oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K povinnosti řidiče zajistit připoutání spolujezdce bezpečnostním pásem z hlediska jeho trestní odpovědnosti

publikováno: 02.07.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 492/17.

Výklad ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/200 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž je povinností řidiče zajistit, že přepravované osoby použijí zádržný bezpečnostní systém i mimo případy, v nichž mu tuto povinnost zvlášť ukládá zákon či v nichž vyplývá z nemožnosti splnění této povinnosti přepravovanou osobou, je ústavně nekonformní. V případě nedbalostních trestných činů proti životu a zdraví tímto výkladem dochází i k porušení čl. 39 Listiny, neboť je při něm spatřováno naplnění znaku objektivní stránky jejich skutkových podstat v porušení povinnosti řidiče, ačkoliv při ústavně konformním výkladu o takové porušení povinnosti nejde.

Z hlediska trestní odpovědnosti se však tento právní závěr uplatní pouze tam, kde by protiprávnost jednání řidiče byla dovozována pouze v tom, že nezajistil použití bezpečnostního pásu přepravované osoby. Jestliže se na následku dopravní nehody podílí jak protiprávní jednání řidiče, tak protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, bez něhož by došlo pouze k mírnějšímu následku, toto protiprávní jednání poškozeného zásadně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče a tímto těžším následkem nepřerušuje. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. 

Stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky dle ustanovení § 274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přečinem usmrcení z nedbalosti dle ustanovení § 143 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel v délce trvání 6 let a 6 měsíců, přičemž mu bylo rovněž uloženo zaplatit poškozené (jíž byla zdravotní pojišťovna) částku 281 910 Kč jako náhradu škody. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že, zjednodušeně řečeno, jako řidič motorového vozidla po předchozím požití alkoholických nápojů nezvládl průjezd zatáčkou v důsledku nepřiměřené rychlosti a nepřizpůsobení řízení stavebnímu a dopravně-technickému stavu vozovky a vyjel z vozovky, což vedlo k převrácení vozidla na střechu, v jehož důsledku zemřel bratr stěžovatele sedící na předním sedadle spolujezdce (dále jen „zesnulý“), zatímco stěžovatel a další spolujezdec vyvázli pouze s lehčími zraněními nedosahujícími ani intenzity újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zák. (tyto skutkové okolnosti budou dále označovány jen jako „předmětná dopravní nehoda“). 

Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. O tomto odvolání rozhodl krajský soud rozsudkem tak, že změnil právní kvalifikaci skutku na souběh trestných činů ohrožení pod vlivem návykové látky, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a trestného činu usmrcení z nedbalosti dle ustanovení § 143 odst. 1, 2 tr. zák., za nějž uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti v délce pěti let. S nárokem na náhradu škody pak odkázal poškozenou do řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. 

Stěžovatel v celém průběhu řízení uplatňoval konzistentně obhajobu spočívající zejména v rozporování některých skutkových zjištění a dále ve výtkách obecným soudům, že se nedostatečně zabývaly tím, že těsně před nehodou měl zesnulý udeřit stěžovatele pěstí do ramene a zakřičet, aby jej varoval před hrozícím nebezpečím, jakož i tím, že zesnulý nebyl připoután bezpečnostním pásem, ačkoliv jej stěžovatel předtím opakovaně vyzýval, ať tak učiní. Tuto okolnost v průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatel opakovaně vyzdvihoval jako zásadní, a to jednak z hlediska skutkového, kdy měl za to, že býval-li by byl zesnulý připoután, nedošlo by k následku v podobě jeho smrti, ale tento by utržil přinejhorším lehčí újmu na zdraví tak, jako stěžovatel a druhý spolujezdec, jednak z hlediska právního, kdy tvrdil, že povinnost být připoután je primární povinností spolujezdce, a řidič nemůže být za porušení této povinnosti sankcionován. Stěžovatel rovněž brojil proti výši trestu a proti právní kvalifikaci, čímž se domáhal částečného překvalifikování skutku jakožto trestného činu usmrcení z nedbalosti dle ustanovení § 143 odst. 1, 2 tr. zák. Této argumentaci vyhověl odvolací soud, a proto se v tomto ohledu stěžovatel dále omezil pouze na namítání nepřiměřenosti trestu. 

Stěžovatel ústavní stížností brojil pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. Vytýkal mu nepřezkoumání dovolání po věcné stránce, nedostatečné zvážení spoluzavinění zesnulého a porušení zákazu dvojího přičítání. 

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo způsobilé porušit ústavně zaručený požadavek, že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem, zaručené čl. 39 Listiny, a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a že jeho argumentace je částečně správná, nicméně v tom rozsahu, v níž se s ní Ústavní soud ztotožnil, nepřivozuje tato argumentace závěr, že by k porušení těchto ústavních kautel ve stěžovatelově případě došlo. Ústavní soud proto nemohl odmítnout stěžovatelovu ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, ale zamítl ji jako nedůvodnou. 

Ke spoluzavinění nepřipoutaného zesnulého jako obecná východiska Ústavní soud uvedl, že dle § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) je řidič povinen zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu. Ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona pak upravuje povinnost řidiče vozidla ve vztahu k bezpečnostním zádržným systémům, jimiž jsou dle ustanovení § 2 písm. ii) citovaného zákona zařízení schválená podle zvláštního právního předpisu a určená k zajištění bezpečnosti přepravovaných osob, přičemž těmito se rozumí bezpečnostní pásy a dětské zádržné systémy (dětské autosedačky). Dle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích je povinností řidiče být za jízdy připoután, je-li jeho vozidlo povinně vybaveno bezpečnostním pásem; dále má pak řidič povinnost nepřepravovat některé osoby ve vozidlech určitých kategorií, není-li takové vozidlo vybaveno zádržným bezpečnostním systémem, a přepravovat určité osoby jen určitým způsobem při využití bezpečnostního zádržného systému, přičemž tyto povinnosti se v zásadě omezují pouze na případy, v nichž přepravovanými osobami jsou děti, jejichž hmotnost nepřevyšuje 36 kg a výška 150 cm. 

Ústavní soud dále uvedl, že řidič vozidel určitých kategorií je rovněž povinen poučit osoby starší tří let či osoby je doprovázející o povinnosti použít zádržný bezpečnostní systém, není-li tato informace zajištěna jiným způsobem. Jde o kategorie vozidel M2 a M3, jimiž se dle přílohy č. 2 k vyhlášce ministerstva dopravy č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, rozumí vozidla s více než osmi místy k sezení kromě místa řidiče. 

Ústavní soud poukázal na § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, dle kterého je přepravovaná osoba povinna být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, je-li jím sedadlo povinně vybaveno a dle písm. d) dbát pokynů řidiče, zejména při nastupování do vozidla a vystupování z něj. 

Ústavní soud uvedl, že odpovědností za připoutání se přepravované osoby bezpečnostním pásem se zabývaly opakovaně zejména obecné soudy. Nejvyšší soud se v trestních věcech ustálil na právním závěru, že ze skutečnosti, že ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích ukládá tuto povinnost přepravované osobě, nutně nevyplývá, že by stejná povinnost nevznikala i řidiči coby součást povinnosti, jež mu ukládá ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Pokud se přepravovaná osoba odmítne připoutat, nemá řidič dle názoru Nejvyššího soudu vůbec zahajovat jízdu, a to i jednalo-li by se o vozidlo vlastněné nepřipoutanou přepravovanou osobou (srov. k tomu zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 785/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1064/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017 sp. zn. 3 Tdo 926/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1230/2014). 

Ústavní soud poukázal na to, že Nejvyšší soud však zdůrazňuje povinnost důsledně vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu a připouští, že za určitých okolností nelze tuto povinnost u řidiče dovozovat. Tak se stane zejména v případech, kdy řidič neměl možnost na porušení povinnosti přepravované osoby být za jízdy připoutána bezpečnostním pásem adekvátně reagovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 5 Tdo 548/2012), např. proto, že se jednalo o nečekané odpoutání se v krátké době před nehodou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. 5 Tdo 478/2014). 

Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší soud rovněž dospěl v trestních věcech k závěru, že je povinností každého řidiče předpokládat, že v jiných vozidlech účastnících se provozu na pozemních komunikacích se mohou vyskytovat osoby, které nejsou připoutány bezpečnostním pásem, aniž by se tím dopouštěly protiprávního jednání, a tedy lze mu přičítat i těžší následek v důsledku nepřipoutání se osoby druhého vozidla, s nímž pachatel kolidoval při dopravní nehodě, kterou sám zavinil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2005 sp. zn. 11 Tdo 1237/2004). 

Ústavní soud dovodil, že otázka nepřipoutání poškozeného je pak dle Nejvyššího soudu irelevantní v případech, v nichž by došlo k právně stejně kvalifikovanému následku, i kdyby býval byl připoután (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 7 Tdo 1411/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1173/2012 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017 sp. zn. 3 Tdo 119/2017). Tuto praxi výslovně potvrdil i Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti (srov. např. usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3607/16, usnesení ze dne 17. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3601/10 či usnesení ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 

Ústavní soud poukázal na to, že opačný přístup zastává Nejvyšší soud v civilních věcech, neboť zde podle jeho názoru řidič zásadně neodpovídá za splnění povinnosti dle ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích přepravovanou osobou. Nejvyšší soud tak v civilních věcech dospěl k závěru, že z povinnosti řidiče dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích zásadně nelze dovozovat jeho povinnost zajistit připoutání se přepravované osoby bezpečnostním pásem, a to s výjimkami situací, v nichž by to vyžadovaly jedinečné okolnosti přepravované osoby, např. její zdravotní stav či věk (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. 23 Cdo 1389/2010). Jinak se judikatura civilních senátů Nejvyššího soudu omezuje v tomto směru pouze na otázku míry spoluzavinění nepřipoutaného poškozeného v případech, kdy škůdce způsobí dopravní nehodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3171/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 4463/2017 ad.). 

Z výše uvedeného je podle Ústavního soudu patrné, že v otázce, zda lze ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích vykládat tak, že v sobě obsahuje i povinnost řidiče zajistit připoutání se bezpečnostním pásem přepravované osoby, je v judikatuře Nejvyššího soudu rozpor mezi přístupem senátů jeho občanskoprávního a obchodněprávního kolegia a jeho trestněprávního kolegia. Jde přitom o výklad stejného ustanovení, který by v zájmu předvídatelnosti práva a vnitřní bezrozpornosti právního řádu měl být jednotný. 

Ústavní soud dovodil, že nyní řešená otázka se tedy týká výkladu ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) a potažmo i § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Ústavní soud dlouhodobě rozhoduje, že zásadně nedisponuje pravomocí podávat výklad norem podústavního práva, neboť toto je úkolem obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem, potažmo Nejvyšším správním soudem. Tento výklad je však Ústavní soud oprávněn a současně povinen korigovat tam, kde by porušoval základní ústavně zaručená práva či svobody [nález ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 437/02 (N 110/31 SbNU 3)]. Tak se děje v zásadě pouze v případech, kdy v konkurenci dvou právních norem, z nichž každá sleduje ochranu jiného ústavně aprobovaného zájmu, výklad obecných soudů neopodstatněně upřednostňuje jeden z nich; v případech, kdy v konkurenci dvou výkladů jedné právní normy obecný soud zvolí výklad, který ochranu ústavně zaručeným základním právům či svobodám na rozdíl od výkladové alternativy neposkytuje či oproti této alternativě poskytuje v menší míře; jakož i v případech, v nichž jde o interpretaci svévolnou [srov. např. nález ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. II. ÚS 644/02 (N 85/33 SbNU 321); nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95) či nález ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355)]. 

Ústavní soud konstatoval, že ze zákonné úpravy vyplývá, že odpovědnost za to, aby přepravovaná osoba byla za jízdy připoutána bezpečnostním pásem ve vozidle, jehož sedadla jsou bezpečnostními pásy povinně vybavena, dopadá na tuto přepravovanou osobu. Zákon o provozu na pozemních komunikacích expresis verbis této osobě tuto povinnost ukládá v § 9 odst. 1 písm. a). Řidiči v této souvislosti ukládá výslovnou povinnost zajistit přepravovanou osobu zádržným bezpečnostním systémem toliko ve vztahu k určité skupině přepravovaných osob, jimiž jsou, zjednodušeně řečeno, malé děti. Řidiči motorových vozidel kategorie M2 a M3, tj. motorových vozidel s více než osmi místy k sezení nevčítaje v to místo pro řidiče, pak zákon o provozu na pozemních komunikacích ukládá výslovně toliko povinnost poučit přepravované osoby o povinnosti použít bezpečnostní zádržný systém, není-li tato informace zajištěna jiným způsobem. Zákon o provozu na pozemních komunikacích tak neobsahuje žádnou explicitně formulovanou obecnou povinnost řidiče přímo zajistit použití bezpečnostního zádržného systému přepravovanými osobami, dokonce ani obecnou explicitně formulovanou povinnost je poučit o jejich vlastní povinnosti použít za jízdy zádržného bezpečnostního systému [srov. BUŠTA, Pavel; KNĚŽÍNEK, Jan. Zákon o silničním provozu: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, Praha: JUDr. Pavel Bušta, 2016. K § 9 odst. 1 písm. a). Citováno dle: ASPI (právní informační systém)]. 

Ústavní soud uvedl, že dovozuje-li výše uvedená judikatura trestního kolegia Nejvyššího soudu, že povinnost připoutání přepravovaných osob primárně tíží řidiče, a to s oporou o ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ukládajícího řidiči zajistit bezpečnost přepravovaných osob, je tak tento výklad ve zjevném rozporu s textem i účelem relevantních ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích. Jestliže totiž tento zákon obsahuje zvláštní úpravu ukládající řidiči motorového vozidla povinnost poučit přepravované osoby o jejich povinnosti použít zádržný bezpečnostní systém a povinnost řidiče zajistit použití tohoto systému přepravovanými osobami pouze v určitých zvlášť vymezených případech, je zřejmé, že nelze dovodit identické povinnosti řidiče i ve všech zbývajících případech extenzivním výkladem obecně formulované povinnosti řidiče zajistit bezpečnost přepravovaných osob. Tím by se totiž ze zvláštních povinností staly povinnosti zcela obecné, což by popíralo textaci i účel těchto zvláštních povinností. 

Ústavní soud dovodil, že ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) až g) zákona o provozu na pozemních komunikacích, upravující povinnosti řidiče ve vztahu k použití zádržného bezpečnostního systému některými vybranými přepravovanými osobami, by tak zcela pozbylo smyslu, neboť řidič by tyto povinnosti měl bez ohledu na tato ustanovení tak jako tak za všech okolností vůči všem přepravovaným osobám již dle ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Pokud by však zákonodárce zamýšlel uložit řidiči takto zcela obecnou povinnost zajistit, že přepravované osoby budou za jízdy používat zádržný bezpečnostní systém, nezaváděl by zvláštní úpravu týkající se povinnosti řidiče zajistit použití zádržného bezpečnostního systému přepravovanou osobou v některých specifických případech. To, že tak učinil, svědčí tedy pro závěr, že zavést tuto povinnost řidiče jako zcela obecnou nezamýšlel. 

Podle názoru Ústavního soudu nelze odhlédnout ani od toho, že zákon o provozu na pozemních komunikacích ukládá v § 9 odst. 1 písm. d) přepravovaným osobám povinnost dbát pokynů řidiče, již ovšem neupravuje žádný zvláštní právní následek neuposlechnutí takového pokynu. Tento zákon tak nestanovuje ani žádná zvláštní práva řidiče vynutit si splnění svých pokynů přepravovanými osobami a jim odpovídající povinnosti přepravovaných osob strpět výkon těchto práv, jakož ani žádnou povinnost řidiče ve vztahu k jízdě, nejsou-li jeho pokyny dodrženy, např. povinnost nezahájit jízdu či jízdu přerušit, jíž se dovolává judikatura trestního kolegia Nejvyššího soudu. 

Ústavní soud v rámci aplikace obecných východisek na případ stěžovatele uvedl, že stěžovatel byl před předmětnou dopravní nehodou a v jejím průběhu řidičem motorového vozidla kategorie M1 (tzv. standardní osobní motorové vozidlo) a oba jeho spolujezdci byli dospělými plně svéprávnými osobami. Na stěžovatele tak žádná zvláštní povinnost zajistit připoutání se zesnulého nedopadala. 

Ústavní soud konstatoval, že v případě situací obdobných té stěžovatelově, tj. situací, kdy řidič přepravuje pouze dospělé a plně svéprávné osoby ve vozidle kategorie M1, z nichž každá absolvovala autoškolu, sama již mnohokrát řídila a mnohokrát cestovala v osobním motorovém vozidle jako přepravovaná osoba, měl z tohoto důvodu za to, že takový výklad § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle nějž má řidič obecnou povinnost obstarat zajištění přepravovaných osob zádržným bezpečnostním systémem, bez toho, aby řečený zákon svěřoval řidiči rovněž i dostatečné právní prostředky ke splnění této povinnosti, klade na řidiče nepřiměřenou zátěž. V naznačené typové situaci, tj. je-li přepravovanou osobou svéprávný dospělý zvyklý řídit i cestovat jako spolujezdec, se tímto výkladem totiž přenáší odpovědnost za bezpečnost přepravované osoby, které odpovídá nejen výslovná právní povinnost dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ale i vlastní faktický zájem této osoby na své osobní bezpečnosti, primárně na řidiče. 

Ústavní soud podotkl, že v současném pojetí materiálního právního státu nese odpovědnost za svou vlastní bezpečnost v prvé řadě sám každý dospělý plně svéprávný jedinec, má-li k tomu v daném situaci dostatečné informace, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout, a dostatečnou faktickou možnost, aby svou bezpečnost mohl zajistit. Ve vztahu řidič - přepravovaná osoba dochází k řadě situací, v nichž přepravovaná osoba nutně nedisponuje dostatečnými informacemi k tomu, aby mohla učinit takto kvalifikované rozhodnutí, ale je odkázána i ohledně své bezpečnosti na úsudek řidiče. To je ostatně důvodem, proč ustanovení § 9 odst. 1
písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích ukládá přepravovaným osobám povinnost dbát pokynů řidiče a proč má řidič obecnou povinnost zajistit bezpečnost přepravovaných osob dle § 5 odst. 1 písm. i) stejného zákona. Například při ustanovením § 9 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích zvlášť zmíněné situaci vystupování z vozidla má řidič díky systému zpětných zrcátek a díky tomu, že před i při ukončování jízdy permanentně sledoval okolní provoz, relevantní informace k tomu, aby byl schopen učinit kvalifikované rozhodnutí, např. zda je bezpečné v danou chvíli vystoupit z vozidla do vozovky (srov. k tomu KOVALČÍKOVÁ, Daniela; ŠTANDERA, Jan. Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 50). Obdobně je např. na rozdíl od přepravované osoby schopen kvalifikovaně rozhodnout o rozložení nákladu a rozsazení osob ve vozidle tak, aby mu tu žádným způsobem nebránilo ve výhledu či v bezpečném ovládání vozidla. V těchto situacích je tak důvodné i přiměřené přenášet odpovědnost za bezpečnost přepravovaných osob z těchto osob na řidiče. 

O takovou situaci však z hlediska připoutání se přepravované osoby bezpečnostním pásem podle názoru Ústavního soudu nejde. V tomto ohledu řidič nemá v porovnání s touto osobou žádnou (vycházeje z výše uvedeného předpokladu, že tato je dospělá, plně svéprávná, úspěšně absolvovala autoškolu a má zkušenosti jak s řízením motorového vozidla, tak se spolujízdou v něm) vyšší kvalifikaci či schopnost za konkrétních okolností lépe vyhodnotit případná rizika plynoucí z porušení této povinnosti než sama tato osoba. Účelem povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem, již ukládá řidiči ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích a přepravované osobě § 9 odst. 1 písm. a) téhož zákona, je předcházet následkům eventuální dopravní nehody či je alespoň zmírnit, přičemž v okamžiku zahájení jízdy, jímž tato povinnost začíná, je eventuální dopravní nehoda tzv. abstraktním nebezpečím. Jak řidič, tak přepravovaná osoba v takovém okamžiku neví, zda k nehodě dojde a jaký bude její eventuální průběh, a tedy jejich schopnost vyhodnotit, jaké následky může eventuálně nepřipoutání se bezpečnostním pásem v případě takové dopravní nehody mít, je zcela stejná. Řidič nedisponuje v tuto chvíli oproti přepravované osobě žádnými informacemi navíc a nedokáže nijak lépe předvídat, zda k takové nehodě dojde, natož jaký bude její eventuální průběh a význam nepřipoutání se v něm. Řidič vozidla tak nemůže být činěn odpovědným za nesplnění povinnosti, která váže jinou osobu, v jejímž zájmu je převážně uložena, a jejíž splnění či nesplnění je právně i fakticky plně ve sféře této osoby. 

Ústavní soud poukázal na to, že pokud je navíc uvedená povinnost dle § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích vykládána tak, že důsledkem odepření podrobit se použití zádržného bezpečnostního systému přepravovanou osobou má být nezahájení jízdy či její okamžité přerušení (srov. výše odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 785/2012 a sp zn. 3 Tdo 926/2017 či sp. zn. 8 Tdo 1064/2015), vede tento výklad rovněž k uložení povinnosti řidiči, kterou zákon neukládá a která tedy odporuje ústavnímu požadavku dle čl. 4 odst. 1 Listiny. 

Ústavní soud se tak přiklonil k výše uvedenému závěru civilního senátu Nejvyššího soudu a uzavřel, že výklad ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož je povinností řidiče zajistit, že přepravované osoby použijí zádržný bezpečnostní systém i mimo případy, v nichž mu tuto povinnost zvlášť ukládá zákon (zejména v § 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích) či v nichž vyplývá z nemožnosti splnění této povinnosti přepravovanou osobou, je z výše uvedených důvodů ústavně nekonformní. Jelikož konstrukce trestných činů proti životu a zdraví z nedbalosti (§ 143, § 147 a § 148 trestního zákoníku) operuje s porušením povinnosti podle jiného právního předpisu tak, jak je vykládána v rámci tohoto jiného právního předpisu, dochází tímto výkladem i k porušení čl. 39 Listiny, neboť v tomto ústavně nekonformním výkladu je spatřováno porušení povinnosti řidiče v nezajištění použití zádržného bezpečnostního systému přepravovanou osobou, jež současně naplňuje u řečených trestných činů i protiprávní opomenutí řidiče ve smyslu ustanovení § 112 trestního zákoníku jakožto znaku objektivní stránky těchto skutkových podstat, ačkoliv při ústavně konformním výkladu o takové porušení povinnosti nejde. 

Ústavní soud znovu připomněl, že tento právní závěr se týká toliko situací, v nichž přepravovaná osoba je dospělá, plně svéprávná a má předchozí zkušenost s cestováním v motorových vozidlech. Pokud by se tak jednalo o osobu, u níž řidič nemůže mít za to, že tato je schopna samostatně dostát své povinnosti dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, jelikož jde např. o osobu se zdravotním postižením, jež vyžaduje k zapnutí bezpečnostního pásu zdravotní asistenci, o osobu s omezenou svéprávností, u níž řidič nemůže předpokládat, že si je této povinnosti vědoma a je schopna ji splnit, případně o osobu, která jede motorovým vozidlem poprvé atd., může bez ohledu na ústavně konformní výklad ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích být povinnost řidiče konat ve smyslu § 112 trestního zákoníku a zajistit připoutání se této osoby bezpečnostním pásem nikoliv z právního předpisu, ale z dobrovolného převzetí povinnosti (tzv. garance) či z jednání, k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen. 

Uvedený právní závěr civilního senátu Nejvyššího soudu však podle názoru Ústavního soudu neznamená, že by byla absolutně per se vyloučena možnost postihnout řidiče za horší následek jím zaviněné dopravní nehody, k němuž by nebylo došlo, kdyby poškozený svou povinnost dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích splnil. Jak správně Nejvyšší soud ve své judikatuře opakuje, dle teorie českého trestního práva hmotného je příčinný vztah coby obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu zásadně mezi každým jednáním, je-li dostatečně významnou příčinou následku, bez nějž by k následku nebylo došlo, a to i tehdy, jestliže by k následku nebylo došlo bez vícera jednání, jež mu daly vzniknout teprve společně a mezi nimiž nutně nemusí být žádná subjektivní spojitost [srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 728/02 (U 33/33 SbNU 529), usnesení ze dne 8. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 519/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1626/2015 (Rt 37/2016), rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80 (Rt 21/1981), rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993 sp. zn. 5 To 21/93 (Rt 41/1993), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015 sp. zn. 8 Tdo 590/2015 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2000 sp. zn. 7 Tz 151/2000]. 

Ústavní soud uvedl, že příčinný vztah mezi jedním jednáním a následkem je vyloučen v zásadě jen tehdy, jestliže typicky později se odehravší, s prvním jednáním nijak nesouvisející a zpravidla mimo sféru vlivu prvního jednajícího subjektu se nacházející druhé jednání je pro kauzální průběh natolik významné, že přerušuje příčinnou souvislost prvého jednání s následkem (např. náhlé odpoutání se spolujezdce, na něž řidič nemohl nikterak adekvátně reagovat, viz výše), což rozhodovací praxe popisuje zpravidla tak, že jde o výlučnou a samostatnou příčinu, která by následek vyvolala i nebýt jednání pachatele (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2557/14, usnesení ze dne 31. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 2209/12 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018 sp. zn. 7 Tdo 1555/2017). 

Ústavní soud dovodil, že pokud se tak na následku dopravní nehody podílí jak protiprávní jednání řidiče, tak protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, bez něhož by došlo k mírnějšímu následku (nedošlo by vůbec k újmě na zdraví, místo těžké újmy na zdraví by došlo toliko k „lehké“ újmě na zdraví, místo smrti by došlo toliko k těžké újmě na zdraví atd.), toto protiprávní jednání poškozeného zásadně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče a tímto těžším následkem nepřerušuje. Jestliže je tak i toto protiprávní jednání poškozeného kryto zaviněním řidiče-pachatele, jeho trestnímu postihu i za tento těžší následek zásadně nic nebrání. 

Ústavní soud dále dovodil, že pokud totiž řidič porušuje při řízení svoje povinnosti vyplývající zejména ze zákona o provozu na pozemních komunikacích (jede nepřiměřenou rychlostí, užívá vozidlo, které je technicky nezpůsobilé k bezpečné jízdě, jeho výhled je omezen znečištěním skel, je pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky atd.), přičemž si je vědom, že přepravovaná osoba jedoucí s ním ve vozidle porušuje svou povinnost dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ví, že svým jednáním vytváří nebezpečí dopravní nehody, jakož i to, že následek této nehody bude spoluurčen právě i skutečností, že přepravovaná osoba není připoutána bezpečnostním pásem. Jelikož tuto skutečnost může a má řidič zahrnout do svých úvah, může a má ji i zohlednit ve způsobu své jízdy. Pokud tak neučiní, ale naopak pokračuje při jízdě v porušování svých povinností vyplývajících zejména ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, nemůže protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích přerušit příčinnou souvislost protiprávního jednání řidiče k případnému následku, na němž se spolupodílí vedle protiprávního jednání řidiče i toto porušení povinnosti přepravovanou osobou. 

Ústavní soud konstatoval, že význam výše uvedeného právního závěru civilního senátu Nejvyššího soudu se tak v praktické rovině uplatní pouze tam, kde by protiprávnost jednání řidiče byla dovozována pouze z porušení jeho ústavně nekonformně vykládané povinnosti dle § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích spočívající v tom, že nezajistil použití bezpečnostního pásu přepravované osoby. Tak by se mohlo stát např. tehdy, jestliže by k dopravní nehodě došlo v důsledku řidičem nezaviněné technické závady a k následku na zdraví či životě přepravované osoby by došlo toliko právě kvůli tomu, že nebyla připoutána bezpečnostním pásem, případně by dopravní nehodu zavinil jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, zatímco posuzovaný řidič by jel v souladu s právními předpisy, a jeho protiprávní jednání by bylo spatřováno pouze v tom, že nezajistil použití bezpečnostního pásu svým spolujezdcem, který v důsledku kolize zemřel. V takovém případě by jednání posuzovaného řidiče nebylo protiprávní, neboť tento nebyl, s výhradou učiněnou výše (tedy, že přepravovaná osoba je dospělá, plně svéprávná a má předchozí zkušenost s cestováním v motorových vozidlech), ve smyslu ustanovení § 112 tr. zák. právně povinen ke konání, a tedy jeho opomenutí nemohlo být v příčinné souvislosti se vzniknuvším následkem v podobě smrti jeho spolujezdce a nebylo-li protiprávní, nemohl být naplněn ani znak protiprávnosti dle § 13 odst. 1 trestního zákoníku. 

Ústavní soud zdůraznil, že právě tento závěr nabývá kardiálního významu ve stěžovatelově věci. Ústavní soud totiž sice se stěžovatelem souhlasil v tom, že tento neměl povinnost zajistit připoutání se zesnulého a v tomto směru byla argumentace obecných soudů nesprávná, to však nemůže nic změnit na výsledku trestního řízení vedeného proti němu. Obecné soudy vycházely ze stěžovatelem nerozporovaného skutkového stavu, vycházejícího zejména ze znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, že příčinou předmětné dopravní nehody byl průjezd zatáčkou nepřiměřenou rychlostí a nezvládnutí nastanuvšího smyku zadní části vozidla v důsledku ebriety stěžovatele, která vyloučila jeho způsobilost zareagovat v daný okamžik adekvátně. Stěžovatel přitom věděl, že zesnulý není připoután, neboť jej sám dle svých slov upozornil, aby se připoutal, přičemž nijak nereagoval na to, že zesnulý tuto jeho výzvu slyšel. Naplnění skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti dle § 143 trestního zákoníku zde tak z hlediska objektivní stránky, konkrétně jednání stěžovatele, nebylo shledáno výhradně v tom, že by nezajistil připoutání se zesnulého, ale zejména v jeho zaviněném porušení povinností dle § 3 odst. 3 písm. a), § 4 písm. a), § 5 odst. 2 písm. b), § 18 odst. 1 aj. zákona o provozu na pozemních komunikacích. 

Ústavní soud dovodil, že za těchto okolností nebylo možno ze strany obecných soudů dovodit, že by spoluzavinění zesnulého spočívající v tom, že v průběhu jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem, přerušovalo příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním stěžovatele a následkem v podobě smrti zesnulého. Takto by totiž mohla uvedená skutečnost zapůsobit toliko tehdy, jestliže by stěžovatel v době nehody žádnou svou povinnost neporušil a k nehodě by došlo náhodou či zaviněním třetí osoby. Za takového stavu by bylo nepřiměřené stěžovateli klást k tíži nepřipoutání se zesnulého, nebylo-li by žádných pochyb, že tento si byl vědom své povinnosti být za jízdy připoután a že se rozhodl úmyslně tuto svou povinnost porušit. 

Ústavní soud konstatoval, že jelikož však, jak bylo před obecnými soudy prokázáno, což ani stěžovatel sám nerozporoval, tento věděl, že řídí vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, že projíždí zatáčku vyšší než povolenou rychlostí (přes 90 km/h) a že zesnulý není připoután bezpečnostním pásem, musel počítat s tím, že při kolizi vozidla přesahujícího rychlost 90 km/h s pevnou překážkou je smrt nepřipoutané osoby zcela reálná a očekávatelná varianta vývoje událostí. Věděl tedy, že svým protiprávním jednáním vytváří nebezpečí poruchy v podobě smrti zesnulého. Jelikož se toto nebezpečí bohužel při předmětné dopravní nehodě materializovalo, bylo příčinou smrtelného následku, jak porušení povinnosti zesnulého být za jízdy připoután, tak porušení povinností stěžovatele řídit vozidlo po požití alkoholického nápoje, nepřekročit maximální povolenou rychlost mimo obec a přizpůsobit rychlost svým schopnostem a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Tento následek byl přitom v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele a byl kryt jeho nedbalostní subjektivní stránkou. Jelikož stěžovatel proti dovození naplněnosti jiných znaků skutkové podstaty trestného činu dle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku ničeho nenamítal, nemohly obecné soudy porušit žádné stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu, jestliže jej shledaly vinným právě tímto trestným činem v této skutkové podstatě. 

Pokud jde o námitku porušení zásady zákazu dvojího přičítání, ztotožnil se Ústavní soud plně se závěrem Nejvyššího soudu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by tento posoudil smrtelný následek jako přitěžující okolnost. Jak správně podotkl Nejvyšší soud, konstatování odvolacího soudu ohledně smrtelného následku bylo učiněno toliko v rámci obecného zvážení závažnosti trestného činu usmrcení z nedbalosti, tedy v rámci úvah o jeho typové společenské škodlivosti, vyjádřené zákonným rozpětím trestní sazby. 

Protože Ústavní soud neshledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, ale zároveň ji neshledal ani důvodnou, neboť napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ústavní stížnost zamítl.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.