oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K posouzení námitky promlčení u nároku na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě v rozporu s dobrými mravy

publikováno: 14.05.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 76/17.

Námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy. Proto také platí, že z ústavněprávního hlediska nazíráno může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce. Platí totiž, že institut dobrých mravů (ať již v předchozím či nyní účinném občanském zákoníku) nelze vnímat izolovaně jako institut výhradně občanského práva. Z ústavněprávního hlediska jde o institut, jehož otevřená textura dovoluje zohlednit při výkladu podústavního práva též ústavní principy, jež jsou v podústavním právu z podstaty věci explicitně zachyceny pouze nedokonale. 

V poměrech občanského zákoníku byl dlouhodobě zastáván právní názor, že nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčení nepodléhá. Tento právní názor byl částečně překonán až rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Uvedené rozhodnutí se však vztahovalo pouze na promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích jakožto specifické formy zadostiučinění. Pro omluvu a jiné formy morální satisfakce nadále platilo, že jsou nepromlčitelné, a to až do přijetí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 (R 72/2013). 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátili stěžovatelé, kteří se podanou ústavní stížností domáhali zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 

Z odůvodnění ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností a z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se účastnili spontánního shromáždění na veřejném prostranství, čímž využívali své ústavně zaručené právo na svobodu shromažďování, a jen kvůli tomu byli podrobeni nepřiměřenému postupu policie, který minimálně hraničil se špatným zacházením, které zakazuje čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale také zasáhl do jejich osobní svobody, lidské důstojnosti, do práva na zdraví apod. Jednáním státních orgánů tedy bylo podle stěžovatelů zasaženo několik jejich základních práv a svobod zaručených Listinou, čímž jim vznikla nemajetková újma. Stěžovatelé se proto žalobou u obvodního soudu domáhali po vedlejším účastníkovi České republice - Ministerstvu vnitra zaslání písemné omluvy a dále zaplacení 50 000 Kč každému z nich z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“. Obvodní soud žalobu zamítl s ohledem na vznesenou námitku promlčení. Na základě odvolání stěžovatelů městský soud rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se zaplacení částky 50 000 Kč potvrdil (výrok I.) a ohledně požadavku na omluvu jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.), vycházeje z toho, že tento nárok nepodléhá promlčení, protože nejde o majetkové právo ve smyslu § 100 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.). Proti výroku I. rozsudku městského soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud tuto stížnost odmítl usnesením ze dne 6. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2796/12 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 

V dalším řízení obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že se změnila relevantní judikatura týkající se promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy osobní povahy a že vedlejší účastník uplatnil námitku promlčení. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, který dovolání stěžovatelů zamítl. Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelů, kteří tvrdili, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem odporuje dobrým mravům, neboť dle Nejvyššího soudu k uplynutí promlčecí lhůty došlo výlučně v důsledku jednání stěžovatelů. 

Stěžovatelé byli toho názoru, že v jejich případě měla být námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem shledána za odporující dobrým mravům, neboť oni marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinili. Obecné soudy proto měly při hledání spravedlivé rovnováhy mezi ochranou práv stěžovatelů a ochranou právní jistoty vedlejšího účastníka (státu) dát přednost ochraně práv stěžovatelů. Stěžovatelé se nemohli ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu, dle kterého to byli oni, kdo zavinil marné uplynutí promlčecí doby, neboť v době uplatnění svých nároků mohli být v pochybnostech o výkladu právní normy, a proto měli jednat obezřetně, a nikoliv spoléhat na pro ně příznivější výklad právní normy. Stěžovatelé namítali, že promlčení nelze vyčítat stěžovatelům, ale změně právních názorů v judikatuře během celého řízení, kterou stěžovatelé nemohli předvídat. 

Ústavní soud po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, vyjádřeních účastníků řízení, jakož i obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 

Ústavní soud poukázal na to, že ve své judikaturní praxi se opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. Pravidelně přitom konstatuje, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373) či nález ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581)]. Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle citovaného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při jeho zákonném provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215) či nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1744/12 (N 142/74 SbNU 205)]. Podle citovaného zákona je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat podle čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak [nález ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459)]. 

Ústavní soud uvedl, že již v minulosti se vyjádřil rovněž k institutu promlčení nároku na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. v ústavní rovině. Je-li závěr obecných soudů o promlčení nesprávný a neopodstatněný, je tím stěžovateli fakticky znemožněno naplnit v dané věci ústavní právo na odškodnění vůči státu a jde o porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1744/12 (N 142/74 SbNU 205), obdobně nález ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 3496/13 (N 134 SbNU 107)]. K institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba podle Ústavního soudu z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Je tedy nutné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv poškozeného a ochranou právní jistoty [viz nález ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249)]. 

Ústavní soud shrnul, že v souzené věci jde tedy zejména o to, zda podaný výklad a aplikace zákonných ustanovení upravujících otázku promlčení uplatněného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. V tomto směru Ústavní soud konstantně judikuje, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 

Ústavní soud poukázal na to, že podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb. Podle § 31a odst. 1 citovaného zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle § 32 odst. 3 téhož předpisu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. 

Ústavní soud dovodil, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že došlo v jeho osobní sféře k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím či průtahy v řízení. Ústavní soud tuto otázku výkladu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. považuje za otázku výkladu podústavního práva, která mu zásadně nepřísluší. Zároveň podle Ústavního soudu nelze říci, že výklad podústavního předpisu obecně znemožňuje naplnit ústavní právo na odškodnění vůči státu, což by teprve zakládalo porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16). Na druhou stranu Ústavní soud v některých konkrétních případech zejména s ohledem na jejich mimořádné okolnosti shledal, že vznesení námitky promlčení a její akceptace obecnými soudy může znamenat porušení dobrých mravů. 

Ústavní soud uvedl, že podle zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody, a to jak majetkové. tak nemajetkové, uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 zákona. V daném případě je tímto úřadem Ministerstvo vnitra. Uplatnění nároku na náhradu škody u příslušného úřadu podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona je podle § 14 odst. 3 citovaného zákona podmínkou pro jeho případné uplatnění u soudu. Podle § 15 odst. 2 citovaného zákona se může poškozený domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Pokud jde o běh promlčecí doby, ta dle § 35 odst. 1 citovaného zákona neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců. 

Ústavní soud konstatoval, že v rovině podústavního práva je přitom nutné za účelem dodržení výše uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 2 odst. 3 (dříve § 3 odst. 1) o. z., zakotvujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy, která je v rovině podústavního práva právě odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367) uvedl, že „zásada souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění spravedlnosti (ekvity) a také slušnosti“. Pojem „dobré mravy“ totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti. Ústavněprávně je tedy ustanovení § 2 odst. 3 o. z. místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. 

Ústavní soud poukázal na to, že na základě těchto závěrů pak již v minulosti posuzoval i vztah dobrých mravů s námitkou promlčení, přičemž dovodil, že „ustanovení § 3 o. z., podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení“ [srov. např. nález ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45) či nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. V již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že „vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“. 

Ústavní soud uvedl, že specifickou skupinu případů pak tvoří ty, v nichž byla námitka promlčení vznesena státem. S takovou situací byl Ústavní soud konfrontován např. v nálezu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551). V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy tím, že připustily a ve svém rozhodování akceptovaly námitku promlčení vznesenou státem, aprobovaly jednání, které je contra bonos mores. Zdůraznil přitom specifickou povinnost státu jednat tak, aby jednak sám nezasahoval do základních práv jednotlivců, a dále aby aktivně poskytoval ochranu základním právům jednotlivce. 

Ústavní soud konstatoval, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Jak již bylo shora uvedeno, zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [nález ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3403/11 (N 142/70 SbNU 333)]. 

Z uvedeného Ústavní soud dovodil několik dílčích závěrů, jež jsou klíčové pro posouzení právě projednávané věci. V prvé řadě je zřejmé, že námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy. Proto také platí, že z ústavněprávního hlediska nazíráno může nastat i situace, kdy akceptace námitky promlčení obecnými soudy může být považována za porušení základních práv jednotlivce. Platí totiž, že institut dobrých mravů (ať již v předchozím či nyní účinném o. z.) nelze vnímat izolovaně jako institut výhradně občanského práva. Z ústavněprávního hlediska jde o institut, jehož otevřená textura dovoluje zohlednit při výkladu podústavního práva též ústavní principy, jež jsou v podústavním právu z podstaty věci explicitně zachyceny pouze nedokonale. 

Ústavní soud shrnul, že institut dobrých mravů je tedy jakousi otevřenou „branou“, kterou mohou být do podústavního práva „vpuštěny“ ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy totiž mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci. Zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních případech nepřiměřeně tvrdým postihem poškozeného ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Ústavní soud proto konstatoval, že i širší kontext věci, tj. důvody, proč právo nebylo včas uplatněno, a s nimi spojené okolnosti, může být pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy relevantní. 

Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatelé tvrdili, že zmeškali uplatnit nárok v promlčecí době, neboť se řídili starší judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné, než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen až v rozsudku publikovaném sub R 72/2013, tedy až po okamžiku, kdy nárok soudně uplatnili. 

Ústavní soud uvedené tvrzení stěžovatelů shledal relevantním. V poměrech občanského zákoníku byl dlouhodobě zastáván právní názor, že nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčení nepodléhá. Tento právní názor byl částečně překonán až rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněným pod č. 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Uvedené rozhodnutí se však vztahovalo pouze na promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích jakožto specifické formy zadostiučinění. Pro omluvu a jiné formy morální satisfakce nadále platilo, že jsou nepromlčitelné, a to až do přijetí rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2387/2012 (R 72/2013). 

Ústavní soud poukázal na to, že skutečnost, že dřívější ustálené právní názory vyvolávají u účastníků důvěru a ovlivňují jejich jednání, a tedy že přehodnocení těchto názorů, znamená závažný zásah do právní jistoty účastníků, Nejvyšší soud zohlednil např. v rozsudku ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2819/2009. Ve věci stěžovatelů však dovolací soud dospěl k závěru, že „se okolnosti liší, neboť změna byla učiněna zákonem č. 160/2006 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006, kterým byla do zákona č. 82/1998 Sb. vložena úprava odpovědnosti státu a územních celků v samostatné působnosti za nemajetkovou újmu. Současně bylo upraveno též promlčení nároku na náhradu uvedené újmy, přičemž rozsudek R 72/2013 poskytl toliko výklad této speciální právní normy; nelze tedy podle jeho názoru hovořit o incidentní retrospektivě“. 

Ústavní soud uvedl, že zastává názor jiný. Účastníci mohou mít určitou důvěru v to, že výklad nové speciální právní úpravy bude probíhat podle tendencí interpretace starší obecné právní normy. K výkladu právní normy, v jehož intencích dovolatelé jednali, se přiklonil též odvolací soud ve svém rozsudku. V době před vydáním rozsudku R 72/2013 mohly i osoby práva znalé interpretovat § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. jako neaplikovatelný na nároky na náhrady nemajetkových újem v podobě omluvy. Uvedené svědčí o tom, že stěžovatelé v době uplatnění svých nároků mohli být v pochybnostech o výkladu právní normy a spoléhali na pro ně příznivější výklad právní normy. Okolnosti při uplatnění nároku, kdy žádost stěžovatelů o poskytnutí zadostiučinění ve výši 50 000 Kč a v podobě omluvy byla žalované straně doručena dne 16. 3. 2010 (přičemž promlčecí doba uplynula dne 14. 3. 2010), ukazují na skutečnost, že stěžovatelé nárok uplatnili krátce po uplynutí promlčecí lhůty, což svědčí právě o tom, že se snažili ve spletité situaci výkladu právní normy náležitě zorientovat. 

Ústavní soud poukázal na to, že sám dovolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že podání námitky promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v podobě omluvy považuje za postup nikoliv zcela vhodný a odpovídající postavení státu jakožto subjektu sui generis, založeného na úctě k právům člověka a občana. Na stranu druhou dospěl k závěru, že k marnému uplynutí promlčecí doby došlo výlučně v důsledku jednání stěžovatelů, které lze označit přinejmenším za nedostatečně obezřetné. Tvrdosti, jež je důsledkem promlčení nároku, se stěžovatelé mohli vyvarovat a vznesení námitky promlčení proto nelze považovat za výkon práva příčící se dobrým mravům. 

Ústavní soud připomněl, že v minulosti konstatoval, že princip předvídatelnosti práva, jakožto důležitý atribut právního státu, podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky), přistupují k výkladu právních norem [viz nález ze dne 26. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 334/11 (N 194/67 SbNU 329)]. Ve svých dřívějších nálezech [srov. nález ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107), nález ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473) či nález ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. IV. ÚS 738/09 (N 201/54 SbNU 497)] dospěl Ústavní soud k závěru, že změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. 

Tím, že obecné soudy při posuzování námitky promlčení vznesené státem nezohlednily při aplikaci nové judikatury též dobrou víru a právní jistotu stěžovatelů, porušily podle názoru Ústavního soudu zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu jako jednoho ze základních principů právního státu. V daném případě je třeba k ní podle Ústavního soudu přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé. 

Ústavní soud poukázal na to, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku konstatoval, že „omluva je projevem slušnosti, a stát, způsobí-li újmu, by se za ni měl omluvit i nad rámec výslovného požadavku poškozeného[...]. Má-li být stát určitým etalonem chování svých občanů, jeví se být nezbytným, aby námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy osobni povahy v podobě poskytnutí omluvy vznášel z důvodů důležitých, jež odpovídají smyslu a účelu promlčení. Uvedené by mělo platit tím spíše v projednávané věci, kde již stát uznal, že z jeho strany k určitým pochybením došlo, a jedná se o újmu působící událost, jež je občany vnímána jako významná dysfunkce státu (zde nepřiměřený zásah policejních orgánů)“. Nicméně dovolací soud z uvedeného konstatování nevyvodil závěr, že v daném případě je vznesení námitky promlčení ze strany státu v rozporu s dobrými mravy. Ústavní soud tedy byl nucen tento závěr učinit sám, a pokud z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že jediným důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatelů je promlčení jejich subjektivních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než za tohoto stavu věci s ohledem na shora uvedené dospět k závěru, že napadenými rozsudky obvodního soudu, městského soudu, jakož i Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody za nemajetkovou újmu zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. 

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.