oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K některým novinkám v právní úpravě určování a popírání rodičovství po 1. 1. 2014

autor: JUDr. Renáta Šínová, Ph.D.
publikováno: 21.01.2015

Úvodem
Není asi novou informací, že rodinné právo jako součást práva soukromého patří ke sférám, které přijetím nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“) byly zasaženy spíše méně.1 Nicméně i v jeho právní regulaci se můžeme setkat s novými postupy, které dosavadní praxe neznala, nezřídka po nich volala, nebo si nebyla jista správným legislativním uchopením institutů původních. Nejinak je tomu i v oblasti určování rodičovství, která v důsledku nové hmotněprávní úpravy doznala s účinností od 1. 1. 2014 také velkých změn v oblasti procesněprávní. Procesní regulace se přesunula ze zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), který se stal čistě sporovým procesním kodexem,2 do zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).3 Řízení o určení a popření rodičovství jsou upravena v ustanoveních § 415 a násl. z. ř. s. a z hlediska jejich povahy se bez jakýchkoli pochybností jedná o řízení nesporná. Cílem již není pouhé řešení sporu mezi mužem, jenž má za to, že je nebo není otcem dítěte, a ženou, která dítě porodila, ale vyřešení právních poměrů dítěte do budoucna.
V tomto článku není možné postihnout všechny otázky související s určováním rodičovství v intencích nové právní úpravy. Soustředí se proto na nejzásadnější změny, kterými jsou otazníky nad legalitou surogátního mateřství, novým postupem při určování otcovství ihned po rozvodu manželství, když o otcovství jiného muže než manžela matky není pochyb (postup dle § 777 o. z.) a novými možnostmi, které se týkají popření otcovství (§ 792 a § 793 o. z.).

Stručně k mateřství  

Určování rodičovství je upraveno ve druhém dílu druhé hlavy druhé části o. z., tj. v ustanoveních § 775 a násl. Pojetí mateřství a jeho právní regulace principiálních změn nedoznalo. Dle § 775 o. z. se za matku dítěte i nadále považuje žena, která dítě porodila.[4] Pro založení právního mateřství je tedy relevantní toliko akt porodu. Biologický původ dítěte, tj. jakého genetického materiálu bylo použito, nemá na právní mateřství vliv. Matka, která dítě porodila, je proto matkou i v případě, že do ní byla vložena gameta jiné ženy.

O. z. neobsahuje žádnou podrobnější právní úpravu tolik diskutovaného náhradního (surogátního, popř. surogačního) mateřství. Je však nezbytné upozornit na jeho ustanovení § 804. V souladu s ním je vyloučeno osvojení mezi příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci, s výjimkou náhradního mateřství.[5] Veřejnost vyhodnocuje, že zakotvení této právní normy je posledním dokladem legality porodu dítěte náhradní matkou.[6] Nelze však zastírat, že jde o právní otázky hlouběji neřešené, jež by si větší pozornost bezpochyby zasloužily.[7] Právě v souvislosti s náhradním mateřstvím také reálně hrozí možnost zahájení řízení o určení nebo popření mateřství, které není v české praxi rozhodně běžnou záležitostí. Nelegální postupy, které se ale nezřídka při porodu dítěte náhradní matkou objevují, jako je např. porod dítěte na cizí doklad totožnosti (doklad biologické matky, respektive matky z objednatelského páru), nebo porod doma, kdy dítě následně jako své představuje objednatelský pár, vedou k tomu, že je do matriky zapsána jiná žena, než která dítě porodila. Pokud si proto následně náhradní matka vše rozmyslí a bude se chtít domáhat uznání svého mateřství, nezbývá jí, než se pokusit iniciovat soudní řízení o určení a popření mateřství, jež se přiměřeně dle § 426 z. ř. s. řídí ustanoveními o řízení paternitním.

O. z. však v daných otázkách mlčí, a přijmeme-li aplikaci právních norem o určování a popírání otcovství, pak musíme nezbytně dospět k závěru, že žena, která dítě porodila,[8] není oprávněna se domáhat popření mateřství ženy, která je prozatím vedena v knize narození jako matka dítěte.[9] Je proto vůbec obtížné vyslovit, zda bude v případě, kdy je v matrice již zapsána matka, možné zahájit řízení o popření mateřství jinak než návrhem této zapsané matky nebo zapsaného otce. V tuto chvíli se spíše jeví, že takový postup bude vyloučen. Reálně přichází proto v úvahu pouze návrh na určení mateřství, pokud nebylo dosud určeno. Soud bude v řízení zjišťovat, zda žena porodila. Genetický původ dítěte a případné znalecké dokazování v této oblasti by mělo přijít v úvahu až teprve tehdy, pokud bude mít soud za prokázané, že žena domáhající se určení mateřství, skutečně rodila. Z praktického hlediska pak bude řešení následující situace takovéto:

Paní V. a pan K. se dohodnou se slečnou I. o tom, že odnosí jejich dítě. Paní V. nemůže dítě donosit ze zdravotních důvodů. Slečna I. následně porodí doma zdravého chlapečka Z., který je geneticky dítětem V. a K., a odejde s tím, že je pro ni záležitost vyřešena. Za den si ale vše rozmyslí a přijde si k panu K. a paní V. pro dítě a pro jistotu zavolá na matriční úřad, aby paní V. v žádném případě nepovažovali za matku chlapečka Z., protože ona jej neporodila. Matriční úřad zmatený celou situací odmítne zapsat jakoukoli ženu s tím, že má být věc vyřešena návrhem. Obě ženy, jak V., tak I., se obrátí na soud s návrhem, aby je určil jako matku chlapce Z. Paní V. odůvodní svůj návrh genetickým původem dítěte, neboť dle znaleckého posudku, který si nechala zpracovat, je právě ona biologickou matkou dítěte. Slečna I. naproti tomu předloží lékařské zprávy prokazující, že porodila dítě odpovídajícího stáří jako je chlapec Z.

Soudu vzniká velmi problematická situace, protože v případě slečny I. má jen prokázáno, že porodila dítě, nikoli, že porodila konkrétně chlapce Z., protože z genetického hlediska není jeho příbuznou. Relevantní v této věci však bude především neschopnost V. prokázat, že rodila dítě. Genetický původ chlapce Z., tj. jeho příbuzenství s V., nemůže soud brát v úvahu, neboť základním předpokladem je porod a ten u paní V. není naplněn. S přihlédnutím k okolnostem tak bude dle právní regulace správným postupem, pokud soud určí jako matku chlapce Z. slečnu I. 

K určení otcovství postupem dle § 777 o. z. 

Stejně jako zák. o rodině vychází o. z. při určování otcovství ze systému zákonných domněnek, které na sebe navazují, tj. další domněnka v pořadí může přijít na řadu jen, pokud se nepoužije domněnka předcházející. Dle první domněnky otcovství se za otce dítěte primárně považuje manžel matky (§ 776),[10] nově se do zákonného textu dostává také reflexe prohlášení manžela matky za nezvěstného. Pokud byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, považuje se za otce dítěte jen, pokud se dítě narodilo do třístého dne po jeho prohlášení. Prohlášení za nezvěstného tak vede k možnosti vzniku nové, dříve pro právo ne zcela známé situace, kdy se dítě může narodit za trvání manželství (prohlášením za nezvěstného manželství nezaniká), ale manžel matky není jeho otcem. Otcovství k takovému dítěti tak může být určeno dle druhé nebo třetí domněnky, manželství matky není takovému postupu v tomto případě překážkou.

Ustanovení § 777 o. z. přináší obdobně, jako tomu činil § 58 zák. o rodině, zvláštní postup pro případ, kdy se narodí dítě do 300 dnů od rozvodu manželství a k otcovství se hlásí jiný muž, než bývalý manžel matky. Původní ustanovení § 58 zák. o rodině pro tuto situaci znalo zjednodušený postup pro popření otcovství, § 777 o. z. již jde o něco dále a jeho prostřednictvím má být otcovství nejen popřeno, ale také určeno.[11] Králíčková toto ustanovení označuje jako konverzi první domněnky určování otcovství ve prospěch domněnky druhé[12] a jedná se o jednu z novinek, které můžeme považovat za vysoce praktické. Směřuje na situace, které, nutno přiznat, v české společnosti nejsou ničím výjimečným. Žena, jejíž manželství se rozpadá, je těhotná s jiným mužem než se svým manželem. Z určitých důvodů, které mohou být nejrůznější, např. faktická nemožnost stihnout rozvod manželství do porodu dítěte nebo nemožnost uzavřít rychlé manželství s otcem dítěte, a to např. i proto, že on je ženatý, nemůže být zabráněno tomu, aby pro určení otcovství nastoupila první domněnka otcovství. Všechny tři zúčastněné osoby jsou však za jedno v tom, že takto si určení otcovství nepřejí. Oproti původnímu ustanovení § 58 zák. o rodině se tak o. z. pokouší o zabránění vzniku určitého vakua, kdy dle minulé právní úpravy bylo sice možné dosáhnout popření otcovství, skutečného otce dítěte ale pak již nic nenutilo k tomu, aby se o určení svého otcovství zajímal, souhlasně jej s matkou prohlásil apod. Nebylo proto vyloučeno, aby tento muž v řízení o popření otcovství nejprve prohlásil, že je otcem dítěte, následně pak ale již věc neřešil a matka musela podat žalobu na určení otcovství dle třetí domněnky.[13]

Namísto složitého popírání otcovství, a následného určování otcovství postupem dle druhé nebo třetí domněnky, je možné situaci vyřešit dle § 777 o. z. a procesně dle § 416 z. ř. s. Matka, její manžel a muž, který má za to, že je otcem dítěte, se musí dostavit na soud, který je obecným soudem dítěte (§ 417 z. ř. s.).[14] Dle hmotného práva a odpovídající procesní úpravy se řízení zahajuje návrhem, reálně však nejde o návrh nikterak složitý, který by vyžadoval rozsáhlejší uvedení skutkových okolností. Dle § 14 z. ř. s. je možné tento návrh také nadiktovat u místně příslušného soudu ústně do protokolu. V praxi proto úplně postačuje, pokud se všechny tři zúčastněné osoby dostaví k soudu a projeví zájem provést prohlášení dle § 416 z. ř. s. Návrh mohou nadiktovat až na místě, z povahy věci však samozřejmě nic nebrání ani postupu odlišnému, kdy je nejprve soudu zaslán návrh v písemné podobě, a soud pak učiní odpovídající procesní kroky k jejich ústnímu prohlášení.

V každém případě je ale třeba, aby obsahem návrhu bylo uvedení informací o již proběhlém nebo probíhajícím rozvodu manželství, případně řízení o neplatnost manželství. Řízení je sice možné oficiálně před tím, než nabude právní moci rozsudek o rozvodu manželství, zahájit, prohlášení v něm předvídaná však před tímto datem není možné přijmout.[15] Dle § 416 odst. 3 z. ř. s. je soud povinen v takovém případě řízení přerušit.[16]

Ratio legis ustanovení § 777 o. z. a procesní reflexe § 416 z. ř. s. bylo především zjednodušit řešení situace, kdy o otcovství dítěte fakticky není pochyb a mezi zúčastněnými ani není většího sporu. Manželu matky nastoupení první domněnky otcovství fakticky spíše komplikuje situaci, on i matka chtějí podávat případný návrh na popření otcovství, skutečný otec se k dítěti hlásí. Cílem právní regulace bylo proto v těchto případech nevést složité dokazování v řízení o popření otcovství, ale přinést jednodušší procesní postup, jak popření otcovství manžela a určení otcovství nového partnera matky dosáhnout. Svou podstatou proto právní úprava § 416 z. ř. s. vedle návrhu v řízení předpokládá toliko sepsání protokolu, do nějž soud pojme prohlášení manžela matky, že není otcem dítěte, jiného muže o tom, že je otcem dítěte a prohlášení matky, která se k oběma prohlášením připojí, a jeho následné zaslání matričnímu úřadu. Reálně však, bohužel, praxe u tohoto řízení prozatím v několika oblastech pokulhává.

Především nastaly komplikace na některých matričních úřadech, které otcovství bývalého manžela matky nastoupivše na základě první domněnky odmítají na základě protokolu vymazat a po vzoru staré právní úpravy se dožadují rozsudku o popření otcovství. Této praxi je však nezbytné oponovat. Ustanovení § 777 o. z. a § 416 z. ř. s. hovoří jasně. Nevyjasněným otazníkem může být zákon č. 301/2001 Sb., o matrikách, jménu a příjmení (dále jen „ZMat“), neboť dle § 5 odst. 1 písm. b) tohoto zákona matriční úřady zapisují údaje do matriky na základě rozhodnutí o určení rodičovství, změny v matriční knize se pak provádějí na základě veřejných listin nebo jiných listin, stanoví-li tak ZMat. Je zřejmé, že výslovné ustanovení určující povinnost reflektovat protokol dle § 416 z. ř. s. v ZMat nenalezneme. Skutečně je to však důvodem pro to, aby matriční úřady i nyní přes jasnou právní úpravu v o. z. a z. ř. s. odmítaly popření a určení otcovství zapsat? Správní právo a absence ustanovení totiž takto blokuje realizaci práva přiznaného jiným právním předpisem. Přitom k určení otcovství dochází protokolem. Není možné uvažovat také v intencích § 16 odst. 3 ZMat a postupovat obdobně? Byť je zřejmé, že nemusí jít o dítě narozené mimo manželství, ale ztroskotávání právní úpravy postupu dle § 416 z. ř. s. na negativním stanovisku matričních úřadů je v praxi jevem velmi nepříjemným, neboť v jeho důsledku jsou pak všechny cíle, jichž mělo být dosaženo, prakticky zmařeny. Nezbývá, než doufat, že buď dojde ke sjednocení praxe a uznání protokolu dle § 416 z. ř. s. jako odpovídající listiny, která může být podkladem pro zápis do knihy narození, nebo k odpovídající novelizaci ZMat.

Dále není v praxi vyjasněno, jak je to s okruhem účastníků v řízení dle § 416 z. ř. s. Nová procesní úprava, jak bylo výše naznačeno, je dána nespornou povahou řízení. In concreto je okruh účastníků dán definicí dle § 6 odst. 2 z. ř. s., tj. účastníky řízení ve věcech určení a popření rodičovství jsou navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje. Okruh účastníků pro řízení o určení a popření rodičovství pak vychází z ustanovení § 420 z. ř. s., a účastníky jsou žena, která dítě porodila, dítě, a muž, který o sobě tvrdí nebo o němž je tvrzeno, že je otcem dítěte (domnělý otec) nebo muž, jehož otcovství má být popřeno. Ustanovení o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů dle § 415[17] a § 416 z. ř. s. jsou systematicky předsunuta řízení o určení a popření rodičovství (ustanovení § 417 a násl. z. ř. s.). Je však skutečně možné se domnívat, že tímto předsunutím, tedy systematikou zákona, má být definice účastníků řízení vyloučena? Jak má být potom okruh účastníků řízení určen?

Původní právní úprava, která paternitní řízení vnímala jako klasické sporné soudnictví, pro které platí definice účastníků dle § 90 o. s. ř. (žalobce a žalovaný), v této oblasti nepůsobila problémy. Nesporné pojetí řízení však vede k závěru, že dítě je účastníkem řízení a jako takové pak musí být v řízení dle § 416 z. ř. s. zastoupeno kolizním opatrovníkem, neboť dítě má v době zahájení řízení jak matku, tak právního otce a případná možnost kolize je tím pádem zjevná. Usnesení o jmenování opatrovníka může navenek působit jako zbytečný procesní úkon v řízení, jehož postup měl být primárně rychlý a efektivní. Za aktuální právní regulace však soudy v případě, že tak činí, nelze jakkoli kritizovat.

Konečně k řízení dle § 416 z. ř. s. také není ujednocená praxe, pokud jde o vybírání soudního poplatku za jeho konání. Dle § 11 odst. 2 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZSOP“), je navrhovatel v řízení o určení rodičovství od soudního poplatku osvobozen. Osvobození platí pro navrhovatele s výjimkou řízení o popření rodičovství. Některé soudy proto v praxi vycházejí z názvu řízení dle § 416 z. ř. s., jenž obsahuje pouze „určení otcovství“ a soudní poplatek tedy s odkazem na § 11 odst. 2 písm. g) ZSOP nevybírají, jiné s odkazem na povahu řízení, která v sobě obsahuje i popření otcovství, s jeho vybráním nemají problém. Cílem zákonodárce zřejmě nebylo toto řízení dle § 416 z. ř. s. ponechat bez soudního poplatku. Za současného stavu je však nutné se spíše přiklonit k těm soudům, jež soudní poplatek nevybírají, neboť dle své povahy primárně nejde o řízení o popření otcovství; základním cílem řízení je skutečně spíše jeho určení. 

Novinky v popření otcovství (zrušení pravomocí nejvyššího státního zástupce) 

K nejdiskutovanějším novinkám patří také změny v popírání otcovství. Předně došlo k prodloužení popěrné lhůty u otce dítěte, který má nově možnost popřít otcovství v objektivní lhůtě šesti let od narození dítěte (§ 785 o. z.).[18]Subjektivní lhůta počíná běžet obdobně jako za staré právní úpravy okamžikem, kdy se otec dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, a trvá rovněž šest měsíců.[19] Po uplynutí popěrné lhůty bylo možné dosáhnout popření otcovství jen na základě žaloby nejvyššího státního zástupce dle § 62 zák. o rodině. Na podání žaloby nejvyšším státním zástupcem nebyl právní nárok a je třeba říci, že ten se k takovému postupu v praxi tento uchyloval jen ve velmi malém počtu případů. I když lze vyhodnotit, že postupem času se nejvyšší státní zastupitelství pokoušelo vymanit z vytvořeného klišé, že „návrh na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem se nepodá, pokud by dítě mělo zůstat bez platícího matrikového otce“.[20] Častá kritika jeho praxe[21] i tak vedla k přehodnocení pravomoci této organizační složky státu a v konečném důsledku k jejímu nezakotvení v normách o. z.

Po uplynutí popěrné lhůty je možné dosáhnout popření otcovství nově postupem jen dle § 792 nebo § 793 o. z. Dle § 792 o. z. je možné prominout zmeškání popěrné lhůty, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Návrh na popření proto může podat ten, kdo by k tomu byl jinak oprávněn v popěrné lhůtě (otec nebo matka),[22] tedy ne již třetí subjekt, jakým byl dříve nejvyšší státní zástupce. Svůj návrh však musí otec nebo matka odůvodnit také z hlediska okolností, proč popěrnou lhůtu mu či jí jinak zákonem stanovenou nevyužil(a).

Z uvedeného ustanovení se opět, obdobně, jako tomu je u postupu dle ustanovení § 777 o. z. a § 416 z. ř. s., vyvinuly v praxi otázky, které prozatím nezodpověděla. Určité indicie se však pokusím v tomto článku nastínit. Především nepovažuji za správný přístup soudů, které odmítají akceptovat aplikaci ustanovení § 792 o. z. u případů dětí narozených do 31. 12. 2013 s odůvodněním, že jejich statusové poměry jsou již stabilizovány, a tedy není možné ustanovení o. z. v intencích § 3028 odst. 2 o. z. vůbec aplikovat.[23] Tímto výkladem by totiž byl otec nebo matka, kteří chtějí otcovství popřít, značně znevýhodněni, neboť stará, k 1. 1. 2014 zrušená právní úprava jim poskytovala možnost obrátit se alespoň na nejvyššího státního zástupce. Přijmeme-li premisu, že § 792 o. z. nelze aplikovat, pokud se poměry dítěte stabilizovaly za staré právní úpravy, pak vyloučíme jakékoli řešení rodičovství dítěte, které není v souladu s biologickým původem dítěte. Takový postup považuji za zcela nesprávný, a rovněž nesmyslný, neboť nelze hovořit o tom, že vzniklo otci nebo matce „právo na popření otcovství“ za staré právní úpravy, a tudíž o. z. použít nelze. Pomineme-li další okolnosti, pak musíme minimálně připomenout, že na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem nebyl právní nárok. Proto otce, kteří se o popření otcovství pokoušejí nyní poté, co jejich podnět nejvyšší státní zástupce v minulosti několikrát nereflektoval, a kteří se snaží vyřešit právní poměry své i dítěte na základě prominutí zmeškání lhůty, nelze odbýt odůvodněním, že jejich návrh na prominutí jednoduše nemohou podat, neboť se dítě narodilo za účinnosti starých právních předpisů.

Z čistě procesního hlediska pak není zřejmé, zda postačí toliko podat návrh na popření otcovství a soud o prominutí zmeškání popěrné lhůty rozhodne ex officio, nebo zda je třeba, aby návrh na prominutí zmeškání lhůty byl výslovně v návrhu na popření formulován. Z důvodu procesní opatrnosti lze doporučit, aby byl návrh dvoufázový. Návrh však bude projednatelný i bez výslovného vyjádření žádosti navrhovatele o prominutí zmeškání popěrné lhůty.

Soudu vzniká nutnost o prominutí zmeškání popěrné lhůty rozhodnout vždy, pokud bude návrh na popření otcovství podán po jejím uplynutí. Nepochybně však musí navrhovatel uvést okolnosti, z nichž dovozuje zájem dítěte na popření a soulad popření s veřejným pořádkem, neboť pouze ty jsou důvodem pro popření otcovství, i když lhůty jinak k tomu určené již uplynuly. Plně se ztotožňuji s tím, aby soud, pokud navrhovatel takové údaje do svého návrhu neuvede, prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství bez jednání zamítl.[24] Nelze rovněž ale pochybovat o tom, že práva znalý advokát jako zmocněnec svého klienta bude návrh na popření otcovství koncipovat, v souladu s právní úpravou, skutečně jako návrh se dvěma petity, respektive s formulací obou nároků. Tj. nejprve v něm uvede důvody pro to, aby bylo zmeškání popěrné lhůty prominuto, a navrhne, aby soud takto výslovně rozhodl. Pak uvede okolnosti, z nichž vyplývá důvodnost popření otcovství a vysloví k němu odpovídající návrh. Soudu tak budou určeny jasné linie, v nichž se má pohybovat, a průběh řízení bude jasnější.

Konečně velmi problematickým je výklad samotné možnosti užití ustanovení § 792 o. z., tj. není zřejmé, co měl zákonodárce skutečně na mysli požadavkem souladu popření otcovství s veřejným pořádkem. Králíčková v komentáři uvádí, že jde o soulad matričního zápisu s biologickým otcovstvím.[25] V tomto lze sledovat určitou logičnost. Zda tento cíl zákonodárce skutečně sledoval, je však nejasné, neboť nesoulad matričního zápisu a biologického otcovství nejvyššího státního zástupce sám o sobě nikdy k podání žaloby na popření otcovství nevedl a nesoulad právního a biologického otcovství v mnoha případech nikomu nevadil. Odlišný výklad by ale mohl být výkladem absurdním, neboť individuální poměry konkrétního dítěte by těžko odůvodňovaly narušení veřejného pořádku České republiky jako celku. Finální odpověď nám ale v této souvislosti poskytne až ustálená judikatura, jejíž vytvoření si časovou prodlevu nepochybně vyžádá.

Vedle návrhu podaného po uplynutí popěrné lhůty je další novinkou možnost popřít otcovství, které bylo určeno druhou domněnkou (souhlasným prohlášením rodičů), ale takto určený otec nemůže být otcem dítěte, rozhodnutím vydaným v řízení, které bylo zahájeno bez návrhu (§ 793 o. z.). Podmínkami takového postupu jsou zřejmý zájem dítěte a naplnění ustanovení zaručujících základní lidská práva. Ustanovení směřovalo především na zabránění obcházení pravidel mezinárodních adopcí,[26] reálně se ale stává po 1. 1. 2014 jedinou možností pro putativního otce, který se chce domoci uznání svého otcovství k dítěti, k němuž souhlasně prohlásil otcovství s matkou jiný muž.[27] Okolnosti, za nichž se budou soudy uchylovat k tomuto postupu při řešení situace putativních otců, jsou prozatím nejasné. Lze předpokládat, že půjde spíše o postup výjimečný a jeho předpokladem bude podaný podnět. Obdobně jako u nejvyššího státního zástupce bude velmi žádoucí, aby k tomuto podnětu byl připojen vypracovaný znalecký posudek prokazující biologické otcovství toho, kdo se domáhá popření matrikového otce. Nebude-li jej pro toho, kdo podnět podává, reálné získat, musí se pokusit do svého podnětu řádně uvést okolnosti, z nichž jednoznačně vyplývá, že otcem dítěte nemůže být otec zapsaný na základě s matkou učiněného souhlasného prohlášení. Dovolím si však být, i s přihlédnutím k přístupu nejvyššího státního zastupitelství v minulosti, v očekávání úspěchu v tomto případě spíše skeptická.  

Závěrem 

O. z. v oblasti určování a popírání rodičovství přinesl některé změny, které mohou být v komplexním pohledu vnímány pozitivně, v konkrétních souvislostech naopak prozatím možná spíše vyvolávají otázky, jejichž zodpovězení praxe prozatím postrádá. Samotná právní úprava k dosažení změny zejména v postavení putativních otců prozatím příliš nepostačuje. Bude-li ale soudní praxí správně vykládána, zejména opuštěním některých, nejvyšším státním zastupitelstvím dříve zavedených mýtů, může se situace jistě posunout k lepšímu. V případě aplikace § 793 o. z. by zvláštní pozornost vedle pokusů o obcházení regulace mezinárodních adopcí měla být věnována především případům, kdy matka záměrně, s cílem vyblokovat biologického otce dítěte ze hry, souhlasně prohlásí otcovství k dítěti s úplně jiným mužem. Uvedení těchto okolností by neměly soudy brát na lehkou váhu. Měly by přihlédnout k tomu, že jiný postup skutečný biologický otec k dosažení svých práv nemá a vyslat matkám takto postupujícím jasný signál o netoleranci jejich kroků.

 

Autorka je advokátní koncipientkou v Boskovicích a odbornou asistentkou na katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci. 



[1] K tomu viz např. i http://obcanskyzakonik.justice.cz/rodinne-pravo/koncepcni-zmeny/ [cit. dne 10. 10. 2014]. 

[2] S výhradou některých velmi specifických řízení, respektive s výhradou jeho části V. (řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem), jež může mít někdy také nespornou povahu, a to v návaznosti na povahu původního řízení, ze kterého rozhodnutí orgánu veřejné správy vzešlo. Nelze také opomenout, že v rámci o. s. ř. je i úprava výkonu rozhodnutí, které je ovládáno zvláštními zásadami a jehož některé části mohou mít také nespornou povahu. Viz k tomu blíže Števček, M. In Svoboda, K., Šínová, R., Hamuľáková, K. a kol.: Civilní proces. Obecná část a sporné řízení, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1-9. 

[3]   Povaha tohoto právního předpisu je přitom sporná. Původně mělo jít o zákon s označením nesporný řád soudní (viz k tomu např. www.komora.cz/download.aspx?dontparse=true&FileID=7498 [cit. dne 10. 10. 2014]). Následně pak byla zvolena cesta odklonu všech řízení s procesními zvláštnostmi od tzv. klasického sporného soudnictví s tím, že nepůjde o zákon čistě pokrývající nesporná řízení, ale všechna řízení, která nejsou ovládána charakteristickými prvky sporného soudnictví, jako jsou čistě kontradiktorní postavení stran, projednací zásada, koncentrace řízení a formální pojetí účastenství. K novým procesním předpisům s účinností od 1. 1. 2014 viz rovněž Juráš, M.: Působnost civilněprocesních předpisů a příslušnost soudů po 1. 1. 2014, Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 88-94. 

[4] Jen pro úplnost je třeba dodat, že zákon č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zák. o rodině“) užíval vedle pojmu porod také pojem slehnutí, kdy nešlo o pojmy totožné. O. z. již pojem slehnutí neužívá. 

[5] Osvojení dítěte je de facto jedinou skutečně legální cestou, jak se může biologická matka následně právně stát matkou svého dítěte. U otce tomu tak být nemusí, nejsou vyloučeny postupy, kdy náhradní matka je neprovdána a otcovství k dítěti se určuje souhlasným prohlášením rodičů. K tomu blíže viz Zemandlová, A.: Perspektiva surogátního mateřství u nás: inspirace z anglického práva. In Šínová, R., Šmíd, O., Juráš. M. a kol.: Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého, Leges, Praha 2013, str. 136. 

[6] Viz např. http://relax.lidovky.cz/ja-nahradni-matka-0e2-/zdravi.aspx?c=A140721_204119_ln-zdravi_jzl [cit. dne 10. 10. 2014]. 

[7] K problematice surogátního mateřství viz následující pasáže v publikaci Šínová, R., Šmíd, O., Juráš. M. a kol.: Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého, Leges, Praha 2013, 304 stran. Konkrétně srov.:

- Zemandlová, A.: Aktuální otázky určování rodičovství – právní vs. biologické aspekty, str. 101-107, a Perspektiva surogátního mateřství u nás: inspirace z anglického práva, str. 135-140.

- Marek, T.: K některým otázkám surogátního mateřství, str. 108-118.

- Smolíková, K.: Úprava náhradního mateřství v návaznosti na § 804 nového občanského zákoníku, str. 119-126.

Dále srov. Zemandlová, A.: Současnost a budoucnost právní úpravy surogátního mateřství u nás, https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2012/files/rodicovstvi/ZemandlovaAnna.pdf [cit. dne 10. 10. 2014]. 

[8] Zřejmě není zcela na místě ji označovat jako putativní matku, neboť u této ženy si lze jen těžko představit, že nemá povědomí o tom, respektive „pouze předpokládá“, že dítě porodila. Teoreticky si lze takovou situaci představit např. v případě, kdy dojde k výměně dítěte v porodnici, a matka si není jistá, zda dítě, u něhož se domáhá určení mateřství, je skutečně tím dítětem, které porodila. Pak by asi bylo možné i hovořit o „putativní matce“. 

[9] Neboť takové oprávnění nemá, jak bude dále objasněno, ani tzv. putativní otec.

[10] Dle tohoto ustanovení „Narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného, má se za to, že otcem je manžel matky. Narodí-li se dítě ženě znovu provdané, má se za to, že otcem je manžel pozdější, i když se dítě narodilo před uplynutím třístého dne poté, co předchozí manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné.“ 

[11] V souladu s tímto ustanovením „Narodí-li se dítě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství a třístým dnem po rozvodu manželství, a manžel, popřípadě bývalý manžel matky prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k oběma prohlášením. Prohlášení manžela matky dítěte, popřípadě jejího bývalého manžela, muže, který tvrdí, že je otcem dítěte, a matky dítěte se činí v řízení před soudem, zahájeném na návrh některého z nich; návrh lze podat nejpozději do uplynutí jednoho roku od narození dítěte. K určení otcovství k dítěti podle odstavců 1 a 2 nemůže dojít dříve, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství. Jde-li o řízení o neplatnost manželství, použijí se odstavce 1 až 3 obdobně.“ 

[12]   Viz Králíčková, Z. In Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, str. 531-535

[13]   Prohlášení, které muž učinil v řízení o popření otcovství v intencích § 58 zák. o rodině, je pak možné využít v řízení o určení otcovství jako důkazní prostředek – protokol z řízení o popření otcovství. Viz k tomu také Spáčil, J.: Určení a popření otcovství po novele zákona o rodině. ASPI, LIT22336CZ. 

[14] Pro určení obecného soudu nezletilého dítěte je třeba aplikovat výkladové pravidlo v § 4 odst. 2 z. ř. s., v souladu s nímž je obecným soudem dítěte soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště. 

[15]   Proto, pokud probíhá řízení o rozvod manželství, a soudu, jenž je příslušný o rozvodu rozhodnout, je avizováno, že manžel matky není otcem dítěte a účastníci mají v úmyslu vyřešit otcovství postupem dle § 777 o. z., je vhodnější pro soud řízení o rozvod manželství provést, nečekat na narození dítěte, neboť pak není možné postupovat jinak než tzv. klasickým popřením otcovství dle § 417 a násl. z. ř. s. nebo formálním rozhodnutím o úpravě poměrů pro dobu po rozvodu a následným řešením otcovství až po právní moci rozsudku o rozvodu. 

[16] V praxi se také objevila otázka, zda je možné postupovat dle § 415 z. ř. s. a hmotněprávního § 777 o. z. u dítěte ještě nenarozeného. Domnívám se, že to možné není. Předně souhlasné prohlášení jako postup určení otcovství k dítěti ještě nenarozenému je výslovně přípustné v ustanovení § 779 o. z., jehož aplikovatelnost je na místě až tehdy, pokud není možné postupovat dle § 776, § 777 nebo § 778 o. z. V těchto ustanoveních o možnosti určit otcovství k dítěti ještě nenarozenému nic není, naopak všechna tato ustanovení výslovně ve svém textu vychází z hypotézy „narodí-li se dítě (…)“. Narození dítěte je tak základním předpokladem jejich použití.

[17]   Klasické určení otcovství souhlasným prohlášením dle druhé domněnky otcovství, procesně dříve upravené v § 73 o. s. ř. (ve znění do harmonizační novelizace č. 293/2013 Sb.). 

[18] Právní úprava v zák. o rodině v návaznosti na zásah nálezem ÚS ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, kterým bylo zrušeno ustanovení § 57 odst. 1 tohoto právního předpisu, upravující toliko subjektivní šestiměsíční lhůtu pro popření otcovství, vycházela z objektivní lhůty v délce tří let od narození dítěte. Ustanovení § 57 odst. 1 bylo takto upraveno novelizací provedenou zákonem č. 84/2012 Sb., s účinností od 20. 3. 2012. 

[19] V této souvislosti nelze nevzpomenout problém s intepretací přechodných ustanovení k o. z. Na běh lhůt se vztahuje ustanovení § 3036 a v souladu s ním se lhůty a doby, které započaly běžet před nabytím účinnosti o. z., posuzují podle dosavadních právních předpisů. Z čistě jazykového výkladu bychom tedy mohli dospět k závěru, že lhůty pro popření otcovství u dětí narozených před 1. 1. 2014 skončí dle zák. o rodině, a už ve vztahu k nim tudíž není možné popřít otcovství po dosažení třetího roku věku. Objevily se však i názory opačné, ke kterým se rovněž přikláním, a to i přesto, že tyto názory jdou výslovně proti výše uvedenému jazykovému výkladu § 3036 o. z. Dle tohoto názoru se objektivní lhůta pro popření otcovství, která neuplynula před nabytím účinnosti o. z., prodlužuje do šesti let věku dítěte. Důvodem pro tento výklad je jednoznačné zachování rovnosti a zabránění diskriminace z důvodu nabytí účinnosti nového zákona. Je skutečně odůvodnitelné, aby dítě narozené 31. 12. 2013 23:59 bylo v jiném postavení, než dítě narozené 1. 1. 2014 v 0:01? V tomto pohledu asi skutečně nikoli a lze přisvědčit názorům, jež byly prezentovány na školení Justiční akademie na přechodná ustanovení. K tomu blíže viz Pražák, P.: K výkladu přechodných ustanovení nového občanského zákoníku, Právní rozhledy, 2014, č. 18, str. 633 a násl. 

[20]   Viz Ondruš, R.: Oprávnění státního zastupitelství na úseku ochrany dětí a mládeže. ASPI, LIT20292CZ. 

[21] Obsažená ostatně i v již výše zmiňovaném nálezu ÚS ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09. 

[22] Tzv. putativní otec, tedy muž, jenž se domnívá, že je otcem dítěte, toto právo nemá. 

[23] Dle tohoto přechodného ustanovení „[n]ení-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.“ 

[24] Takový postup umožňuje § 425 z. ř. s. 

[25]   Králíčková, Z. In Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, str. 591 a násl. 

[26] Ve snaze obejít právní regulace osvojení do ciziny se objevuje praxe, kdy ten, kdo by jinak měl být osvojitel, přijíždí z ciziny do České republiky, souhlasně zde s matkou prohlásí otcovství, stává se právním otcem dítěte a odjíždí s dítětem do ciziny jako se svým potomkem. Následně pak v cizině dítě doosvojí jeho partner. Minimálně jsou takto obcházena ustanovení o preadopční péči, ze hry je také pravomoc Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Tímto postupem dochází k vědomému prohlášení otcovství k dítěti, o němž je prohlašujícím známo, že není dítětem toho, kdo otcovství k němu prohlášením uznává. K tomuto blíže viz Sedlák, P.: Druhá domněnka otcovství ve vztahu k osvojení. In Šínová, R., Šmíd, O., Juráš. M. a kol.: Aktuální problémy rodinněprávní regulace: rodičovství, výchova a výživa nezletilého, Leges, Praha 2013, str. 141-146. 

[27] V případě první domněnky putativnímu otci, jak již bylo výše naznačeno, zákon nedává žádný prostor, maximálně se může pokusit přesvědčit otce právního, manžela matky, aby své otcovství popřel, nebo apelovat s tímtéž požadavkem na matku.