oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím - Konec superobjektivní lhůty

autor: JUDr. Václav Vlk
publikováno: 07.09.2018

Možnost uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem byla do našeho právního řádu zavedena zákonem č. 58/1969 Sb. Stejně jako jeho mladší bratříček, tedy současný zákon č. 82/1998 Sb. někdy působí spíše jako ochrana státu než poškozených. Příkladem může být konstrukce promlčecí lhůty v zákoně č. 58/1969 Sb.

Ustanovení § 22 odst. 2 tohoto předpisu vymezovalo objektivní promlčecí dobu v trvání deseti let, jejím počátkem však nebyl vznik škody, ale právní moc rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena. Tato zdánlivě formální odlišnost má ve skutečnosti dalekosáhlé důsledky. Takto konstruovaná objektivní lhůta se stala nezávislou na ukončení škodního děje a samotném vzniku škody, váže se pouze na okamžik právní moci nezákonného rozhodnutí, tedy příčinu vzniku škody, a počíná běžet tímto okamžikem bez ohledu na skutečnost, kdy, komu, v jaké výši a také zda vůbec škoda vznikla. Je-li lhůta odvozená od okamžiku vzniku škody lhůtou objektivní, bylo by možné takto vymezenou lhůtu, která je nezávislá na samotném škodním ději, označit kupříkladu jako superobjektivní. 

Z čistě praktického hlediska má takto stanovený počátek běhu promlčecí lhůty za důsledek možnost vzniku škody nebo možnost jejího uplatnění u soudu odvozované od zrušení tohoto nezákonného rozhodnutí až po uplynutí této lhůty deseti let od právní moci rozhodnutí, kterým byla škoda způsobena. Jak potom k takovému nároku přistupovat? Lze s ohledem na doslovné znění citovaného ustanovení konstatovat jeho promlčení, i když poškozený neměl možnost takový nárok uplatnit před jejím uplynutím, nebo dát přednost systematickému výkladu vycházejícímu z korespondující obecné úpravy za škodu a promlčecích lhůt a s ohledem na zásadu, že promlčecí doba počíná běžet okamžikem, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé a vyloučit tak promlčení v případech, kdy před uplynutím desetileté promlčecí lhůty nebylo možné právo uplatnit vůbec? 

Důvodová zpráva k zákonu č. 58/1969 Sb. zachycuje zdůvodnění délky objektivní promlčecí lhůty, kterou zákonodárce vymezil shodně jako u škody způsobené úmyslně, není z ní však zřejmý důvod pro volbu odchylného začátku běhu této lhůty ve srovnání s obecnou náhradou promlčení nároku z odpovědnosti za škodu v tehdejším občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že zákonodárce k volbě okamžiku právní moci jako počátku běhu promlčecí lhůty motivoval ryze praktický důvod, tedy jednoznačnost určení počátku běhu lhůty bez nutnosti dokazování a její snadné zjištění a prokazatelnost ze spisu či doložky právní moci přímo na rozhodnutí. Úvahami o vztahu takto vymezené promlčecí lhůty a škodního děje ani odlišnými dopady ve srovnání s objektivní lhůtou v obecné právní úpravě odpovědnosti za škodu se zákonodárce naopak v důvodové zprávě nezabýval, a neřešil také ani v teoretické rovině možnost řešení situace, kdy tato atypická objektivní promlčecí lhůta uplyne dříve, než vznikne vlastní škoda a z ní vyplývající nárok, který by vůbec bylo možné uplatnit u soudu. Zákonodárce ostatně možnost vzniku takové situace nepokládal za reálnou a lhůta deseti let od vydání rozhodnutí se mu jevila jako postačující pro všechny možné eventuality. Správnost tohoto předpokladu také potvrdila praxe. 

V publikované judikatuře ani literatuře se takový případ za období před rokem 1989 nepodařilo nalézt. Vzniku takového zpoždění mezi nezákonným rozhodnutím a škodou ostatně bránila řada faktorů daných tehdejší společenskou situací. Průběh řízení před soudy a správními orgány byl ve srovnání s dnešní dobou spíše rychlejší, což bylo způsobeno mimořádnou stabilitou právního řádu, omezeným rozsahem projednávaných otázek, neexistencí soukromého podnikání a značného omezení okruhu věcí, které bylo možno vlastnit, omezenými možnostmi přezkumu správních rozhodnutí a také ohledy na tehdejší politickou situaci, kdy samotné uplatnění nároku na náhradu škody vyžadovalo nemalou odvahu a aplikace zákona č. 58/1969 Sb. jako trpěného reliktu tzv. Pražského jara rozhodně nebyla součástí běžné právní agendy. 

Popsanou konstrukci promlčecí lhůty pak zákonodárce bez dalšího převzal jako osvědčenou i do stávající právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, tedy ust. §36 zákona č. 82/1998 Sb., který je po několika novelizacích účinný až do dnešní doby.  Dle názoru autorů je příznačné, že zákon byl přijat v době, kdy neuplynulo deset let od zásadních společenských změn po roce 1989 a pouze několik let od doby, kdy se tyto důsledky projevily naplno, a bylo jen otázkou času, kdy se výrazné prodlení mezi právní mocí odpovědnostního titulu a vznikem škody vyskytne v praxi a takový případ bude posuzován Nejvyšším či Ústavním soudem.    

Nejvyšší soud nejdříve zaujal k otázce počátku běhu objektivní promlčecí doby u tohoto nároku striktní stanovisko spočívající v bezvýjimečném ztotožnění počátku běhu objektivní promlčecí lhůty s okamžikem, kdy bylo poškozenému doručeno (oznámeno) rozhodnutí, které bylo později shledáno nezákonným a způsobilo vznik škody.[1]  

I Nejvyšší soud si nicméně uvědomoval důsledky skutečnosti, že takové řešení má na poškozené velmi tvrdé dopady, neboť připouští, aby objektivní promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu škody počala běžet, nebo dokonce celá uplynula, dříve, než škoda vůbec vznikla. Tyto nežádoucí dopady odvracel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013, a to s použitím korektivu dobrých mravů. Nezpochybnil tedy okamžik doručení nezákonného rozhodnutí jako počátek běhu objektivní promlčecí lhůty, ale dospěl k závěru, že námitka promlčení vznesená za situace, kdy ke konstatování nezákonnosti rozhodnutí, které je škodním titulem, došlo až po uplynutí lhůty deseti let od jeho vydání, je námitkou v rozporu s dobrými mravy. Použití korektivu dobrých mravů je nicméně výjimečným řešením výjimečné situace a závisí z velké části na subjektivním posouzení souladu či rozporu takové námitky s dobrými mravy. Otázka, zda takové řešení ad hoc bude vhodné a dostačující i v případě, pokud by se z výjimky stalo pravidlo a podobné případy praxe přinesla častěji, však zůstala nezodpovězena až do vydání rozhodnutí, kterým se zabývá tento článek. 

Skutkový stav předcházející vzniku škody

Dne 18. 11. 1992 byla zapsána do obchodního rejstříku společnost D. Tuto obchodní firmu společnost dlouhodobě užívala při provozování podnikatelské činnosti a v oboru své činnosti si vybudovala pozici poměrně známého výrobce a dodavatele. Dne 6. 11. 2008 byla k Městskému soudu v Praze podána žaloba na ochranu proti neoprávněnému užívání obchodní firmy. Žalobkyní byla společnost podnikající pod shodnou obchodní firmou D., která však byla zapsána do obchodního rejstříku již dne 17. 4. 1992. Pro doplnění je třeba uvést, že obě společnosti měly sídlo v obvodu dvou vzdálených rejstříkových soudů (Městský soud v Praze a Krajský soud v Ostravě) a z hlediska svých výrobních programů si prakticky nekonkurovaly. To bylo důvodem vzniku daného stavu i skutečnosti, že byl tento stav zjištěn a řešen dříve zapsanou společností až s takto velkým odstupem. 

Městský soud v Praze následně později zapsané společnosti D. nařídil rozsudkem ze dne 24. 9. 2010, že musí svou obchodní firmu změnit. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2011. Dovolání a ústavní stížnost byly odmítnuty. Žalovaná společnost ve stanovené lhůtě změnu obchodní firmy provedla a nadále podnikala pod obchodní firmou D E, s.r.o. 

Procesní vývoj

Nově přejmenovaná společnost, dnes D E, domáhala po České republice spočívající ve vynaložených nákladech na zapsání změny obchodní firmy do obchodního rejstříku, na změnu propagačních a obalových materiálů a na soudní poplatky, právní zastoupení a náhradu nákladů protistrany v řízení o ochraně před neoprávněným užíváním obchodní firmy. 

V řízení byla Česká republika neúspěšná, a to co do základu věci. Věc však skončila u Nejvyššího soudu, neboť usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná strana v celém rozsahu dovoláním, ve kterém namítala, že odvolací soud nesprávně určil zákon, kterým se má posuzovaný nárok řídit a s ohledem na skutečnost, že za nezákonné rozhodnutí považoval usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 1992, věc by tak měla být posuzována dle právní úpravy účinné v době vydání rozhodnutí, které je odpovědnostním titulem. Žalovaná dále namítala nesprávné právní posouzení otázky promlčení, kdy odvolací soud dle jejího názoru zcela pominul marné uplynutí objektivní desetileté promlčecí lhůty, běžící ode dne 19. 11. 1992, a jeho úvahy jsou v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1482/2012. 

Nejvyšší soud podané dovolání zamítl usnesením č.j. 31 Cdo 4835/2014-145 ze dne 12. 4. 2017 a vyslovil právní názory, kterými byl zřejmě rozpor zmíněný v úvodu článku definitivně vyřešen. 

Nejvyšší soud se nejdříve vyjádřil k otázce, která právní úprava se na posuzovaný případ použije. Zcela logicky konstatoval, že tato otázka nezakládá přípustnost dovolání a na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb. a zákona č. 58/1969 Sb. řeší posuzovanou otázku promlčení nároku na náhradu škody prakticky totožně a právní závěry učiněné podle obou právních úprav by proto byly shodné. Nejvyšší soud se však uvedenou otázkou přesto musel zabývat, aby mohl na věc aplikovat formálně správný právní předpis. V tomto směru dospěl k závěru, že právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu je nesprávné. U škody způsobené rozhodnutím je podle § 36 zákona 82/1998 Sb. rozhodným okamžikem pro určení aplikovatelného právního předpisu vydání nezákonného rozhodnutí, v posuzovaném případě tedy den 18. 11. 1992, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zápisu do obchodního rejstříku, od kterého žalobkyně odvozuje vznik škody[2]. Odpovědnost státu za škodu je tedy nutno v této věci posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť rozhodnutí, které mělo způsobit vznik škody, bylo vydáno přede dnem 15. 5. 1998. Je přitom nerozhodné, kdy byla rozhodnutím způsobena škoda, případně kdy byla zjištěna jeho nezákonnost a naplněny tak podmínky odpovědnosti státu za škodu, neboť s danými okolnostmi zákon č. 82/1998 Sb. svoji použitelnost nespojuje. 

Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázku počátku běhu objektivní promlčecí lhůty ve vztahu k okamžiku vzniku škody, dovolacím soudem již řešenou, je na místě posoudit jinak, než jak byla posouzena v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, citované v úvodní části tohoto textu. S ohledem na tento právní závěr předložil tříčlenný senát Nejvyššího soudu věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů.  

Při posouzení věci pak Nejvyšší soud vycházel z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo poškozeného na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu i orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. S ohledem na skutečnost, že za popsané situace by doslovný a bezvýjimečný výklad úpravy objektivní promlčecí doby uplatnění daného práva vylučoval, pak hledal výklad, který by byl konformní i z hlediska ústavního práva. To si vyžádalo i teoretické úvahy týkající se samotného institutu promlčení. Nejvyšší soud tak zdůraznil, že promlčení je právní následek vyvolaný marným uplynutím lhůty, během níž bylo možné subjektivní právo věřitele vymáhat před orgány ochrany práva (zejména před soudem) a která uplynula, aniž by se toto právo realizovalo. Samotným promlčením ale právo nezaniká a věřitel může i po uplynutí promlčecí lhůty žádat plnění od dlužníka; pokud dlužník plní dobrovolně, nevznikne věřiteli bezdůvodné obohacení, jelikož právní důvod k plnění nezanikl. K těmto dvěma předpokladům (marné uplynutí času a omisivní jednání věřitele, který své právo neuplatnil), pak může, ale také nemusí přistoupit třetí skutečnost, tedy vznesení námitky promlčení. Teprve tímto právním jednáním dlužníka dochází k zániku nároku subjektivního práva věřitele a toto subjektivní právo již není vymahatelné donucovací mocí státu. [3]  

Za podklad pro ústavně konformní výklad ust. § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., (respektive § 32 zákona č. 82/1998 Sb.) pak Nejvyšší soud vzal svou již ustálenou judikaturu vztahující se k obecné úpravě promlčení nároku na náhradu škody účinné v rozhodné době, tedy k ust. § 106 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

Z úpravy institutu promlčení v civilním právu je zřejmé, že se promlčuje právo. Pokud právo neexistuje, nemá se co promlčovat – nebo naopak, aby se právo mohlo promlčovat, musí existovat. Není proto možné, aby promlčecí lhůta počala plynout v době, kdy právo (dosud) neexistuje. Z toho důvodu konstatoval Nejvyšší soud, že čistě jazykový výklad § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. by vedl k závěru, který je v rozporu se smyslem a úpravou institutu promlčení, jak jej chápal § 106 odst. 2 občanského zákoníku a jak jej chápe i nový občanský zákoník (o. z.) – že se právo na náhradu škody nemůže promlčovat v době, kdy dosud nevznikla škoda a tedy ani právo na její náhradu. Ústavní soud ustáleně uvádí, že „neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu“ a že „soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“.[4] 

Judikatuře Ústavního soudu odpovídá i pravidlo, podle nějž lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Toto pravidlo bylo výslovně kodifikováno až s účinností od 1. 1. 2014 v § 2 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., o. z., Nejvyšší soud nicméně konstatoval, že z obecných principů, na nichž právní řád stojí, bylo obdobné pravidlo dovoditelné i před tímto datem. S ohledem na tyto úvahy tedy Nejvyšší soud přistoupil k nalézání práva contra verba sed secundum rationem legis (proti slovům, avšak v souladu se smyslem a účelem zákona). Otázku, jakým způsobem lze úpravu této specifické objektivní promlčecí doby aplikovat tak, aby to co nejvíce odpovídalo účelu, kterého má být tímto ustanovením dosaženo, pak Nejvyšší soud řešil na základě své předchozí judikatury týkající se běhu objektivní promlčecí lhůty stanovené v § 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., tedy v obecné právní úpravě, kterou se zvláštní právní úprava tohoto nároku inspirovala. Z hlediska obecné právní úpravy není sporu, že škodní událost zahrnuje nejen protiprávní úkon i zákonem zvlášť kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samé.[5] V režimu obecné právní úpravy nároku na náhradu škody také není pochyb o nepřijatelnosti výkladu, který by měl za následek počátek běhu objektivní promlčecí doby nebo dokonce její uplynutí před vlastním vznikem škody, a to i v případě, pokud existuje významná časová prodleva mezi příčinou vzniku škody a jejím skutečným vznikem.[6] Judikatorní výklad ustanovení § 106 odst. 2 o. z. účinného do konce roku 2013 pak přejala i nová právní úprava v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 (§ 636 zákona č. 89/2012 Sb. a i dle stanoviska zákonodárce by právní úprava, která by umožňovala promlčet právo na náhradu škody dříve, než škoda vznikne, odporovala ústavně garantovanému právu na soudní ochranu. [7] 

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se proto odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe a dospěl k závěru, že „doručení (oznámení) nezákonného rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda v uvedeném ustanovení zahrnuje i vznik škody samé, nebojen tak se právo na náhradu škody nepromlčí v důsledku uplynutí objektivní promlčecí lhůty dříve, než škoda vůbec vznikne. Okolnost rozhodná pro počátek objektivní promlčecí lhůty však bude v nynějším pojetí zahrnovat nejen doručení (oznámení) nezákonného rozhodnutí, ale i vznik škody samé.“ 

V popsaném případě tedy počátek objektivní promlčecí lhůty spadá do okamžiku, kdy žalobkyni vznikla škoda. K tomu došlo, když žalobkyně vynaložila finanční prostředky, jejichž náhradu nyní požaduje. 

Takový výklad dle názoru Nejvyššího soudu naplňuje účel, kterému objektivní promlčecí lhůty slouží, tedy bránit existenci dlouhotrvajících právních povinností vymahatelných soudně bez možnosti obrany námitkou promlčení, byť v některých případech povede ke snížení právní jistoty (potenciálního) dlužníka, to jest státu. Lze-li však legitimně požadovat, aby obdobný přístup strpěly subjekty soukromoprávních vztahů posuzovaných podle občanského zákoníku z roku 1964, pak tím spíše lze totéž požadovat po státu, který se sám přijetím Listiny a rozhodných zákonů zavázal, že bude újmu vznikající v důsledku nezákonných rozhodnutí nahrazovat. 

Závěr

Uvedené rozhodnutí je významné nejen pro posuzovaný případ, ale nepochybně i pro řadu dalších poškozených, z nichž mnozí dosud váhali, zda mají svůj nárok vzniklý za podobných okolností vůbec uplatňovat a spoléhat se na to, že námitka promlčení nebude vznesena nebo bude posléze posouzena jako rozporná v souladu s dobrými mravy. Přístup Nejvyššího soudu i jeho snaha o systémové řešení si nepochybně zasluhují ocenění. 

Specifická objektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci nicméně byla v důsledku popsaného výkladu prolomena nejen v popsaném případě či případech srovnatelných, ale prakticky u všech nároků na náhradu škody, neboť určitý (byť nikoliv takto extrémní) odstup mezi okamžikem doručení nezákonného rozhodnutí a vznikem škody, je pravidlem. Ke vzniku hmotné újmy zpravidla nedochází v den doručení nezákonného rozhodnutí a mezi doručením tohoto rozhodnutí a jeho zrušením pro nezákonnost, které je podmínkou pro vznik škody jako uplatnitelného nároku, často uplyne i několik let. Právní názor, který zaujal Nejvyšší soud, tak chrání smysl právní úpravy promlčení, zároveň však zpochybňuje smysl existence odlišné úpravy počátku běhu objektivní promlčecí lhůty ve srovnání s obecnou úpravou soukromého práva, neboť pro tuto odlišnost není relevantní důvod a zvláštní úpravu již nadále nelze aplikovat v doslovném znění. Ani ustálený judikatorní výklad však pro běžného adresáta práva není natolik dostupný či srozumitelný, aby vyloučil možnost omylu či zkrácení jeho práv v důsledku spoléhání se na doslovné znění právní úpravy. De lege ferenda by tedy bylo vhodné tento problém vyřešit trvale, tedy novelizací ust. § 32 zákona č. 82/1998 Sb. a stanovením počátku běhu objektivní promlčecí lhůty v závislosti na vzniku škody.   

 

Autor působí jako advokát v AK Moreno Vlk & Asociados. 



[1] viz rozsudek ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3266/2008, jako obiter dictum i v usnesení ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1482/2012 

[2] srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010 

[3] srov. LAZÍKOVÁ, Jarmila, ŠTEVEK, Marek in LAVICKÝ Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná ást (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014. s. 2167. Obdobně srov. ŠVESTKA Jiří, SPÁČIL Jiří a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009. s. 583 – 584

[4] srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 13/1997

[5] srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod č. 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

[6] srov. rozhodnutí sp. zn. 1 Cz 20/90, citované výše, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012

[7] viz důvodová zpráva k ust. § 636 zákona č. 89/2012 Sb.