oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K náhradě nákladů právního zastoupení při neexistenci přísudkové vyhlášky (normální je nesoudit se)

publikováno: 26.06.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1374/17

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky nevylučují, aby obecný soud mohl individuálně posoudit, v jakých situacích převáží nutnost poskytnout ochranu legitimnímu očekávání žalobce, že procesní pravidla stanovená
tzv. přísudkovou vyhláškou se po dobu řízení nezmění, nad postupem uplatňovaným po jejím zrušení rozhodnutím Nejvyššího soudu, který její použití bez dalšího vylučuje.

Z odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku městského soudu, neboť byla toho názoru, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně byla stěžovatelka přesvědčena, že postup obecných soudů byl v rozporu s čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). 

V předmětné věci obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky jako žalobkyně o zaplacení 4 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil jí povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému na náhradě nákladů řízení 151 560 Kč (výrok II.). Městský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 

Následně obvodní soud opět žalobu stěžovatelky o zaplacení 4 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) zamítl a uložil jí povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 984 901,62 Kč (výrok II.). Městský soud následně k odvolání stěžovatelky znovu napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 

Napotřetí obvodní soud stejnou žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 1 108 884,20 Kč (výrok II.). Městský soud napadeným rozsudkem na základě odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 62 436 Kč (výrok II.). 

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I.) a uložil jí povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení ve výši 32 218 Kč (výrok II.). 

Stěžovatelka, která spor prohrála po dvou kasačních rozhodnutích odvolacího soudu, je tedy povinna zaplatit podle pravidla úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) na náhradě nákladů řízení úspěšné protistraně celkem 1 203 538,20 Kč. 

Stěžovatelka založila svoji ústavní stížnost na tvrzení, že soud prvního stupně nerespektoval opakovaně předestřený závazný právní názor odvolacího soudu a rozhodl v rozporu s ním při současném opomenutí důkazů; odvolací soud pak tento postup nedůvodně akceptoval a dovolací soud nedostatečně odůvodnil, proč jej nepovažuje za vadný.

Stěžovatelka dále namítla nepřiměřenost nákladů řízení, navýšených i v souvislosti s vadným postupem obecných soudů, odporujícím zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení. Nalézací soud neakceptoval pokyn odvolacího soudu, podle kterého měl soud prvního stupně při rozhodování o nákladech zvážit otázku účelnosti vynaložených nákladů a jejich přiměřenosti k žalované částce - ve vztahu ke všem okolnostem případu. Podle stěžovatelky jsou náklady nepřiměřené i s ohledem na skutečnost, že řízení bylo zahájeno a většina úkonů povedena za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přísudková vyhláška“). K tomu stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681) a uvedla, že v době podání žaloby nemohla předvídat ani zrušení přísudkové vyhlášky, ani nutnost opakovaně podat odvolání. 

Ústavní soud konstatoval, že právo na spravedlivý proces nelze zúžit na závěr, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek [viz usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)]. 

Ústavní soud poukázal na to, že nalézací soud ve svém posledním rozsudku respektoval závazné pokyny odvolacího soudu, doplnil skutková zjištění ohledně darování peněz a účelu jejich poskytnutí. Soudy neopomenuly stěžovatelkou navrhované důkazy a dostály své povinnosti o nich rozhodnout; provedl-li soud část důkazů a část důkazních návrhů odmítl pro nezpůsobilost prokázat skutečnosti významné pro řízení, naplnil zákonné požadavky. Z rozhodnutí je dále patrné, že stěžovatelka, ač řádně poučena, jak má svá tvrzení doplnit a jaké budou následky nesplnění výzvy podle § 118a odst. 1 o. s. ř., své důkazní břemeno neunesla, i proto podle Ústavního soudu neobstojí ani tvrzení o nepředvídatelnosti rozhodnutí soudů. 

V tomto rozsahu proto podle názoru Ústavního soudu obecné soudy respektovaly ústavní i zákonné limity a svá rozhodnutí dostatečně, srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnily. 

K námitce nepřiměřenosti nákladů řízení vedlejšího účastníka po zrušení přísudkové vyhlášky, jakož i v souvislosti s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3559/15, uvedl Ústavní soud následující: Stěžovatelka se domáhala vrácení daru, který měla poskytnout vedlejšímu účastníkovi (partnerovi, s nímž vedla společnou domácnost), v souladu se zákonem presumovaným institutem vrácení daru jakožto jednostranným odstoupením od darovací smlouvy. Vzhledem k tomu, že darování je samostatný specifický institut (vědomé nesynalagmatické ocenitelné snížení vlastního kapitálu ve prospěch druhé osoby na základě subjektivního emočně-sociálního rozhodnutí), stanoví zákon pro vrácení daru přesně (a přísně) stanovené podmínky (zrealizované darování a následné chování obdarovaného k dárci nebo členům jeho rodiny v hrubém rozporu s dobrými mravy) - jen jejich kumulativní splnění vede k požadovanému výsledku, nenaplnění jedné z nich vrácení daru vylučuje. Jakkoliv odvolací soud opakovaně zrušil rozhodnutí obvodního soudu a uložil mu povinnost prověřit, zda došlo (mohlo dojít) k samotnému darování, bylo již z předchozích rozhodnutí zjevné, že nalézací soud vyloučil

splnění podmínky závadného chování obdarovaného k dárkyni. Za takové situace si stěžovatelka musela být vědoma, že pravděpodobnost neúspěchu v řízení podstatně převyšuje možnost opačnou, a následné rozhodnutí soudu proto nebylo možné považovat za překvapivé. 

V projednávané věci podle názoru Ústavního soudu nelze ve vztahu k nákladovému rozhodnutí bez dalšího nalézt analogii s věcí vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3559/15. Stěžovatelka si byla vědoma zrušení přísudkové vyhlášky v průběhu řízení Ústavním soudem, i toho, že soudy poté v „legislativní nouzi“ podpůrně „počítají náklady právního zastoupení podle advokátního tarifu“ - tedy podle počtu provedených úkonů právní služby, nikoliv paušálně, což je rozšířená soudní praxe, k níž se pozitivně vyjádřil i Nejvyšší soud. Přesto stěžovatelka svým celkovým postupem v řízení, činila-li i poté řadu kroků prodlužujících řízení (opakované a nepravdivě odůvodněné návrhy na osvobození od soudních poplatků, žádosti o odročení jednání aj.), či odmítla-li nabídku smíru, kterou učinil vedlejší účastník s ohledem na zrušení přísudkové vyhlášky, chovala se procesně neodpovědně a přímo navyšovala náklady řízení - i když si musela být vědoma toho, že pravděpodobnost jejího neúspěchu ve věci je vysoká. V řízení pokračovala, přestože neprokázala ani závadné chování vedlejšího účastníka vůči ní, ani darování samotné, které mělo mít nestandardní formu - stěžovatelka vyzvedla v bance hotovost (1 500 007 Kč, 2 x 1 000 007 Kč a 1 000 020 Kč), kterou měla předat vedlejšímu účastníkovi, aby ji bezprostředně uložil na svůj účet. 

Ústavní soud dovodil, že svůj podíl na délce i charakteru řízení měl bezesporu i přístup nalézacího soudu, avšak stěžovatelčin až nekritický požadavek úspěchu v řízení, který byl zřejmě reakcí na vedlejším účastníkem ukončený vztah, byl pro jeho trvání rozhodující. 

Ústavní soud konstatoval, že pro stěžovatelku bylo legitimní očekávání neměnnosti procesních pravidel jistě významným moderátorem k vedení soudního sporu, avšak zrušení přísudkové vyhlášky v průběhu řízení byla okolnost, kterou stěžovatelka mohla a měla vzít v úvahu, i s ohledem na jeho vývoj. Takové (legitimní) očekávání nemůže požívat absolutní ochrany bez ohledu na konkrétní přístup dominae litis, ale je na místě jen s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. 

Ústavní soud poukázal na to, že čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy nevylučují, aby obecný soud mohl individuálně posoudit, v jakých situacích převáží nutnost poskytnout ochranu legitimnímu očekávání žalobce, že procesní pravidla stanovená tzv. přísudkovou vyhláškou se po dobu řízení nezmění, nad postupem uplatňovaným po jejím zrušení rozhodnutím Nejvyššího soudu, který její použití bez dalšího vylučuje. 

Ústavní soud vyslovil, že vychází-li tento soud z premisy, že „normální je nesoudit se“ (aniž by na druhou stranu jakkoliv upíral stěžovatelce právo na přístup k soudu), pak je věcí účastníků, aby minimalizovali své návrhy a požadavky na procesní kroky, i s ohledem na fakt, že rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládá zásadně pravidlo „vítěz bere vše“. Bylo-li postavení stěžovatelky jakožto iniciátorky sporu od počátku založeno jen na jejím slabém tvrzení o poskytnutí daru a závadném chování „obdarovaného“, aniž by se jí jedno či druhé dařilo v řízení prokázat, a stěžovatelka přesto, ač kvalifikovaně zastoupena, podávala návrhy až obstrukčního charakteru, není namístě poskytovat ochranu jejímu očekávání. V judikované věci sp. zn. IV. ÚS 3559/15 byla přísudková vyhláška zrušena čtyři měsíce (dvě jednání) před vynesením rozsudku nalézacího soudu (většina úkonů byla učiněna před jejím zrušením). Následně podal neúspěšný účastník pouze odvolání a dovolání a nepřiměřené navýšení nákladů bylo způsobeno i pluralitou účastníků protistrany. V řízení přitom nebylo jisté, jak bude obchodní spor žalobce vyřešen, a návrhy které žalobce učinil, byly vedeny výhradně k urychlenému vyřešení sporu. Naproti tomu v projednávané věci stěžovatelka byla opakovaně, byť procesně nesprávně, konfrontována s nedostatečností svých tvrzení a důkazů - přesto opakovaně překládala další procesně postradatelné návrhy, které prodlužovaly a prodražovaly probíhající řízení, a to vše s vědomím zrušení přísudkové vyhlášky Ústavním soudem. Touto otázkou se zabýval i nalézací soud v odůvodnění nákladového výroku, uvedl-li, že: „[b]ylo na volné úvaze žalobkyně, zda podá žalobu, bude vést sporné řízení s rozsáhlým dokazováním, s vědomím, že v řízení nemusí být úspěšná. Soud přihlédl k okolnostem sporu, který je mezi bývalými partnery a k okolnosti, že po tvrzeném incidentu, který byl podnětem k podání žaloby, se i přesto žalobkyně opakovaně pokoušela navázat partnerský vztah s žalovaným a s přihlédnutím k jejím majetkovým poměrům, které byly posouzeny jako nadstandardní - v rámci účastnického výslechu uvedla, že v rozmezí let 2007 a 2011 prodala dva domy, za něž utržila celkovou částku 41.000.000 Kč. Není proto na místě, aby náklady řízení žalovaného byly jakýmkoliv způsobem moderovány.“ 

Za dané situace proto není podle názoru Ústavního soudu odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 případný, neboť stěžovatelka, ač mohla ovlivnit průběh a délku procesu, zaměřila své úsilí na pokračování v řízení. Obecné soudy mají podle čl. 4 Ústavy povinnost při své činnosti poskytovat ochranu základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Jejich úkolem je aplikovat právní normy, tedy i advokátní tarif, v souladu s principy právního státu i se zaručenými právy zakotvenými v čl. 11 Listiny. V projednávané věci této své povinnosti dostály a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.

 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.