oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K nemravnosti účelového navyšování nákladů na odstraňování škod v systému povinného ručení

publikováno: 30.03.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2043/17

Odvolací soud se řádně nezabýval námitkami pojišťovny o parazitování vedlejší účastnice na systému povinného ručení, zejména z hlediska dobrých mravů nezkoumal chování vedlejší účastnice, okolnosti opravy vozidla poškozené, postoupení pohledávky za pojišťovnou, čímž nepřípustně zasáhl do ústavně zaručeného práva pojišťovny na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva podnikat za podmínek stanovených zákonem garantovaného v čl. 26 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. odst. 3 Listiny. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu, neboť byla toho názoru, že jeho vydáním bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

V souzené věci se vedlejší účastnice žalobou podanou proti stěžovatelce domáhala zaplacení částky 12 579 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění „z povinného ručení“ – ve výši náhrady části škody vzniklé na vozidle pojištěnce (dále též „poškozená“). Stěžovatelka uznala škodu na vozidle pojištěnce jen ve výši 18 000 Kč a pojištěný následně postoupil žalovanou pohledávku spočívající v nenahrazené části tvrzené škody na vedlejší účastnici. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že na opravu poškozeného vozidla pojištěnce byly použity i neoriginální díly nižší hodnoty, proto nemohla pojištěnci vzniknout škoda v žalované výši a následně nemohla být pohledávka platně postoupena na vedlejší účastnici.

K odvolání vedlejší účastnice změnil městský soud rozsudek nalézacího soudu tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 12 579 Kč s příslušenstvím, nahradit náklady řízení před nalézacím i odvolacím soudem ve výši 32 708,80 Kč a dále povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 6 026,50 Kč. Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k nesprávnému právnímu závěru ohledně výše škody vzniklé pojištěnci při dopravní nehodě. Rozsah škody odpovídá výši nákladů, které je nutné objektivně vynaložit na uvedení vozidla do původního stavu. Na stanovení výše škody nemá podle odvolacího soudu vliv, zda bylo vozidlo vůbec opravováno, zda byla oprava provedena kvalitně a kolik za ni poškozený zaplatil, případně zda vůbec zaplatil. „Objektivizovaná škoda“ byla znaleckým posudkem určena na 30 927,62 Kč, stěžovatelka nahradila jen část škody, a proto jí byla uložena povinnost doplatit část zbývající. K námitce parazitování vedlejší účastnice na systému povinného ručení odvolací soud uvedl, že je možná pochopitelná z lidského hlediska, nemá však věcné opodstatnění – stěžovatelce bylo uloženo jen to, k čemu je povinna ze zákona, a proti případné nemravnosti či vypočítavosti jednání vedlejší účastnice se může bránit jen poškozená.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že odvolací soud nerespektoval obecný princip, že nikdo nesmí mít prospěch ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání, který považuje za jeden z důležitých principů právního státu. Vedlejší účastnice parazituje na systému zákonného pojištění motorových vozidel („povinného ručení“); s úmyslem přivést poškozenou v omyl, zaslala jí vedlejší účastnice fakturu na zaplacení zbývajících nákladů vynaložených na opravu, které nebyly stěžovatelkou hrazeny, a společně s fakturou nabídla pojištěnci, aby na ni převedl pohledávku za stěžovatelkou z titulu nezaplaceného pojistného plnění ve výši nenahrazené části škody, což se následně stalo. Popsané jednání je podle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, zjevně nepoctivé – jde vlastně o podvod na spotřebiteli jakožto slabší straně, které má být poskytnuta vyšší míra ochrany.

Ústavní soud, před tím, než meritorně přezkoumal napadené rozhodnutí, se vypořádal se skutečností, že posuzovaná věc je z hlediska dovolacího řízení bagatelní (v meritu šlo „jen“ o 12 579 Kč s příslušenstvím).

Ústavní soud dospěl k závěru, že nyní posuzovaná kauza svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, neboť problematika náhrady škody ze zákonného pojištění způsobené při dopravní nehodě je obecnými soudy řešena často (k vlastnímu přesahu kauzy srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1378/16, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Projednávaná věc tak z hlediska kvantitativního podle názoru Ústavního soudu naplňuje podmínky pro zásah Ústavního soudu. „Podnikání s pojistnými událostmi“ nemusí být samo o sobě nemravné, musí se však dít v rámci férových pravidel a nesmí být namířeno proti podstatě institutu tzv. „povinného ručení“ (zákonného pojištění), primárně určeného k odškodnění nevinných obětí dopravních nehod, nikoliv k tomu, aby se prostřednictvím systému zákonného pojištění obchodovalo s fiktivními pohledávkami na náhradu škody. Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na četnost dopravních nehod se problematika řešená v této kauze dotýká tisícovek poškozených, škůdců i řady pojišťoven.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu, seznámil se s obsahem spisu, vyjádřeními účastnice i vedlejší účastnice, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud uvedl, že problematikou náhrady škody způsobené při dopravní nehodě na vozidle se zabýval například v nálezu ze dne 19. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07 (N 58/48 SbNU 857) nebo v nálezu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 1902/13 (N 120/73 SbNU 849). Vždy přitom zdůraznil princip plného odškodnění v maximální možné míře – na ochranu osoby poškozené. Skutečnou škodou se v právní teorii i praxi tradičně rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody (viz např. nález ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 155/16). Vymezenému principu úplného odškodnění je třeba rozumět v tom smyslu, že při určování výše škody (pro účely onoho úplného odškodnění) si orgány veřejné moci nemohou počínat formalisticky, nýbrž musejí reflektovat sociální a ekonomickou realitu, zejména pak tržní vlivy [srov. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3588/14 (N 114/77 SbNU 673)]. V nálezu ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 795/16 Ústavní soud zdůraznil, že „[…] i pokud dojde v důsledku opravy k plné obnově funkční hodnoty věci, avšak zároveň není plně obnovena její hodnota tržní, věc nepřináší svému vlastníku stejný užitek a škoda na věci tudíž není plně nahrazena […] je všeobecně známou skutečností, že cena havarovaného vozidla bude vždy nižší než cena stejně technicky vybaveného vozidla, které dosud havarováno nebylo.

Ústavní soud konstatoval, že poškozenému se má vždy nahradit skutečná škoda spočívající v rozdílu v majetkové sféře poškozeného před nehodou a po nehodě. Také vozidlo opravené originálními díly a plně funkční nemá zpravidla stejnou tržní hodnotu, jakou by mělo, pokud by se nehoda nestala; proto je nutné nahradit (vzít v úvahu) mimo faktických výdajů vynaložených na opravu a související náklady i tržní ztrátu, která poškozenému vznikla. Skutečnost, zda poškozený nechá opravit vozidlo, případně jakými díly, není přitom rozhodující. Vždy je třeba zkoumat zmíněný rozdíl v majetkové sféře poškozeného a plně jej kompenzovat – za předpokladu, že jednání poškozeného není excesivní a požadované nároky odpovídají skutečně (takzvaně) objektivizované škodě. Ústavní soud však zdůraznil, že výše uvedené judikaturní závěry byly učiněny za účelem ochrany poškozených jakožto slabších stran sporů. Zjednodušeně řečeno – je-li někdo nezaviněně poškozen (na majetku nebo na zdraví), měl by to co nejméně pocítit. V tomto ohledu se jeví dřívější trendy zohledňující při výměně opravovaných dílů vozidla takzvanou amortizaci jako překonané. V nyní posuzované věci je však předmětem přezkumu spor mezi pojišťovnou a společností, která se likvidací pojistných událostí a problematikou nároků z nich vyplývajících zabývá jako podnikatelský profesionál (tzv. „lovec dopravních nehod“), jehož předmětem je výplata pojistného plnění ze systému „povinného ručení“, nikoliv náhrady škody (přímo). Předmětný spor tak nemá „slabší stranu“.

Ústavní soud poukázal na to, že autoservis, který opravil vozidlo, vyfakturoval poškozené částku odpovídající objektivizované škodě (jako kdyby bylo vozidlo opraveno s použitím originálních dílů a oprava provedena v autorizovaném servisu), reálně však provedl opravu méně kvalitně a s nižšími náklady. Stěžovatelka odmítla zaplatit náklady na opravu vozidla poškozené ve výši, kterou vypočetl autoservis, a zaplatila pouze náklady odpovídající fakticky provedené a méně kvalitní opravě; učinila tak s poukazem na skutečnost, že k opravě vozidla byly použity neoriginální díly, jejichž hodnota nedosahuje výše žalované částky. Nezaplacený rozdíl ve vyfakturované a uhrazené částce poškozená postoupila na vedlejší účastnici.

Ústavní soud uvedl, že městský soud toliko odkázal na ustálenou judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu k problematice objektivizace náhrady škody na vozidle způsobené při dopravní nehodě a uvedl, že námitka ohledně parazitování na systému povinného ručení by mohla být „pochopitelná z lidského hlediska, věcně však nemá opodstatnění“. Takové závěry však podle Ústavního soudu nelze považovat za dostatečné a ústavně konformní. Právě okolnosti opravy vozidla poškozené, hodnota opravy, fakturace nákladů, následné postoupení pohledávky za stěžovatelkou, okolnosti uzavírání smlouvy o postoupení pohledávky, potenciální propojení a spolupráce vedlejší účastnice s autoservisem, měly být podle názoru Ústavního soudu vzaty v potaz odvolacím soudem, neboť právě námitka parazitování na systému povinného ručení je v řízení před obecnými soudy v předmětné kauze stěžejní a nelze vystačit jen s odkazem na princip objektivizace náhrady škody. Odůvodnil-li odvolací soud svůj rozsudek výlučně z hlediska uvedeného principu, navíc nepřiléhavě použitého, rozhodl excesivně.

Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu (spravedlivý proces) podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že se pouze formalisticky (nikoliv s citem pro podstatu souzené věci) vypořádal s námitkami stěžovatelky ohledně nepoctivého a nemravného jednání vedlejší účastnice a současně zasáhl do práva podnikat podle pravidel stanovených zákonem podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny.

Ústavní soud shrnul, že judikatura k problematice objektivizované náhrady škody směřuje primárně k ochraně poškozených jakožto slabších stran a (například) k plnému odstranění škodlivých následků dopravních nehod. V posuzované věci však jde o spor mezi dvěma profesionály – podnikateli. Z výpovědi poškozené vyplynulo, že s méně kvalitní opravou vozidla ze strany autoservisu nebyla dopředu srozuměna, naopak byla od počátku informována o tom, že vše „půjde přes pojišťovnu“. Z toho zřejmě vycházel i autoservis, který vyfakturoval za méně kvalitní opravu částku, odpovídající kvalitní autorizované opravě. Jinými slovy, vozidlo poškozené bylo opraveno s nižšími náklady, avšak stěžovatelce – „zákonné“ pojišťovně – byla vyfakturována částka odpovídající objektivizované škodě na vozidle. To by, s ohledem na princip objektivizace náhrady škody, nebylo protiústavní, byl-li by rozdíl mezi hodnotou opravy a objektivizovanou škodou poškozené následně vyplacen či jinak kompenzován autoservisem nebo vedlejší účastnicí, případně by bylo projevem její vůle ponechat rozdíl autoservisu či vedlejší účastnici, což však nebylo odvolacím soudem nijak hodnoceno. V posuzované věci tak primárně nešlo o ochranu poškozené, nýbrž o příjem z podnikání autoservisu nebo vedlejší účastnice.

Ústavní soud konstatoval, že dosahování zisku je smyslem podnikání, které zaslouží respekt a ochranu – nesmí se však dít parazitujícím a právo zneužívajícím způsobem. Ústavní soud vyjádřil vážné pochybnosti o tom, zda podnikání vedlejší účastnice bylo vedeno ve fair duchu, v souladu s dobrými mravy – minimálně tím se měl odvolací soud zabývat – nikoliv jen konstatovat, že námitka o parazitování je z lidského hlediska pochopitelná, avšak nemá opodstatnění. Kritérium dobrých mravů byly soudy povinny brát v úvahu i v režimu „starého“ občanského zákoníku, nehledě na to, že městský soud již rozhodoval dlouho poté, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník „nový“, který zřetelně v ustanovení § 2 odst. 1 a 3 uvádí, že: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

Ústavní soud vyslovil, že systém povinného ručení slouží k ochraně poškozených při dopravních nehodách a jeho prostřednictvím mají být likvidovány náklady vynaložené na odstranění vzniklé újmy (materiální a imateriální). Tento systém primárně chrání poškozené, potažmo i viníky nehod, kteří následně nemusí hradit škody zcela z vlastních finančních prostředků. Nelze však připustit, aby byly účelovým navyšováním nákladů na odstraňování škod čerpány finanční prostředky, které by při poctivém jednání čerpány nebyly, což by nakonec mohlo jít k tíži všech pojistníků (nejen podnikatelů v oboru pojišťovnictví), neboť „povinné ručení by podražilo“. Byla-li od zahájení opravy vozidla uměle navyšována její cena, aby odpovídala kvalitní a autorizované opravě, aniž by s tím byla poškozená (navíc v postavení spotřebitelky, tedy slabší strany) srozuměna, a šlo pouze o maximalizaci příjmu autoservisu či vedlejší účastnice ze systému povinného ručení, pak lze mít pochybnosti o tom, zda je možné takovému jednání poskytnout právní ochranu, zda nejde o jednání nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy. Popsaným způsobem vytvořená pohledávka by jen stěží mohla být postoupena platně. Námitku neplatného postoupení pohledávky pojištěnce za stěžovatelkou na vedlejší účastnici však bude možné přezkoumat až poté, kdy bude najisto postavena existence a výše pohledávky (rozdíl hodnoty provedené opravy a objektivizované škody), která měla být postoupena.

Ústavní soud dovodil, že všechny uvedené okolnosti měly být vzaty v úvahu obecnými soudy, zejména pak odvolacím soudem, který změnil rozsudek nalézacího soudu a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici žalovaný rozdíl v hodnotě opravy a její vyfakturovanou výši. Vypořádal-li se odvolací soud s námitkou stěžovatelky o parazitování vedlejší účastnice na systému povinného ručení formalisticky a nezabýval-li se blíže okolnostmi opravy vozidla poškozené ani postoupením pohledávky, porušil podle Ústavního soudu právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud konstatoval, že městský soud změnil rozsudek obvodního soudu v neprospěch stěžovatelky a uložil jí povinnost zaplatit zbývající část autoservisem vyfakturované náhrady nákladů, o jejichž existenci a opodstatnění měl Ústavní soud silné pochybnosti, čímž zasáhl také do práva stěžovatelky podnikat za podmínek stanovených zákonem podle čl. 26 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka ze svých aktiv vytvářených i formou plateb na tzv. „povinné ručení“ je jako pojistitel povinna podle čl. 2 odst. 3 Listiny plnit jen to, co jí zákon ukládá; současně jde o její podnikání, na jehož ochranu má právo. Stěžovatelce bylo rozsudkem odvolacího soudu uloženo něco plnit v rozporu se zákonem o pojištění vozidel (s jeho smyslem), který stanoví pravidla podnikání v této oblasti, čímž bylo neoprávněně zasaženo do jejího podnikání.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, neboť shledal, že napadeným rozsudkem městského soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zasaženo do práva podnikat za podmínek stanovených zákonem dle čl. 26 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny a napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud doplnil, že v novém řízení bude odvolací soud vázán tímto nálezem a jeho nosnými důvody. Bude na něm, aby, zejména z hlediska dobrých mravů, znovu přezkoumal chování vedlejší účastnice, okolnosti opravy vozidla poškozené, postoupení pohledávky za stěžovatelkou a v odůvodnění konečného rozhodnutí adekvátně reagoval na stěžovatelčiny námitky, zejména pak na námitku parazitování vedlejší účastnice na systému povinného ručení. Ukáže-li se jednání autoservisu či vedlejší účastnice jako nepoctivé, nelze mu poskytnout právní ochranu.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.