oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K (ne)možnosti odvolání proti usnesení soudu o potvrzení ustanovení insolvenčního správce dle § 29 InsZ

autor: Mgr. Petr Uklein
publikováno: 22.08.2018

V rámci insolvenčního řízení se zcela běžně setkáváme s odvoláním insolvenčního správce a ustanovením nového insolvenčního správce ve smyslu § 29 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „InsZ“).

Značnou komplikaci však způsobuje přihlášeným věřitelům nemožnost podání odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o potvrzení ustanovení insolvenčního správce ze zákona, a to ve smyslu § 29 odst. 3 InsZ, který stanoví, že „rozhodnutí podle odstavce 2 (Usnesení insolvenčního soudu o potvrzení ustanovení insolvenčního správce na základě hlasování schůze věřitelů) vydá insolvenční soud do skončení schůze věřitelů, která usnesení podle odstavce 1 přijala; odvolání je přípustné, jen jestliže insolvenční soud usnesení schůze věřitelů nepotvrdí. Osobou oprávněnou k podání odvolání je pouze věřitel, který na schůzi věřitelů hlasoval pro přijetí usnesení; § 55 odst. 1 platí obdobně.“ 

Touto problematikou se zabýval Vrchní soud, a to v přelomovém usnesení Vrchního soudu v Praze 3, sp. zn. VSPH 481/2014-B-35 ze dne 5. 8. 2014 (dále jen „Usnesení VS“) ve vztahu k problematice konkurzu. V rámci Usnesení VS byla dovozena možnost odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o potvrzení ustanovení insolvenčního správce dle § 29 InsZ za splnění určitých předpokladů. V prvé řadě je však nutno uvést, že ač je možnost podání a úspěšnost odvolání v rámci Usnesení VS pojata jako přípustná, současně je vyslovena nemožnost negace zákonné úpravy nepřípustnosti odvolání dle § 29 odst. 3 InsZ. Usnesení VS totiž pojímá usnesení soudu o odvolání dosavadního insolvenčního správce i usnesení soudu o potvrzení ustanovení insolvenčního správce za usnesení upravující průběh řízení ve smyslu § 202 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), proti němuž z povahy věci není odvolání přípustné. Na druhé straně však Usnesení VS i proti takovémuto usnesení umožňuje podání odvolání za předpokladu nedodržení zákonných náležitostí pro jeho vydání. V Usnesení VS je tomuto dovozeno, že „Obdobnou povahu má i rozhodnutí, jímž soud potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce namísto odvolaného dosavadního správce a u nějž proto IZ odvolání výslovně nepřipouští (§ 29 odst. 3). To ovšem platí (odvolání není přípustné) jen za předpokladu, že se vskutku jedná o rozhodnutí soudu, jehož se ust. § 29 odst. 3 IZ týká, tj. jen pokud jde o rozhodnutí, kterým soud potvrdil usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce, jež na schůzi věřitelů (spolu s jejím usnesením o odvolání dosavadního správce) vskutku bylo přijato a které soud vydal do skončení schůze věřitelů, jež toto usnesení přijala. O takové rozhodnutí se ale v případě napadeného usnesení zjevně nejedná... Napadené usnesení proto nepředstavuje rozhodnutí, u nějž zákon odvolání nepřipouští, a tudíž proti němu odvolání podat lze. 

Předpoklady k podání odvolání proti usnesení o potvrzení odvolání insolvenčního správce anebo proti usnesení o potvrzení ustanovení insolvenčního správce.

Usnesení VS potvrzuje, že aktivně legitimovaným k podání odvolání je v tomto případě každý přihlášený věřitel. Obsahem odvolacího důvodu zde bude nedodržení zákonných náležitostí pro vydání usnesení, které může spočívat v následujících skutečnostech. Obsahem odvolacího důvodu tedy můžou být (a v případě Usnesení VS i bylo; body (ii) a (iii)byly řešeny společně) (i) nedodržení speciálního kvóra při hlasování o odvolání a ustanovení insolvenčního správce, (ii) vydání potvrzujícího usnesení po skončení schůze věřitelů, (iii) nepřezkoumatelnost usnesení soudu o odepření hlasovacích práv přihlášenému věřiteli či (iv) nevypořádání se s námitkami proti přiznání hlasovacích práv jinému věřiteli. 

Nedodržení speciálního kvóra při hlasování věřitelů ve smyslu § 29 odst. 1 InsZ pro přijetí rozhodnutí o odvolání insolvenčního správce.

Ustanovení § 29 odst. 1 insolvenčního zákona stanoví speciální kvórum pro odvolání a ustanovení nového insolvenčního správce. Speciální kvórum je definováno tak, že „toto usnesení je přijato, jestliže pro ně hlasovala nejméně polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek, kteří mají právo hlasovat.“ Nadpoloviční většina věřitelů nutných k platnému odvolání insolvenčního správce je tedy počítána z hlasů všech přihlášených věřitelů s hlasovacími právy ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, třebaže se jejich věřitelé hlasování nezúčastnili. Je však třeba poznamenat, že celkový počet hlasů věřitelů by měl být snížen ve smyslu § 51 odst. 1 insolvenčního zákona o pohledávku součtu všech popřených věřitelů insolvenčním správcem. V rámci vlivu na hlasovací práva věřitele je relevantní pouze popření insolvenčním správcem do výše či pravosti, nikoli pořadí. Dle § 51 odst. 2InsZ popření pohledávky přihlášeným věřitelem nebo dlužníkem nemá vliv na hlasovací právo věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena. V souladu s § 51 odst. 1 InsZ platí, že byla-li pohledávka popřena do pravosti či výše insolvenčním správcem kdykoli do momentu hlasování o odvolání insolvenčního správce a ustanovení nového, mohou přihlášení věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, v rozsahu popření hlasovat jen usnese-li se na tom schůze věřitelů. Jestliže schůze věřitelů nepřizná hlasovací právo věřitelům, jejichž pohledávka byla popřena, rozhodne o hlasovacím právu těchto věřitelů na jejich návrh podle § 52 odst. 2 insolvenční soud. Častým nešvarem konání schůze věřitelů je však počítání kvóra pro odvolání ze všech přítomných věřitelů coby obecné úpravy dle § 49 odst. 1 InsZ, nikoli že všech přihlášených věřitelů s hlasovacím právem coby speciální úpravy pro tento konkrétní institut dle § 51 odst. 1 InsZ. Nedodržení tohoto speciálního kvóra má pak dle Usnesení VS za následek potvrzení neexistujícího stavu insolvenčním soudem, neboť usnesení nebylo přijato potřebným počtem hlasů přihlášených věřitelů. Nedodržení speciálního kvóra nadto není obtížné prokázat, neboť plyne z cifer výpočtu hlasovacích práv obsažených z protokolu o schůzi věřitelů konané po přezkumném jednání. 

Vydání potvrzujícího usnesení po skončení schůze věřitelů.

Další celkem častou vadou je snaha zhojit vady usnesení o potvrzení ustanovení insolvenčního správce na schůzi věřitelů vydáním nového usnesení po jejím skončení. Usnesení VS k tomuto uvádí, že „jestliže soud prvního stupně dodatečně-následujícího dne po skončení této schůze věřitelů-napadeným usnesením rozhodl, že potvrzuje usnesení schůze věřitelů o odvolání stávajícího insolvenčního správce a o ustanovení nového správce, které ale podle průběhu a výsledku hlasování zaznamenaného v protokolu o schůzi přijato nebylo, pak co do ustanovení nového insolvenčního správce zjevně nejde o potvrzující rozhodnutí insolvenčního soudu, jež má § 29 odst. 2 IZ na mysli, a ohledně odvolání dosavadního insolvenčního správce nejde o deklaraci toho výsledku hlasování, který soud na schůzi vyslovil. Napadené usnesení proto nepředstavuje rozhodnutí, u nějž zákon odvolání nepřipouští, a tudíž proti němu odvolání podat lze. Není také pochyb o tom, že k podání tohoto odvolání je odvolatel jako účastník insolvenčního řízení (věřitel s přihlášenou a zjištěnou pohledávkou) subjektivně legitimován, přičemž toto odvolání je též opodstatněné - napadené usnesení nemůže obstát - právě z toho důvodu, že v protokolovaném výsledku hlasování věřitelů nemá oporu“. Usnesení VS však považuje takový postup pochybné konvalidace zcela logicky za vadný a zmatečný, s čímž lze souhlasit. Nadto zde samo o sobě dochází ke skutečnosti, že jelikož toto usnesení není vydáno na schůzi věřitelů, nevztahuje se na něj zákonná nepřípustnost odvolání dle § 29 odst. 3 InsZ, ač insolvenční soudy opakovaně vadně poučují o nemožnosti podání odvolání i proti tomuto pozdějšímu usnesení o potvrzení ustanovení insolvenčního správce. Z textu dalšího takového usnesení však pravidelně není nikterak patrné, jestli toto pozdější usnesení zrušuje usnesení ze schůze věřitelů, či jaký má být jejich vzájemný vztah a je tudíž zmatečné. 

Nepřezkoumatelnost usnesení soudu o odepření hlasovacích práv přihlášenému věřiteli.

Vrchní soud ve svém Usnesení VS uvedl, že „bez jakéhokoli vysvětlení soud v protokolu ponechal svůj závěr o tom, že věřitel č. 7 nemá hlasovací právo ohledně své (nepřezkoumané) pohledávky P7 v režimu za podstatou, a že naopak má hlasovací právo ohledně své (taktéž nepřezkoumané) podmíněné pohledávky P8 ve výši 13 mil. Kč. Soud totiž přítomným - podle obsahu protokolu - neozřejmil, zda pohledávku P8 bral v úvahu jako vázanou na podmínku, zda šlo o rozvazovací nebo odkládací podmínku, zda tato podmínka byla v době konání schůze věřitelů splněna a jakou právní úpravu hlasovacích práv tu aplikoval (jiné užité odstavce § 51 IZ než jeho odstavec 1 nezmínil). To vše ale bylo pro posouzení hlasovacího práva ve vztahu k pohledávce P8 zásadně podstatné. ... Jestliže tedy soud prvního stupně na dané schůzi věřitelů opakovaně přisuzoval věřiteli č. 7 ohledně jeho pohledávky P8 hlasovací právo, nelze (při absenci vysvětlení projevených v protokolu a jakékoli oponentury účastníků schůze) vyloučit, že soud v tomto rozsahu věřiteli č. 7 hlasovací právo přiznal (byť to nevyjádřil vyhlášeným výslovným rozhodnutím), že s tím byli přítomní věřitelé srozuměni a že takové rozhodnutí mohlo být za určité situace skutečně opodstatněno (totiž kdyby šlo o hlasovací práva posuzovaná podle nové právní úpravy u pohledávky vázané na již splněnou odkládací podmínku). To však nic nemění na tom, že postup soudu stran hlasovacích práv věřitele č. 7 a jeho důvody protokol o schůzi věřitelů srozumitelně nedokumentuje a tudíž nelze zjistit, co a proč se v této záležitosti na schůzi vskutku událo. Nepřichází tudíž v úvahu ani jakákoli revize rozhodnutí soudu prvního stupně o hlasovacím právu daného věřitele ve smyslu § 52 odst. 3 IZ, když není zřejmé, zda takové rozhodnutí bylo vydáno či nikoli.“ Uvedené rozhodnutí bez jakéhokoli odůvodnění je tedy vadné pro svoji nepřezkoumatelnost, která je neakceptovatelná neboť vykazuje znaky libovůle. Uvedený závěr je dovozen taktéž výrokem nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1824/13, ze dne 26. 6. 2014 kde bylo stanoveno, že „1. Rozhodnutí o popření hlasovacích práv podle § 51 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona musí být řádně odůvodněno již s ohledem na jeho význam pro postavení věřitelů a jejich vliv na insolvenční řízení dlužníka. Požadavek jeho přezkoumatelnosti vylučující prostor pro libovůli platí tím spíše, argumentují-li samotní věřitelé na podporu přiznání hlasovacích práv (ve smyslu oponentury popření jejich pohledávek); soud se proto s touto argumentací musí vypořádat. 2. Insolvenční soud se nemůže zbavit své zákonné povinnosti, kterou je v insolvenčním řízení též dohled nad postupem a rozhodováním insolvenčního správce. Nepřiznání hlasovacích práv věřitelům proto nelze založit na argumentaci, že tím soud fakticky popře výsledky přezkumného jednání a zpochybní důvody, pro které správce popřel pohledávky. 3. Samotné „toliko“ ústní odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv věřitelům protiústavní stav nezakládá.“ Z uvedeného taktéž plyne možnost úspěšnosti ústavní stížnosti, coby alternativního postupu k podání odvolání. Pro podání odvolání při nesprávném poučení o opravném prostředku je lhůta stanovena na 3 měsíce od jeho doručení ve smyslu §204 odst. 2 o. s. ř., avšak k podání ústavní stížnosti pouze měsíce dva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 

Umožnění hlasování jiným věřitelům bez vypořádání se s námitkami přihlášeného věřitele.

Vadnost postupu ve smyslu nepřípustnosti revize (viz výše) je taktéž spatřována za situace, kdy se insolvenční soud námitkami věřitele ohledně jiných věřitelů (nejčastěji k nemožnosti hlasování osob blízkých) a jejich vztahy vůbec nezabývá. Zde je vhodno poukázat na nedávný nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 955/18, kde bylo stanoveno, že “z výše zmíněných ustanovení vyplývá, že v případě, kdy mezi dotčenými osobami není dán vztah rodinný, se jedná o osoby blízké jen tehdy, existuje-li mezi nimi vztah citový, a to tak silný, že by újmu jedné osoby pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. V tomto směru je proto třeba trvat na tom, že v každém individuálním případě je namístě bedlivě zkoumat, zda se o takový vztah skutečně jedná či nikoliv. Přitom se „vyžaduje vyšší intenzita tohoto vztahu, než jen obvyklá mezilidská soudržnost“ a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu citového vztahu mezi osobami usuzovat. Na straně druhé je však obecně známou pravdou, že přátelství může v některých případech představovat stejně pevné anebo dokonce i silnější pouto, nežli je tomu u rodinných vztahů. V této souvislosti lze připomenout i známé rčení, podle kterého si nikdo nevybírá vlastní rodinu, nýbrž právě své přátele. Intenzita přátelského vztahu přitom může být dána celou řadou aspektů. Okolnost, že se dané osoby delší dobu nevídají, nicméně sama o sobě (tzn. bez toho, že by např. mezi těmito osobami došlo k závažné roztržce) nemůže být interpretována jako měřítko, z něhož by bylo možno dovodit, že se již nejedná o blízký vztah, jak chybně dovodil okresní soud. Pevnost přátelského vztahu, pojmově spojená s pocitem, že újma způsobená příteli (osobě blízké) se bolestně dotkne i jiné osoby, totiž nemusí vůbec záviset na tom, jak často se tyto osoby stýkají. Z reálného života (a koneckonců třeba i z krásné literatury) jsou ostatně dobře známy velmi pevné přátelské vztahy („přátelství na celý život“), byť se dané osoby z rozličných důvodů třeba i řadu let či desetiletí neviděly. Pojem osoby blízké tedy je třeba vnímat jako tzv. typový pojem, kdy nedostatek intenzity jednoho znaku může být nahrazen vyšší intenzitou znaku jiného.“ Uvedený nález je sice z trestněprávní oblasti, nicméně závěry nálezu se vztahují k definici osoby blízké ve smyslu § 22 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, která je pro insolvenční řízení aplikovatelná. 

Závěr

Byla-li naplněna alespoň jedna z výše uvedených vad usnesení o potvrzení ustanovení insolvenčního správce, je odvolání přípustné a má šanci být úspěšné. Osobně souhlasím se závěry přijatými v Usnesení VS, že takové usnesení nemůže obstát a musí být zrušeno, neboť řádné hlasování věřitelů dle § 29 odst. 1 InsZ o odvolání insolvenčního správce a ustanovení správce nového neproběhlo či je zatíženo tak významnými vadami, že je tudíž třeba, aby soud o této otázce nechal věřitele hlasovat na nové schůzi věřitelů, kterou k tomu svolá. Vrchní soud by tedy měl takové napadené usnesení v celém rozsahu (tedy včetně akcesorických bodů výroku) podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušit a dle § 211 odst. 1 písm. a) téhož zákona věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude postupovat v souladu s vysloveným právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). 

Autor působí jako advokátní koncipient v AK Válek v Praze.