oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K ochraně procesních práv osoby zúčastněné v trestním řízení

publikováno: 20.03.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 184/17.

Pokud je vlastníkem věci, která má být v trestním řízení zabrána podle § 101 trestního zákoníku, osoba od obžalovaného rozdílná, musí být dodržena všechna procesní práva této osoby stanovená v § 42 trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se domáhala zrušení napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu s tvrzením, že jejich vydáním bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v důsledku toho byla stěžovatelka zbavena svého vlastnického práva k bytové jednotce ve smyslu čl. 11 Listiny. 

Z obsahu spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem krajského soudu byl obžalovaný – otec stěžovatelky uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 73 odst. 1 písm. d) trestního zákona uloženo ochranné opatření – zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to nemovitostí (blíže popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně), jejichž majitelkou je stěžovatelka. Současně byla podle § 228 odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) vyslovena povinnost obžalovaného k náhradě škody. Výrok o uložení ochranného opatření byl odůvodněn tím, že jde o byt a k němu přináležející prostory a pozemek, které do vlastnictví nabyla dcera obžalovaného (stěžovatelka), přičemž bylo bezpečně prokázáno, že jde o věc, která byla z velké části získána trestným činem, tedy z finančních prostředků podvodně vylákaných na poškozeném. 

Vrchní soud rozhodl o odvolání obžalovaného podaného proti všem odsuzujícím výrokům rozsudkem,jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uložení ochranného opatření zabrání věcí (výrok I.) a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že podle § 101 odst. 2 písm. b) zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), uložil ochranné opatření zabrání věci, a to nemovitostí, blíže označených v tomto výroku, jejichž majitelkou je stěžovatelka (výrok II.). Výrokem III. vrchní soud rozhodl, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud označil uložení uvedeného ochranného opatření za věcně správné, neboť bylo prokázáno, že jde o věc, která byla z velké části získána trestným činem, tedy z finančních prostředků podvodně vylákaných obžalovaným. Shledal však, že nalézací soud přehlédl ustanovení § 3 odst. 2 trestního zákoníku, podle kterého se o ochranném opatření rozhoduje vždy podle zákona účinného v době, kdy se o něm rozhoduje. 

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vydáním uvedených rozsudků došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jimi byla zbavena svého vlastnického práva, které požívá ochrany podle čl. 11 Listiny, aniž pro to byly splněny zákonné požadavky. Stěžovatelka namítala, že uvedené rozsudky jí nebyly nikdy doručeny a o rozhodnutí soudů se dozvěděla až v souvislosti s doručením rozsudku odvolacího soudu obžalovanému, který je jejím otcem. Stěžovatelka uvedla, že orgány činné v přípravném řízení ani soudy prvního a druhého stupně stěžovatelku, která měla být podle § 42 odst. 1 trestního řádu osobou zúčastněnou, zcela ignorovaly. Stěžovatelka nikdy nebyla poučena o svých právech a nebyla jí poskytnuta možnost svá práva v uvedeném řízení uplatnit, když jí byla odepřena možnost se k věci vyjádřit, být přítomna hlavnímu líčení či veřejnému zasedání, činit při nich návrhy a podávat případné opravné prostředky. Žádný z uvedených rozsudků jí nebyl nikdy doručen, ačkoliv jimi bylo přímo zasaženo do jejího vlastnického práva a povinnost soudu doručit rozsudek osobě zúčastněné je stanovena v § 130 trestního řádu. Byla jí tak odepřena možnost účastnit se řízení, ve kterém se rozhodovalo i o jejím vlastnickém právu. Uvedený postup měl za následek, že stěžovatelka neměla možnost v rámci řízení uvádět tvrzení a navrhovat důkazy k prokázání původu prostředků, za které bytovou jednotku pořídila (např. úvěrové smlouvy ze stavebního spoření, vztahující se k bytové jednotce). 

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu stěžovatelkou namítaného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 

Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka argumentuje primárně porušením práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít postupem soudů obou stupňů při vydání rozsudků, resp. té jejich části, v níž bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to předmětné bytové jednotky v jejím vlastnictví. Dle stěžovatelky tak bylo rozhodnuto, aniž by jí bylo umožněno se k věci vyjádřit, být přítomna hlavnímu líčení či veřejnému zasedání, činit při nich návrhy a podávat případné opravné prostředky. 

Ústavní soud zdůraznil, že kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován a představuje tím nepředvídatelnou libovůli, jde o protiústavnost i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku. 

Ústavní soud uvedl, že zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 101 trestního zákoníku je druhem ochranného opatření, jehož podstatou je, že se výrokem soudu (pravomocného rozsudku nebo usnesení) odnímá vlastnické nebo podobné právo pachatele nebo jiné osoby k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám, které jsou v určitém vztahu, byť zprostředkovaném, ke spáchanému trestnému činu, a toto vlastnické či obdobné právo přechází na stát. V případech, kdy je vlastníkem věci nebo jiné majetkové hodnoty osoba od pachatele rozdílná, však musí být dodržena všechna procesní práva této osoby stanovená v § 42 trestního řádu. 

Ústavní soud poukázal na ustanovení § 42 odst. 1 trestního řádu, ve kterém se uvádí, že tomu, jehož věc byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána (zúčastněná osoba), musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřil; může být přítomen při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů (§ 65) a podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění (§ 42 odst. 2 trestního řádu). 

Ústavní soud uvedl, že z citovaného ustanovení vyplývá, že zúčastněná osoba má za účelem ochrany svých majetkových práv celou řadu procesních práv, a to nejen právo se k návrhu na zabrání věci vyjádřit, ale má rovněž zákonné právo účastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání, jejichž předmětem je rozhodování o zabrání věci, pročež je třeba ji vyrozumět o termínu nařízeného hlavního líčení či veřejného zasedání a doručit opis obžaloby (§ 196 odst. 1), popř. opis návrhu státního zástupce na zabrání věci (§ 233 odst. 1). Se souhlasem předsedy senátu je zúčastněná osoba oprávněna klást v rámci hlavního líčení vyslýchaným osobám otázky (§ 215 odst. 1) a po ukončeném dokazování přednést závěrečnou řeč (§ 216 odst. 2). Současně je třeba zúčastněné osobě doručit opis rozsudku, jestliže jím bylo rozhodnuto o zabrání věci, která je v jejím majetku, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla při vyhlášení rozsudku přítomna či nikoliv (§ 130 odst. 1). Zúčastněná osoba má rovněž právo činit návrhy a nahlížet do spisu. Zúčastněná osoba má v neposlední řadě právo podávat za podmínek stanovených trestním řádem opravné prostředky, tedy jak odvolání proti nesprávnosti výroku o zabrání věci, tak stížnost proti usnesení o zabrání věci.1 

Z připojeného spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelkou jako se zúčastněnou osobou však nebylo vůbec jednáno a nebyla ani poučena o svých právech a povinnostech ve smyslu § 42 odst. 2 trestního řádu, i když tato poučovací povinnost dopadá na všechny orgány činné v trestním řízení, a to v jakékoli fázi trestního řízení. Přitom již usnesením policejního orgánu ze dne 11. 4. 2012 bylo na základě předchozího souhlasu dozorujícího státního zástupce rozhodnuto podle § 79d odst. 1 trestního řádu o zajištění předmětné nemovitosti stěžovatelky, neboť bylo dáno důvodné podezření, že je výnosem z trestné činnosti, přičemž ze stížnosti stěžovatelky, kterou podala proti uvedenému zajištění, musel být její postoj k věci orgánům činným v trestním řízení znám. 

Ústavní soud uvedl, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by uvedené zajištění bylo později zrušeno či omezeno. V obžalobě podané státním zástupcem krajského státního zastupitelství, doručené krajskému soudu dne 26. 1. 2015 je sice zmíněno, že předmětná nemovitost ve vlastnictví stěžovatelky byla policejním orgánem zajištěna jako výnos z trestné činnosti obviněného, což je znovu zopakováno v písemném vyrozumění státního zástupce ze dne 26. 1. 2015, návrh na zabrání věci však státní zástupce učinil až v rámci svého závěrečného návrhu při hlavním líčení konaném dne 17. 3. 2016, jehož písemné znění je založeno ve spisu, kde ohledně zajištěné nemovitosti stěžovatelky je navržen postup ve smyslu § 73 odst. 1 písm. d) trestního zákona, tedy zabrání této nemovitosti. Stěžovatelce však nebyl tento návrh do vyhlášení rozsudku, k němuž došlo dne 30. 3. 2016, ani později doručen, o konání tohoto hlavního líčení nebyla stěžovatelka vyrozuměna a nebyl jí doručen ani rozsudek, byť jím bylo mimo jiné uloženo ochranné opatření zabrání nemovitostí v jejím vlastnictví. Proti rozsudku tak podal odvolání pouze obžalovaný. Odvolací soud na jeho základě výrok rozsudku soudu prvního stupně o uložení tohoto ochranného opatření zrušil a sám o jeho uložení při veřejném zasedání dne 15. 9. 2016 znovu rozhodl, a to také aniž by stěžovatelku jakožto zúčastněnou osobu o konání veřejného zasedání vyrozuměl. Ani odvolací soud tedy stěžovatelce nedal příležitost, aby se k věci vyjádřila. Dle závěrečného referátu obsaženého ve spisu je pak zřejmé, že opis rozhodnutí odvolacího soudu s vyznačenou právní mocí byl doručován toliko obžalovanému, jeho obhájci, státnímu zástupci a poškozenému, nikoli však stěžovatelce, o jejímž pozbytí vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo s konečnou platností rozhodováno.   

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatoval, že vydáním obou napadených rozsudků v částech týkajících se zabrání nemovitostí stěžovatelky došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny,

neboť jimi byla stěžovatelka zbavena svého vlastnického práva, které požívá ochrany podle čl. 11 Listiny, aniž pro to byly splněny zákonné předpoklady stanovené v § 42 odst. 1 a 2 trestního řádu, tedy aniž by jí jako zúčastněné osobě bylo umožněno využít za účelem ochrany svých majetkových práv procesních prostředků, které měla dle trestního řádu k dispozici. 

Ústavní soud pro úplnost dodal, že z vyjádření soudu prvního stupně i odvolacího soudu zjistil, že oba soudy si jsou pochybení vytčených v ústavní stížnosti vědomy, přičemž soud prvního stupně stěžovatelce dodatečně oba rozsudky poslal a poučil ji o jejím právu podat proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zabrání věci odvolání. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka této možnosti využila, přičemž v odvolání uvedla obdobné námitky, jaké uplatnila i v ústavní stížnosti. Přesto Ústavní soud nepovažoval ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu v této fázi řízení za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) neboť je jí napadáno konečné rozhodnutí ve věci, což jsou pravomocné a vykonatelné výroky rozsudku odvolacího soudu o zabrání věci, které již nelze zrušit jinak než kasačním nálezem Ústavního soudu. Ústavní soud konstatoval, že bude tak na odvolacím soudu, aby se námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zabrání věci zabýval. 

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud výroky I. a II. rozsudku vrchního soudu podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť, jak uvedl v předchozím odstavci, v důsledku kasačního nálezu odvolací soud bude rozhodovat o odvolání stěžovatelky a o námitkách v něm obsažených, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší, aby jeho rozhodnutí jakkoli předjímal. 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

 

Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 345, 346).