účely tohoto zákona rozumí zločiny nebo přečiny uvedené v trestním zákoníku s výjimkou trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142 trestního zákoníku), trestného činu účasti na sebevraždě (§ 144 trestního zákoníku), trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku (§ 151 trestního zákoníku), trestných činů proti těhotenství ženy uvedených v díle 4 hlavy první zvláštní části trestního zákoníku, trestného činu pomluvy (§ 184 trestního zákoníku), trestného činu soulože mezi příbuznými (§ 188 trestního zákoníku), trestného činu dvojího manželství (§ 194 trestního zákoníku), trestného činu opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195 trestního zákoníku), trestného činu zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku), trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 trestního zákoníku), trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 274 trestního zákoníku), trestného činu vlastizrady (§ 309 trestního zákoníku), trestného činu rozvracení republiky (§ 310 trestního zákoníku), trestného činu zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace (§ 315 trestního zákoníku), trestných činů proti bezpečnosti České republiky, cizího státu a mezinárodní organizace uvedených v díle 2 hlavy deváté zvláštní části trestního zákoníku, trestného činu spolupráce s nepřítelem (§ 319 trestního zákoníku), trestného činu válečné zrady (§ 320 trestního zákoníku), trestného činu služby v cizích ozbrojených silách (§ 321 trestního zákoníku), trestného činu osvobození vězně (§ 338 trestního zákoníku), trestného činu násilného překročení státní hranice (§ 339 trestního zákoníku), trestného činu vzpoury vězňů (§ 344 trestního zákoníku), trestného činu nebezpečného pronásledování (§ 354 trestního zákoníku), trestného činu opilství (§ 360 trestního zákoníku), trestných činů proti branné povinnosti uvedených v hlavě jedenácté zvláštní části trestního zákoníku, trestných činů vojenských uvedených v hlavě dvanácté zvláštní části trestního zákoníku a trestného činu použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411 trestního zákoníku). 

Cílem navrhované úpravy podle přiložené důvodové zprávy má být rozšíření katalogu trestných činů obsažených v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim tak, aby bylo možné trestněprávně postihnout i ta jednání právnických osob, u kterých je to z povahy věci žádoucí.

Zatímco zákon č. 141/20014 Sb., doplňující výčet trestných činů, za které může odpovídat i právnická osoba, představuje jen doplnění dosavadní koncepce rozsahu kriminalizace právnických osob, řešení, o kterém legislativní návrh Ministerstva spravedlnosti uvažuje, je založeno na naprosto odlišné koncepci a trpí některými zásadními vadami, které by neměly uniknout pozornosti v legislativním procesu.

Navrhované řešení především mění koncepci rozsahu kriminalizace jednání právnických osob a v důsledku toho masivně rozšiřuje okruh trestných činů, za které mohou být právnické osoby odpovědné. Dosavadní koncepce je založena na tom, že právnické osoby mohou být odpovědné jen za taxativně vypočtené trestné činy v ustanovení § 7 zák. č. 418/2011 Sb. Zatímco zákon č. 141/2014 Sb., o kterém byla řeč v předchozí části příspěvku, tento výčet jen doplňuje o další vypočtené trestné činy, legislativní návrh Ministerstva spravedlnosti zásadně mění koncepci trestní odpovědnosti právnických osob, protože dosavadní princip obrací: Právnické osoby mají být odpovědné za všechny trestné činy s výjimkou těch, které budou taxativně uvedeny. To ovšem ve svém důsledku znamená, že se paleta trestných činů, za které může být právnická osoba odpovědná, podstatně rozšiřuje a znamená to tedy i novou kriminalizaci jednání dosud beztrestných pro právnickou osobu.

V této spojitosti je ovšem třeba připomenout převažující stanovisko nauky i praxe, které dosud odmítaly obecnou trestní odpovědnost právnických osob (omezenou dovětkem, „pokud to nevylučuje povaha právnické osoby“).

V seznamu trestných činů, za které nemůže být právnická osoba podle projednávaného návrhu odpovědná, nalézáme zhruba čtyřicet trestných činů, v řadě případů takových, u kterých se vyžaduje zvláštní subjekt trestného činu (konkrétní či speciální, například trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou, trestný čin dvojího manželství, trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, trestné činy vojenské aj.). U všech ostatních trestných činů by se trestní odpovědnost korporací připouštěla bez ohledu na to, zda se takového trestného činu může vůbec právnická osoba dopustit.

V předchozí části příspěvku jsem kritizoval, že platná a účinná právní úprava trestných činů, kterých se může dopustit právnická osoba, neobsahuje žádný trestný čin z prvé hlavy zvláštní části trestního zákoníku, tedy žádný trestný čin proti životu a zdraví. Tím jsem ovšem nemínil, že by právnické osoby měly být odpovědné za všechny trestné činy proti životu a zdraví, ale jen za některé, typické pro případnou trestnou činnost právnické osoby (například ublížení na zdraví, neoprávněného nakládání s tkáněmi a orgány, ohrožování zdraví závadnými potravinami). Návrh počítá s tím, že by právnické osoby byly naopak odpovědné za všechny trestné činy proti životu a zdraví, s výjimkou vraždy novorozeného dítěte matkou, účasti na sebevraždě, neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku a trestných činů proti těhotenství ženy. Znamenalo by to, že by právnická osoba mohla být odpovědná kupříkladu i za trestný čin zabití (§ 141 tr. zák.), záležející v úmyslném usmrcení jiného v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo pro trestný čin rvačky podle § 158 tr. zák. (kdo úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastní rvačky). Je jen škoda, že důvodová zpráva k návrhu nové právní úpravy konkrétně neuvádí, jak často se například tyto dva trestné činy vyskytují v praxi jednání právnických osob, abychom si mohli udělat alespoň představu o míře latence v činnosti právnických osob.

Ve své podstatě tedy přijetí navrhované právní úpravy bude znamenat rozsáhlou kriminalizaci jednání právnických osob a prakticky zavedení generální trestní odpovědnosti právnických osob.

Domnívám se, že navrhovaná právní úprava není správná a dostatečně promyšlená, protože bude znamenat v aplikační praxi tendenci stíhat právnické osoby za všechny trestné činy, které nejsou uvedeny ve výjimkách, a to bez ohledu na to, zda se jich právnická osoba dopustit může či nemůže, což může být u dlouhé řady trestných činů aktuální otázka, jak jsem poukázal na výše uvedených dvou trestných činech proti životu a zdraví.

Takový postup je ovšem v rozporu se principem subsidiarity trestní represe, který je hmotněprávním korektivem trestní represe a výslovně je vyjádřen v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zák. slovy, že „trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“.

Princip subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob, jak ostatně konstatuje i zásada vyslovená v právní větě aktuálního stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2014 – IV Sb. rozh. tr. V citovaném materiálu se uvádí, že při aplikaci tohoto principu je třeba respektovat zásadu subsidiarity trestní represe i princip rovnosti před zákonem, nicméně konstatuje, že při úvaze o případné trestní odpovědnosti právnické osoby je třeba zvažovat a porovnávat i možnost a účinnost jejich postihu podle jiných mimotrestních předpisů, která může být v některých případech širší a vhodnější než u fyzických osob, a to i se zřetelem na rozdílné podmínky trestní odpovědnosti, ale i možností sankcí ukládaných právnickým osobám zpravidla ve správním řízení.

Tedy na jedné straně se zdá být praxe usměrňována v tom smyslu, aby u právnických osob důsledněji aplikovala princip subsidiarity trestní represe a pečlivěji zvažovala možnost jeho aplikace, na straně druhé jsou činěny legislativní návrhy, které mají trestní represi právnických osob rozšířit se všemi možnými negativními důsledky, ke kterým náleží například zahlcení systému trestního soudnictví.

Domnívám se tedy, že legislativní návrh na praktické zavedení generální trestní odpovědnosti právnických osob za všechny trestné činy není dostatečně uvážen ve všech souvislostech a že by neměl být v navrhované podobě přijímán.

Jako poslední argument proti přijetí uvádím, že rozsah kriminalizace právnických osob je jen z drobnějších problémů, které přináší aplikace zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a o řízení proti nim. Domnívám se, že legislativní praxe by si měla všimnout především problémů kardinálnějších, ke kterým náleží zejména nesoulad mezi tímto zákonem a novým soukromým právem, jak na to bylo již v literatuře poukázáno,[18] anebo nejasná a široká koncepce přechodu trestní odpovědnosti na všechny právní nástupce právnické osoby[19] nebo konkrétní nedostatky v sankcionování právnických osob,[20] abych uvedl nedostatky českého zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nejzávažnější.

Autor je vedoucím katedry trestního práva
Právnické fakulty UK v Praze.