oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K otázce přípustnosti odvolání v bagatelních věcech, resp. dělení peněžitého plnění odvolacím soudem

publikováno: 11.01.2017

Je pouze věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; pokud žalobce v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které, každá samostatně, nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Opačný přístup soudu by znamenal zásah do práva na projednání věci nestranným soudem.

Nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016,  sp. zn. IV. ÚS 3153/15

Odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se ústavní stížností domáhal zrušení usnesení městského soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání jako nepřípustné. Stěžovatel namítal, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V souzené věci byla rozsudkem obvodního soudu stěžovateli, který v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný, uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10 600 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které městský soud odmítl jako nepřípustné a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozsudku, kterým soud prvního stupně žalobě žalobce v plném rozsahu vyhověl, podal odvolání. Městský soud nejprve nařídil odvolací jednání, poté však jednání odročil na neurčito s tím, že ve věci bude rozhodnuto bez jednání. Následně vydal odvolací soud usnesení, kterým odvolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl, neboť soud prvního stupně podle odvolacího soudu sice rozhodl celkem o částce 10 600 Kč, ta se však skládá ze dvou samostatných nároků uplatněných žalobcem v jedné žalobě, a jde tedy o dva nároky na zaplacení bagatelních částek (2x 5 300 Kč). Stěžovatel byl přesvědčen, že rozdělení žaloby na dvě samostatné bagatelní věci odvolacím soudem není správné a z povahy věci neplyne. Žalobní tvrzení bylo u obou nároků shodné, lišilo se pouze časovým obdobím pojištění a datem urgence, což je patrné i z návrhu platebního rozkazu, k oběma nárokům bylo vedeno stejné dokazování; v případě žalované částky jde o jeden nárok plynoucí z jednoho závazkového vztahu. V replice stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2163/11 (N 97/69 SbNU 641), který považoval za aplikovatelný i v jeho věci; rozhodnutí odvolacího soudu považoval stěžovatel za nepředvídané, nepřijatelné a matoucí.

Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že je oprávněn zasáhnout v případě takových pochybení obecných soudů při aplikaci procesních předpisů, která u stěžovatele vyvolávají negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva. V nyní projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Rozhodnutí městského soudu vychází z předpokladu, že je primárně věcí soudu, jak posoudí žalobní návrh z hlediska výše žalované částky, resp. co do tzv. bagatelní hranice rozhodné pro přípustnost odvolání (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“). Ústavní soud byl naopak toho názoru, že je primárně věcí žalobce, jakým způsobem v duchu dispoziční zásady ovládající sporné řízení nakumuluje své nároky do jedné žaloby, tedy jakého „peněžitého plnění“ se v jednom řízení domáhá, a pokud „sečte“ více nároků do jedné žaloby, pak to zásadně nemůže mít vliv na přípustnost odvolání, i kdyby jednotlivé „dílčí nároky“ hranici bagatelního sporu nepřesahovaly. Rozhodne-li se žalobce na základě sobě jasných a srozumitelných důvodů podat žalobu, kterou se domáhá zaplacení opakovaného plnění založeného na jednom skutkovém základě, není podle Ústavního soudu možné, aby obecný soud pro zjednodušení či zpřehlednění takto projevenou vůli měnil, bez ohledu na to, který z účastníků je takovou změnou dotčen, resp. zda je taková změna fakticky ve prospěch žalobce, jako tomu bylo právě v nyní projednávané věci.

Ústavní soud v této souvislosti poukázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. Ncp 962/2011, ve kterém se uvádí: „Občanské soudní řízení spočívá na několika základních zásadách, promítajících se do jednotlivých ustanovení občanského soudního řádu. Nejvýznamnější ze zásad uplatňujících se ve sporném řízení je zásada dispoziční. Spočívá v možnosti procesních stran (především žalobce) disponovat řízením, a tím procesní iniciativu svěřuje jim, a nikoli soudu. Žalobce tedy podáním žaloby rozhodne o tom, že je řízení zahájeno, v průběhu řízení disponuje předmětem řízení, který může měnit… V souladu s touto zásadou je to žalobce, kdo ve sporném řízení jako jeho pán (dominus litis) prostřednictvím procesních úkonů určuje, co bude jeho předmětem. Toto právo uplatňuje již samotným podáním žaloby, v němž svými skutkovými tvrzeními a formulací žalobního petitu předmět řízení vymezí. Občanský soudní řád nestanoví, že by snad předmětem řízení musel být jediný nárok [§ 80 písm. b) o. s. ř.], a není sporu, že žalobce je oprávněn do jedné žaloby zahrnout i více nároků (v tom případě se jedná o tzv. objektivní kumulaci). Povinností soudu pak je rozhodnout o celém předmětu.“ Ústavní soud se s uvedeným názorem Vrchního soudu v Olomouci (obdobně též usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. Ncp 945/2010) ztotožnil a považoval jej za určující i pro posouzení přípustnosti odvolání v nyní projednávané věci (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3288/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud zdůraznil, že v pochybnostech musí být po­užit pro účastníka řízení příznivější výklad aplikované právní normy. V daném případě byl podle názoru Ústavního soudu příznivější výklad vedoucí k meritornímu projednání odvolání jediný možný. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že výklad provedený odvolacím soudem je proti smyslu zákona a v rozporu s právem na spravedlivý proces. Ústavní soud konstatoval, že je zcela věcí žalobce, čeho se domáhá, a je-li rozhodnuto o žalobě a výsledné peněžité plnění převyšuje limitní hranici danou v ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., není v pravomoci (odvolacího) soudu tuto částku následně dělit na „dílčí plnění“, která, každé samostatně, limit 10 000 Kč nepřesáhnou. Zákon v naposledy citovaném ustanovení hovoří o „peněžitém plnění“, nikoliv o „dílčích nárocích“. Postup zvolený odvolacím soudem podle názoru Ústavního soudu nepřípustně omezuje stěžovatele jako žalovaného v právu na spravedlivý proces, na projednání jeho věci nestranným a nezávislým soudem, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť mu fakticky „odnímá odvolací instanci“. Uvedený postup je podle názoru Ústavního soudu o to absurdnější, mají-li obě požadovaná peněžitá plnění (2x 5 300 Kč) společný skutkový základ – jde o žalobní nárok uplatněný na totožném závazkovém základě a pouze za dvě různá období, navíc na sebe bezprostředně navazující, přičemž rozdělení na dva samostatné nároky bylo možné dovozovat výhradně z toho, že žalobce sám a na základě svých vlastních pohnutek rozdělil nárok do dvou samostatných období, před podáním žaloby jej na stěžovateli za každé období vymáhal zvlášť, následně však nárok zažaloval vcelku za obě období.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení městského soudu zrušil, neboť v odvolacím řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D.,  asistentka soudce Ústavního soudu.