K právu právnické osoby zvolit si obhájce
autor: JUDr. Renata Rázková, Ph.D. publikováno: 23.10.2018
Nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 131/18.
Stát může zákonem svobodnou volbu obhájce omezit ve vybraných případech; jedná se však o mimořádně významný zásah. Proto tak může činit pouze tehdy, pokud takový zásah sleduje legitimní cíl a obstojí v testu proporcionality.
S ohledem na základní právo právnické osoby na obhajobu, jehož součástí je i právo zvolit si obhájce, je třeba ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob vykládat tak, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu (§ 34 odst. 1 cit. zákona) může této obviněné právnické osobě zvolit obhájce i v případě, že tato oprávněná osoba sama vystupuje v řízení jako svědek.
Opatrovník nemůže zvolit obviněné právnické osobě obhájce, je-li opatrovník ustanoven pouze z důvodu, že právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení, a tato nezpůsobilost je dána tím, že tato osoba vystupuje jako svědek ve věci obviněné právnické osoby.
Z odůvodnění:
Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která ve své ústavní stížnosti namítala, že postupem Policie ČR, v jehož důsledku stěžovatelce nebylo umožněno zvolit si obhájce dle svého výběru prostřednictvím osoby oprávněné činit úkony jménem právnické osoby s odkazem na § 34 odst. 4 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), bylo porušeno právo stěžovatelky na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 2. 11. 2017 bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3, písm. b), odst. 4 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dne 8. 11. 2017 bylo policejnímu orgánu doručeno oznámení o převzetí obhajoby advokátkou; plná moc byla za stěžovatelku podepsána předsedou představenstva, tedy osobou oprávněnou činit úkony jménem stěžovatelky. Policejní orgán dne 13. 11. 2017 advokátce sdělil, že podle § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nemůže akceptovat tuto plnou moc, jelikož předseda představenstva v dané trestní věci má být vyslechnut jako svědek; nemůže tedy za obviněnou právnickou osobu činit úkony v trestním řízení. Stěžovatelka, resp. advokátka, kterou si stěžovatelka zvolila, byť policejní orgán toto zvolení neakceptoval, požádala krajské státní zastupitelství o přezkoumání postupu policejního orgánu. Krajské státní zastupitelství dospělo dne 21. 11. 2017 k názoru, že postup policejního orgánu byl správný; tento názor sdílelo i vrchní státní zastupitelství ve svém vyrozumění ze dne 14. 12. 2017.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že policejní orgán neoprávněně zasáhl do jejího práva na obhajobu. Vycházela přitom z čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), které zaručují právo na obhajobu nejen fyzickým, ale i právnickým osobám. Stěžovatelka však dle svého názoru neměla možnost zvolit si obhájce a bylo tedy porušeno její právo na formální obhajobu. Toto své tvrzení podpořila citacemi z důvodové zprávy k § 34 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a zněním § 35 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, dle kterých by dle jejího názoru ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nemělo ovlivňovat uplatnění práva obviněné právnické osoby na obhajobu. Nakonec uvedla, že odborná právnická veřejnost (kterou však ve svém podání nekonkretizovala) se dlouhodobě shoduje na tom, že ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob musí být restriktivně vykládáno v tom smyslu, že i osoba, která je svědkem v téže věci (v trestním řízení proti právnické osobě), není zbavena práva určit, kdo bude v trestním řízení za obviněnou právnickou osobu činit úkony.
Ústavní soud shrnul, že jádro projednávaného případu spočívá v tom, že stěžovatelce jako obviněné právnické osobě nebyla v důsledku napadeného postupu umožněna volba obhájce. Osoba oprávněná činit úkony jménem stěžovatelky měla totiž být v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce vyslechnuta jako svědek a orgány činné v trestním řízení vyložily § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob tak, že taková osoba nesmí činit žádné úkony za stěžovatelku, tedy ani zvolit jí obhájce. Ústavní soud proto tento postup přezkoumal z hlediska základního práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, přičemž zohlednil i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
Ústavní soud poté zrekapituloval stěžejní právní úpravu vztahující se k projednávané věci. Dle ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nemůže činit úkony v řízení osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci. Pokud je v průběhu řízení zjištěna tato skutečnost, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce vyzve právnickou osobu, aby určila k provádění úkonů v dalším řízení jinou osobu; k určení takové osoby jí stanoví lhůtu zpravidla v délce 7 dnů. Podle § 34 odst. 5 cit. zákona není-li osoba uvedená v odstavci 4 určena ve stanovené lhůtě, nebo právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení, popřípadě právnické osobě nebo jejímu zmocněnci prokazatelně nelze doručovat písemnosti, předseda senátu a v přípravném řízení soudce ustanoví právnické osobě opatrovníka. Osobu lze ustanovit opatrovníkem jen s jejím souhlasem. Opatrovníkem nelze ustanovit osobu, o níž lze mít důvodně za to, že má takový zájem na výsledku řízení, který odůvodňuje obavu, že nebude řádně hájit zájmy právnické osoby. Usnesení o ustanovení opatrovníka se oznamuje tomu, kdo je ustanovován opatrovníkem, a nevylučuje-li to povaha věci, též právnické osobě.
Podle čl. 40 odst. 3 Listiny má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
V čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy se uvádí, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.
Ústavní soud uvedl, že si je vědom skutečnosti, že v minulosti odmítl jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti právnických osob, které namítaly, že si nemohly zvolit svého obhájce s odkazem na tvrzení policejního orgánu, že osoby oprávněné činit úkony jménem obviněné právnické osoby budou v trestním řízení vyslechnuty jako svědci (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 2520/16, usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2329/16 či usnesení ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2805/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v této souvislosti poukázal na ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), dle kterého není při své rozhodovací činnosti vázán názory vyslovenými v usneseních; není důvod proto v případě stěžovatelky uvažovat o překonání své předchozí judikatury cestou stanoviska pléna [ve smyslu nálezu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.]. V důsledku vývoje odborné a komentářové literatury, zkušeností a problémů spojených se setrvalou praxí, a zejména s přihlédnutím k zásadnímu postavení práva na obhajobu v trestním procesu se však Ústavní soud této otázce věnoval podrobněji než v předchozích případech a stěžovatelce vyhověl.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda je právnická osoba nositelkou základního práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Listina v žádném ze svých ustanovení nenabízí obecnou odpověď na otázku, zda se může základních práv v ní garantovaných dovolávat i právnická osoba, na což Ústavní soud poukázal již v nálezu ze dne 19. 1. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 15/93 (N 3/1 SbNU 23; 34/1994 Sb.). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odpověď na tuto otázku je třeba hledat u každého základního práva individuálně [viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 59/14 (N 111/73 SbNU 757), body 20 a 26; a obdobně nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3572/14 (N 185/79 SbNU 97), body 30 a 37; podle nichž se občanské sdružení (spolek) může dovolávat práva na příznivé životní prostředí dle čl. 35 Listiny].
Ústavní soud konstatoval, že v judikatuře Ústavního soudu nebylo nikdy zpochybněno, že Listina chrání základní právo právnické osoby na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a že právnické osoby se mohou dovolávat i dalších práv vyjmenovaných v hlavě páté Listiny, která představují konkrétní aspekty široce chápaného práva na spravedlivý proces. Tato práva jim přitom Ústavní soud přiznával i v případech, kdy se z hlediska ústavněprávního jednalo o trestní řízení proti právnické osobě. Již v nálezu ze dne 24. 2. 1997 sp. zn. IV. ÚS 351/96 (N 21/7 SbNU 143), týkajícím se pokuty 55 000 Kč uložené za provádění stavebních úprav bez stavebního povolení, bylo rozhodnuto o porušení základního práva právnické osoby na projednání věci v její přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Obdobně v nálezu ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. III. ÚS 58/2000 (N 150/20 SbNU 65), týkajícím se pokuty 100 000 Kč uložené za zaměstnávání osob bez povolení k pobytu, dospěl Ústavní soud k závěru o porušení základního práva právnické osoby na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V nálezu ze dne 11. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 192/05 (N 110/46 SbNU 11), týkajícím se pokuty 48 000 000 Kč uložené právnické osobě za zneužití dominantního postavení na trhu, bylo kromě čl. 36 odst. 1 a 2 dovozeno i porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, který přikazuje aplikovat při rozhodování pozdější právní úpravu, pokud je pro pachatele příznivější [srov. obdobně i nález ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. II. ÚS 168/03 (N 78/33 SbNU 255), týkající se pokuty ve výši 500 000 Kč]. Tento přístup uplatňuje i aktuální judikatura Ústavního soudu. V nálezu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 (N 6/80 SbNU 65) Ústavní soud dospěl k závěru, že při ukládání pokuty ve výši 300 000 Kč za zpracování reklamy, která byla nekalou obchodní praktikou, došlo k porušení základních práv právnické osoby podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny [srov. obdobně nález ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 671/13 (N 135/70 SbNU 251), týkající se pokut za porušení povinností při televizním vysílání]. Ačkoliv z hlediska podústavního práva šlo v těchto případech o správní trestání, z hlediska ústavněprávního se jednalo o rozhodování v trestních věcech [i pro účely Listiny je totiž třeba vycházet z kvalifikace, jakou by volil Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) při posuzování, zda jde o rozhodování v trestní věci ve smyslu čl. 6 Úmluvy; Ústavní soud totiž žádný vlastní test pro hodnocení z hlediska Listiny ve své judikatuře nevyvinul; srov. nález ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.) a v kontextu trestání právnických osob již citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2732/15, bod 30].
Ústavní soud dovodil, že judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že právnická osoba je nositelkou práva na spravedlivý proces a může se dovolávat porušení svého práva na spravedlivý proces v širším smyslu. Ačkoliv se Ústavní soud dosud nezabýval tím, zda má právnická osoba i právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny - jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces v širším smyslu – uvedl, že v souzené věci nemá důvod se odchylovat od principů judikatury citované v předchozím bodě. Závěr, že právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny má i právnická osoba, ostatně podporuje již jazykový výklad tohoto ustanovení, neboť práva v něm zaručená má podle jeho znění mít „[o]bviněný“. Pro aplikaci tohoto ustanovení tudíž není podstatné, zda se v postavení obviněného nachází fyzická nebo právnická osoba, rozhodující je naopak právě to, že jde o osobu obviněnou. Z těchto důvodů tak Ústavní soud dospěl k závěru, že právnická osoba má základní právo na obhajobu garantované v čl. 40 odst. 3 Listiny. Ústavní soud se dále zabýval obsahem práva na obhajobu, které toto ustanovení chrání.
Ústavní soud uvedl, že v minulosti se vyjádřil k významu práva na obhajobu, jenž je „jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se trestní řízení vede a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy České republiky). Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené principy bylo možné realizovat cestou příslušných procesních záruk postavení obhájce i obviněného“ [nález ze dne 12. 2. 2002 sp. zn. I. ÚS 592/2000 (N 15/25 SbNU 115)]. Zároveň však Ústavní soud připustil, že právo na volbu obhájce není absolutní; jakékoli omezení tohoto práva však představuje “mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce” [usnesení ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 1283/13 (U 13/74 SbNU 611)]. K zásahu státu do svobodné volby obhájce obviněným se pak Ústavní soud opakovaně vyjádřil ve smyslu, že pokud si „obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva.“ [nález ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2445/07 (N 65/49 SbNU 15; nález ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1855/08 (N 8/52 SbNU 91); nález ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16 (N 152/82 SbNU 415, bod 21)]. Důvodem pro takové omezení je, že obhájce má mít „postavení druhého ‚odborného‘ já“ [srov. WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. aj. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011, čl. 40, K odst. 3, b)]; mezi obhájcem a jeho klientem má panovat absolutní důvěra, ke které přispívá i svobodná volba obhájce obviněným.
Ústavní soud konstatoval, že tyto závěry jsou v souladu s judikaturou ELSP. Ten ve své judikatuře zmiňuje, že byť právo na obhajobu garantované v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy není absolutní, je jedním ze základních znaků spravedlivého procesu (rozsudek ve věci Shbelnik proti Ukrajině ze dne 19. 2. 2009, č. 16404/03, bod 53; rozsudek velkého senátu ve věci Van Geyseghem proti Belgii ze dne 21. 1. 1999, č. 26103/95, § 34; všechna citovaná rozhodnutí ESLP jsou dostupná na https://hudoc.echr.coe.int/). Toto právo, tedy i právo na zvolení si obhájce, ESLP přiznává jak fyzickým, tak právnickým osobám (srov. rozhodnutí ve věci Aannemersbedrijf Gebroeders van Leeuwen B. V. proti Nizozemí ze dne 25. 1. 2000, č. 32602/96 a rozhodnutí Fortum Oil and Gas OY proti Finsku ze dne 12. 11. 2002, č. 32559/96). Do svobodné volby obhájce obviněným může stát zasáhnout jen tehdy, když to je potřeba pro zajištění spravedlivého procesu, resp. je-li takový zásah nezbytný v demokratické společnosti (srov. rozsudek ve věci Croissant proti Německu ze dne 25. 9. 1992, č. 13611/88, § 29); jinými slovy, aby stát neumožnil obviněnému svobodně si zvolit obhájce, musí mít takové rozhodnutí řádně podložené a odůvodněné z hlediska požadavku spravedlivého procesu (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Meftaha ostatní proti Francii ze dne 26. 7. 2002 č. 32911/96, 35237/97 a 34595/97, § 45).
Ústavní soud vyslovil, že právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, jehož součástí je i právo na svobodnou volbu obhájce, není absolutní, a může tedy být zákonodárcem omezeno. Každé takové omezení představuje zásah do základního práva na obhajobu, jehož ústavnost se posuzuje v testu proporcionality [viz nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.)]. Při aplikaci testu proporcionality je nejprve třeba zhodnotit, „zda zásah sleduje legitimní (ústavně aprobovaný) cíl“, teprve poté lze zkoumat, „zda je [zásah] způsobilý k […] dosažení [tohoto cíle] (požadavek vhodnosti), zda tohoto cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, jenž by byl ve vztahu k dotčenému základnímu právu šetrnější (požadavek potřebnosti), a nakonec, zda při zohlednění podstaty a smyslu dotčeného základního práva převáží zájem na dosažení sledovaného cíle (proporcionalita v užším smyslu)“ [nález ze dne 16. 5. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/16 (116/2018 Sb.), bod 73]. Stát tedy může zákonem svobodnou volbu obhájce omezit ve vybraných případech; jedná se však o mimořádně významný zásah. Proto tak může činit pouze tehdy, pokud takový zásah sleduje legitimní cíl a obstojí v testu proporcionality.
Ústavní soud uvedl, že ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických stanoví, že osoba, která je svědkem v téže věci jako obviněná právnická osoba, za ni nemůže činit úkony v řízení. Jedním z úkonů v řízení je přitom i volba obhájce [viz § 37 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Z jazykového výkladu § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob tedy plyne, že tato osoba za obviněnou právnickou osobu nemůže ani zvolit obhájce.
Ústavní soud se neztotožnil s názorem stěžovatelky, že ustanovení § 35 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob vylučuje, aby se aplikovalo ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a odkázal na argumentaci a interpretaci doktríny, dle které „smyslem § 35 odst. 1 není vyloučit aplikovatelnost § 34, ale stanovit, že ustanovení § 34 se uplatní vedle práva na obhajobu, tedy postavit na jisto, že vedle osoby oprávněné činit úkony za právnickou osobu může mít právnická osoba i obhájce.“ (ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J, GŘIVNA, T., PÚRY, F. a ŘÍHA, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, § 35, K odst. 1, bod 3). Tato interpretace předmětného ustanovení je podpořena zněním důvodové zprávy k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob, která k § 35 uvádí: „Navrhuje se, aby obviněná právnická osoba mohla mít vedle zástupce také obhájce.“ (Důvodová zpráva je dostupná na http://www.psp.cz/doc/pdf/00/06/94/00069428.pdf). Smyslem ustanovení § 35 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob tak je ujistit právnické osoby, že si mohou zvolit obhájce (jakkoli toto právo vyplývá z Listiny, byť § 34 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob určuje způsob, jakým právnická osoba v řízení činí úkony. Jeho účelem naopak není negovat vybraná ustanovení § 34 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, což vyplývá jak z důvodové zprávy, tak z komentářové literatury. Ústavní soud uvedl, že nespatřuje důvod, proč by se měl odchýlit od tohoto jasně vyjádřeného účelu. Ustanovení § 35 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob tedy nevylučuje aplikovatelnost § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob.
Ústavní soud dovodil, že jediný způsob, jak může obviněná právnická osoba projevit svoji vůli a realizovat své ústavně chráněné právo na volbu obhájce, je prostřednictvím osoby, která za ni jedná. Avšak podle jazykového výkladu § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nemůže za obviněnou právnickou osobu činit žádné úkony, tedy ani volit za ni obhájce, osoba, která v téže trestní věci sama vystupuje v pozici svědka. Ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob tudíž omezuje právo obviněné právnické osoby na svobodnou volbu obhájce. Takové omezení musí obstát v testu proporcionality. Nejprve je proto podle Ústavního soudu třeba zabývat se tím, zda sleduje legitimní cíl.
Ústavní soud uvedl, že zákonodárce tuto svoji ingerenci do základního práva obviněné právnické osoby na obhajobu odůvodnil možným střetem zájmů mezi svědkem a obviněnou právnickou osobou (srov. důvodová zpráva k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob, str. 53). Podle Ústavního soudu si však jen těžko lze představit situaci, ve které by zájmy svědka jako osoby oprávněné činit úkony za obviněnou právnickou osobu mohly kolidovat se zájmy obviněné právnické osoby v otázce zvolení si obhájce. Osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu, pokud má v řízení postavení svědka, ale nikoli obviněné či poškozené, totiž nemá žádný přímý (zejména majetkový) zájem na výsledku řízení; její zájmy tedy zásadně nejsou v rozporu se zájmy této obviněné právnické osoby. Není tak pravděpodobné, že by osoba oprávněná jednat za obviněnou právnickou osobu měla zájem obviněné právnické osobě cíleně zvolit nevhodného obhájce, což by mohl být důvod k omezení svobodné volby obhájce. Ústavní soud dovodil, že neexistuje tudíž žádný vyřčený ani zjevný důvod, proč by zákonodárce mohl omezit svobodnou volbu obhájce osobou oprávněnou činit úkony za obviněnou právnickou osobu, přičemž tato oprávněná osoba je zároveň v řízení svědkem. Omezení svobodné volby obhájce je mimořádně významným zásahem a lze je učinit jen tehdy, je-li to nezbytné v demokratické společnosti; zásadně tedy nelze omezit svobodnou volbu obhájcem osobou, která je oprávněna činit úkony za obviněnou právnickou osobou a je ve věci svědkem. Obdobně se v tomto smyslu vyjadřuje i komentářová a odborná literatura, dle které by v takových případech došlo k popření práva obviněné právnické osoby na obhajobu (srov. FENYK, J., SMEJKAL, J. a BÍLÁ, I. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2018, str. 190-191).
Ústavní soud poukázal na to, že v minulosti judikoval, že v některých případech zákon „postrádá pravidlo, které by v souladu s teleologií příslušné právní úpravy stanovilo výjimku z příliš široce pojatého pravidla. Nástrojem uzavření této zakryté teleologické mezery je odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel (teleologická redukce).“ [nález ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 318/06 (N 221/47 SbNU 911), bod 21; k teleologické redukci srov. nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.)]. V projednávaném případě sice lze z dikce § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických dovodit, že za obviněnou právnickou osobu nemůže obhájce zvolit osoba, která je v téže věci svědkem, avšak z hlediska účelu by na tyto případy právní úprava dopadat neměla. Tato úprava totiž řeší problematiku střetu zájmů mezi obviněnou právnickou osobu a těmi, kdo za ni jednají, přičemž k takovému střetu zájmů nedochází při volbě obhájce právnické osobě ze strany svědka. Proto je třeba ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob interpretovat úžeji a na uvedené případy jej neaplikovat. Jedině takový výklad je ústavně konformní. Ústavní soud uvedl, že se tím nijak nevyjadřuje k otázce, zda ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob z ústavního hlediska obstojí v jiných případech než právě zkoumaném.
Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na základní právo právnické osoby na obhajobu, jehož součástí je i právo zvolit si obhájce, je třeba ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob vykládat tak, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu (§ 34 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob) může této obviněné právnické osobě zvolit obhájce i v případě, že tato oprávněná osoba sama vystupuje v řízení jako svědek. Opačný přístup by podle Ústavního soudu totiž mohl, v extrémních situacích, vést i k cílenému šikanování obviněné právnické osoby, které by nebylo umožněno svobodně zvolit si obhájce s odkazem na § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob tím, že by osobu za ni oprávněnou činit úkony orgány činné v trestním řízení označily za svědka. Takovou motivaci zmínila jako možnou i stěžovatelka a objevuje se také v komentářové literatuře (srov. FENYK, J., SMEJKAL, J. a BÍLÁ, I. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2018, str. 191).
Ústavní soud dovodil, že závěry vyjádřené obecně jsou zcela naplněny i v případě stěžovatelky. Omezení svobodné volby obhájce v případě stěžovatelky nesledovalo žádný legitimní cíl, a bylo tedy nepřijatelné a porušilo její právo na obhajobu. Zájmy stěžovatelky nijak nekolidují se zájmy osoby oprávněné za ni činit úkony, která je v řízení proti stěžovatelce svědkem. Tuto skutečnost potvrzuje ostatně i jednání opatrovníka, který za obhájkyni zvolil advokátku, kterou si původně zvolila i stěžovatelka. Byť tedy stěžovatelka je nakonec zastoupena advokátkou, kterou původně chtěla zvolit, Ústavní soud usoudil, že došlo a dochází k zásahu do práv stěžovatelky. Stěžovatelka totiž stále nemá možnost svobodně zvolit či změnit obhájce; není také chráněna proti změně obhájce ze strany opatrovníka, která by byla proti její vůli. Porušení práv stěžovatelky spočívající v nemožnosti volby obhájce tak podle Ústavního soudu trvá a nebylo zhojeno tím, že opatrovník jmenoval obhájkyní advokátku, kterou si jako obhájkyni chtěla původně zvolit stěžovatelka.
Z těchto důvodů Ústavní soud shledal, že orgány činné v trestním řízení svým postupem, kterým znemožnily (a znemožňují) stěžovatelce, aby si svobodně vybrala obhájce, popřípadě jej změnila, s odkazem na skutečnost, že osoba oprávněná za ni činit úkony, je ve věci svědkem, porušily právo stěžovatelky na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny. Konstatování tohoto porušení nebrání ani skutečnost, že stěžovatelka je zastoupena obhájkyní, kterou si chtěla původně zvolit. Stěžovatelka totiž nemá možnost svobodně zvolit či změnit obhájce; není také chráněna proti změně obhájce ze strany opatrovníka, která by byla proti její vůli.
Ústavní soud dodal, že orgány činné v trestním řízení vedené proti stěžovatelce do budoucna budou muset umožnit stěžovatelce, aby jí svobodně volila obhájce osoba oprávněná činit za ni úkony, byť by v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce tato osoba byla svědkem. Zároveň opatrovník nebude moci bez dalšího důvodu určit obhájce proti vůli stěžovatelky. Opatrovník nemůže zvolit obviněné právnické osobě obhájce, je-li opatrovník ustanoven pouze z důvodu, že právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení, a tato nezpůsobilost je dána tím, že tato osoba vystupuje jako svědek ve věci obviněné právnické osoby. Opačný přístup by popřel princip svobodné volby obhájce obviněným, jelikož by opatrovník mohl takovým postupem nahradit vůli obviněné právnické osoby.
Protože napadeným postupem bylo porušeno základní právo stěžovatelky na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. b) tohoto zákona zakázal Policii ČR, krajskému státnímu zastupitelství a vrchnímu státnímu zastupitelství pokračovat v porušování základního práva stěžovatelky na obhajobu.
Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.