oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K otázce počátku běhu vydržecí doby podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

publikováno: 20.09.2016

Vydržecí doba začíná běžet až od okamžiku, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní.

Nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016,  sp. zn. III. ÚS 875/14

Odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná (dále jen „stěžovatelka“), proti níž se žalobkyně ad 1. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice řízení, dále jen „vedlejší účastnice“) a žalobce ad 2. žalobou domáhali určení vlastnického práva k pozemkům blíže identifikovaným v předmětné žalobě (dále jen „předmětné pozemky“). Tvrdili, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků a jako takoví jsou zapsáni v katastru nemovitostí, přičemž stěžovatelka je v katastru nemovitostí zapsaná rovněž jako jejich „duplicitní vlastník“.

Ústavní soud se v odůvodnění tohoto nálezu nezabýval průběhem a výsledkem občanskoprávního sporu žalobce ad 2., neboť žalobce ad 2. nebyl účastníkem řízení před Ústavním soudem. Jeho žaloba byla pravomocně zamítnuta výrokem pod bodem II. rozsudku obvodního soudu ze dne 26. 11. 2010. Ústavní soud dovodil, že pokud jde o podanou ústavní stížnost, je výsledek sporu ve vztahu k žalobci ad 2. irelevantní, neboť není předmětem této ústavní stížnosti.

Vedlejší účastnice v podané žalobě dovozovala své spoluvlastnické právo k předmětným pozemkům z rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 1988, vydaného ve věci projednání dědictví po svém manželovi, zemřelém bez závěti v roce 1987. Tímto notářským rozhodnutím byla schválena dohoda pozůstalých o tom, že pozůstalá manželka – vedlejší účastnice, nabyla ideální jednu polovinu předmětných pozemků, jež byly v té době v užívání socialistických organizací, o celkové výměře 156 421,50 m2 v ceně 62 568,20 Kč. Vlastnictví vedlejší účastnice bylo na základě tohoto notářského rozhodnutí vyznačeno v tehdejší evidenci nemovitostí, vedené u Střediska geodezie pro hl. město Prahu.

Stěžovatelka ve sporu tvrdila, že jediným vlastníkem předmětných pozemků je ona sama. Uváděla, že vedlejší účastnice nemohla pozemky nabýt do vlastnictví děděním po zůstaviteli – manželovi vedlejší účastnice, protože pozemky v době jeho smrti nebyly v jeho vlastnictví. Předmětné pozemky, pokládané při projednávání dědictví za vlastnictví manžela ve­dlejší účastnice, byly totiž již v roce 1978, tedy před jeho úmrtím, vyvlastněny ve prospěch československého státu podle § 114 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Důvodem vyvlastnění bylo to, že na pozemcích měla být uskutečněna stavba významná pro rozvoj obvodu (stavba velkého vodojemu a vodárenských zařízení). K vyvlastnění došlo rozhodnutím odboru výstavby Obvodního národního výboru v Praze 5 ze dne 14. 10. 1978 ve spojení s rozhodnutím odboru výstavby Národního výboru hl. m. Prahy ze dne 12. 2. 1979. Za vyvlastněné pozemky byla podle tehdy platných cenových předpisů stanovena náhrada ve výši 27 082 Kč, která byla manželovi vedlejší účastnice zaplacena Pražskými vodárnami, jimž byly pozemky po vyvlastnění předány do užívání. Z toho je zřejmé, že vyvlastněné pozemky nemohly být součástí pozůstalosti po zemřelém manželovi vedlejší účastnice, ani předmětem dohody mezi pozůstalými, schválené rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 1988.

V průběhu sporu bylo doloženo, že na základě vyvlastňovacích rozhodnutí a na základě prohlášení Městské části Praha 5 a Městské části Praha 13 ze dne 2. 7. 2004 o nabytí nemovitostí do vlastnictví stěžovatelky bylo v roce 2009 do katastru nemovitostí ohledně předmětných pozemků duplicitně zapsáno též vlastnictví stěžovatelky.

Stěžovatelka v průběhu sporu popírala, že by předmětné pozemky mohly být vedlejší účastnicí vydrženy, a popírala existenci její dobré víry jako podmínky oprávněné držby; tvrdila, že vedlejší účastnice musela o vyvlastnění pozemků svého manžela vědět již proto, že její manžel a další členové rodiny se vyvlastnění bránili podáváním opravných prostředků.

Vedlejší účastnice v průběhu sporu tvrdila, že se nikdy nedozvěděla o vyvlastnění dotyčných pozemků; vyvlastňovací rozhodnutí jí nebylo doručeno, protože nebyla účastnicí vyvlastňovacího řízení, a ani její manžel ji o vyvlastnění nikdy neinformoval. Tvrdila dále, že ve vydržecí době vykonávala tzv. právní panství nad dotyčnými pozemky.

Rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 11. 2010 (v pořadí prvním) bylo žalobě vedlejší účastnice vyhověno. Výrokem pod bodem I. rozsudku bylo určeno, že vedlejší účastnice je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny předmětných pozemků. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo vydržením podle § 134 tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), protože pozemky držela po dobu deseti let v dobré víře, že jí patří. Za počátek běhu vydržecí doby považoval nalézací soud den 30. 5. 1988, kdy rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 1988 nabylo právní moci.

O odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud usnesením ze dne 11. 5. 2011 tak, že odvoláním napadený prvoinstan­ční rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud spatřoval pochybení nalézacího soudu v tom, že tento soud nezjišťoval a neposuzoval všechny skutečnosti rozhodné pro vydržení, tj. jednak existenci dobré víry vedlejší účastnice v to, že jí vlastnické právo patří (ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), jednak to, zda ve vydržecí době vykonávala držbu formou tzv. právního panství nad věcí.

Poté rozhodl nalézací soud v pořadí druhým rozsudkemze dne 20. 2. 2012 v meritu věci stejně jako ve svém předchozím (v pořadí prvním) rozsudku, tj. tak, že vedlejší účastnice je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny předmětných pozemků. Nalézací soud konstatoval, že vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo vydržením podle § 134 obč. zák č. 40/1964 Sb. Za počátek běhu vydržecí doby označil nalézací soud opět den 30. 5. 1988, kdy rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 1988 nabylo právní moci. K otázce existence dobré víry jako podmínky pro vydržení nalézací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že „nevědomost o vyvlastňovacím rozhodnutí je negativní skutečnost, kterou nelze prokázat, naopak provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by zde byla absence dobré víry na straně žalobkyně“. Nalézací soud poukázal na ustanovení poslední věty § 130 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., kde se uvádí, že „v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná“.

O odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2012 tak, že prvoinstanční rozsudek v meritu věci potvrdil; změnil a doplnil pouze výrok o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se všemi argumenty nalézacího soudu o splnění podmínek vydržení ohledně dobré víry a vydržecí doby. V odůvodnění rozsudku uvedl, že „předpokladem existence držby je faktický výkon panství nad věcí a vůle držitele nakládat s ní jako s vlastní“, odvolací soud však neuvedl, v jakých skutečnostech tento „faktický výkon panství nad věcí“ spatřuje.

Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 12. 2013 jako nepřípustné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že obecné soudy vadně posoudily podmínky vydržení pozemků vedlejší účastnicí, pozůstalou manželkou účastníka vyvlastňovacího řízení, a vadně posoudily existenci její dobré víry v to, že byla po celou vydržecí dobu spoluvlastnicí předmětných pozemků, čímž došlo k porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR a dále čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Ústavní soud dospěl k závěru, že v souzené věci byly rozhodnutími obecných soudů porušeny zásady spravedlivého procesu, neboť obecné soudy extrémně vadně posoudily zákonem stanovené podmínky vydržení věci.

Ústavní soud poukázal na to, že v době rozhodné pro posuzovanou věc byly tyto zákonné podmínky obsaženy v § 129, 130 a 134 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Tyto podmínky, nezbytné pro vydržení věci, je nutné podle Ústavního soudu formulovat takto:

- Denotace a konotace pojmu vydržení naznačuje, že základním předpokladem vydržení je předchozí nepřetržitá držba (srov. § 134 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), tj. nakládání s věcí jako s vlastní (srov. § 129 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb.). Vydržení tedy není okamžitý stav nebo jednorázový akt, nýbrž je to proces probíhající v čase, v jehož závěru dojde k přeměně právního institutu držby v právní institut vlastnictví.

- Judikatura i právní nauka uznávají, že „nakládání s věcí“ může mít dvě podoby: 1) faktické (fyzické) ovládání věci (např. její užívání, údržba, opravy apod.), nebo 2) právní úkony, jimiž držitel projevuje svou vůli nakládat s věcí jako s vlastní (např. věc smění, pronajme apod.). Tento druhý způsob nakládání s věcí se označuje jako právní panství.

- Podmínkou pro vydržení je předchozí existence tzv. oprávněné držby; o takovou držbu jde tehdy, jestliže je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc patří. Z povahy věci vyplývá, že dobrá víra vzniká na základě nějaké skutečnosti či titulu, z něhož vyplývá možnost či pravděpodobnost, že držitel je vlastníkem věci. Právní nauka i judikatura zastávají názor, že dobrá víra může vzniknout i na základě tzv. putativního úkonu, tj. úkonu domnělého, omylem pokládaného za platný.

- Aby došlo k vydržení, musí oprávněná držba, podmíněná dobrou vírou držitele, trvat po celou zákonem stanovenou dobu; tato vydržecí doba činí u nemovitostí deset let (§ 134 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb.).

Ústavní soud konstatoval, že v souzené věci došlo k extrémně vadnému posouzení podmínek pro vydržení předmětných pozemků ze strany obecných soudů v těchto skutečnostech: Obecné soudy vadně posoudily počátek běhu vydržecí doby, jestliže určily, že tímto počátkem je den 30. 5. 1988, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 1988, které navíc bylo putativní. Skutečnost vydání takového pravomocného rozhodnutí není způsobilá sama o sobě, tj. není-li doprovázena tím, že vydržitel nakládá s věcí jako s vlastní, zahájit běh vydržecí doby.

Ústavněprávně konformní interpretací zákonných podmínek vydržení dospěl Ústavní soud k závěru, že vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní. V posuzovaném případě bylo za dané situace vyloučeno, aby vedlejší účastnice začala nakládat s pozemky formou jejich reálného užívání, protože pozemky byly převážně oploceny a byly využívány a spravovány právnickými osobami (zejména vodárenskou společností) k provozování hospodářských aktivit.

Ústavní soud poukázal na to, že obecné soudy usoudily, že nakládání s pozemky se uskutečňovalo formou tzv. právního panství, tj. formou právních úkonů, jimiž vydržitel projevuje svou vůli nakládat s věcí jako s vlastní. Za první takový úkon pokládaly obecné soudy uzavření smlouvy o smlouvě budoucí mezi vedlejší účastnicí a obchodní společností Praha – čisté město. K uzavření této smlouvy o smlouvě budoucí došlo dne 28. 8. 1996. Další vedlejší účastnicí uzavřené smlouvy, uváděné v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, byly uzavřeny až v letech 1997, 2000 a 2002. Rovněž výzva k majetkovému vypořádání, adresovaná vedlejší účastnici Pražské vodohospodářské společnosti, a. s., byla této společnosti odeslána až 10. 3. 2006. Ústavní soud proto konstatoval, že první doložitelný úkon, z něhož lze usuzovat na výkon tzv. právního panství, se stal dne 28. 8. 1996, a teprve od tohoto data lze odvozovat počátek vydržecí doby.

Ústavní soud dovodil, že při správně určeném běhu vydržecí doby by nebyla splněna podmínka desetiletého trvání oprávněné držby, protože vedlejší účastnice pozbyla dobrou víru tím, že jí stěžovatelka dne 28. 4. 2006 doručila rozhodnutí o vyvlastnění pozemků. Skutečnost, že na tomto rozhodnutí nebyla vyznačena právní moc, a skutečnost, že rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno e-mailem, není pro posouzení další existence či naopak ztráty dobré víry relevantní – i takový způsob doručení vyvlastňovacího rozhodnutí je nepochybně způsobilý vést ke ztrátě dobré víry.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že pokud v posuzovaném případě obecné soudy vadně určily počátek běhu vydržecí doby a nerespektovaly pravidlo, že počátek běhu vydržecí doby začíná až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní, a jestliže navíc nepřihlédly ke skutečnosti, že ztrátou dobré víry dojde k zániku oprávněné držby, porušily zákaz svévole v rozhodování a právo stěžovatelky na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně tím obecné soudy porušily právo stěžovatelky vlastnit majetek, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. S ohledem na uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.