oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K povinnosti soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami (námitka rozporu vůle účastníka řízení s jejím projevem)

publikováno: 24.01.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 593/17

Pokud se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s námitkou stěžovatelky týkající se rozporu její vůle s projevem vůle zachyceným v písemné smlouvě o půjčce, založily nepřezkoumatelnost uvedených rozhodnutí a porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se domáhala zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že při projednávání její věci před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudního spisu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník jako žalobce se žalobou podanou dne 15. 10. 2012 na stěžovatelce domáhal úhrady částky ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce. Tuto smlouvu měl vedlejší účastník uzavřít jako věřitel se stěžovatelkou jako dlužnicí dne 13. 12. 2011 (dále jen „smlouva o půjčce“) a na základě této smlouvy jí měl poskytnout v hotovosti při podpisu smlouvy bezúročnou půjčku ve výši 400 000 Kč, která měla být vrácena do 31. 5. 2012. Stěžovatelka namítala, že nikdy neměla vůli vstoupit s vedlejším účastníkem do smluvního vztahu z titulu smlouvy o půjčce a popřela rovněž převzetí jakýchkoliv finančních prostředků od vedlejšího účastníka. 

Obvodní soud žalobu zamítl a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatelka je osobou pokročilého věku, která je prakticky nevidomá, přičemž tato stěžovatelka se měla dne 13. 12. 2011 v odpoledních hodinách dostavit do advokátní kanceláře právního zástupce vedlejšího účastníka spolu s vedlejším účastníkem, svojí vnučkou a jejím přítelem, kde měla podepsat několik listin, z nichž jednou z nich měla být i předmětná smlouva o půjčce. Obvodní soud dospěl k závěru, že i přes nevidomost stěžovatelky nebyla uvedená smlouva o půjčce neplatnou pro nedostatek formy podle § 40 odst. 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), neboť stěžovatelka měla možnost využít k poznání obsahu smluv osobu, kterou by si za tímto účelem zvolila. Následně však obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ohledně předání částky ve výši 400 000 Kč. Soud neuvěřil výpovědi vnučky stěžovatelky a jejího přítele, kteří vypověděli, že peníze v kanceláři právního zástupce vedlejšího účastníka předány byly, když tyto svědky považoval za nedůvěryhodné mimo jiné pro jejich trestní minulost, a navíc se jejich výpovědi lišily i v zásadní otázce, kdo peníze při převzetí kontroloval. Naopak obvodní soud poukázal na skutečnost, že v zápisu o průběhu schůzky není předání peněz zapsáno, asistent právního zástupce vedlejšího účastníka si předání peněz nevybavoval a stěžovatelka je popřela. Uvedla, že peníze byly předány až v autě před advokátní kanceláří, a to přímo příteli její vnučky. S ohledem na tento závěr se pak obvodní soud již nezabýval otázkou vůle stěžovatelky smlouvu o půjčce uzavřít. 

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání. Městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl městský soud k závěru, že pokud vedlejší účastník předložil předmětnou smlouvu o půjčce v písemné formě, která byla po formální stránce dle názoru obvodního soudu platná, a pokud tato smlouva obsahovala písemné potvrzení o převzetí částky ve výši 400 000 Kč, nelze uzavřít, že vedlejší účastník neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení, že předmět půjčky předal stěžovatelce. Tento závěr nemůže dle městského soudu vyvrátit sama o sobě ani skutečnost, že obvodní soud neuvěřil výpovědi svědků a že stěžovatelka převzetí peněžních prostředků popřela. V této souvislosti odkázal městský soud na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2547/2011. 

V novém řízení obvodní soud poučil stěžovatelku o tom, že je povinna navrhnout důkazy k prokázání svého tvrzení, že peněžní prostředky od vedlejšího účastníka nepřevzala. Stěžovatelka navrhla provést opětovný výslech své vnučky, která svou výpověď změnila v tom smyslu, že peněžní prostředky nebyly předány stěžovatelce v kanceláři právního zástupce vedlejšího účastníka, ale přímo jejímu (bývalému) příteli, a to až po podpisu smluv v autě před sídlem advokátní kanceláře, přičemž předáno bylo jen 180 000 Kč, s tím, že vráceno mělo být 400 000 Kč, což koresponduje s bezúročností půjčky. Změnu výpovědi odůvodnila svědkyně tím, že se vyprostila ze závislosti na svém příteli a nyní žije spořádaným životem. Obvodní soud její výpovědi neuvěřil a v souladu s názorem městského soudu uzavřel, že vedlejší účastník prokázal, že předal stěžovatelce částku ve výši 400 000 Kč, proto jeho žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku zopakoval obvodní soud názor, že předmětná smlouva o půjčce není formálně neplatná a následně použil argumentaci shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, kdy vyjádřil názor, že odporuje pravidlům logického myšlení uvěřit bez dalšího obraně stěžovatelky, že peněžní prostředky nepřevzala, když podepsala předmětnou smlouvu o půjčce obsahující její prohlášení o převzetí peněz. Jediným důkazem o nepřevzetí peněz pak měla být dle obvodního soudu opakovaná výpověď vnučky stěžovatelky, kterou však považoval soud za nevěrohodnou. 

Druhý rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, v němž namítala nesprávná skutková zjištění týkající se předání a převzetí částky ve výši 400 000 Kč, kdy dle jejího názoru bylo prokázáno, že peněžní prostředky stěžovatelce předány nebyly. Popřela i aplikaci judikatury Nejvyššího soudu, která dle jejího názoru dopadala na zcela skutkově odlišnou situaci. Stěžovatelka rovněž namítala nesprávné právní posouzení věci, kdy soud pominul (dle stěžovatelky prokázaný) rozpor vůle stěžovatelky s jejím projevem zachyceným v předmětné smlouvě o půjčce. 

Městský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil vyhovující výrok napadeného rozsudku obvodního soudu a změnil výrok týkající se nákladů řízení, které vedlejšímu účastníkovi nepřiznal s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dosažena na základě regulérního provedení důkazů, jejichž hodnocení proběhlo dle § 132 o. s. ř., přičemž odvolací soud z těchto závěrů vyšel, když sám dokazování neprováděl. 

Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důkazní břemeno bylo mezi účastníky rozloženo v souladu s platnou judikaturou a rovněž posouzení reálných možností stěžovatelky seznámit se s obsahem právního úkonu ustálené judikatuře odpovídá. Připojena byla ještě další argumentace týkající se formálních náležitostí smlouvy uzavřené nevidomou stěžovatelkou, ze které dle Nejvyššího soudu vyplynulo, že předmětná smlouva o půjčce je po formální stránce platná. 

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to přehnaně formalistickým přístupem soudů při výkladu a aplikaci § 40 odst. 5 o. z., a dále tím, že se soudy nevypořádaly s namítaným rozporem vůle stěžovatelky s jejím projevem zachyceným v předmětné smlouvě o půjčce. 

Ústavní soud především poukázal na to, že právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž princip právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 183/03 (N 175/38 SbNU 399), ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17), ze dne
22. 3. 2007 sp. zn. III. ÚS 529/06, ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 

Ústavní soud shrnul, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vytýká soudům, že se nezabývaly její námitkou vážnosti její vůle, když dle svého přesvědčení nedostatek vůle smlouvu o půjčce uzavřít rovněž prokázala. Této námitce Ústavní soud přisvědčil. Ačkoliv stěžovatelka namítala nedostatek vůle k uzavření smlouvy o půjčce již ve svém prvním vyjádření k žalobě a opakovala tuto námitku i v dalším průběhu soudního řízení (zejména ve svém odvolání proti druhému rozhodnutí soudu prvního stupně), vyjádřil se k dané námitce pouze obvodní soud ve svém prvním rozhodnutí, a to tak, že s ohledem na zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene ohledně předání částky 400 000 Kč se otázkou vůle stěžovatelky smlouvu o půjče uzavřít již blíže nebude zabývat. Ačkoliv tedy následně na základě zásahu odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že předání částky ve výši 400 000 Kč stěžovatelce prokázáno bylo, namítaným nedostatkem vůle se již soudy nezabývaly a v odůvodnění jejich rozhodnutí tato otázka není vyřešena. 

Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na specifické okolnosti případu (vysoký věk stěžovatelky - v době předmětného jednání 83 let, praktická nevidomost) však nelze pominout možnost, že zde existoval rozpor mezi vůlí stěžovatelky a jejím projevem zachyceným v textu smlouvy o půjčce. Tento rozpor se pak mohl týkat nejen samotné smlouvy o půjčce, například v postavení stěžovatelky jako ručitele namísto dlužníka nebo v předmětu půjčky a úroku, ale i potvrzení o převzetí finanční hotovosti, které bylo do textu smlouvy o půjčce vtěleno. V průběhu řízení dospěly soudy k názoru, že smlouva o půjčce není z formálních důvodů neplatná, a to ani dle § 40 odst. 5 o. z., neboť stěžovatelka věděla předem, že bude podepisovat listiny v advokátní kanceláři a mohla využít svého práva zvolit si osobu, kterou by k uzavření smlouvy přizvala. Ačkoliv faktickou možnost takového postupu stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybnila, nelze podle Ústavního soudu v dané souvislosti odhlédnout od závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2134/13 (N 50/73 SbNU 39). Dle těchto platí, že skutečnost, že nelze úspěšně namítat absenci formy právního úkonu předepsanou § 40 odst. 5 o. z., sama o sobě neznamená, že nelze namítat ve smyslu § 37 o. z. nedostatek vůle uzavřít právní úkon v takové podobě, v jaké byl učiněn. V daném případě však, uvedl Ústavní soud, soudy ani neuzavřely, že by nedostatek vůle nebylo možno namítat, neboť se věcně námitkou nedostatku vůle vůbec nezabývaly. Hodnocení této námitky pak zcela absentuje v odůvodnění všech rozhodnutí vydaných v předmětné věci. Tímto postupem soudy podle názoru Ústavního soudu založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu. 

Ústavní soud dodal, že v dalším řízení soudy budou povinny se řádně zabývat otázkou, zda vůle stěžovatelky je ve shodě s projevem zachyceným v písemném vyhotovení smlouvy o půjčce, a to jak co do obsahu smlouvy o půjčce jako takové, když stěžovatelka po celou dobu řízení tvrdí, že měla vystupovat pouze jako ručitel resp. zástavce, tak co do prohlášení o převzetí finančních prostředků, když stěžovatelka toto popírá. 

Ústavní soud dále uvedl, že v souladu se závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2134/13 pak bude nutné rovněž zvážit, zda výklad § 40 odst. 5 o. z., se dle svého smyslu a účelu promítá do reálné ochrany stěžovatelky jakožto osoby nevidomé, která dle svého tvrzení měla jen velmi omezenou reálnou možnost seznámit se s obsahem právního úkonu prostřednictvím jí zvolené osoby. 

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že napadenými rozsudky městského soudu a obvodního soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkou stěžovatelky týkající se rozporu její vůle s projevem vůle zachyceným v písemné smlouvě o půjčce, čímž založily nepřezkoumatelnost uvedených rozhodnutí. Proto Ústavní soud stížnosti vyhověl a rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu zrušil; Ústavní soud zrušil rovněž napadené usnesení Nejvyššího soudu, protože i tento soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu, když posuzoval formu smlouvy o půjčce, aniž by shledal její závady.

 Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu