oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K otázce (ne)existence dlužníkova „práva na reorganizaci“

publikováno: 09.04.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. III. ÚS 2849/17

Postupuje-li insolvenční soud při aplikaci § 148 odst. 2 insolvenčního zákona v souladu s principem ochrany věřitelů vyjádřeným v § 5 písm. a) insolvenčního zákona, jakož i principem dobré víry a poctivého záměru navrhované reorganizace (včetně reorganizačního plánu), který lze vyvodit z § 317 odst. 2, § 323, § 326 odst. 1 písm. a) a § 348 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, nedopouští se porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 

Ani v počátečním stadiu insolvenčního řízení se nemůže insolvenční soud omezit jen na posouzení předpokladů aplikace § 148 odst. 2 insolvenčního zákona, ale rovněž musí posoudit, zda jsou splněny podmínky pro povolení reorganizace z věcného hlediska, a to i s použitím generální klauzule dobré víry dlužníka a „poctivosti“ záměru z hlediska rizik, popř. výhod okamžitého povolení reorganizace pro insolvenční věřitele s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem městského soudu, spočívajícím v „nerozhodnutí“ o způsobu řešení jejího úpadku z důvodu údajné nemožnosti předvídat skutečnou výši a složení pohledávek insolvenčních věřitelů, bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dále se domáhala toho, aby Ústavní soud městskému soudu zakázal v tomto porušování pokračovat a přikázal mu se bezprostředně po doručení nálezu znovu předmětným návrhem zabývat a znovu posoudit tak, že nadále nebude trvat na doložení skutečné výše a složení pohledávek insolvenčních věřitelů prostřednictvím jejich přihlášek podaných do insolvenčního řízení. 

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, že stěžovatelka se insolvenčním návrhem domáhala zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení reorganizací, přičemž předložila reorganizační plán. Městský soud usnesením rozhodl, že se zjišťuje stěžovatelčin úpadek, a dále ustanovil insolvenčního správce, nařídil jednání k přezkoumání pohledávek a svolal schůzi věřitelů s tím, že se bude jednat po skončení přezkumného jednání a že předmětem jednání bude i rozhodnutí věřitelů o způsobu řešení stěžovatelčina úpadku, včetně rozhodnutí o návrhu na povolení reorganizace podaném stěžovatelkou. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že městský soud odmítl spojit své rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o reorganizaci (§ 148 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen „insolvenční zákon“, proto, že o způsobu řešení úpadku rozhodne v závislosti na zjištění podmínek přípustnosti reorganizace, na dalším průběhu řízení, na stanovisku schůze věřitelů a se zohledněním vyjádření insolvenčního správce, včetně jeho stanoviska ke stěžovatelkou popíraným pohledávkám obchodní společnosti B., jejichž výše je pro prosazení reorganizace podstatná. K tomu soud uvedl, že stěžovatelka sice předložila seznam svých věřitelů, a byl předložen souhlas s reorganizací podle stěžovatelky téměř 70% většiny nezajištěných věřitelů počítané podle výše pohledávek, ale že nelze v této fázi řízení předvídat skutečnou výši a složení pohledávek insolvenčních věřitelů. 

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že spolu s návrhem na povolení reorganizace předložila reorganizační plán, který byl prostřednictvím hlasovacích lístků schválen nadpoloviční většinou nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek, přičemž jiné než nezajištěné věřitele nemá. Uvedla, že po vydání výše označeného usnesení podala k insolvenčnímu soudu návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí o povolení reorganizace. Současně však vyslovila názor, že podle insolvenčního zákona neshledá-li insolvenční soud, že dlužník současně s insolvenčním návrhem (ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci) předložil potřebným počtem věřitelů řádně přijatý reorganizační plán, tak o této skutečnosti závazným způsobem nerozhodne (tedy daný návrh odmítne, příp. zamítne), ale tento závěr se projeví pouze tím, že rozhodnutí o úpadku nebude spojeno s rozhodnutím o způsobu jeho řešení. O tomto návrhu rozhodne až samostatným usnesením (§ 149 odst. 1 insolvenčního zákona). 

Dále stěžovatelka vyjádřila názor, že jsou-li splněny podmínky § 148 odst. 2 insolvenčního zákona, soud nemá možnost diskrece, a jeho povinností je s rozhodnutím o úpadku spojit rozhodnutí o povolení reorganizace. V dané věci nevydání rozhodnutí o povolení tzv. předjednané reorganizace má podle stěžovatelky vnášet do insolvenčního řízení prvek nekonzistentnosti, nepředvídatelnosti a libovůle a zasahuje tak do samotné podstaty práva na soudní ochranu. Upozornila, že v okamžiku podání návrhu měla důvodné očekávání, že při splnění formálních podmínek insolvenční soud rozhodne o řešení úpadku formou reorganizace, a dále že insolvenční soud nemá v této fázi řízení, kdy dosud nebyly podány žádné přihlášky pohledávek, možnost verifikovat tvrzení dlužníka, jaké jsou dlužníkovy pohledávky a jak má být počítáno kvorum pro přijetí reorganizačního plánu, přičemž záměr soudu ponechat rozhodnutí o úpadku až na schůzi věřitelů vylučuje aplikaci § 148 odst. 2 insolvenčního zákona en bloc, protože portfolio věřitelů je zásadně uzavřeno až po přezkumném jednání. 

Ústavní soud přezkoumal napadený postup insolvenčního soudu z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není zjevně opodstatněná, zčásti pak není důvodná. 

Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila názor, že jsou-li po „formální“ stránce splněny podmínky tzv. předjednané reorganizace podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona, je insolvenční soud povinen spojit s rozhodnutím o úpadku i rozhodnutí o způsobu jeho řešení reorganizací. Městský soud takto nepostupoval, ačkoliv uznal, že podmínky uvedeného ustanovení byly splněny. Z předmětného usnesení vyplývá, že důvodem bylo, že dospěl k závěru, že nemůže předjímat skutečnou výši a složení pohledávek insolvenčních věřitelů (s tím, že dosud nebyly podány žádné přihlášky pohledávek), a proto své rozhodnutí o způsobu řešení úpadku „odložil“ do doby, než bude známa výše a skladba přihlášených pohledávek, stanovisko schůze věřitelů a vyjádření insolvenčního správce k pohledávkám společnosti B., které stěžovatelka dílem popírá a jejichž výše je pro prosazení reorganizace podstatná (pozn.: reorganizační plán odsouhlasili nezajištění věřitelé s pohledávkami v téměř 70% výši, včetně uvedené společnosti, jejíž pohledávky měly činit celkem 168 247 022, 91 Kč, což mělo představovat 51,7 % všech pohledávek). Podle stěžovatelky jde o zcela nesprávný výklad, neboť ve svých důsledcích vylučuje aplikaci § 148 odst. 2 insolvenčního zákona. 

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud vyvodil, že stěžovatelka uplatňuje tzv. kvalifikovanou vadu spočívající v „libovůli“ v rozhodování městského soudu, která měla spočívat v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy obsažené v § 148 odst. 2 insolvenčního zákona, podle níž jsou-li splněny tam stanovené podmínky, je insolvenční soud (bez dalšího) povinen rozhodnout rovněž, že úpadek dlužníka bude řešen reorganizací. 

Ústavní soud poukázal na to, že ze samotného rozhodnutí o insolvenčním návrhu stěžovatelky není dostatečně zřejmé, proč městský soud nespojil s rozhodnutím o stěžovatelčině úpadku i rozhodnutí o způsobu jeho řešení reorganizací, resp. z jakého důvodu pokládal za potřebné „odložit“ takové rozhodnutí na pozdější fázi insolvenčního řízení (a to po přezkumném jednání a schůzi věřitelů). S ohledem na obsah odůvodnění tohoto rozhodnutí se podle názoru Ústavního soudu lze domnívat, že tímto důvodem byly pochybnosti tohoto soudu týkající se výše a složení pohledávek insolvenčních věřitelů, jak byly v návrhu uvedeny (zejména jde-li o z hlediska reorganizace zásadní pohledávky obchodní společnosti B., které stěžovatelka navíc měla zčásti popírat). Oproti tomu nelze vyvodit, že by městský soud zastával „paušální“ názor, že není možno § 148 odst. 2 insolvenčního zákona aplikovat, dokud insolvenční věřitelé v insolvenčním řízení nepřihlásí, resp. nedoloží své pohledávky, jak stěžovatelka tvrdila. 

Ústavní soud konstatoval, že otázka „(ne)přezkoumatelnosti“ napadeného rozhodnutí však pro posouzení daného případu není klíčová, neboť ústavní stížnost nesměřuje proti němu, ale proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, přičemž stěžovatelka po Ústavním soudu (v konečném důsledku) požaduje, aby sám spornou otázku posoudil a na základě toho uložil městskému soudu, jak má konkrétně rozhodnout (tj. že má vydat rozhodnutí o tom, že stěžovatelčin úpadek bude řešen reorganizací). Z toho Ústavní soud dovodil, že na věc je třeba nahlížet nejen z hlediska obsahu odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu, ale i relevantních okolností, které sporný zásah provázely. Na ty ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal městský soud, který dále podrobně vysvětlil, co jej vedlo k tomu, že přes „formální“ naplnění podmínek ustanovení § 148 odst. 2 insolvenčního zákona nerozhodl, že stěžovatelčin úpadek bude řešen reorganizací, tedy že existují důvodné pochybnosti o přípustnosti reorganizace a poctivém záměru stěžovatelky a také, zda vůbec lze stěžovatelčin podnik reorganizovat, když stěžovatelka nemá zaměstnance a její majetek tvoří (zpravidla nevymahatelné) pohledávky. 

Ústavní soud uvedl, že stěžovatelka ve své replice oponovala tím, že „důvodné pochybnosti soudu“ insolvenční zákon jako překážku povolení reorganizace nezná, a tak je tato otázka, resp. argumentace městského soudu irelevantní. Tento stěžovatelčin názor však Ústavní soud nesdílí. Vychází z toho, že smyslem a účelem § 148 odst. 2 insolvenčního zákona je zvýšit šanci na úspěch navržené reorganizace tím, že zkrátí období nejistoty o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Současně však nelze přehlédnout, že rozhodnutí o řešení úpadku reorganizací může mít pro insolvenční věřitele závažné ekonomické důsledky. Neúspěšné pokusy o reorganizaci totiž mohou mít zásadní dopad na dlužníkovu (již tak špatnou) majetkovou situaci, a tak insolvenční věřitelé mohou být v následném konkurzu uspokojeni v podstatně menší míře, než kdyby byl úpadek rovnou řešen tímto způsobem. Navíc zde vzniká vysoké riziko zneužití daného institutu ze strany dlužníka a některých věřitelů, jež mohou splnění podmínek citovaného ustanovení předstírat či účelově navodit. V této souvislosti je (jak upozornil i městský soud) podstatné i to, že rozhodnutím o řešení úpadku reorganizací se podle § 330 odst. 1 insolvenčního zákona ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka. 

Ústavní soud zdůraznil, že ustanovení § 148 odst. 2 insolvenčního zákona nelze interpretovat a aplikovat, aniž by byly zohledněny obecné principy, na nichž je tento zákon postaven. K nim patří především princip ochrany věřitelů vyjádřený v § 5 písm. a) insolvenčního zákona, jakož i princip hodnocení poctivého záměru navrhované reorganizace (včetně reorganizačního plánu), jenž plyne z § 317 odst. 2, § 323, § 326 odst. 1 písm. a) a § 348 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. To ve svém důsledku znamená, že insolvenční soud nemůže posoudit jen splnění náležitostí insolvenčního návrhu pouze podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona, ale s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu rovněž to, zda jsou splněny podmínky pro povolení reorganizace z věcného hlediska, tedy i dobré víry dlužníka a „poctivosti“ daného záměru. Z povahy věci tak může učinit jen v omezené míře, tedy takové, která odpovídá danému, počátečnímu stadiu insolvenčního řízení, v němž lze vycházet, jde-li o portfolio věřitelů, resp. závazků dlužníka, zpravidla jen z jeho skutkových tvrzení (a kdy tedy schválení reorganizačního plánu může být vědomě či úmyslně jen zdánlivé). I když však soud rozhoduje za situace, kde nelze postavit najisto, zda věcně byly všechny zákonné podmínky pro povolení reorganizace splněny, nemůže postupovat - s ohledem na výše uvedené principy, představující základní vodítka při intepretaci a aplikaci jednotlivých ustanovení insolvenčního zákona - „formalisticky“, tj. přehlížet skutečnosti, jež mohou být z hlediska řešení úpadku reorganizací relevantní; to platí i pro zjištění, zda riziko, jemuž budou insolvenční věřitelé případným povolením reorganizace vystaveni, je nepřiměřeně vysoké v porovnání s výhodami, jež jim z okamžitého povolení mohou plynout. 

Městský soud dospěl k závěru, že v souzené věci jsou důvodné pochybnosti zejména o poctivosti daného záměru, přičemž ve svém vyjádření vysvětlil, a to s poukazem na konkrétní skutečnosti, jak k tomu dospěl. V tomto ohledu Ústavní soud neměl, co by závěru městského soudu o existenci důvodných pochybností vytknul. Klíčovou otázkou tak podle Ústavního soudu zůstává, zda jím zvolený postup, kdy své rozhodnutí „odložil“ na dobu po skončení přezkumného jednání a schůze věřitelů (§ 149 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona), je z hlediska ústavnosti akceptovatelný. 

Ústavní soud uvedl, že v tomto ohledu nutno vzít v úvahu, že insolvenční zákon dlužníkovi dává právo svou reorganizaci iniciovat a podat návrh na její povolení (§ 148 odst. 2, § 317 odst. 1 insolvenčního zákona), s čímž koresponduje povinnost soudu o podaném návrhu „stanoveným postupem“ rozhodnout, nicméně vyvstává otázka, zda existuje dlužníkovo „právo na reorganizaci“ (případně jakou měrou může být na takovém právu dotčen), zvláště pak v případě tzv. reorganizace konsensuální, jako je tato (tedy kdy dlužník nesplňuje podmínky § 316 odst. 4 insolvenčního zákona). Jsou to totiž insolvenční věřitelé, kdo je oprávněn rozhodnout o tom, zda úpadek bude řešen reorganizací anebo konkurzem (srov. § 148 odst. 2, § 150 až § 153 insolvenčního zákona). 

Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává nálezu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 703/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud dospěl k závěru, že insolvenční soud porušil právo stěžovatelky jako insolvenční dlužnice na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že vyložil a aplikoval § 148 odst. 2 insolvenčního zákona ústavně nekonformním způsobem, když jím vznesený (formální) požadavek na způsob přijetí reorganizačního plánu byl absurdní, resp. nesplnitelný. Posuzovaná věc je podle Ústavního soudu odlišná v tom, že důvodem napadeného (ne)rozhodnutí byly důvodné pochybnosti insolvenčního soudu ohledně poctivosti reorganizačního záměru i existence stěžovatelčina podniku, který by bylo možno reorganizovat. 

Ústavní soud konstatoval, že z hlediska ústavnosti je klíčovou otázkou, zda procesní postup městského soudu byl poznamenán prvkem libovůle v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny v procesu interpretace a aplikace relevantních ustanovení insolvenčního zákona, obdobně jako tomu bylo v předchozí věci, a zda skutečně došlo, resp. mohlo vůbec jeho postupem dojít k neústavnímu zásahu do základních práv stěžovatelky, a to za pomoci ustanovení insolvenčního zákona, která odkazují na použití generálních klauzulí a neurčitých pojmů. S ohledem na to, že městský soud měl důvodné pochybnosti především o poctivosti daného záměru, stál před otázkou, zda (a případně jakým způsobem) je má (může) promítnout do svého dalšího postupu v insolvenčním řízení. Zde by podle názoru Ústavního soudu přicházely v úvahu dvě možnosti - buď návrh na reorganizaci zamítnout, nebo ji povolit a řešit spornou otázku dodatečně. 

Ústavní soud dovodil, že pro zamítnutí návrhu na reorganizaci podle § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, jak stěžovatelka argumentovala, existence pochybností, byť důvodných, patrně není postačující, navíc tento postup by k lepší pozici u stěžovatelky nevedl, protože v případě, že by je napadla odvoláním, které by bylo shledáno důvodným, o jejím návrhu by dle všeho sotva bylo pravomocně rozhodnuto dříve než po přezkumném jednání. 

Druhou možností by podle názoru Ústavního soudu bylo reorganizaci povolit s tím, že vyjde-li najevo nepoctivý záměr stěžovatelky, je možno rozhodnout z moci úřední o přeměně reorganizace v konkurz podle § 363 insolvenčního zákona (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2015 č. j. 4 VSPH 646/2015-B-233). Jedná-li však dlužník nepoctivě, v koalici s některými věřiteli k újmě ostatních věřitelů, mohou být tito věřitelé poškozeni ještě předtím, než insolvenční soud takové rozhodnutí vydá. Jeví-li se tato možnost s ohledem na konkrétní okolnosti případu jako reálná, převažující nad požadavkem neprodleného rozhodnutí z hlediska možného úspěchu navržené reorganizace, zvláště jsou-li zde důvodné pochybnosti, zda vůbec jde o podnik, který by byl schopen podle § 316 odst. 2 insolvenčního zákona reorganizace [srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2015 sp. zn. 3 VSPH 789/2015 (MSPH 99 INS 2391/2015) a ze dne 6. 11. 2015 sp. zn. 1 VSPH 967/2015-B-129 (MSPH 76 INS 10547/2014)], nemůže Ústavní soud hodnotit sporný postup jako svévolný zásah či projev libovůle, jež jsou v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť součástí na rovnost v ochraně vlastnického práva a práva podnikat je rovněž povinnost státu poskytovat ochranu i v rámci vztahů mezi osobami soukromého práva navzájem. Není sice procesními pravidly explicitně předpokládán, nelze však podle Ústavního soudu ani dospět k jednoznačnému závěru, že by byl vyloučen, ostatně ani možnost přeměny reorganizace v konkurz za výše zmíněné situace není v § 363 insolvenčního zákona výslovně upravena. Ústavní soud se tímto nechtěl vyjadřovat k otázce zákonnosti daného postupu (ani předjímat jiná možná řešení v rámci obecné justice), neboť z hlediska ústavnosti je podstatné toliko to, zda za daného stavu lze interpretaci a aplikaci insolvenčního zákona skutečně označit za projev „libovůle“ v soudním rozhodování, jak bylo stěžovatelkou namítáno. K takovému závěru (a to v souvislosti argumentací obsaženou v ústavní stížnosti a její replice) Ústavní soud s ohledem na výše uvedené důvody dospět nemohl. 

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) ústavní stížnost zamítl v části, ve které stěžovatelka požadovala zákaz pokračování v jiném zásahu do svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud současně podle § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu městskému soudu přikázal bezprostředně po doručení nálezu znovu se předmětným návrhem zabývat a znovu jej posoudit tak, že nadále nebude trvat na doložení skutečné výše a složení pohledávek insolvenčních věřitelů prostřednictvím jejich přihlášek podaných do insolvenčního řízení, Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný. Tuto zjevnou neopodstatněnost Ústavní soud odvodil z meritorního rozhodnutí ve věci, protože takový příkaz by byl v rozporu s výrokem I., který naopak postup městského soudu potvrzuje jako ústavně konformní.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D. asistentka soudce Ústavního soudu