oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K otázce potřebnosti zaslání opisu stížnosti státního zástupce k předstižné vazbě obviněnému z důvodu zachování rovnosti zbraní

publikováno: 01.10.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1463/18.

V případě podání stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby ze strany státní zástupkyně, která není blanketní, je alespoň stručně odůvodněna a není zjevně procesně nepřípustná, je s ohledem na význam vazebního rozhodování a možnost zhoršení postavení obviněného vždy nutné považovat doručení opisu této stížnosti za „potřebné“ ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť neinformování obviněného o takovém procesním úkonu protistrany a neudělení prostoru k vyjádření je porušením zásady kontradiktornosti řízení a práva vyjádřit se zaručených čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem obvodního soudu a postupem městského soudu v byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 a čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a navrhl zrušení usnesení městského soudu. 

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání na základě usnesení policejního orgánu pro dva skutky právně kvalifikované jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), kterých se měl stěžovatel dopustit - stručně řečeno - tím, že dne 25. 2. 2018 měl po poškozené požadovat, aby její bratr „stáhnul“ trestní oznámení, které na něj dříve podal, poté ji měl asi dvě hodiny vozit osobním automobilem po městě, bránit jí z něj vystoupit a po celou dobu požadovat, aby její bratr „stáhnul“ trestní oznámení. Dále, že dne 7. 3. 2018 měl poškozené z jí neznámého telefonního čísla poslat SMS zprávu s textem: „Doktora bude asi hodně zajímat ta fleška, kterou jsi nechala válet jen tak. Někdo si ji třeba zkopíroval“, načež měl poškozené telefonicky sdělit, že má u sebe předmětný flash disk, který odevzdá svému právníkovi a ten se spojí s jejím právníkem, poškozená jej měla prosit, aby to nečinil, protože ji to zničí, poté měla poškozená z obavy ztráty svého zaměstnání v advokátní kanceláři jet ke stěžovateli do bytu, kde měl stěžovatel opět požadovat, aby bratr poškozené „stáhnul“ trestní oznámení, poté spolu měli jezdit v osobním automobilu stěžovatele, přičemž při jízdě měl stěžovatel poškozenou začít napadat údery loktem, kopy a poškrábat v obličeji, u toho na ni křičet a požadovat stáhnutí trestního oznámení jejím bratrem. 

V návaznosti na návrh obvodní státní zástupkyně na vzetí obviněného (stěžovatele) do vazby se dne 28. 3. 2018 konalo vazební zasedání u obvodního soudu. Ve vazebním zasedání byl stěžovatel za přítomnosti svého obhájce vyslechnut, vyjadřoval se ke své osobě i k předmětu obvinění, k přehrávaným audiozáznamům a videozáznamům a k provedeným listinným důkazům. Závěrečný návrh státního zástupce mířil k vzetí stěžovatele do vazby z důvodů podle § 67 písm. b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Stěžovatel i jeho obhájce navrhli, aby byl stěžovatel propuštěn ze zadržení s tím, že v dané věci nejsou důvody vazby koluzní ani předstižné. Následně bylo vyhlášeno usnesení, kterým byl stěžovatel vzat do vazby podle § 73b odst. 1 a § 68 odst. 1 trestního řádu, a to z důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu se započetím vazby od okamžiku zadržení. Stěžovatel ihned po vyhlášení usnesení po poradě se svým obhájcem podal proti usnesení stížnost, což bylo zaznamenáno do protokolu o vazebním zasedání. Státní zástupce si ponechal lhůtu pro podání stížnosti. 

Usnesení obvodního soudu bylo písemně odůvodněno tak, že z dosavadních skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že trestní stíhání proti stěžovateli je vedeno důvodně a skutky, které jsou mu kladeny za vinu, jsou přiléhavě právně kvalifikovány, respektive soud vyjádřil pochybnost nad právní kvalifikací druhého skutku podle § 175 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, nicméně připomněl, že tyto otázky budou předmětem další činnosti orgánů činných v trestním řízení. Obvodní soud k vazebnímu důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu uvedl, že bude nutné vyslechnout poškozenou a jejího bratra a existuje reálná obava, že by na tyto svědky stěžovatel působil. Tato obava přitom vyplývá právě z jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu, tedy že již měl na poškozenou působit ve dnech 25. 2. 2018 a 7. 3. 2018 a snažit se ji donutit, aby něco konala, konkrétně se takto domáhal, aby působila na svého bratra. Důvod vazby koluzní se tak vztahuje k oběma těmto svědkům, kteří ještě nebyli vyslechnuti. Obvodní soud se také zabýval existencí vazebního důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu, přičemž tento u stěžovatele neshledal. Vazba předstižná by se v této věci dala dovozovat pouze na základě trestní minulosti stěžovatele, což však není možné. Nadto byl stěžovatel odsouzen za obdobou trestnou činnost [trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona] naposledy v roce 2006 a za předchozí násilnou trestnou činnost byl odsouzen v roce 2001 a 2003. V současnosti se sice stěžovatel nachází ve zkušební době stanovené mu v souvislosti s podmíněným odsouzením z roku 2017, avšak v této věci se jedná o majetkovou trestnou činnost (trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku). Inkriminovaného jednání se měl přitom stěžovatel dopustit v souvislosti s flash diskem poškozené, o němž měl tvrdit, že ho má ve své moci a poškozená se obávala, že přijde o zaměstnání v případě vyzrazení této skutečnosti jejímu zaměstnavateli. V době rozhodování však již byl zaměstnavatel o tomto informován. Současně neshledal obvodní soud obavu z toho, že by stěžovatel opakovaně poškozenou omezoval na osobní svobodě např. ve svém osobním automobilu, neboť poškozená k němu v projednávaných případech nasedla dobrovolně myslíc si, že jí bude vydán výše zmiňovaný flash disk. Ze zjištěných skutečností pak nelze dovozovat obavu, že by stěžovatel trestnou činnost opakoval. 

Dne 29. 3. 2018 podala státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství stížnost proti usnesení obvodního soudu o vzetí stěžovatele do vazby, kterou odůvodnila tak, že nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, který neakceptoval návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele do vazby také podle § 67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel měl na poškozenou útočit opakovaně, jeho cílem bylo prostřednictvím těchto útoků poškozenou přimět, aby zařídila, že její bratr „stáhne“ trestní oznámení proti němu. Současně byl stěžovatel v minulosti odsouzen pro závažnou násilnou trestnou činnost a důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, je namístě. 

Z písemného pokynu pro soudní kancelář ze dne 4. 4. 2018 a přiložených doručenek Ústavní soud zjistil, že usnesení o vzetí stěžovatele do vazby bylo řádně rozesláno, obvodnímu státnímu zastupitelství byl k usnesení připojen také protokol o vazebním zasedání a byl vydán pokyn k předložení spisu městskému soudu k rozhodnutí o stížnosti obviněného a o stížnosti státního zástupce. Dne 9. 4. 2018 byl obhájce stěžovatele vyrozuměn o tom, že dne 10. 4. 2018 bude spis předložen městskému soudu k rozhodnutí o stížnosti obviněného s tím, že případné odůvodnění stížnosti má být zasláno přímo stížnostnímu soudu. Podáním ze dne 10. 4. 2018 obhájce stěžovatele odůvodnil podanou stížnost. Uvedl, že v dosavadním řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by odůvodňovaly vzetí stěžovatele do koluzní vazby, stěžovatel svědky (tj. poškozenou a jejího bratra) nevyhledával, naopak oni vyhledávali jeho. Poškozená stěžovatele několikrát navštívila, její bratr stěžovatele kontaktoval prostřednictvím zpráv. Nadto existují indicie nasvědčující tomu, že to byl bratr poškozené, kdo stojí za napadením stěžovatele v jeho bytě. 

Dne 17. 4. 2018 proběhlo neveřejné zasedání městského soudu, v němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením. Městský soud rozhodl, že se usnesení obvodního soudu zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že se stěžovatel podle § 68 odst. 1 trestního řádu bere do vazby z důvodů podle § 67 písm. b) a c) trestního řádu se započtením vazby k okamžiku zadržení. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že městský soud vycházel při svém posouzení z obou podaných stížností, které popisuje. Stížnost stěžovatele se vyjadřuje pouze ke koluznímu důvodu vazby uloženému obvodním soudem. Oproti tomu stížnost státní zástupkyně se zaměřuje na existenci důvodů vazby koluzní i předstižné a tyto odůvodňuje. Městský soud se v podstatě ztotožnil s odůvodněním obvodního soudu k existenci důvodu vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu, tj. k vazbě koluzní, přičemž zkoumal, zda tento důvod vazby stále trvá, k čemuž si také opatřil důkazy. Poškozená měla být vyslechnuta dne 13. 4. 2018 a dne 16. 4. 2018, k těmto úkonům se však nedostavila z důvodu zdravotních potíží. Další termín výslechu jí byl stanoven na den
17. 4. 2018. Městský soud tak ve věci rozhodoval ve stejný den, kdy měla být vyslechnuta poškozená vyšetřujícím policejním orgánem, pročež nemohl rozhodnout o tom, zda vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu již pominul. Vyslovil však apel na orgány činné
v trestním řízení, aby se otázkou trvání tohoto vazebního důvodu zabývaly ihned po provedení výslechu poškozené. Z odůvodnění usnesení však dále plyne, že městský soud se ztotožnil se stížnostní argumentací státní zástupkyně a shledal, že u stěžovatele je dán také vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu, tj. důvod vazby předstižné. Tento vazební důvod je dle městského soudu nesporně dán od počátku, což dovozuje z vývoje trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu, jak je popsána v usnesení o zahájení trestního stíhání. Nelze přitom pominout trestní minulost stěžovatele, a to, že se v inkriminované době nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení, byť pro trestnou činnost odlišného - majetkového - charakteru. Z opisu z evidence rejstříku trestů na stěžovatele lze dovodit jeho profil spočívající nesporně ve sklonu k páchání násilné trestné činnosti. 

Stejného dne, kdy rozhodoval o podaných stížnostech městský soud, podal obhájce stěžovatele žádost o jeho propuštění z vazby v návaznosti na to, že stejného dne byla vyslechnuta poškozená, tedy koluzní důvod vazby, který byl soudem shledán ke dvěma již vyslechnutým svědkům, odpadl. Spisový materiál dále obsahuje písemný pokyn soudce pro soudní kancelář ze dne 18. 4. 2018, z něhož plyne, že žádost o propuštění stěžovatele z vazby byla soudcem obvodního soudu v souladu s trestním řádem postoupena obvodnímu státnímu zastupitelství a o tomto byl vyrozuměn obhájce stěžovatele. Současně bylo obhájci přípisem ze dne 18. 4. 2018 sděleno, že o jeho návrzích byl také vyrozuměn městský soud, který projednává stížnost proti usnesení o vzetí jmenovaného do vazby, kterou v této věci, krom jeho klienta, podalo také státní zastupitelství. Obhájce stěžovatele ihned poté obvodní soud písemně požádal dne 18. 4. 2018 o zaslání stížnosti státního zástupce proti „usnesení o vzetí do vazby, která nebyla obhajobě zpřístupněna vůbec“. 

Usnesením státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství bylo rozhodnuto o pominutí důvodu vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu, neboť oba svědci, vůči kterým existovala obava, že by na ně stěžovatel mohl působit, již byli vyslechnuti. 

Po podání ústavní stížnosti bylo ve věci obecnými soudy dále rozhodováno, a to usnesením obvodního soudu tak, že obvodní soud zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Současně nepřijal písemný slib stěžovatele podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu ani nabídky záruky za další chování stěžovatele podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu poskytnuté otcem a sestrou stěžovatele. Vazební důvod podle § 67 písm. c) trestního řádu přitom obvodní soud spatřoval v tom, že proti stěžovateli je stále vedeno trestní stíhání, přičemž součástí skutků, které jsou mu kladeny za vinu, je právě to, že měl po poškozené vyžadovat, aby její bratr „stáhnul“ trestní oznámení proti němu. Stále tak existuje důvodná obava, že by vytvářel na poškozenou nátlak a tím opakoval trestnou činnost. Dále je nutno přihlédnout k tomu, že byl stěžovatel opakovaně odsouzen pro násilnou trestnou činnost. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, která byla zamítnuta usnesením městského soudu. 

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že postupem obecných soudů a usnesením městského soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu a práva na osobní svobodu. Obecné soudy stěžovatelovo právo na obhajobu přímo ignorovaly a zatajily před ním, že byla podána proti usnesení o jeho vzetí do vazby stížnost také státním zástupcem a s touto stížností nebyl nijak seznámen před rozhodnutím městského soudu. Stěžovatel se proti stížnosti státního zástupce nemohl vymezit a to bylo ještě umocněno tím, že o stížnosti proti usnesení o vazbě je rozhodováno neveřejně. Z přípisu obvodního soudu ze dne 9. 4. 2018 vyplývá, že stížnost proti usnesení o vzetí do vazby podal pouze stěžovatel. Jeho procesní práva byla porušována od samotného počátku již nedoručením návrhu obvodního státního zastupitelství na vzetí do vazby, který mu byl předložen až u vazebního zasedání. 

Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost není přípustná ve vztahu k postupu městského soudu a obvodního soudu, který předcházel vydání napadeného usnesení. Pochybení soudu prvního stupně spočívající v nedoručení opisu stížnosti před předložením spisu nadřízenému soudu může napravit i sám nadřízený soud, přičemž Ústavní soud uvedl, že je mu z vlastní činnosti známo, že se takto běžně v rozhodovací praxi obecných soudů děje. K nápravě (respektive k nevytvoření zásahu do základních práv) může přitom dojít i jiným způsobem, a to např. nařízením vazebního zasedání stížnostním soudem podle § 74 odst. 1 ve spojení s § 73d odst. 3 trestního řádu. V případě, že k nápravě pochybení soudu prvního stupně nedojde, je vydání usnesení stížnostního soudu (a právě až vydání tohoto usnesení) zásahem do základních práv stěžovatele. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že „jiným zásahem orgánu veřejné moci“, proti němuž se lze rovněž domáhat ochrany ústavní stížností [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], se zpravidla rozumí převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok takového orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, respektive nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) a nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197)]. Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadený postup městského soudu a obvodního soudu předcházející vydání napadeného usnesení nestojí osamoceně a výsledkem tohoto postupu je právě napadené usnesení, není možné tento izolovaně přezkoumávat, neboť důsledky postupu obou soudů se plně promítají v napadeném usnesení. Z toho důvodu musel Ústavní soud ústavní stížnost v části brojící proti postupu městského soudu a obvodního soudu odmítnout jako nepřípustnou. 

Po seznámení se s napadeným rozhodnutím a s vyžádaným spisovým materiálem Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná, a to v části týkající se namítaného porušení procesních práv ve stížnostním řízení při rozhodování o vazbě. 

Ústavní soud uvedl, že osobní svoboda jednotlivce je chráněna čl. 8 Listiny, který současně stanoví ústavněprávní rámec pro její případné omezení. Nikdo tak nemůže být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, což se výslovně dle čl. 8 odst. 5 Listiny uplatňuje také pro vazební řízení. Nadto dané ustanovení Listiny vyžaduje, aby rozhodnutí o vzetí do vazby činil soud, čímž dochází k otevření prostoru pro plné uplatnění procesních práv zaručených hlavou pátou Listiny, jež současně vyplývají z čl. 5 a 6 Úmluvy, tj. práv spadajících do komplexu práva na spravedlivý proces. 

Ústavní soud konstatoval, že součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 569/05 (N 100/41 SbNU 293)]. Ústavní soud uvedl, že byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový. Stejně je i v trestním (vazebním) řízení nutno důsledně naplňovat právo se vyjádřit, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, které je dle dřívějšího výkladu Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69) nebo nález ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629)] i výkladu Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ELSP“ (viz např. rozsudek ve věci Vokoun proti České republice ze dne 3. 7. 2008 č. 20728/05, § 25) třeba chápat nejen jako možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a předložit skutečnosti nutné k obhájení svých nároků, ale také jako právo být seznámen s každým podáním nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a k těmto mít také možnost se vyjádřit. 

Ústavní soud poukázal na to, že ELSP obě výše popsaná práva jako součást spravedlivého procesu formuluje a explicitně je rozlišuje např. v rozsudku ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku ze dne 18. 2. 1997 č. 18990/91. V této věci nedošlo k porušení kontradiktornosti, respektive práva na rovnost zbraní, neboť autorem dokumentu, který nebyl účastníkům komunikován, byl prvostupňový soud, jenž sám nebyl účastníkem řízení, avšak došlo k porušení práva na vyjádření, neboť spravedlivý proces implikuje také právo na to vědět o všech procesních dokumentech a mít možnost se k nim vyjádřit. V opačném případě je dle závěru ELSP v sázce důvěra účastníka řízení ve fungování justice, která je mj. založena právě na možnosti vyjádřit se ke každému dokumentu, který je součástí spisu. 

Ústavní soud uvedl, že v trestním řízení je pak v případě podání stížnosti proti rozhodnutí soudu realizace těchto práv vykonávána prostřednictvím § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu, který stanoví povinnost soudu prvního stupně doručit opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena, a to však za zákonného předpokladu „je-li to potřebné“. Ústavní soud ani výše naznačená judikatura ELSP přitom nijak nerozporují, že mohou nastat situace, v nichž opis stížnosti účastníku řízení skutečně potřebné doručovat není. Takové situace se týkají zejména uplatnění stížností, u nichž je zřejmé, že budou zamítnuty z formálních důvodů bez věcného přezkumu [viz § 148 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního řádu] a také uplatnění blanketních stížností, kdy soud vychází plně z revizního principu přezkoumání prvostupňového rozhodnutí [viz např. nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283)]. Výraz „je-li to potřebné“ v § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu je však podle Ústavního soudu vždy nutno vykládat restriktivně (srov. např. nález ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11) a z pohledu účelu a smyslu ochrany základních práv (srov. např. nález ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10), tj. v kontextu práva na spravedlivý proces, respektive výše popsaného práva na rovnost účastníků (rovnost zbraní) a práva na vyjádření. 

Ústavní soud poukázal na to, že výkladem § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu se v minulosti již zabýval, a to konkrétně v souvislosti s nezasláním opisu stížnosti ustanoveným obhájcům v případě rozhodování o odměně advokáta. V těchto rozhodnutích [nález ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10, nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4080/12 (N 130/70 SbNU 207), nález ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 4081/12 (N 58/69 SbNU 115)] opakovaně dospěl k závěru, že soud prvního stupně je povinen doručit opis stížnosti rozhodnutím potenciálně dotčené osobě, když rozhodnutím stížnostního soudu mohou být významným způsobem dotčena subjektivní práva účastníků řízení a dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné ve stížnosti naznačují, že eventuální vyjádření dalšího účastníka k podané stížnosti může ovlivnit rozhodnutí stížnostního soudu. Přitom podle Ústavního soudu nelze než dovodit, že při rozhodování o vazbě mohou být významným způsobem dotčena subjektivní práva obviněného, kdy sekundárně se nejedná pouze o ochranu majetkových práv stěžovatele (jako ve výše citovaných případech), ale o ochranu osobní svobody. Potřebnost zaslání opisu stížnosti podle § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu je zde tedy ještě citelnější. 

V nyní posuzované věci Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že opis stížnosti státní zástupkyně nebyl stěžovateli či jeho obhájci zaslán ani doručen ani jim nebyla jakýmkoli způsobem komunikována informace, že k podání stížnosti státní zástupkyní došlo. Spíše naopak byl obhájce stěžovatele vyzván k doplnění odůvodnění stížnosti s tím, že spis bude předložen městskému soudu „k rozhodnutí o stížnosti obviněného“. Ústavní soud se shodl se stěžovatelem v tom, že takováto formulace nutně musela stěžovatele (respektive jeho obhájce) utvrdit v tom, že stížnost proti usnesení obvodního soudu podal pouze on. S tím koresponduje také následné doplnění odůvodnění stížnosti stěžovatele, které se vyjadřuje toliko k důvodům vazby koluzní a nikoli předstižné, neboť stěžovatel nemohl vědět, že podáním stížnosti státní zástupkyní došlo k otevření prostoru pro to, aby jej městský soud vzal do vazby také z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu, tedy aby významným způsobem došlo ke zhoršení jeho postavení s ohledem na prodloužení doby trvání vazby, která měla trvat pouze do provedení výslechu poškozené a jejího bratra, a s tím také spojené prodloužení nejvyšší přípustné doby trvání vazby dle § 72a trestního řádu. Časový prostor pro zaslání stížnosti státní zástupkyně stěžovateli přitom soud jednoznačně k dispozici měl, když při zadání písemného pokynu kanceláři na rozeslání písemného usnesení o vzetí stěžovatele do vazby dne 4. 4. 2018 již byla stížnost státní zástupkyně několik dní podána a tuto bylo možné jednoduše připojit k usnesení zasílanému obhájci. 

Ústavní soud uvedl, že v úvahu je třeba vzít také fakt, že stížnost státní zástupkyně byla konkrétně odůvodněna a zejména pak také to, že z odůvodnění samotného napadeného usnesení městského soudu nelze učinit jiný závěr, než že se městský soud při rozhodování zabýval toliko stížnostními námitkami obou stran řízení, respektive nelze ani dovodit, že by se zabýval například vyjádřeními stěžovatele či jeho obhájce k důvodům vazby předstižné učiněnými při vazebním zasedání. Z napadeného usnesení a z obsahu spisu tak vyplývá, že stěžovatel neměl jakoukoli možnost brojit proti stížnostním námitkám státní zástupkyně vztahujícím se k důvodům vazby předstižné. 

Ústavní soud připustil, že určitá snaha o informování obhájce stěžovatele o podané stížnosti státní zástupkyně je přece jen ve spise patrná, kdy mu byl dne 18. 4. 2018 zaslán přípis obsahující tuto informaci, avšak v daný okamžik již bylo o stížnostech rozhodnuto městským soudem, který své usnesení v neveřejném zasedání vydal dne 17. 4. 2018. Dalším důkazem o tom, že stěžovatel a jeho obhájce skutečně neměli ponětí o tom, že stížnost byla podána také státní zástupkyní, je podání žádosti o propuštění z vazby stěžovatele neprodleně po výslechu poškozené dne 17. 4. 2018. 

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě podání stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby ze strany státní zástupkyně, která není blanketní, je alespoň stručně odůvodněna a není zjevně procesně nepřípustná, je s ohledem na význam vazebního rozhodování a možnost zhoršení postavení obviněného vždy nutné považovat doručení opisu této stížnosti za „potřebné“ dle § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť neinformování obviněného o takovém procesním úkonu protistrany a neudělení prostoru k vyjádření je porušením zásady kontradiktornosti řízení a práva vyjádřit se zaručených čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. 

Ústavní soud nepřisvědčil argumentaci obsažené v ústavní stížnosti týkající se toho, že by trestní stíhání v této věci nemělo být vedeno důvodně a že věc nemá trestněprávní rozměr. Je na místě připomenout, že každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16), přičemž obecné soudy v usneseních v této věci existenci vazebních důvodů logicky a přiléhavě odůvodňují, po přezkoumání spisového materiálu nelze učinit závěr, že by se nestal skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání či by nebyly splněny další podmínky § 67 trestního řádu. Současně se nelze ztotožnit s argumentem stěžovatele, že by byla jeho práva porušena i jinak, konkrétně že mu nebyl poskytnut dopředu návrh státní zástupkyně na jeho vzetí do vazby. Takovou povinnost jednak trestní řád neukládá, nadto byl stěžovatel s návrhem seznámen při vazebním zasedání, kde mu byl dle vlastního tvrzení předložen za přítomnosti jeho obhájce, a mohl se vyjádřit k návrhu, k důvodům vazby a k jakýmkoli dalším relevantním otázkám. 

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou v části, ve které směřovala proti usnesení městského soudu, a podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jí v této části vyhověl a usnesení zrušil. V části, ve které se stěžovatel domáhal vyslovení porušení jeho základních práv postupem obvodního soudu a městského soudu, byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost. 

Ústavní soud s ohledem na částečné vyhovění ústavní stížnosti zrušil rozhodnutí městského soudu jako soudu stížnostního při prvním rozhodování o vazbě, při němž dle výše uvedených závěrů Ústavního soudu došlo k porušení procesních práv stěžovatele. Ústavní soud uvedl, že tímto se otevírá prostor pro postup podle § 314h trestního řádu a městský soud je povinen zhojit nastalou absenci rozhodnutí o vzetí do vazby a opětovně rozhodnout o stížnosti státní zástupkyně a stěžovatele za plného respektování procesních práv stěžovatele, a to k časovému okamžiku prvního rozhodování o vazbě. Ústavní soud dodal, že od vydání usnesení zrušeného tímto nálezem došlo ke změně okolností spočívající v odpadnutí vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu a v dalším rozhodování o vazbě, respektive o žádosti o propuštění z vazby. 

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D.,asistentka soudce Ústavního soudu.