oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K otázce vzájemného návrhu účastníka řízení

publikováno: 21.12.2016

Jestliže účastník řízení uplatňuje svůj nárok v řízení před soudem za situace, kdy o části tohoto nároku již bylo pravomocně rozhodnuto zamítavým rozsudkem, znamená to, že i kdyby bylo dodatečně prokázáno, že jej tento účastník důvodně uplatnil v celém žalovaném rozsahu, jeho žalobě bude možné vyhovět jen ve zbývající, doposud nerozhodnuté části. Rozhodnutí nad její rámec brání překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), jejímž smyslem je zajištění právní jistoty pro účastníky řízení tam, kde již bylo o určitém nároku či jeho části pravomocně rozhodnuto. Uvedená překážka však již sama o sobě nemá vliv na to, v jakém rozsahu lze uplatněný nárok v mezích stávajícího předmětu řízení přiznat. Snížení výsledné částky, která má být přiznána, o část, o které již bylo rozhodnuto, by přicházelo v úvahu jen v případě, jestliže by rozsudkem, jenž ji měl založit, bylo žalobě vyhověno. V opačném případě by pro takové snížení nebyl dán žádný důvod a jeho provedení by mohlo mít za následek porušení práva dotčeného účastníka řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2741/15

Odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátili stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy měli postavení žalovaných), kteří namítali, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí, která je obchodní společností podnikající v oblasti stavebnictví, byla 26. 5. 2005 uzavřena smlouva o dílo. Vedlejší účastnice se touto smlouvou zavázala zhotovit pro stěžovatele novostavbu rodinného domu a ti byli povinni uhradit jí dohodnutou cenu 3 129 139 Kč, a to v šesti splátkách v závislosti na dokončení jednotlivých etap výstavby. Žalobou podanou dne 15. 6. 2007 u okresního soudu se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelích zaplacení částky 469 026 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelé podle jejího názoru nedostáli své povinnosti zaplatit kupní cenu, když nezaplatili poslední dvě splátky ve výši 469 370 Kč a 156 461 Kč. Prvně uvedená (v pořadí pátá) splátka měla být zaplacena po zhotovení vnitřních rozvodů kanalizace, vody, elektroinstalací, ústředního topení, provedení vnitřních omítek, po­dlah a osazení zařizovaných předmětů. Druhá splátka (v pořadí šestá) pak měla být zaplacena po kolaudaci díla a předání rozhodnutí o kolaudaci stěžovatelům jako objednatelům. Nad rámec těchto částek stěžovatelé nezaplatili ani fakturovanou cenu za provedené vícepráce, která činila 187 063 Kč. Vedlejší účastnice se však nedomáhala zaplacení součtu uvedených částek, neboť dne 21. 11. 2006 uzavřela se stěžovateli dohodu o majetkovém vyrovnání, v níž souhlasila s poskytnutím 30% slevy ve vztahu k celkové dlužné částce. Ve vztahu k částce 100 000 Kč zároveň uznala nárok stěžovatelů na zaplacení smluvní pokuty. Obě strany prohlásily, že nemají vůči sobě žádné finanční závazky a vzájemné pohledávky, kromě těch, které učinily předmětem majetkového vyrovnání. Z těchto důvodů požadovala vedlejší účastnice zaplacení pouze snížené částky ve výši 469 026 Kč, která byla částečně (ve výši 312 565 Kč) fakturována fakturou ze dne 21. 11. 2006, splatnou 30. 11. 2006 a částečně (ve výši 156 461 Kč) fakturou ze dne 9. 3. 2007, splatnou 16. 3. 2007. K zaplacení této pohledávky byli stěžovatelé před podáním žaloby písemně vyzváni.

V průběhu řízení stěžovatelé svými podáními, zejména ze dne 14. 7. 2008 a ze dne 10. 5. 2011, vznesli vzájemný návrh, kterým se po vedlejší účastnici domáhali zaplacení částky 1 761 799 Kč. Podle jejich názoru se sleva poskytnutá v dohodě o majetkovém vyrovnání vztahovala pouze na závažné vady díla, konkrétně na vady hrubé stavby, které vytýkali již dříve a které byly podle vypracovaného znaleckého posudku neodstranitelné. V žádném případě se však podle stěžovatelů nevztahovala na vady a nedodělky, které byly vytknuty a ve­dlejší účastnicí uznány při předávání díla, kdy se vedlejší účastnice zavázala k jejich odstranění na vlastní náklady do 20. 12. 2006, případně na další vady, které byly zjištěny později. Nárok stěžovatelů byl vyčíslen jako součet slev za blíže specifikované odstranitelné či neodstranitelné vady (celkem mělo jít o částku 1 040 299 Kč) a smluvních pokut, na které jim měl vzniknout nárok v důsledku včasného neodstranění vad [mělo jít o částku 240 000 Kč za 12 reklamovaných vad (12 x 20 000 Kč) a částku 481 500 Kč, tedy 300 Kč za každý den prodlení]. V rozsahu žalované částky 469 026 Kč uplatnili stěžovatelé proti vedlejší účastnici započtení, ve zbytku, tedy co do částky 1 292 733 Kč, se vzájemný návrh stal samostatným předmětem řízení.

Rozsudkem okresního soudu byla žaloba, kterou se vedlejší účastnice domáhala zaplacení částky 469 026 Kč (výrok I.), jakož i úroků z prodlení z částky 156 461 Kč od 17. 3. 2007 do zaplacení (výrok III.), zamítnuta. Vyhověno bylo pouze v rozsahu, ve kterém byly předmětem žaloby úroky z prodlení z částky 312 565 Kč od 1. 12. 2006 do 30. 11. 2007 (výrok II.). Žádnému z účastníků nebyla ohledně uvedeného nároku přiznána náhrada nákladů řízení (výrok IV.). Dále byla ve­dlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 728 033 Kč (výrok V.), přičemž co do částky 565 700 Kč byl jejich vzájemný návrh zamítnut (výrok VI.). Dále bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto o nákladech řízení (VII., VIII., IX., X.).

V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud konstatoval, že vedlejší účastnice měla nárok na zaplacení částky 469 026 Kč, jenž odpovídá uzavřené smlouvě o dílo a jejímu dodatku ze dne 21. 11. 2006. Pokud jde o vzájemný návrh stěžovatelů, soud prvního stupně uznal jejich nárok na zaplacení částky 9 000 Kč jako smluvní pokuty za 30 dnů po 300 Kč. Po této lhůtě se ve smyslu § 19 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, měly již odstranitelné vady považovat za neodstranitelné a stěžovatelé měli mít nárok na slevu z ceny díla. Dále soud uznal nárok stěžovatelů na zaplacení částky 240 000 Kč jako smluvní pokuty za 12 vytčených vad a částky 948 059 Kč jako slevu z ceny díla za vady neodstranitelné, a to na základě provedeného znaleckého posudku. Celkový oprávněný nárok žalovaných tedy podle okresního soudu činil 1 197 059 Kč, což po odečtení započtené částky činí částku 728 033 Kč. Úroky z prodlení přiznal soud prvního stupně vedlejší účastnici pouze z částky 312 565 Kč, neboť stěžovatelé se podle okresního soudu s jejím zaplacením dostali do prodlení od 1. 12. 2006 do 29. 11. 2007; následujícího dne byl vedlejší účastnici doručen projev k započtení. Obdobný nárok z částky 156 461 Kč od 17. 3. 2007 soud prvního stupně zamítl. Splatnost uvedené částky byla totiž podmíněna odstraněním kolaudačních závad, ke kterému do okamžiku započtení nedošlo.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali vedlejší účastnice (proti výrokům I., III., IV., V., VII. a VIII.) i stěžovatelé (proti výrokům II., VI., VII., VIII. a IX.) odvolání. Usnesením krajského soudu bylo řízení o odvolání stěžovatelů zastaveno z důvodu jeho zpětvzetí (výrok I.). Odvolání vedlejší účastnice odvolací soud vyhověl a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV., V., VII., VIII. a IX. zrušil (výrok II.). Rozsudek soudu prvního stupně byl totiž podle názoru odvolacího soudu založen na některých neúplných či nesprávných skutkových zjištěních, jakož i na některých nesprávných právních závěrech. Z důvodu neurčitosti podle krajského soudu nebyla platná dohoda o majetkovém vyrovnání, neboť z ní nebylo zřejmé, jakých nároků se týkala. Krajský soud rovněž soudu prvního stupně vytkl, že se nezabýval existencí vad díla a neučinil ani zjištění o konkrétních vadách díla, o jejich vytčení a stěžovateli uplatněných nárocích.

Následně ve věci opět rozhodoval okresní soud, který – vázán právním názorem odvolacího soudu – o žalobě vedlejší účastnice, kterou se domáhala zaplacení částky 469 026 Kč, rozhodl stejným způsobem, a to tak, že ji zamítl (výrok I.). Úroky z prodlení jí přiznal pouze z částky 312 565 Kč od 1. 12. 2006 do 30. 11. 2007 (výrok II.), ve vztahu k úrokům z částky 156 461 Kč od 17. 3. 2007 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III.). O vzájemném návrhu stěžovatelů rozhodl okresní soud tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům částku 727 073 Kč (výrok IV.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky V., VI., VII. a VIII.).

Soud prvního stupně ani při opětovném rozhodování ve věci nepovažoval za sporné, že stěžovatelé dlužili vedlejší účastnici částku 469 026 Kč z titulu nedoplatku ceny díla, a shodně rozhodl i o úrocích z prodlení. Dále učinil skutková zjištění, kdy na základě znaleckého posudku měl za prokázané, že dílo skutečně mělo vady vytčené stěžovateli a že jim vznikl nárok na slevu z ceny díla ve výši 806 280 Kč. Nárok jim podle soudu prvního stupně vznikl i na úhradu částky 6 600 Kč (22 x 300 Kč) jako smluvní pokuty za 30 dnů za všechny vady vytčené při předání díla a na zaplacení částky 420 000 Kč (21 x 20 000 Kč) za 21 vytčených vad v reklamacích ze dne 21. 11. 2006 a 20. 12. 2007. Celkový nárok stěžovatelů tedy činil 1 232 880 Kč. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení byl (po částečném zamítnutí žaloby prvním rozsudkem soudu prvního stupně v rozsahu 565 700 Kč) jejich nárok pouze ve výši 1 196 099 Kč, přičemž ve vztahu k částce 469 026 Kč došlo k započtení, byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 727 073 Kč.

Proti výše uvedenému rozsudku okresního soudu podali všichni účastníci odvolání. Ve věci tak podruhé rozhodoval krajský soud, který svým rozsudkem zrušil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o úrok z prodlení z částky 312 565 Kč, jdoucí od 1. 12. 2006 do 30. 11. 2007 (výrok I.). Důvodem byla skutečnost, že o tomto nároku bylo rozhodnuto již prvním rozsudkem soudu prvního stupně, který v této části nebyl zrušen. Zároveň byl tento výrok změněn tak, že žaloba o přiznání úrokového příslušenství z uvedené částky jdoucí od 1.  2. 2007 do zaplacení se zamítá (rovněž výrok I.), když o této části uplatněného nároku nebylo doposud rozhodnuto. Dále byl uvedený rozsudek okresního soudu změněn ve výroku IV. tak, že vedlejší účastnici krajský soud uložil povinnost zaplatit stěžovatelům 92 132 Kč a co do částky 634 941 Kč vzájemný návrh zamítl; jinak byl rozsudek soudu 1. stupně ve výrocích I. a III. potvrzen (výrok II.). Výroky III., IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že stěžovatelům vznikl vůči vedlejší účastnici nárok na slevu z ceny díla ve výši 797 143 Kč a nárok na smluvní pokuty ve výši 160 500 Kč a 200 000 Kč, tedy celkem 1 157 653 Kč. Nárok vedlejší účastnice na zaplacení části ceny díla ve výši 312 565 Kč (za dokončenou pátou etapu díla) podle odvolacího soudu zanikl do částky 99 900 Kč zápočtem vzájemných splatných pohledávek, učiněným podáním stěžovatelů doručeným soudu prvního stupně dne 19. 11. 2007, jímž stěžovatelé započítávali tvrzený nárok na smluvní pokutu ve výši 1 400 000 Kč za neodstranění vad vytčených při převzetí díla. Důvodně však došlo k zápočtu pohledávek pouze do částky 99 900 Kč, když stěžovatelům vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 300 Kč denně za období od 21. 12. 2006 do 9. 6. 2008, což je 333 dnů. Zbylý nárok vedlejší účastnice na úhradu části ceny díla za pátou etapu ve výši 212 665 Kč a za šestou etapu ve výši 156 461 Kč pak podle odvolacího soudu zanikl zápočtem pohledávek, který stěžovatelé učinili podáním doručeným soudu prvního stupně 9. 6. 2008. Tentýž den nastala v důsledku ustoupení od požadavku odstranění vad též splatnost pohledávky vedlejší účastnice na doplacení posledně uvedené částky. Uvedeným zápočtem podle krajského soudu zanikl i nárok vedlejší účastnice na zákonný úrok z prodlení z částky 212 665 Kč za období od 1. 12. 2007 do 8. 6. 2008 a nárok na zákonný úrok z prodlení z doplatku ceny díla ve výši 156 461 Kč od 17. 3. 2007 (tj. od právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby) do 8. 6. 2008, celkem ve výši 30 785 Kč. Stěžovatelům tak podle odvolacího soudu vznikl specifikovaný nárok v celkové výši 1 157 643 Kč. Protože však byl do částky 565 700 Kč pravomocně zamítnut výrokem VI. v pořadí prvního rozsudku okresního soudu a zároveň částečně započten oproti nároku vedlejší účastnice na zaplacení doplatku ceny díla ve výši 469 026 Kč a dále do uplatněného nároku na úrok z prodlení ve výši 30 785 Kč, byl vzájemný návrh stěžovatelů shledán důvodným jen v rozsahu částky 92 132 Kč. Ve zbylé části, tedy ve výši 634 941 Kč, byl zamítnut.

Rozsudek odvolacího soudu (v pořadí druhý) napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. V rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti měnícímu výroku, jímž odvolací soud zamítl žalobu vedlejší účastnice o zaplacení úroků z prodlení z částky 312 565 Kč, bylo dovolání subjektivně nepřípustné (tento výrok byl ve prospěch stěžovatelů). Pokud jde o zamítnutí vzájemného návrhu co do částky 634 941 Kč, stěžovatelé podle dovolacího soudu nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítali, že odvolací soud v napadeném rozsudku nesprávně posoudil výši jejich oprávněného nároku, když od něj odečetl částku 565 700 Kč z důvodu, že o ní již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem prvního stupně. Jejich vzájemný návrh byl z tohoto důvodu zamítnut ve výši 634 941 Kč, což se jako procesní neúspěch promítlo i do nákladového výroku.

V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřovala proti výroku IV. napadeného rozsudku, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou; v tomto výroku stanovená povinnost se totiž týká jen vedlejší účastnice, takže tímto výrokem nemohla být porušena základní práva a svobody stěžovatelů. Ve vztahu ke zbylé části ústavní stížnosti Ústavní soud přistoupil k jejímu věcnému projednání, a v tomto rámci ji shledal částečně důvodnou.

V rámci vlastního posouzení Ústavní soud konstatoval, že v projednávané věci stěžovatelé, kteří měli v řízení o žalobě vedlejší účastnice o zaplacení částky 469 026 Kč s příslušenstvím postavení žalovaných, využili možnosti podat vzájemný návrh podle § 97 o. s. ř., kterým se po vedlejší účastnici domáhali zaplacení částky 1 761 799 Kč. Soud prvního stupně tento návrh pravomocně zamítl co do částky 565 700 Kč, přičemž ve vztahu k zbytku nároku řízení dále pokračovalo. Odvolací soud, který ve věci opakovaně rozhodoval, následně sice uznal, že ve zbylé části, která zůstala předmětem řízení, je tento vzájemný návrh v převažujícím rozsahu důvodný, napadeným rozsudkem však výši přiznaného nároku snížil o částku 565 700 (neshledal ji v tomto rozsahu důvodnou), neboť o ní již bylo pravomocně rozhodnuto.

Ústavní soud považoval námitku stěžovatelů, podle níž nebyl dán pro snížení jejich oprávněného nároku, které provedl odvolací soud, žádný věcný důvod, za ústavněprávně relevantní. V této souvislosti Ústavní soud zdůraznil, že součástí zásad spravedlivého procesu je i zákaz svévole [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85), nebo nález ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13, body 35 až 37 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)], jenž se vztahuje na veškerý postup orgánů veřejné moci, a tudíž i na procesní postup a rozhodování obecných soudů, včetně jejich skutkových zjištění a právních závěrů. Jedním z požadavků plynoucích z tohoto zákazu je přitom povinnost obecných soudů náležitě odůvodnit svá rozhodnutí a vysvětlit v nich všechny relevantní úvahy, na nichž jsou založena. Jejich závěry musí obstát z hlediska obecně akceptovaných metod výkladu práva [např. nález ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)].

Ústavní soud konstatoval, že pokud účastník řízení uplatňuje svůj nárok v řízení před soudem za situace, kdy o části tohoto nároku již bylo pravomocně rozhodnuto zamítavým rozsudkem, znamená to, že i kdyby bylo dodatečně prokázáno, že jej tento účastník důvodně uplatnil v celém žalovaném rozsahu, jeho žalobě bude možné vyhovět jen ve zbývající, tedy doposud nerozhodnuté, části. Rozhodnutí nad její rámec brání překážka věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), jejímž smyslem je zajištění právní jistoty pro účastníky řízení tam, kde již bylo o určitém nároku či jeho části pravomocně rozhodnuto. Uvedená překážka však již sama o sobě nemá vliv na to, v jakém rozsahu lze uplatněný nárok v mezích stávajícího předmětu řízení přiznat. Snížení výsledné částky, která má být přiznána, o část, o které již bylo rozhodnuto, by přicházelo v úvahu jen v případě, jestliže by rozsudkem, který ji měl založit, bylo žalobě vyhověno, k tomu však v dané věci nedošlo.

Podle názoru Ústavního soudu je tedy zřejmé, že ke snížení oprávněného nároku stěžovatelů o 565 700 Kč došlo ze strany odvolacího soudu, aniž by k tomu existoval jakýkoliv rozumný důvod. V odůvodnění napadeného rozsudku se poukazuje pouze na existenci překážky věci rozsouzené, která však pro posouzení nároku stěžovatelů nemohla mít žádný význam. Právní závěry odvolacího soudu ohledně výše jejich oprávněného nároku proto podle Ústavního soudu nesou prvky svévole a z ústavněprávního hlediska je nelze akceptovat.

Ústavní soud současně přisvědčil i tvrzení stěžovatelů, že za situace, kdy jimi uplatněný nárok byl v podstatě součtem dílčích nároků z různých právních titulů, nelze při hodnocení, na jakou část nároku se vztahuje překážka věci rozsouzené, vyjít jen z celkové výše částky, o které již bylo rozhodnuto. Vždy je třeba hodnotit u každého z těchto dílčích nároků zvlášť, v jakém rozsahu o něm bylo pravomocně rozhodnuto, a teprve z tohoto závěru vyvozovat, zda a do jaké částky lze v řízení o zbylé části celkového nároku vyhovět jednotlivým dílčím nárokům. Ústavní soud uvedl, že žádné takové posouzení však odvolací soud neučinil a místo toho pracoval jen s celkovou částkou 565 700 Kč, o které bylo pravomocně rozhodnuto výrokem IV. prvního rozsudku soudu prvního stupně, a tuto odečetl od celkové výše oprávněného nároku stěžovatelů. I v tomto ohledu je proto odůvodnění rozsudku krajského soudu neúplné a nedostatečné.

Ústavní soud dovodil, že uvedená pochybení odvolacího soudu se výrazně promítají do výsledku řízení o vzájemném návrhu stěžovatelů tak, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V tomto ohledu ovšem jde pouze o ty jeho části, v nichž bylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelů a v nichž bylo rozhodnuto v jejich neprospěch. V první řadě jde o jeho výrok II. v části, ve které byl změněn výrok IV. v pořadí druhého rozsudku okresního soudu tak, že do částky 634 941 Kč se zamítá vzájemný návrh stěžovatelů. Průmět je dán ale i ve vztahu k výrokům III. a V. napadeného rozsudku, neboť jimi uložená povinnost se odvíjí právě od procesního neúspěchu stěžovatelů. Pokud jde o výrok I. a zbylé části výroku II., jimiž bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelů, zde Ústavní soud žádné porušení jejich základních práv a svobod neshledal.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů částečně vyhověl a zrušil výrok II. napadeného rozsudku krajského soudu v části, ve které byl změněn výrok IV. v pořadí druhého rozsudku okresního soudu tak, že co do částky 634 941 Kč se zamítá vzájemný návrh stěžovatelů. Ústavní soud dále zrušil i výroky III. a V. napadeného rozsudku krajského soudu. Ústavní soud konečně vyslovil, že v dalším řízení, jehož předmětem bude právě tato částka, bude úkolem odvolacího soudu – vázaného závazným právním názorem vysloveným v tomto nálezu – opětovně posoudit rozsah, v jakém lze vzájemný návrh stěžovatelů považovat za oprávněný.

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.