oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K otázce výkladu a aplikace § 107a o. s. ř.

publikováno: 15.03.2017

Ustanovení § 107a o. s. ř. umožňuje, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, o které v řízení jde, vstoupil do řízení na místo žalovaného bez jeho souhlasu, avšak jen v případě, že toto právo nebo povinnost odvozuje od jejich převodu nebo přechodu ze strany žalovaného. Připuštění jeho vstupu do řízení, aniž by byla splněna tato podmínka, představuje nepřípustný zásah do základního práva původního žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2242/15 

Odůvodnění:  

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se domáhal zrušení napadených usnesení obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

V předmětné věci se měl stěžovatel jako žalovaný na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel s vedlejší účastnicí (žalobkyní), stát vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí a jako jejich vlastník byl rovněž zapsán v katastru nemovitostí. Ve­dlejší účastnice ovšem tuto smlouvu považovala za neplatnou a žalobou proti stěžovateli se domáhala určení svého vlastnického práva k těmto nemovitostem. Rozsudkem okresního soudu, který byl potvrzen rozsudkem krajského soudu, bylo její žalobě vyhověno. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Na základě ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud nálezem ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 2382/12 (N 71/69 SbNU 261), usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Nejvyšší soud, který byl vázán jeho právním názorem, dovolání opětovně projednal a rozsudkem zrušil oba výše uvedené rozsudky obecných soudů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Do okamžiku zrušení rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu však byla tato rozhodnutí pravomocná a na jejich základě mohlo dojít (a také došlo) ke změně zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí ve prospěch vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice je následně vložila do základního kapitálu obchodní společnosti, která si část těchto nemovitostí ponechala a zbytek převedla na další tři obchodní společnosti. V řízení o žalobě, které dále pokračovalo v důsledku kasačních rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, pak vedlejší účastnice jako žalobkyně podle § 107a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), navrhla, aby do řízení na místo stěžovatele jako žalovaného vstoupily tyto čtyři společnosti.

Usnesením okresního soudu byl vstup uvedených společností do řízení připuštěn. Okresní soud měl za prokázané, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiný subjekt a která má proto z hlediska výsledku řízení zásadní vliv na pasivní legitimaci stěžovatele jako žalovaného. S těmito závěry okresního soudu se ve svém potvrzujícím usnesení ztotožnil i krajský soud; podle názoru krajského soudu z obsahu spisu (konkrétně v něm obsažených výpisů z listu vlastnictví) jednoznačně vyplývá vlastnické právo těchto společností k nemovitostem, které jsou předmětem určovací žaloby. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel spatřoval porušení svého základního práva na spravedlivý proces v tom, že na základě napadených rozhodnutí obecných soudů byl vyřazen z řízení, které se týkalo jeho práv a povinností, konkrétně jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem a práva na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Stalo se tak navzdory tomu, že rámec dalšího rozhodování, které s jeho účastí počítá, určil svým rozsudkem závazně Nejvyšší soud na základě předchozího nálezu Ústavního soudu.

Stěžovatel poukazoval na to, že to nebyl on jako žalovaný, nýbrž vedlejší účastnice jako žalobkyně, kdo se podílel na převodech vlastnického práva k těmto nemovitostem na jiné subjekty, a to v době, kdy byl rozsudek odvolacího soudu pravomocný. Tato skutečnost má přitom zásadní význam. Noví účastníci řízení na rozdíl od něj sledují stejný zájem jako vedlejší účastnice (jednají ve shodě), se kterou jsou navíc personálně propojeni. Pakliže by mělo mít pokračování řízení smysl, procesní nástupnictví se mělo týkat účastníků na straně žalující, a nikoliv žalované. Za této situace je tak stěžovatel nucen podat novou žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem proti společnostem, které jsou zapsány jako vlastník předmětných nemovitostí.

Ústavní soud shrnul, že návrh, aby čtyři společnosti vstoupily do řízení na místo žalovaného, podala vedlejší účastnice poté, co jí měl soud prvního stupně v pokračujícím řízení sdělit, že má v úmyslu žalobu pro nedostatek jejího naléhavého právního zájmu na určení zamítnout. Ten by totiž v souladu s judikaturou mohl být dán jen v případě, byla-li by v řízení pasivně legitimovaná osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí. Okresní soud navíc nepřipustil navrhované změny žalobního návrhu, aby předmětem řízení byla otázka platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Učinil tak navzdory tomu, že pouka­zovala na nezbytnost zohlednění negativního důsledku tzv. overrulingu (tj. překonání dosavadní judikatury), k němuž došlo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 29 Cdo 1332/2013-326, a které Ústavní soud sám označil za „jev ve své podstatě nežádoucí“ [srov. nález ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527)]. Vedlejší účastnici přitom nešlo o nic jiného než nastavit proces do souladu se zákonem a praxí tak, aby nemohlo dojít k zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu a její vlastnické právo bylo řádně určeno. V tomto ohledu byl nedostatek pasivní věcné legitimace odstraněn až prostřednictvím procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř., u něhož je úvaha soudu, zda je připustí či nikoliv, vyloučena.

Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutím soudu o vstupu čtyř obchodních společností do řízení na místo žalovaného podle § 107a o. s. ř. stěžovatel přestal být jeho účastníkem, čímž v něm ztratil veškerá procesní práva a povinnosti. Zároveň je zřejmé, že se proti tomuto následku nemůže – právě s ohledem na to, že již dále není účastníkem řízení – v dalších jeho fázích nijak bránit. Za této situace je proto podle Ústavního soudu opodstatněný závěr, že toto rozhodnutí, byť má pouze procesní povahu, je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele [srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11 (N 30/64 SbNU 319)]. Rozhodnutím o nepřípustnosti dovolání byla přitom pravomocně skončena příslušná samostatná dílčí část řízení, jejímž předmětem byla otázka procesního nástupnictví. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“), tak byla splněna [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].

S ohledem na uvedené Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zák. o Ústavním soudu), přestože nesměřuje proti konečnému rozhodnutí o žalobě na určení vlastnického práva.Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud poukázal na to, že přestože je to žalobce, kdo má ve sporném řízení postavení „pána sporu“ a na jehož dispozici závisí, zda v řízení bude nebo nebude pokračováno, podáním žaloby se stává jeho účastníkem společně s žalovaným, přičemž ve vztahu k oběma z nich se plně uplatní zásady spravedlivého procesu, včetně zásady rovnosti účastníků řízení. Oba proto mají právo na to, aby soud – jsou-li k tomu splněny zákonem stanovené podmínky a nevezme-li žalobce svou žalobu zpět – ve věci rozhodl, a postavil tak najisto, zda má žalobce tvrzený nárok vůči žalovanému nebo zda mu svědčí právo či povinnost, které jsou mezi stranami předmětem sporu.

Ústavní soud konstatoval, že v § 107a o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, které se podle čl. II odst. 2 zák. č. 293/2013 Sb. použije na řízení zahájená před tímto datem, se uvádí, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odst. 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).

Ústavní soud uvedl, že citované ustanovení umožňuje žalobci reagovat v průběhu řízení na změnu věcné legitimace, k níž došlo v důsledku přechodu nebo převodu práva nebo povinnosti (singulární sukcese práva nebo povinnosti) za řízení, aniž by účastník řízení, kterého se tento přechod nebo převod týká, zároveň pozbýval procesní subjektivitu. Procesní nástupnictví v těchto případech, uvedl Ústavní soud, vytváří prostor k tomu, aby dosavadní řízení ani po této změně fakticky nepozbylo smyslu a mohlo za stejných podmínek vést k vyřešení sporu, který je jeho předmětem. Vyhovění návrhu na vstup jiné osoby do řízení na místo některého z účastníků s sebou sice na straně dosavadního účastníka nese zánik jeho práv a povinností, které jsou spojeny s tímto jeho procesním postavením, dochází k tomu však za situace, kdy mu dále nemohlo svědčit právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Není přitom podstatné, zda toto právo či povinnost předtím skutečně měl, neboť o tom musí stejně teprve rozhodnout soud.

Ústavní soud poukázal na to, že v projednávané věci obecné soudy vyhověly návrhu vedlejší účastnice jako žalobkyně podle § 107a odst. 1 o. s. ř., aby na místo žalovaného vstoupily do řízení čtyři obchodní společnosti. Protože tímto rozhodnutím zaniklo procesní postavení stěžovatele jako účastníka řízení, musel se Ústavní soud zabývat otázkou, zda se obecné soudy při výkladu a aplikaci tohoto ustanovení nedopustily nepřípustného zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S takovýmto „kvalifikovaným“ zásahem se zpravidla identifikují případy neakceptovatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a ne­odůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Ústavní soud konstatoval, že § 107a o. s. ř. umožňuje, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, o které v řízení jde, vstoupil do řízení na místo žalovaného bez jeho souhlasu, avšak jen v případě, že toto právo nebo povinnost odvozuje od jejich převodu nebo přechodu ze strany žalovaného. Obchodní společnosti, které se v projednávané věci staly procesními nástupci stěžovatele, tuto podmínku ovšem nesplňují. Své vlastnické právo k předmětným nemovitostem totiž odvozují od vedlejší účastnice, která je v mezidobí, kdy byla na základě tehdy pravomocného rozsudku zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník, vložila do základního kapitálu jedné z nich. Pro úplnost Ústavní soud dodal, že převod nebo přechod práva ze strany stěžovatele nepředstavoval ani zápis vlastnického práva vedlejší účastnice na základě tehdy pravomocného rozsudku, kterým bylo vyhověno její žalobě. Jednalo se pouze o deklaratorní rozhodnutí, jímž bylo určeno, a nikoliv konstituováno její vlastnické právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3085/2009).

Ústavní soud dovodil, že za situace, kdy mezi stěžovatelem jako žalovaným a jeho procesními nástupci neexistuje žádný vztah, musí být žaloba vedlejší účastnice – má-li být po připuštění změny na místě žalovaného úspěšná – založena na odlišných skutkových tvrzeních, než jaká byla původně uplatněna vůči stěžovateli. Pokračování v řízení po takovéto změně by tak mohlo mít smysl jen za předpokladu, že by v něm ze strany účastníků řízení mohla být uplatněna nová skutková tvrzení a důkazní návrhy. Taková možnost by ale fakticky znamenala otevření prostoru pro dodatečnou změnu předmětu řízení (s ohledem na nové skutkové vymezení by již nešlo o stejnou „věc“), což je důsledek, který – jak se naznačuje z jeho výše uvedeného účelu – nelze s použitím § 107a o. s. ř. spojovat. Toto ustanovení nepředpokládá, že by nabyvatel práva nebo povinnosti mohl po vstupu do řízení bez ohledu na jeho dosavadní průběh činit takovéto návrhy. Místo toho výslovně stanoví, že ten, kdo vstupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (§ 107a odst. 3 ve spojení s § 107 odst. 4 o. s. ř.).

Ústavní soud dále uvedl, že převod vlastnického práva ze strany vedlejší účastnice jako žalobkyně na jiné subjekty sice ve vztahu k nim nevylučoval použití uvedeného ustanovení, podmiňoval je však jejím návrhem, aby tyto subjekty vstoupily do řízení na její místo. Jestliže měla sama pochybnosti o tom, zda její právo nebo povinnost bylo převedeno nebo přešlo na tyto subjekty (jinak si nelze vysvětlit její zájem na pokračování řízení se čtyřmi obchodními společnostmi jako procesními nástupci žalovaného), mohla proti nim buď podat novou žalobu, nebo navrhnout se souhlasem žalovaného jeho záměnu podle § 92 odst. 2 o. s. ř., čemuž by však již soud nemusel bez dalšího vyhovět. Při rozhodování o tomto návrhu by naopak musel zvažovat, zda by takováto záměna měla z hlediska dosavadního průběhu řízení význam. Nepochybně jinak by jej podle názoru Ústavního soudu posuzoval např. v případě, kdy bylo řízení teprve zahájeno a neproběhly v něm (téměř) žádné úkony, než pokud by mu předcházelo obsáhlé dokazování.

Ústavní soud konstatoval, že napadenými usneseními, která byla založena na nesprávném výkladu § 107a o. s. ř., bylo nepřípustným způsobem zasaženo do procesního postavení stěžovatele, neboť stěžovatel v jejich důsledku přestal být bez zákonného důvodu účastníkem řízení. Tím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Následkem těchto rozhodnutí navíc vznikl absurdní stav, kdy je řízení vedeno mezi stranami, jejichž právního vztahu se nijak nedotýkají v něm doposud učiněná skutková zjištění. Zároveň mezi nimi není ani žádný spor ohledně platnosti převodu vlastnického práva, k němuž mezi nimi došlo v průběhu tohoto řízení.

Ústavní soud uzavřel, že uvedený zásah do základního práva nelze relativizovat ani poukazem na skutečnost, že v době pokračování řízení před soudem prvního stupně již stěžovatel nebyl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, z čehož mohou plynout (plynou) důsledky pro posouzení naléhavého právního zájmu vedlejší účastnice na určení, že je – místo stěžovatele – jejich vlastníkem. Jde o skutečnost, která je z hlediska jeho procesního postavení nepodstatná a nanejvýš může vést k zamítnutí žaloby. Ústavní soud zdůraznil, že je povinností obecných soudů, aby – nedošlo-li v souladu se zákonem k procesnímu nástupnictví – rozhodly ve věci samé za účasti původních účastníků řízení. Stranou zájmu stěžovatele pak nelze ponechat ani jejich rozhodnutí o nákladech řízení. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená usnesení zrušil. 

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.