oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K podmínkám vydání rozsudku pro zmeškání

publikováno: 09.06.2016

Rozsudek pro zmeškání je prostředkem, který slouží k dosažení efektivnějšího a rychlejšího rozhodování sporů, k jeho vydání však lze přistoupit pouze tehdy, odpovídá-li to vzhledem k ostatním okolnostem případu požadavkům vyplývajícím z obecných zásad civilního procesu. Při zvažování vydání rozsudku pro zmeškání je nezbytné respektovat nejen podmínky pro jeho vydání stanovené zákonem, ale také základní procesní práva účastníků řízení ve smyslu ust. § 1 a 3 o. s. ř.

Nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3143/15

Odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka (která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná), po níž se procesní předchůdce vedlejšího účastníka (původní žalobce) žalobou u krajského soudu domáhal zaplacení vyfakturované částky představující odměnu za právní služby, které spočívaly v poradenství a přípravě podkladů k odvolacímu řízení ve sporu vedeném proti správci daně stěžovatelky. Stěžovatelka však nebyla v tomto sporu úspěšná a fakturu odmítla uhradit. Proti pravomocnému rozhodnutí správce daně podala správní žalobu, o níž v době podání žaloby na zaplacení předmětné faktury nebylo rozhodnuto.

Krajský soud platebním rozkazem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit původnímu žalobci částku 146 400 Kč s příslušenstvím. Proti platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odpor. Platební rozkaz byl zrušen a ve věci bylo na 28. 7. 2011 nařízeno jednání, jehož se zúčastnili zástupci stěžovatelky i původního žalobce. Na návrh původního žalobce a se souhlasem stěžovatelky bylo jednání odročeno za účelem mimosoudní dohody na 13. 12. 2011. Rovněž další žádosti původního žalobce o odročení jednání bylo z důvodu trvání mimosoudního vyjednávání vyhověno a jednání bylo přesunuto na 24. 4. 2012. I toto jednání bylo odročeno, a to na žádost stěžovatelky, opět pro trvající jednání o smírném vyřešení sporu. Ve svém vyjádření k žádosti stěžovatelky o odročení jednání původní žalobce soudu sdělil, že dne 10. 2. 2012 byla sporná pohledávka postoupena na vedlejšího účastníka. Původní žalobce následně navrhl záměnu účastníků řízení na straně žalující, čemuž soud usnesením vyhověl.

Usnesením ze dne 19. 10. 2012 bylo na návrh stěžovatelky řízení přerušeno do doby skončení řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu, která směřovala proti rozhodnutí správního soudu o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí správce daně, neboť výsledek řízení mohl mít zásadní vliv na postoj stěžovatelky k žalovanému plnění. Nejvyšší správní soud kasační stížnost dne 28. 11. 2012 zamítl. V řízení před nalézacím soudem bylo proto pokračováno a na 28. 11. 2013 bylo nařízeno jednání. Na žádost vedlejšího účastníka však bylo jednání odročeno na 14. 1. 2014. Zástupce stěžovatelky se dne 3. 1. 2014 z nařízeného jednání omluvil z důvodu své hospitalizace v nemocnici a současně požádal soud, aby jednání nařídil nejdříve na 1. 3. 2014. Soud žádosti vyhověl a jednání odročil na 1. 4. 2014. Rovněž z tohoto jednání se zástupce stěžovatelky dne 31. 3. 2014 omluvil e-mailem zaslaným pracovníkem kanceláře, a to pro plánovanou návštěvu lékaře. Omluvu soud akceptoval a jednání odročil na 20. 5. 2014. Dne 14. 5. 2014 zaslal pracovník kanceláře zástupce stěžovatelky, stejně jako v předchozím případě, soudu e-mailovou zprávu, že v předmětné věci „zasílá omluvu a žádost o odročení“. K tomuto podání soud nepřihlédl a nařízené jednání dne 20. 5. 2014 proběhlo podle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. za neúčasti stěžovatelky i jejího zástupce. Vzhledem k nepřítomnosti žalované strany navrhl vedlejší účastník vydání rozsudku pro zmeškání podle ust. § 153b odst. 1 o. s. ř. a soud návrhu vyhověl.

Proti rozsudku pro zmeškání podala stěžovatelka odvolání. V odvolání namítala, že soud nepřihlédl k omluvě jejího zástupce a že pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Vrchní soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením odmítl s odůvodněním, že v něm nebyly vymezeny předpoklady jeho přípustnosti.

Ústavní soud především nesouhlasil s tím, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly se sdělením zástupce stěžovatelky, kterým se omluvil z jednání. Ústavní soud sice připustil, že posouzení důvodnosti omluvy, resp. okolnosti neuvedení žádného důvodu omluvy, je věcí obecných soudů, soudy však musejí respektovat základní zásady civilního procesu, plynoucí mj. z ust. § 1 a 3 o. s. ř. Ústavní soud uvedl, že na omluvu zástupce stěžovatelky, přestože byla učiněna neformálním způsobem, je nutno nahlížet a příp. reagovat přiměřeně okolnostem. Pokud soud zvolený způsob omluvy v rámci řízení dříve akceptoval, fakticky jej tím schválil. Podání stěžovatelky učiněné následně takto aprobovaným způsobem, obsahující omluvu z jednání, však soud ignoroval (přestože měl dostatečný prostor na něj reagovat) s tím, že tento způsob omluvy považoval za nedostatečný. Tento argument soudu však Ústavní soud shledal s ohledem na dřívější přijetí omluvy učiněné tímto způsobem jako nepřípustný projev soudní libovůle.

Ústavní soud poukázal na to, že v průběhu celého řízení postupoval nalézací soud ve vztahu k účastníkům benevolentně a nařízená jednání odročoval, čímž navykl účastníky na rozvláčný způsob vedení řízení. V okamžiku, kdy délka řízení přesáhla třetí rok (takové případy podléhají zvýšenému dohledu ze strany vedení soudu), se soud, patrně ve snaze „vyřídit“ věc co nejrychleji, dopustil neadekvátního procesního kroku, když využil možnosti rozhodnout věc bez meritorního projednání rozsudkem pro zmeškání.

Ústavní soud obecným soudům přisvědčil, že omluvu zástupce stěžovatelky se sdělením, že v předmětné věci „zasílá omluvu a žádost o odročení“, nelze považovat za dostatečnou; soud však měl postupovat v duchu vyslovených principů a na nedostatečnou omluvu reagovat kontaktováním osoby, jež podání učinila (např. telefonicky s následným záznamem do spisu), s upozorněním, že tato omluva nebude akceptována. Tento postup (přestože explicitně z procesního předpisu nevyplývá), podotkl Ústavní soud, je zvlášť žádoucí v situaci, kdy byla omluva učiněna s dostatečným předstihem (v tomto případě šest dnů před nařízeným jednáním). Ústavní soud dále poukázal na to, že soud si musel být navíc podle obsahu spisu vědom zhoršeného zdravotního stavu zástupce stěžovatelky (hospitalizace a následná kontrola), přesto byl procesně pasivní a na nedostatečnou omluvu nereagoval.

Ústavní soud dále konstatoval, že uvedený nedostatek by sám o sobě nebyl důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. V souvislosti s následným vydáním kontumačního rozsudku však byla podle Ústavního soudu omezena procesní práva stěžovatelky v míře dosahující ústavněprávní roviny. Ústavní soud připomněl, že hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1, 3 a 6 o. s. ř.). Povinností soudů tedy je, aby právům účastníků poskytovaly ochranu přiměřenou jejich chování v průběhu řízení. Pokud obecné soudy při vydání rozsudku pro zmeškání nevyloží procesní předpis ústavně konformním způsobem a vycházejí pouze z formálních kritérií stanovených zákonem, nelze jejich postup z hlediska práva na spravedlivý proces považovat za „férový“ a přijatelný; naopak lze v něm spatřovat prvky přepjatého formalismu. Ústavní soud dále zdůraznil, že soud nemá povinnost návrhu na vydání kontumačního rozsudku vyhovět. Pokud neakceptuje omluvu žalovaného, může postupovat podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednat v nepřítomnosti účastníka, provést dokazování a vynést „běžný“ rozsudek.

Ústavní soud poukázal na ust. § 153b odst. 1 o. s. ř., ve kterém se uvádí, že rozsudek pro zmeškání může být vydán pouze při prvním jednání, které se ve věci konalo. V projednávané věci se konalo jednání ve věci samé, při němž pro neúčast stěžovatelky došlo k vyhlášení napadeného kontumačního rozsudku. Nelze tedy stěžovatelce přisvědčit, že by zákonem stanovené podmínky pro vydání kontumačního rozsudku splněny nebyly. Procesně-formální podmínky, uvedl Ústavní soud, však nejsou jediným kritériem, které je nutné zohlednit. Výklad podmínek pro vydání kontumačního rozsudku nijak nezpochybňuje požadavky na uvážlivé a zdrženlivé užívání tohoto institutu, jak je z hlediska ústavní konformity vymezil Ústavní soud ve své konstantní judikatuře (srov. např. nálezy ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05, ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/07, ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 377/10, nebo ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2656/12). Ve svých rozhodnutích Ústavní soud opakovaně vyložil smysl a účel existence kontumačního rozsudku a z hlediska práva na spravedlivý proces vymezil kritéria pro užití tohoto sankčního procesního institutu.

Ústavní soud konkrétně poukázal na svůj nález ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 377/10, ve kterém se uvádí: „Rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout tímto rozsudkem. (…) Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se. Rozsudek pro zmeškání tedy nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, neboť zde platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech (skutková tvrzení) se považují za nesporná a soud na jejich základě rozhoduje. Tím odpadá dokazování a soud bere za základ svého rozhodnutí skutečnosti pouze tvrzené. Zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění, a tím i zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svým postupem – svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) – délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to, donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duchu zásady „nechť si každý střeží svá práva“.

Avšak, jak uvedl Ústavní soud již ve stěžovatelkou citovaném nálezu ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2785/2007, je třeba mít na zřeteli též tu skutečnost, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Je třeba připomenout, že podle ust. § 3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. (…) Soud proto musí v každém jednotlivém případě, dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou omluvitelné. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu.“

Ústavní soud konstatoval, že při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání musí vzít soud v úvahu předchozí procesní aktivitu žalovaného, uvážit, jak se v dosavadním průběhu řízení choval, zda se např. vyjádřil k žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně, zda má zájem se jednání účastnit apod. K vydání rozsudku pro zmeškání by podle Ústavního soudu měl soud přistupovat zdrženlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž je nezájem na straně žalovaného zřejmý, kdy je tento účastník skutečně nečinný, což vyplývá např. právě z obsahu a frekvence (neexistence) již dříve učiněných procesních úkonů, a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahuje; neboť rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Každý má ústavně zaručené právo domáhat se u soudu ochrany svého „nižšího“ práva, které bylo ohroženo nebo porušeno, a právo zaručené v ústavní rovině smí být omezeno jen ve výjimečných případech.

Ústavní soud uvedl, že v situaci, kdy jinak aktivní účastník zmešká první jednání ve věci, avšak je zřetelný jeho zájem soudního řízení se účastnit, není vydání kontumačního rozsudku namístě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků řízení (v tomto případě žalované), kteří se na soudním řízení chtějí aktivně podílet. V projednávané věci z jednání stěžovatelky, resp. jejího zástupce, nevyplývá, že by o řízení nejevila zájem nebo se jinak provinila svým chováním, které by odůvodňovalo vhodnost vydání rozsudku pro zmeškání. Jestliže obecné soudy z uvedeného pohledu podmínky pro vydání kontumačního rozsudku nezkoumaly, nedostály podle Ústavního soudu požadavkům práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud zdůraznil, že rozsudek pro zmeškání je prostředkem k dosažení efektivnějšího a rychlejšího rozhodování sporů. Je to procesně-sankční nástroj chránící „poctivého žalobce“ před „nepoctivým“ žalovaným, který nemá zájem o aktivní účast na řízení, mnohdy ve snaze oddálit konečné rozhodnutí; lze jej však použít teprve tehdy, odpovídá-li to (vzhledem k ostatním okolnostem případu) požadavkům vyplývajícím z obecných zásad civilního procesu. Při zvažování vydání kontumačního rozsudku je nezbytné respektovat nejen podmínky, které pro jeho vydání stanoví zákon, ale také základní procesní práva účastníků řízení. Jestliže jsou v průběhu řízení obě strany aktivní, komunikují se soudem i mezi sebou navzájem, není namístě po třech letech od zahájení řízení vydat kontumační rozsudek, zvláště ne za situace, kdy se zástupce žalované pokusil svoji neúčast u jednání omluvit, byť nedostatečným způsobem.

Po posouzení všech okolností projednávané věci Ústavní soud dovodil, že nalézací soud nepostupoval v souladu se zásadami civilního procesu vyjádřenými v ust. § 1, 3 a 6 o. s. ř., neboť vydal rozsudek pro zmeškání v situaci, kdy sice formální podmínky pro jeho vydání splněny byly, hledisko vhodnosti a nezbytnosti jeho užití, jak je vymezuje judikatura Ústavního soudu, však nezkoumal. Z nabízených možností, jak v řízení postupovat, soud zvolil tu, kterou rezignoval na požadavek ochrany procesních práv stěžovatelky, a zvolil postup procesně nejpohodlnější, nikoliv však s ohledem na okolnosti případu nejvhodnější, neboť uvedený postup je v rozporu se základními zásadami civilního procesu. Přestože věcnému projednání žaloby bez přítomnosti stěžovatelky či jejího zástupce nic nebránilo, a nalézací soud mohl rozhodnout i „běžným“ rozsudkem, vydal kontumační rozsudek, kterým výrazně omezil následné procesní možnosti stěžovatelky v odvolacím řízení. Za těchto okolností Ústavní soud shledal postup nalézacího soudu jako porušující ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Pokud právu stěžovatelky na spravedlivý proces neposkytly ochranu ani ostatní soudy, které o věci rozhodovaly, vztáhl Ústavní soud důvody zrušení rozsudku nalézacího soudu i na jejich rozhodnutí.

 

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.