oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K náhradě škody, která vznikla v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení

autor: JUDr. Renata Rázková, Ph.D.
publikováno: 16.10.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2767/16.

Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když při aplikaci zákona o odpovědnosti státu dostatečně nezohlednil podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci bylo především rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatel spáchal trestný čin, kvůli čemuž okresní soud postoupil věc do přestupkového řízení. V důsledku tohoto postupu je nutno hledět na usnesení o zahájení trestního stíhání a na něj navazující trestní řízení jako na nezákonné. Za období od zahájení trestního stíhání do postoupení věci by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody, která mu v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení vznikla. Pozdější shledání viny ze spáchání přestupku nemá na právě uvedený závěr žádný vliv. Přestupkové řízení představuje z pohledu ústavního práva samostatnou fázi řízení, ve které již nebylo možné odčinit následky „zbytečně“ vedeného trestního řízení. Jak bylo v řízení nesporně prokázáno, stěžovateli uplatňovaný nárok na náhradu škody v podobě náhrady nákladů obhajoby vznikl. 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku krajského soudu, neboť byl toho názoru, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 

Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatel čelil trestnímu stíhání pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) ve stádiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku a přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Policie ČR. Státní zástupkyně okresního státního zastupitelství následně podala dne 6. 3. 2014 na stěžovatele obžalobu pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud však svým usnesením rozhodl o postoupení věci k projednání a rozhodnutí magistrátu města podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), neboť skutek pro který byl stěžovatel stíhán, není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. V následujícím přestupkovém řízení byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena pokuta 500 Kč, kterou uhradil. 

Stěžovatel se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“), obrátil na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o náhradu škody, která mu vznikla v důsledku neoprávněně vedeného trestního řízení. Konkrétně požadoval částku 41 135 Kč, která představovala náhradu nákladů obhajoby. Ministerstvo spravedlnosti však jeho žádosti nevyhovělo. Podle jeho názoru usnesení okresního soudu o postoupení věci k projednání v rámci přestupkového řízení znamená kontinuitu stíhání stěžovatele pro jeho protiprávní jednání. Smyslem a účelem zákona o odpovědnosti státu je totiž odškodnit toho, kdo se nedopustil žádného protiprávního jednání. Vznik nároku na náhradu škody je tak závislý na výsledku přestupkového řízení. Stěžovatel se svým jednáním dopustil přestupku, Ministerstvo spravedlnosti tudíž analogicky aplikovalo ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti státu, podle něhož nemá právo na náhradu škody ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám. 

Stěžovatel se se svým nárokem na náhradu škody obrátil na obvodní soud. Ministerstvo spravedlnosti ve vyjádření k žalobě nově namítalo, že na danou věc analogicky dopadá výluka odškodnění podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu. Podle tohoto ustanovení nemá právo na náhradu škody žadatel o náhradu škody, pokud bylo trestní stíhání proti němu vedené zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Obvodní soud nicméně svým rozsudkem žalobě stěžovatele vyhověl. 

Ministerstvo spravedlnosti se odvolalo. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud předně vyšel z toho, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele nebylo zrušeno pro nezákonnost a ani nebylo změněno, nárok stěžovatele na náhradu škody tudíž není důvodný. Usnesení okresního soudu o postoupení věci do přestupkového řízení je podle něj třeba považovat za rozhodnutí ve věci samé vydané v průběhu trestního řízení, tímto rozhodnutím bylo zahájeno přestupkové řízení, v němž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem. Protiprávního jednání se tedy stěžovatel dopustil. Krajský soud však odmítl argumentaci Ministerstva spravedlnosti analogickou aplikací ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu. 

Stěžovatel ústavní stížností brojil proti rozsudku krajského soudu, který je podle něj založen na nesprávné interpretaci podústavního práva. Namítal především, že závěr krajského soudu o tom, že v jeho věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, neboť postoupením věci do přestupkového řízení nebylo usnesení o zahájení trestního stíhání ani zrušeno ani změněno, je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Dovolával se především nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 1930/17 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), z něhož plyne, že v případě, kdy trestní stíhání skončí postoupením věci do přestupkového řízení, přestupkové řízení nelze považovat za pokračování trestního stíhání. Usnesení o postoupení věci má tedy v tomto kontextu stejné účinky na zákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání jako má rozhodnutí o jeho zastavení nebo zproštění obžaloby. Zakládá proto právo stěžovatele na náhradu škody, která stěžovateli vznikla vynaložením finančních prostředků na obhajobu. Výsledek řízení o přestupku je pak z tohoto hlediska pro vznik nároku na náhradu škody irelevantní. Na základě této argumentace stěžovatel dovodil, že krajský soud porušil jeho práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, na spravedlivý proces a vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že mu vznikla škoda v podobě nákladů obhajoby v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání. Zdůraznil, že usnesení o postoupení věci k projednání a rozhodnutí v přestupkovém řízení má stejné účinky, jako kdyby došlo k zastavení trestního stíhání. Na usnesení o zahájení trestního stíhání je proto třeba hledět jako na nezákonné rozhodnutí, byť nebylo explicitně zrušeno ani změněno. Pro vznik jeho nároku na náhradu škody je navíc nerozhodné, že byl v následném přestupkovém řízení shledán vinným pro přestupek. 

Ústavní soud po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 

Ústavní soud konstatoval, že pro vznik nároku na náhradu škody z titulu vydání nezákonného rozhodnutí podle zákona o odpovědnosti státu je nutné, aby nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci bylo zrušeno či změněno (§ 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu). V případech, kdy v trestním řízení došlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, je tímto titulem nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004 sp. zn. 25 Cdo 2614/2003; ze dne 30. 11. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1325/2004; ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 2805/2011). Nyní rozhodovanou věc však podle Ústavního soudu nelze podřadit pod žádný ze jmenovaných případů. Podstatou námitek, které vznáší stěžovatel ve své stížnosti proti rozsudku krajského soudu, je, zda lze usnesení o zahájení trestního stíhání považovat za nezákonné i v případě, že trestní řízení skončí postoupením věci do přestupkového řízení podle § 222 odst. 2 trestního řádu. 

Ústavní soud poukázal na to, že ve své ustálené judikatuře ve věci odpovědnosti státu za nezákonné trestní stíhání akcentuje především to, že obecné soudy musí při rozhodování o těchto nárocích náležitě zohlednit účely, které prostupují právní úpravu obsaženou v zákoně o odpovědnosti státu. V tomto směru Ústavní soud zopakoval, že účelem trestního řízení je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Ukáže-li se však v průběhu řízení, že tento účel nelze naplnit, protože se obviněný nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, pak je třeba považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, za vadné. Za veškeré úkony, kterým ho stát neoprávněně v trestním řízení podrobil, by proto měl být obviněný odškodněn [viz např. nálezy ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567) a ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 1540/11 (N 32/68 SbNU 343)]. 

Ústavní soud shrnul, jak již bylo uvedeno výše, že stěžovatel se ve své ústavní stížnosti odkazuje především na nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 1930/17.
V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud trestní stíhání obviněného skončí postoupením věci podle § 222 odst. 2 trestního řádu do kázeňského řízení ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, nelze na toto kázeňské řízení z pohledu ústavního práva nahlížet jako na pokračování trestního řízení. Usnesení o postoupení věci vyvolává nezákonnost usnesení, kterým bylo trestní stíhání zahájeno. Pokud obviněnému v souvislosti s tímto trestním stíháním vznikla škoda, pak má podle čl. 36 odst. 3 Listiny nárok na její náhradu, i pokud byl později v kázeňském řízení, do kterého byla věc postoupena, shledán vinným kázeňským přestupkem. Ačkoli se právě citované rozhodnutí od nyní rozhodované věci v jednotlivostech liší (věc byla postoupena z trestního řízení do kázeňského řízení oproti řízení přestupkovému), ve své podstatě je podle Ústavního soudu možné (resp. s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy také nezbytné) z jeho nosných důvodů vyjít. 

Ústavní soud uvedl, že k obdobné interpretaci, tj. že usnesení o zahájení trestního stíhání lze považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona o odpovědnosti státu i v případě, že trestní řízení skončí postoupením věci podle § 222 odst. 2 trestního řádu, dospěl též Nejvyšší soud ve své judikatuře. Nejvyšší soud konkrétně uvedl, že „za nezákonné […] je třeba považovat usnesení o zahájení trestního stíhání i v případě, kdy trestní stíhání skončí postoupením věci do přestupkového řízení. Přestupkové řízení není v takovém případě pokračováním trestního stíhání; výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou uvedeným trestním stíháním nerozhodný“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4771/2015; obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4669/2014). Nejvyšší soud tedy přiznává usnesení o postoupení věci do přestupkového řízení stejné účinky pro zákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, jako má rozhodnutí o jeho zastavení či zproštění obžaloby. Usnesení o zahájení trestního stíhání lze podle Ústavního soudu i v tomto případě považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona o odpovědnosti státu. Ústavní soud shledal citovanou judikaturu Nejvyššího soudu za přiléhavou i pro nyní rozhodovanou věc. 

Ústavní soud konstatoval, že krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl nárok stěžovatele na náhradu škody způsobené v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele nebylo explicite zrušeno pro nezákonnost a ani nebylo změněno; nárok stěžovatele na náhradu škody tudíž nebyl důvodný. Usnesení okresního soudu o postoupení věci do přestupkového řízení je podle něj třeba považovat za rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo zahájeno přestupkové řízení, v němž byl stěžovatel shledán vinným přestupkem. 

Ústavní soud vycházeje z výše citované judikatury dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když při aplikaci zákona o odpovědnosti státu dostatečně nezohlednil podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny. V projednávané věci bylo především rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatel spáchal trestný čin, kvůli čemuž okresní soud postoupil věc do přestupkového řízení. V důsledku tohoto postupu je podle Ústavního soudu nutno hledět na usnesení o zahájení trestního stíhání a na něj navazující trestní řízení jako na nezákonné. Za období od zahájení trestního stíhání do postoupení věci by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody, která mu v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení vznikla. Pozdější shledání viny ze spáchání přestupku nemá na právě uvedený závěr žádný vliv. Přestupkové řízení představuje z pohledu ústavního práva samostatnou fázi řízení, ve které již nebylo možné odčinit následky „zbytečně“ vedeného trestního řízení. Jak bylo v řízení nesporně prokázáno, stěžovateli uplatňovaný nárok na náhradu škody v podobě náhrady nákladů obhajoby vznikl. Krajský soud mu ho však v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny upřel. 

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a rozsudek krajského soudu [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] zrušil. Ústavní soud dodal, že krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu; krajský soud bude muset celou věc znovu posoudit a s náležitým odůvodněním, respektujícím závěry tohoto nálezu a taktéž nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 1930/17 rozhodnout o odvolání Ministerstva spravedlnosti proti rozsudku obvodního soudu. 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.