oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K otázce vyšších nároků na obsah žaloby v případě užití kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř.

publikováno: 14.03.2017

K fikci uznání nároku je nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Při aplikaci § 114b o. s. ř. musí soud vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě nelze přistoupit k aplikaci kvalifikované výzvy, a nejsou tak splněny ani podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání.

Nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15 

Odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se domáhala zrušení rozsudku městského soudu, neboť byla přesvědčena, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na řádné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci obvodní soud rozhodl rozsudkem pro uznání o změně vyživovací povinnosti stěžovatelky jako žalované vůči žalobci – zletilému synovi – tak, že vyživovací povinnost stanovená předchozím rozsudkem obvodního soudu se mění tak, že matka je povinna platit výživné (dosud stanovené částkou 1 800 Kč) žalobci ve výši 25 000 Kč vždy do každého desátého dne v měsíci počínaje 1. 8. 2012. Obvodní soud ještě před vydáním rozsudku stěžovatelku usnesením vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřila k žalobě, která jí byla zároveň doručena. Současně obvodní soud stěžovatelku poučil o následcích nesplnění této výzvy, tedy, že soud bude mít za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává, a proto ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání. Usnesení obvodního soudu bylo stěžovatelce doručeno do vlastních rukou. Stěžovatelka se k žalobě nevyjádřila. Soud proto s odkazem na § 114b odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že se k předmětné výzvě soudu nemohla vyjádřit, neboť byla hospitalizována, a dále uvedla, že žaloba na zvýšení výživného neobsahuje skutková tvrzení o poměrech otce ani matky a ani žádné tvrzení o výdělkových schopnostech otce. Vzhledem k tomu nejsou splněny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na § 114b odst. 1 o. s. ř. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka po­ukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, č. j. 27 Co 336/2008-59, kterým tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozsudek pro uznání se nevydává; v nyní projednávané věci se podle stěžovatelky jednalo o obdobný návrh. Městský soud však napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v důsledku postupu obecných soudů jí nebyla dána možnost, aby se osobně projednání věci zúčastnila a vyjádřila k tvrzením žalobce i k případným důkazům. Stěžovatelka dále namítla, že žaloba na zvýšení výživného neobsahovala skutková tvrzení o poměrech otce ani matky žalobce, včetně tvrzení o výdělkových schopnostech otce. Podle přesvědčení stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud předně poukázal na to, že ústavně konformní výklad § 114b odst. 1 o. s. ř. musí vyjít z jeho relevantních pasáží, ve kterých se uvádí: Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu (…), může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). V intencích § 114b odst. 5 o. s. ř. je pak následkem procesní pasivity žalovaného, tj. jeho nevyjádření se k předmětné výzvě bez vážného důvodu sděleného soudu ve stanovené minimálně 30denní soudcovské lhůtě podle odst. 2 téhož ustanovení, fikce uznání nároku uplatněného žalobou; o tomto následku musí být žalovaný poučen.

Ústavní soud konstatoval, že tzv. kvalifikovaná výzva podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání, jejímž hlavním účelem je dodržet jednu ze základních zásad soudnictví i civilního procesu, a to zásadu rychlosti řízení, která je součástí práva na spravedlivý proces. Pokud se předseda senátu rozhodne při splnění zákonem stanovených podmínek využít kvalifikovanou výzvu, musí počítat s alternativou „krácení“ řízení, ačkoli jde o řízení o meritu věci; ve prospěch žalobních tvrzení a uplatněného nároku nebude realizována celá řada procesních zásad a sporné řízení ex lege i fakticky pozbude – ve prospěch rychlosti rozhodnutí – svůj kontradiktorní charakter.

Ústavní soud poukázal na to, že souladem následků nevyjádření se stěžovatelky jako žalované na kvalifikovanou výzvu v podobě fikce dispozičního úkonu uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání s ústavním pořádkem České republiky se již zabývalo plénum Ústavního soudu [viz nález ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (211/2016 Sb.)].Ačkoli plénum Ústavního soudu zamítlo návrh na zrušení § 114b odst. 5 a slov „§ 114b odst. 5“ v § 153a odst. 3 o. s. ř., bylo současně konstatováno, že fikce uznání nároku je institut, se kterým je nutné zacházet velmi citlivě [k tomu viz nálezy ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, a dále ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Ústavní soud uvedl, že je primárně nutné pečlivě zvážit, zda jsou pro aplikaci kvalifikované výzvy splněny podmínky. Podle názoru Ústavního soudu je již na samotnou žalobu a tvrzení pro věc významných skutečností nutné klást zvýšené nároky. Kvalifikovanou výzvu s případným důsledkem v podobě rozsudku pro uznání je přípustné použít, jen jestliže to vyžaduje, resp. umožňuje povaha věci a okolnosti konkrétního případu.

Ústavní soud zdůraznil, že ve věcech, jejichž předmětem je stanovení, zvýšení či snížení vyživovací povinnosti, je nezbytně třeba zjištění v podstatě standardního okruhu rozhodných skutečností. Relevantními faktory jsou odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (§ 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich zjištěnému vztahu jejich majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních (§ 914 o. z.). O vyživovací povinnosti jednoho z rodičů tak nelze rozhodnout izolovaně bez relevantních informací o druhém z rodičů.

Ústavní soud uvedl, že i když je řízení o výživném pro zletilé dítě, na rozdíl od doby před nabytím zletilosti, řízením sporným a soud je vázán žalobním návrhem co do rozsahu výživného, okruhu povinných i doby plnění, musí se tento soud zabývat osobními i majetkovými poměry všech povinných přicházejících v úvahu (Z. Králíčková in M. Hrušáková, Z. Králíčková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II, Rodinné právo (§ 655–975), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1072). V úvahu tu přichází i důkazní inicia­tiva soudu ve smyslu § 120 odst. 2 o. s. ř. Relevantní jsou tedy např. i poměry otce vyživované osoby a skutečnost, jakým způsobem plní otec svou vyživovací povinnost (srov. též stěžovatelkou uváděný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, č. j. 27 Co 336/2008-59).

Ústavní soud konstatoval, že v nyní posuzované věci však obsah žaloby, který vedl soud k postupu ve směru k fikci uznání nároku, nesplňuje ani zdaleka všechny výše uvedené podmínky. K otázce, nakolik podrobně jsou v žalobě popsány poměry oprávněného, se však Ústavní soud nechtěl v této fázi přezkumu blíže vyjadřovat. Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že žaloba trpí nedostatečností tvrzení žalobce o osobních a majetkových poměrech matky, ačkoli právě zvýšení její vyživovací povinnosti žalobce žádal. V návrhu je sice akcentována skutečnost nabytí dědictví matkou ve značném finančním rozsahu, avšak nemohlo v něm být již uvedeno, jak bylo či je s touto částkou nakládáno, zda nebyla použita k úhradě těch či oněch závazků apod. Ústavní soud uvedl, že tvrzení o osobních a majetkových poměrech otce oprávněného pak v žalobě absentují zcela. Podle názoru Ústavního soudu se tu nabízí oprávněné zobecnění, že v řízení o stanovení výživného zletilé osobě obvykle již povaha věci a okolnosti případu (§ 114b odst. 1 o. s. ř.), s výjimkou věcí skutkově prima vista zcela jednoznačných, nepovedou k dílčímu závěru nalézacího soudu o reálné možnosti aplikace ustanovení o kvalifikované výzvě s následnou fikcí uznání nároku na výživné respektovanou v rozsudku. Okruh podle zákona nezbytných dokazovaných skutečností zde téměř nevyhnutelně povede k využití adekvátních důkazních prostředků.

Ústavní soud uvedl, že dikce § 114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 153a odst. 3 o. s. ř. sice poskytuje nalézacímu soudu relativně zúžený prostor pro diskreci při jejich aplikaci, avšak obecné zásady a pravidla spravedlivého procesu včetně ústavních kautel musí být respektovány. Jinak dojde podle názoru Ústavního soudu k porušení obecných garancí spravedlivého procesu vycházejících z čl. 36 odst. 1 Listiny, a tak i ke znemožnění realizace principu kontradiktornosti řízení, spočívajícího zejména v právu být přítomen při veřejném projednání věci a mít možnost se vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), nehledě na možnost navrhovat důkazy a v širším pohledu, tedy na otázku zachování rovných práv účastníků [blíže např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13 (N 49/73 SbNU 29)]. Ústavní soud poukázal na to, že obecná zásada audiatur et altera pars jako výraz kontradiktorního řízení je vnímána také jako povinnost soudu vytvořit prostor, zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat. K fikci uznání nároku je tedy nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Ústavní soud zdůraznil, že při aplikaci § 114b o. s. ř. musí soud vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy, a nejsou tak splněny ani podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání.

Podle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. Následným vydáním rozsudku pro uznání obvodním soudem a jeho potvrzením odvolacím soudem bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek městského soudu zrušil. 

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.