oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K principu omezené důvěry v dopravě a trestní odpovědnost řidiče za dopravní nehodu

publikováno: 01.05.2017

Řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. Povinnost dbát zvýšené opatrnosti stanovenou v § 21 odst. 1 zák. o silničním provozu nelze podle názoru Ústavního soudu interpretovat tak, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu.
Dospějí-li soudy současně k závěru, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozeného, a nedbalost je dovozena jen z toho, že obžalovaný si nepočínal dostatečně obezřetně, protože nevzal v úvahu jednání poškozeného, není možné učinit závěr o vině tak, jak to provedly obecné soudy v projednávané věci.
Fatálnější dopad než podmíněné odsouzení pak může mít na odsouzeného v těchto věcech navazující rovina civilní. Především náhrada imateriální újmy na zdraví odvozená od výroku o vině může dosáhnout i několika milionů korun a kromě lidského traumatu spojeného s tragickou dopravní nehodou navíc ještě dlouhodobě zatěžuje člověka (stěžovatele), který byl účastníkem dopravní nehody. Proto musí být vina stěžovatele bezpečně prokázána.

Nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15

Odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se domáhal zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

V předmětné věci byl stěžovatel rozsudkem okresního soudu shledán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně, odloženému na zkušební dobu šestnácti měsíců. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným 1 371 392,50 Kč a 23 332 Kč; ve zbytku byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání stěžovatele krajský soud zrušil výrok o trestu i náhradě škody a nově stěžovatele při nezměněném výroku o vině odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Současně krajský soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody 822 835,50 Kč a 13 999,05 Kč; se zbytkem byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Ze spisového materiálu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se měl dopustit tím, že při odbočování vlevo omezil a ohrozil předjíždějícího motocyklistu, který do něj narazil. Řidič motocyklu utrpěl závažné poranění hlavy s trvalými následky a doživotním postižením.

K dopravní nehodě došlo na křižovatce, které podle policejního popisu předcházel rovný, přehledný úsek silnice mimo obec, opatřený svislou značkou zákaz předjíždění. Dalším, vodorovným dopravním značením, předcházejícím místu nehody, byly předběžné šipky, které následovala podélná („plná“) čára souvislá. Podle provedených šetření motocyklista předjížděl řadu vozidel tvořenou automobilem řízeným stěžovatelem, dalším nezjištěným automobilem a nákladním vozidlem v době, kdy stěžovatel signalizoval odbočení vlevo a zpomaloval, druhé osobní vozidlo jej dojelo a předjelo zprava. Při odbočování stěžovatele vlevo vrazil do zadní části jím řízeného vozidla motocykl poškozeného, který následně dopadl opodál na silnici ve směru původní jízdy. Svědek (řidič nákladního vozidla) vypověděl, že před ním jela dvě osobní auta. Poté, co první z nich začalo před odbočením zpomalovat, což vedlo ke zpomalení i všech následných vozidel, zaslechl ve­dle svého automobilu zvuk předjíždějící motorky, která následně do odbočujícího vozidla vrazila.

Uvedenou situaci soudy vyhodnotily jako trestný čin, jehož se stěžovatel dopustil tím, že prováděl výše popsaný odbočovací manévr v době, kdy již byl předjížděn poškozeným. Podle znaleckých posudků mezi okamžikem, kdy poškozený začal předjíždět kolonu vozidel, a okamžikem srážky uběhla doba asi 5 sekund, během níž stěžovatel měl mít dostatečnou možnost zjistit pohledem do zpětného zrcátka přibližování poškozeného. Jakkoliv nalézací soud ze znaleckých posudků dovodil možnosti obou řidičů zabránit dopravní nehodě, bez jakýchkoliv pochybností dospěl k závěru, že to byl stěžovatel, který situaci za sebou buď nevěnoval pozornost vůbec, nebo jen nedostatečně, a motocykl přehlédl. Podle § 21 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), platí, že „při odbočování … musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti“. Stěžovatel této povinnosti neměl dostát, čímž zapříčinil dopravní nehodu. Podíl na nehodě je však i na poškozeném, který porušil zákaz předjíždění, povolenou maximální rychlost a zákaz řízení pod vlivem alkoholu. Ani tato pochybení poškozeného však neospravedlnila to, že stěžovatel přestal sledovat provoz, neboť znaleckými posudky bylo prokázáno, že vozidla byla ve vzájemné viditelnosti. Vzhledem k podílu poškozeného soud kvalifikoval jednání stěžovatele podle § 147 odst. 1, a nikoliv také podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud zmírnil výrok o trestu i o náhradě škody; dospěl k závěru, že podíl poškozeného na dopravní nehodě byl větší než podíl stěžovatele, souhlasil však s tím, že stěžovatel nevěnoval odbočení zvýšenou pozornost. Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu považoval dovolání stěžovatele za neopodstatněné.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud především poukázal na to, že trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění se nemůže jednat o trestný čin (nullum crimen sine culpa). Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy důsledkem zaviněného jednání ve formě úmyslu či nedbalosti. V případě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku musejí trestní soudy vždy prokázat existenci zavinění ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti definované v ust. § 16 odst. 1 tr. zákoníku. Vědomou nedbalostí se podle písm. a) rozumí, jestliže pachatel „věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí“; nedbalost nevědomá podle písm. b) nastane v případě, kdy pachatel „nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ačkoli o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl“.

Ústavní soud konstatoval, že mají-li trestní soudy vyhodnotit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v první řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti – zda byla naplněna kritéria nedbalosti v obou jejích formách. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem – jedině spojením obou těchto hledisek dochází k naplnění zásady odpovědnosti za (nedbalostní) zavinění v trestním právu. O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně; nedostatek byť jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 Tz 9/86 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008). Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem však platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení nedbalosti vědomé, protože přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli – i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 540/2012). Objektivní hledisko je v projednávaném případě dopravní nehody vymezeno předpisy upravujícími provoz na pozemních komunikacích, obecně pak požadavkem dodržovat opatrnost přiměřeně daným okolnostem a situaci. Subjektivní hledisko potom představuje možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik následku s trestněprávní relevancí.

Jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je podle názoru Ústavního soudu nutné zohlednit jednak to, zda se řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Tz 20/81).

Ústavní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci princip omezené důvěry v dopravě dodržen nebyl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vycházel i ze svého usnesení sp. zn. 5 Tdo 10/2008, podle kterého „… nelze po řidiči vozidla požadovat, aby se při odbočování nepřetržitě či průběžně díval za sebe a nevěnoval se náležitě odbočovacímu manévru, jakož i nesledoval, co se děje ve směru jeho jízdy. Přitom je nutné zdůraznit, že vozidla jedoucí za odbočujícím vozidlem, které má řádně zapnutý směrový ukazatel ohlašující změnu směru jízdy, si mají počínat tak, aby na tuto změnu stihla za normálních okolností zareagovat včas.“ Ovšem sám Nejvyšší soud konstatoval, že „… skutečnost, že jiná osoba porušila předpisy o provozu na pozemních komunikacích a vlastním zaviněním vytvořila nebezpečnou situaci, neomlouvá řidiče, jestliže sám porušil povinnost stále ovládat vozidlo a počínat si tak, aby doprava nebyla ohrožena. Otázka spoluzavinění je otázkou přiměřenosti důvodů spoléhání se řidiče na dopravní kázeň ostatních účastníků silničního provozu ve smyslu § 5 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a její správné řešení je podmíněno pečlivým objasněním okolností konkrétního případu.“ Právě otázkou přiměřenosti se však soudy v dané věci podle názoru Ústavního soudu dostatečně nezabývaly.

Ústavní soud dovodil, že závěr o vině by v tomto případě připadal v úvahu pouze za situace, kdy by stěžovatel měl na základě konkrétních skutečností vědomost o tom, že se za ním pohybuje motocykl. Řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. Výklad, který provedly obecné soudy, dovozující porušení povinnosti stěžovatelem v konkrétním případě, podle Ústavního soudu znamená, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti stanovenou v § 21 odst. 1 zák. o silničním provozu je třeba interpretovat tak, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu [tato interpretace ukládá povinnost neplynoucí přímo ze zákona (čl. 2 odst. 3 Listiny) a současně zakládá nerovnost v právech a povinnostech (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny)]. Pokud je trestně stíhána osoba za nedbalostní trestný čin a soudy současně dospějí k závěru, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozeného, přičemž nedbalost je dovozena jen z toho, že obžalovaný si nepočínal dostatečně obezřetně, protože nevzal v úvahu protiprávnost jednání poškozeného, není podle Ústavního soudu možné učinit závěr o vině tak, jak to provedly obecné soudy v projednávané věci.

Ústavní soud konstatoval, že nedbalostní zavinění vyjadřuje vnitřní stav mysli pachatele v době inkriminovaného jednání a jeho subjektivní vztah k němu. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně prokázaných před obecnými soudy. Například, bylo-li by prokázáno, že poškozeného nebylo možné přehlédnout, ať pro světelné efekty (např. zapnutý ukazatel směru jízdy), či pro hluk, který svou jízdou působil. Zanedbání potřebné míry opatrnosti proto nelze dovozovat jen na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty – došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána.

Ústavní soud poukázal na to, že odbočování vlevo patří mezi nejtěžší dopravní manévry při jízdě vozidlem. Řidič musí zohlednit situaci nejen ve svém směru jízdy, ale i v protisměru, rovněž pohyb chodců i ostatních účastníků provozu v prostoru, kam hodlá odbočit a k němuž se teprve přibližuje. V konkrétním případě je pak nutné vzít v úvahu i to, že nezjištěné vozidlo, které se pohybovalo přímo za stěžovatelem, jej zřejmě právě v inkriminovaném okamžiku předjíždělo zprava, což je manévr méně obvyklý, avšak rovněž významný, a stěžovatel mu musel v dané chvíli věnovat pozornost, neboť se odehrával v jeho bezprostřední blízkosti (na druhé straně).

Ústavní soud shrnul, že obecné soudy dospěly k závěru, že na vzniku dopravní nehody se podílel jak stěžovatel, tak i poškozený. Odvolací soud přitom stanovil poměr tohoto podílu v rozsahu 70 % poškozený a 30 % stěžovatel. Bez sebemenších pochyb bylo dovozeno, že vina poškozeného spočívala v tom, že řídil po požití alkoholu (z krve zjištěno 0,44 ‰), jel nepřiměřeně vysokou rychlostí a předjížděl v místě, kde to bylo zakázáno svislým i vodorovným značením. Z charakteru těchto porušení pravidel silničního provozu je zjevné, že se jich poškozený nemohl dopustit z pouhé nedbalosti, ale že se jednalo o úmyslné porušení zákona. Vedle toho stěžovateli je kladeno za vinu, že odbočování nevěnoval zvýšenou pozornost, přičemž jeho nedbalostní jednání je dovozeno z faktu, že během posledních pěti sekund před dopravní nehodou nezaregistroval předjíždějícího poškozeného, kterého mohl, a to pouze v uvedeném časovém úseku, vidět ve zpětném zrcátku. Závěr, že stěžovatel nevěnoval zvýšenou pozornost dopravní situaci, vyplývající jen ze skutečnosti, že do něj poškozený narazil, podle Ústavního soudu postrádá v provedeném dokazování oporu.

Ústavní soud dále poukázal na to, že k výčtu nesprávného jednání poškozeného je přitom třeba navíc přičíst i další, soudy nezohledněné povinnosti, které mohl poškozený porušit. Podle ust. § 17 zák. o silničním provozu platí, že „řidič, který při předjíždění vybočuje ze směru své jízdy, musí dávat znamení o změně směru jízdy …“ (odst. 2); podle odst. 5 pak platí, že „řidič nesmí předjíždět a) nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, b) jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet, c) jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích, … e) dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo a není-li možné předjetí vpravo podle odstavce 1 nebo předjetí v dalším volném jízdním pruhu vyznačeném na vozovce v tomtéž směru jízdy…“. V souzené věci řidič nákladního vozidla zaregistroval předjíždění motocyklem v době, kdy před ním jedoucí vozidla brzdila (příprava stěžovatele k odbočování); i pokud by předjížděcí manévr poškozeného nezapočal až poté, resp. v důsledku zahájení odbočování stěžovatele v širším slova smyslu, nelze povinnosti řidiče při předjíždění pominout. Povinnosti poškozeného spojené s předjížděním však, dovodil Ústavní soud, v řízení zkoumány nebyly, byť na posouzení věci mohly mít značný vliv.

Ústavní soud konstatoval, že ze znaleckých posudků je zřejmé, že znalci dospěli ke svým závěrům na základě výsledných poloh a stavu nákladního automobilu, nabouraného automobilu, motocyklu, těla poškozeného a několika dalších stop, přičemž provedli fyzikálně-matematické výpočty založené na empirických poznatcích. Z toho dovodili pravděpodobné rychlosti, časy, směřování a polohy jednotlivých účastníků dopravní nehody; připustili, že některé výchozí údaje dosadili odhadem (např. rychlost motocyklu), a mohou být do jisté míry pochybné. Soudy však ze skutečnosti, že došlo k dopravní nehodě, dovodily závěr o vině stěžovatele, aniž připustily jakoukoliv pochybnost, čímž však nerespektovaly princip in dubio pro reo, podle kterého „… není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného“ [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)]. Jakkoliv vysoký stupeň podezření sám o sobě není způsobilý vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok a principy odpovědnosti za zavinění a presumpce neviny nelze navíc izolovat [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 36/98 (N 54/11 SbNU 43)]. Uvedené principy se promítají i do jednotlivých ustanovení trestního řádu a obecné soudy jsou zavázány je bezpodmínečně respektovat.

Ústavní soud zdůraznil, že zanedbání potřebné míry opatrnosti (jako předpoklad nedbalostního zavinění) je však třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze tak činit pouze na základě zpětné úvahy, podle které, došlo-li ke škodlivému následku, byla automaticky potřebná míra opatrnosti zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou z nedbalostního trestného činu, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k závěru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musejí pečlivě zkoumat, zda stěžovatel nevěnoval dění za sebou pozornost vůbec anebo spoléhal na to, že neexistuje překážka znemožňující mu bezpečné odbočení – za situace, kdy viditelní účastníci provozu reagují na jeho přípravu k odbočovacímu manévru. Pokud stěžovatel učinil před zahájením odbočování nezbytné kroky se zvýšenou opatrností, nelze mu podle názoru Ústavního soudu klást za vinu, že nepředpokládal jízdu řidiče porušujícího celou řadu pravidel silničního provozu hrubým způsobem. Opak by totiž vedl k absurdnímu závěru, že každý řidič musí vždy a za všech okolností počítat s tím, že ostatní účastníci silničního provozu jeho pravidla nedodržují; takový závěr by však byl v rozporu s účelem platných pravidel silničního provozu. V této souvislosti Ústavní soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 7 As 91/2012-62, ve kterém se uvádí: „Příčinou dopravní nehody spočívající v tom, že vozidlo jedoucí po hlavní silnici se střetne s vozidlem jedoucím po vedlejší silnici, která se s hlavní silnicí kříží, je zásadně to, že řidič vozidla jedoucího po vedlejší silnici nedá vozidlu jedoucímu po hlavní silnici přednost. Výjimečně může být příčinou dopravní nehody jednání řidiče vozidla jedoucího po hlavní silnici, a sice tehdy, pokud řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici v extrémní míře poruší stanovený rychlostní limit a současně rychlost jízdy vozidla jedoucího po hlavní silnici řidiči vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici fakticky znemožní splnění povinnosti dát přednost. Faktické znemožnění splnění povinnosti se musí posuzovat s ohledem na konkrétní poměry místa, v němž ke střetu došlo. Rozhodnými okolnostmi tedy bude zejména to, nakolik jde o místo pro řidiče přijíždějícího po vedlejší silnici přehledné a nakolik mu umožňuje s dostatečným předstihem vidět vozidla přijíždějící po hlavní silnici a zohlednit jejich (případně i výrazně nadlimitní) rychlost.“

Na základě zjištěných skutkových okolností podle Ústavního soudu proto nelze dovodit, že by stěžovatel měl a mohl předvídat vznik trestněprávního následku, kterým byl střet automobilu s motocyklem. I kdyby však na základě zpomalení mohl předvídat, že bude předjížděn, a byl by si proto vědom, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestními předpisy, měl podle názoru Ústavního soudu přiměřený důvod spoléhat na to, že porušení nezpůsobí. Nelze totiž považovat za nepřiměřené, spoléhal-li stěžovatel na to, že pokud se již dříve o situaci za sebou přesvědčil a nic nenasvědčovalo tomu, že bude předjížděn v místě zákazu předjíždění, nesledoval již výhradně situaci za sebou, ale i vedle sebe a před sebou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 92/2014).

Ústavní soud poukázal na to, že orgány činné v trestním řízení mají úřední povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 4, 5 tr. řádu). Z ústavního principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny vyplývá pro obecné soudy povinnost při rozhodování o vině zvažovat i takovou verzi případu, která důvodně připouští, že vzhledem ke skutkovým okolnostem mohlo dojít ke způsobení škodlivého následku bez zavinění; pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž obviněným osobám zaručuje právo na soudní ochranu.

Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, proto podle názoru Ústavního soudu musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k závěru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musejí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti, tedy povinnost i možnost obviněného předvídat následek. Pokud soudy mají za to, že stěžovatel nevěnoval odbočování zvýšenou pozornost, je třeba, aby prokázaly konkrétní pochybení, kterého se měl stěžovatel dopustit, případně zvážit, zda podstatně závažnější a úmyslné porušení pravidel silničního provozu poškozeným nemůže stěžovatele vyvinit.

Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci obecné soudy porušily právo stěžovatele chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť dospěly k extrémně vadnému závěru o existenci jeho nedbalostního zavinění, aniž by jejich závěr vyplýval z jejich skutkových zjištění a provedených důkazů, a proto ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

 

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.