oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K posuzování nelegální práce (znaky závislé práce)

publikováno: 21.08.2014

Kritériem pro odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit je osobní, popřípadě hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č.j. 6 Ads 46/2013-135, č. 3027/2014 Sb. NSS, www.nssoud.cz

Relevantní ustanovení:

§ 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce

Přestože by se mohlo na první pohled zdát, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které je předmětem tohoto příspěvku, se týká „pouze“ výkladu některých ustanovení zákona o zaměstnanosti, opak je pravdou. Nejvyšší správní soud se totiž v popisovaném rozhodnutí zabýval samotnou podstatou definice pojmu závislé práce, jakožto jednoho ze stěžejních pojmů pracovního práva, přičemž zde současně učinil podrobný rozbor jednotlivých znaků, jež pro závislou práci plynou z pracovněprávních předpisů. Mám za to, že by toto rozhodnutí nemělo uniknout pozornosti ani těch čtenářů, kteří se otázkami pracovního či správního práva příliš často ve své praxi nezabývají.

V popisované věci provedl příslušný oblastní inspektorát práce kontrolu, jejímž předmětem bylo dodržování zákazu výkonu nelegální práce. V kontrolované prodejně byla přítomna pozdější žalobkyně (neteř majitelky prodejny), a podle zjištění kontroly obsluhovala zákazníky, přebírala od nich peníze i vydávala zboží. Žalobkyně v průběhu kontroly telefonicky přivolala majitelku, která do kontrolního protokolu uvedla, že nikoho nezaměstnává a že žalobkyně u ní nepracuje, ale pouze jí vypomáhá. Inspektorát práce následně zahájil se žalobkyní řízení o přestupku spočívajícím ve výkonu nelegální práce. Žalobkyně se hájila tím, že nevykonávala závislou práci mimo pracovní poměr, jelikož nebyla ke své tetě ve vztahu podřízeném, neměla stanovenu pracovní dobu a nepobírala za svou výpomoc žádnou odměnu. Oblastní inspektorát jí přesto uložil za výkon nelegální práce pokutu ve výši 15 000 Kč. Žalobkyně podala proti rozhodnutí oblastního inspektorátu odvolání, které Státní úřad inspekce práce (pozdější žalovaný) zamítl. Stejně tak zamítl žalobu žalobkyně i krajský soud, u něhož rozhodnutí žalovaného správního orgánu napadla žalobou. Rozhodnutí krajského soudu posléze napadla kasační stížností, o níž rozhodoval Nejvyšší správní soud rozsudkem, jemuž je věnován tento příspěvek.

Z odůvodnění popisovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu stojí především za pozornost ta jeho část, kde se tento soud při zkoumání, co všechno mělo být v řízení o uložení sankce za nelegální práci prokazováno, zabýval otázkou, jaké jsou definiční znaky závislé práce. Jak plyne z § 5 písm. e) bodu 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, nelegální prací je výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Ohledně pojmu „závislá práce“ odkazuje zákon o zaměstnanosti na § 2 zákoníku práce, který definuje závislou práci jako takovou, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně, přičemž závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. Nejvyšší správní soud se dále v popisovaném rozhodnutí velmi obsáhle zabýval definicí závislé práce a jejím posunem v důsledku změny právní úpravy (do konce roku 2011 byla závislá práce v zákoníku práce definována odlišně), a to jak z pohledu související judikatury tuzemských soudů i Soudního dvora EU, tak i z hlediska stěžejních závěrů plynoucích z odborné literatury. V návaznosti na to si odůvodnění popisovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu klade otázku, jaký je vlastně účel legální definice závislé práce. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „smyslem uvedené úpravy je nepochybně odlišit závislou práci od jiných aktivit, přičemž tento cíl vystupuje na povrch zejména tehdy, když správní orgán zkoumá, zda zaměstnavatel neporušil svou zákonnou povinnost tím, že neumožnil zaměstnanci vykonávat závislou práci v pracovněprávním vztahu, který je k tomu určen. Pojem závislá práce tak musí být vykládán tak, aby obsáhl veškeré formy zastřených pracovních vztahů, stejně jako práci vykonávanou bez náležité protihodnoty, např. práci „na zkoušku“ nebo práci vykonávanou pod hrozbou násilí či jiné újmy. Zároveň však nesmí tento pojem zcela ztratit obrysy, aby správní orgány nezaměňovaly závislou práci s ryze obchodními vztahy, s nefalšovaným samostatným podnikáním nebo s upřímnou mezilidskou výpomocí, ať již v podobě úsluhy blízkému člověku či nezištné laskavosti.“

Nejvyšší správní soud v návaznosti na výše uvedené v popisovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že shora nastíněným požadavkům „nová“ definice závislé práce vyhoví, přičemž postačí spojit jednotlivé znaky uvedené v § 2 odst. 1 zákoníku práce společným prvkem osobní či hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli. Za samostatný znak je podle Nejvyššího správního soudu nutno považovat již první část definice, která hovoří o tom, že práce „je vykonávána“ (při jednorázové či příležitostné spolupráci se jen těžko může mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vytvořit jakýkoliv vztah, natožpak vztah závislosti). Ve vztahu k tomuto znaku Nejvyšší správní soud vyzývá k uvážlivé aplikaci, neboť kontrola zpravidla odhalí jen činnost prováděnou v době kontroly samotné (na její soustavnější charakter je možno usuzovat až z dalších zjištěných skutečností). Zaměstnanec dále musí práci vykonávat osobně. Pokud by používal k plnění úkolů další osoby, nutně by se podle Nejvyššího správního soudu vytratil prvek osobní závislosti na zaměstnavateli a šlo by spíše o obchodní vztah. Zaměstnanec také vykonává práci podle zaměstnavatelových pokynů. Jestliže by plnil zadání samostatně a druhá strana by nebyla oprávněna mu průběžně zadávat jednotlivé úkoly a kontrolovat jejich plnění, jednalo by se spíše o vztah zadavatele zakázky a samostatného podnikatele, který ji pro něj plní. Zaměstnanec musí taktéž jednat jménem zaměstnavatele. V tomto znaku se podle odůvodnění popisovaného rozhodnutí koncentruje hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli, neboť zaměstnavatel poskytuje pro práci svůj kapitál, hmotné i nehmotné prostředky, vytváří pro ni předpoklady a nese riziko neúspěchu, zaměstnanec však nemůže jednat na svůj účet a získávat ze své práce jiné ekonomické výhody než ty, jež mu poskytuje zaměstnavatel. Doplňkovým hlediskem může být i to, zda se osoba jeví jako zaměstnanec z pohledu třetích osob. Konečně posledním znakem závislé práce, o němž dané rozhodnutí pojednává, je vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance. Podřízenost zaměstnance typicky vyvěrá z osobní (ať již ekonomické, či jiné) závislosti zaměstnance na zaměstnavateli a pomáhá odlišit závislou práci od mezilidské výpomoci. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud zdůraznil, že vztah podřízenosti zaměstnance představuje nutně subjektivní kategorii. Rozhodující je v tomto ohledu zejména to, zda zaměstnanec sám vnímá své postavení jako podřízené, a to je důvodem, proč respektuje pokyny zaměstnavatele. Zde odůvodnění popisovaného rozsudku připomíná, že i když poskytování odměny zaměstnanci není vymezeno v zákoně jako znak závislé práce, neznamená to, že by zcela ztratilo smysl tuto otázku v rámci postihování nelegální práce zkoumat, neboť právě pobírání odměny představuje typickou skutečnost, která závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli věrohodně prokazuje. Podle Nejvyššího správního soudu však může být zaměstnanec ke vstupu do podřízeného vztahu vůči zaměstnavateli motivován i jinak, například příslibem uzavření pracovněprávního vztahu v budoucnu (tzv. „práce na zkoušku“), přičemž formálně sem lze zahrnout i případy, kdy zaměstnanec vykonává práci zcela nedobrovolně, jelikož jeho závislost na zaměstnavateli má specifické příčiny (psychická závislost, strach apod.). Podle Nejvyššího správního soudu pak platí, že pokud určitá osoba vykonává určitou činnost pro jinou osobu dobrovolně a zároveň s vědomím, že protistraně nevzniká závazek poskytnout jí jakoukoliv protihodnotu, půjde zpravidla o přátelskou výpomoc či dobrovolnickou činnost.

Nejvyšší správní soud pak s ohledem na výše uvedené uzavírá, že „společným rysem a jakýmsi leitmotivem všech znaků závislé práce vymezených (nově) v § 2 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006, je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci). Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce v řízení obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků – zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. Odměna tedy sice přísně vzato nepředstavuje samostatný definiční znak závislé práce (jde o povinnost, která zaměstnavateli na základě výkonu práce vzniká), avšak pokud jedna osoba poskytne nebo přislíbí druhé za její činnost odměnu, jde o významnou skutečnost pro posouzení, zda mezi nimi existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti vyplývající z hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli.“

 

JUDr. Milan Podhrázký, Ph.D., soudce Krajského soudu v Praze a odborný asistent katedry správního práva Fakulty právnické ZČU.