oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K posouzení účelnosti zajištění nemovitosti nabyté v dražbě

publikováno: 02.05.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 1470/17.

V projednávané věci nelze přehlížet, že stěžovatelka nabyla vlastnické právo k zajištěné nemovitosti na základě veřejné dražby, tedy originárním způsobem. V takové situaci, chtějí-li orgány činné v trestním řízení přistoupit k zajištění věci, měly by se s právními účinky originárního nabytí vlastnického práva vypořádat. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení vydaných v předmětné věci, neboť byla toho názoru, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 

Ústavní stížností napadeným usnesením Policie ČR bylo ve smyslu § 79d zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o zajištění v tomto usnesení specifikované nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Okresní státní zastupitelství ústavní stížností napadeným usnesením zamítlo žádost stěžovatelky o zrušení zajištění nemovitosti. Proti tomuto usnesení okresního státního zastupitelství podala stěžovatelka stížnost, kterou okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. 

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že nemovitost nabyla v dobré víře příklepem ve veřejné dražbě a vlastnické právo k nemovitosti nabyla originárním způsobem. Veřejná dražba se uskutečnila dne 14. 1. 2016, přičemž k zajištění nemovitosti došlo usnesením Policie ČR ze dne 25. 2. 2016. Stěžovatelka uhradila cenu, za niž byla nemovitost vydražena a příklepem se stala vlastnicí nemovitosti, a je osobou odlišnou od jakéhokoliv účastníka trestního řízení. Stěžovatelka byla toho názoru, že úkony Policie ČR jsou směřovány vůči osobě, proti které není vedeno trestní stíhání a která nemovitost nabyla v dobré víře ve veřejné dražbě. Zpětné zajištění nemovitosti odporuje zákonu, ústavním principům a zásadám demokratického právního státu. Zapsaný stav v katastru nemovitostí ke dni konání dražby byl prostý poznámek o omezení dispozičních práv. Stěžovatelka v řízení před soudem upozornila na značné škody, které jí vznikají v důsledku omezení jejího vlastnického práva, které v době podání ústavní stížnosti trvalo déle než jeden rok. Stěžovatelka nemůže s nemovitostí nakládat a používat ji k obchodním záměrům. Okresní státní zastupitelství své rozhodnutí o návrhu stěžovatelky zamítlo pouze z formálních důvodů, a to pro nedoložení písemného potvrzení o nabytí vlastnictví k předmětu dražby s úředně ověřeným podpisem. Toto tvrzení bylo však vyvráceno i závěrem okresního soudu. 

Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že k zajištění předmětu může dojít bez ohledu na to, komu k němu svědčí vlastnické právo. Z žádného právního předpisu nevyplývá, že by předmět zajištění musel být ve vlastnictví obviněného, aby bylo možné danou nemovitost zajistit. V souvislosti s uvedeným okresní soud odkázal na komentář k trestnímu řádu: Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 4700 s. Okresní soud uvedl, že zajištěním věci sice dochází k omezení vlastnického práva, nikoliv však jeho zbavení. Jedním z charakteristických rysů majetkových zajišťovacích institutů je, že se ukládají ve vztahu k věci a není proto podstatný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet. Jednou z podmínek pro zajištění nemovitosti je, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že nemovitost je výnosem z trestné činnosti. 

Stěžovatelka ve své replice k vyjádření okresního soudu uvedla, že policejní orgán měl vyhodnotit nezbytnou míru a přiměřenost zajištění včetně volby případného způsobu zajištění ve vztahu k osobě obviněného a jeho majetku. Smyslem zajišťovacího institutu je zajistit nároky případných poškozených k tíži obviněného vhodným a přiměřeným způsobem, nikoli k tíži třetích osob. Orgány činné v trestním řízení nijak nezohlednily, že důsledek zajištění nemovitosti jde v daném případě k tíži dobrověrného nabyvatele, jenž nemovitost nabyl řádným způsobem ve veřejné dražbě a jenž nemá se šetřenou trestnou činností a osobou obviněného nic společného. Stěžovatelka namítala, že ve věci nebylo zohledněno, že došlo k transformaci původního nemovitého majetku na peněžité plnění. Z povahy věci vyplývá, že zajištěný majetek nemůže být v případě pravomocného odsouzení obviněného použit k uspokojení nároků poškozených v trestním řízení. Závěrem stěžovatelka uvedla, že musí vždy existovat příčinný vztah mezi nemovitostí a pachatelem trestné činnosti. Pokud takový vztah neexistuje, popř. k nemovitosti zanikl (v daném případě dražbou), je výnosem z trestné činnosti výtěžek dražby, nikoliv již nemovitost, k níž pachatel pozbyl vlastnické právo na základě veřejné dražby. 

Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatelky, s vyjádřením okresního soudu a s obsahem soudního spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná. 

Ústavní soud shrnul, že podstata ústavní stížnosti spočívá v posouzení účelnosti zajištění nemovitosti nabyté v dražbě. Ústavní soud je toho názoru, že jak policejní orgán, tak i soudní orgány by měly vždy vážit, zda je zajištění věci nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení. Namítá-li soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti s odkazem na příslušnou pasáž komentáře to, že může dojít i k zajištění věci, která je v držení či vlastnictví třetí osoby, nelze tomuto závěru nic vytknout. Nicméně v každém jednotlivém případě by měla být zřejmá souvislost mezi trestním řízením a zajištěnou věcí. Orgány činné v trestním řízení nemohou aplikovat svoji pravomoc pouze z toho důvodu, že jim toto oprávnění vyplývá z formálního, resp. formalistického výkladu zákona (zde není od věci poukázat na rozdíl mezi formálním a formalistickým: formální v právu musí sledovat materiální účel, není-li tomu tak, stává se formalistickým). Aplikováno na projednávaný případ, z napadeného usnesení soudu by mělo vyplývat, jaký je vztah stěžovatelky, resp. zajištěné nemovitosti k probíhajícímu trestnímu řízení a zejména co lze od zajištění věci alespoň hypoteticky očekávat. Bez takového vysvětlení není zřejmé, zda k zajištění věci nedošlo jen a pouze na základě libovůle státního orgánu. 

Podle názoru Ústavního soudu lze v projednávané věci jen stěží přehlížet, že stěžovatelka nabyla vlastnické právo k zajištěné nemovitosti na základě veřejné dražby, tedy originárním způsobem. V takové situaci, chtějí-li orgány činné v trestním řízení přistoupit k zajištění věci, měly by se s právními účinky originárního nabytí vlastnického práva vypořádat. Při vědomí možné šíře vzniknuvších společenských vtahů nelze podle Ústavního soudu uzavřít, že originární nabytí vlastnického práva bez dalšího vylučuje možnost orgánů činných v trestním řízení provést zajištění předmětu dražby. Nicméně takový postup musí být řádně odůvodněn (zcela hypoteticky si lze například představit situaci, kdy pachatel trestného činu zneužije institut veřejné dražby k tomu, aby předmět dražby převedl na osobu, s níž je spolčen). Bez toho, aniž by se orgány činné v trestním řízení vypořádaly s účinky originárního nabytí vlastnického práva, není zřejmé, k čemu má zajištění vydražené věci vlastně sloužit. Podle názoru Ústavního soudu i za situace, že by se v trestním řízení prokázalo, že věc byla dána do dražby neoprávněně, to nic nemění na skutečnosti, že je třeba chránit dobrou víru originárního vlastníka. 

Ústavní soud poukázal na to, že zajištění věci podle trestního řádu představuje významný zásah do práv vlastníka této věci a z toho důvodu nemůže být rozhodování o použití tohoto institutu pouhým formalizmem. Z ústavní stížností napadeného usnesení okresního soudu nevyplývá, jak může v dotčeném případě zajištění nemovitosti třetí osoby reálně, a to je podle Ústavního soudu třeba zdůraznit, přispět k dosažení účelu trestního řízení. Jak s touto nemovitostí může být naloženo, a to právě s ohledem na způsob jejího nabytí třetí osobou. S ohledem na uvedené Ústavní soud dovodil, že napadeným usnesením okresního soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), ústavní stížnosti vyhověl a unesení okresního soudu zrušil. 

Vzhledem k tomu, že okresní soud se bude napadeným usnesením okresního státního zastupitelství a potažmo i napadeným usnesením Policie ČR opětovně zabývat, Ústavní soud ve vztahu k těmto usnesením podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.