K aplikaci ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. obecnými soudy
publikováno: 04.11.2016
Jestliže soud učiní závěr, že žalobce jako věřitel nesplnil svoji zákonnou povinnost podle § 142a odst. 1 o. s. ř., když nevyužil všechny jemu známé adresy žalovaného a nezaslal předžalobní výzvu na všechny tyto adresy, i přes to, že žalobce vynaložil rozumně požadovatelné úsilí a cílenou snahu, aby dlužníka upomenul a naplnil tím smysl povinné předžalobní výzvy podle § 142a o. s. ř., kterým je prevence před zbytečnými spory a ochrana před podáváním šikanózních žalobních návrhů, je takový výklad soudu natolik extenzivní, že se dostává do extrémního rozporu s účelem a smyslem zákona. Rozhodnutí soudu v takovém případě porušuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3228/15
Odůvodnění:
Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel (v řízení před obecnými soudy „žalobce“), který se domáhal zrušení usnesení městského soudu, vydaného v řízení, ve kterém se stěžovatel po vedlejším účastníkovi (v řízení před obecnými soudy „žalovaný“) domáhal zaplacení částky 44 587,94 Kč s příslušenstvím. Napadeným usnesením městského soudu podle stěžovatele došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V předmětné věci obvodní soud po zpětvzetí žaloby stěžovatelem usnesením podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zastavil řízení, neboť vedlejší účastník po podání žaloby uhradil žalovanou částku, která představovala neuhrazené zálohy na stanovené příspěvky na výdaje spojené se správou, údržbou a opravami společných částí bytového domu, ve kterém vedlejší účastník vlastní bytovou jednotku, a je proto členem společenství vlastníků bytových jednotek A1 (stěžovatel). Obvodní soud citovaným usnesením dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 17 288 Kč.
Proti výroku o nákladech řízení uvedeného usnesení obvodního soudu podal vedlejší účastník odvolání, neboť byl přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro přiznání nákladů řízení stěžovateliuvedené v § 142a o. s. ř., neboť stěžovatel adresoval předžalobní výzvu na nesprávnou adresu A2 (dále jen „H.“), přestože mu byla známa správná adresa A1 (dále jen „P.“). Vedlejší účastník proto navrhl, aby soud nákladový výrok změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu v odvoláním napadeném výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení částku 4 950 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil svoji zákonnou povinnost podle § 142a odst. 1 o. s. ř., neboť předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky zaslal vedlejšímu účastníkovi na adresu H., nikoliv na adresu P., což je adresa předmětného bytu, se kterým se dlužné příspěvky vázaly a která byla stěžovateli dobře známa. Podle městského soudu bylo ust. § 142a do občanského soudního řádu zakotveno proto, aby bylo dlužníkovi umožněno zaplatit částku, aniž by musela být žaloba podána. Žalobce pak musí pro právní jistotu zaslat předžalobní výzvu na všechny jemu známé adresy, neboť účelem je, aby se výzva dostala do dispozice dlužníka a ten měl možnost se s ní seznámit, dlužnou částku zaplatit, a vyhnout se tak podání žaloby. Takto stěžovatel podle městského soudu nepostupoval a jeho tvrzená mylná domněnka o bydlišti vedlejšího účastníka nemůže jít k tíži vedlejšího účastníka.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadeným usnesením městského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Stěžovatel uvedl, že při odeslání předžalobní výzvy vycházel z katastru nemovitostí, neboť pouze tam mohl získat kontaktní adresu vedlejšího účastníka, a tuto i sám stěžovatel evidoval jako adresu vedlejšího účastníka, neboť ji vedlejší účastník jako vlastník bytové jednotky nahlásil při vzniku svého členství. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel pokoušel vyhnout soudnímu řízení, posílal vedlejšímu účastníkovi již dříve výzvy k zaplacení na adresu P. a také elektronickou poštou, avšak na žádnou výzvu vedlejší účastník nereagoval.
Stěžovatel před podáním žaloby doporučeně odeslal vedlejšímu účastníkovi výzvy dne 17. 10. 2012 k zaplacení 18 187,94 Kč a dne 19. 12. 2012 k zaplacení 31 387,94 Kč, obě na adresu P., tedy na adresu vedlejším účastníkem vlastněné bytové jednotky, avšak obě se vrátily jako nevyzvednuté, a dále stěžovatel odeslal předžalobní výzvy dne 9. 1. 2013 k zaplacení 31 387,94 Kč a dne 13. 2. 2013 k zaplacení 44 587,94 Kč, obě na adresu H., které se rovněž vrátily jako nevyzvednuté, a dále odeslal množství výzev e-mailem. Stěžovatel se domníval, že z takového postupu nelze dovodit, že by za účelem navýšení konečné částky o náklady řízení záměrně nevyzýval dlužníka k zaplacení. Naopak stěžovatel se opakovaně pokoušel svými výzvami dosáhnout zaplacení dlužné částky mimosoudně, poté však byl nucen podat žalobu, kdy vynaložil finanční prostředky na úhradu odměny za právní zastoupení, a nakonec podle napadeného rozhodnutí je povinen vedlejšímu účastníkovi uhradit náklady odvolacího řízení.
Podstatou ústavní stížnosti tedy byla otázka, zda stěžovatel jako žalobce v řízení před obecnými soudy zaslal vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému předžalobní výzvu v souladu s § 142a o. s. ř. tak, aby mohla přivodit pro stěžovatele příznivý výrok o právu na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud konstatoval, že podle § 142a odst. 1 o. s. ř. žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Současně dle odst. 2 cit. ustanovení jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odst. 1 nezaslal.
Ústavní soud poukázal na to, že správná aplikace ust. § 142a o. s. ř., upravujícího institut předžalobní výzvy (do české procesní úpravy zakotveného k 1. 1. 2013 na základě zákona č. 396/2012 Sb.), je podmíněna řádným a úplným pochopením jeho účelu. Teleologickým výkladem uvedeného ustanovení lze podle Ústavního soudu dospět k závěru, že stěžejním důvodem pro jeho zakotvení bylo zamezit neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení, které zejména v případech tzv. formulářových žalob měly představovat zdroje snadného výdělku. Předžalobní výzva, zdůraznil Ústavní soud, má představovat poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na které v případě pasivity dlužníka při plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení. Uvedené ustanovení přitom počítá s častou situací, kdy je dlužník nekontaktní, své povinnosti neplní a nekomunikuje s věřitelem. Ve smyslu citovaného ustanovení pro splnění povinnosti zaslat žalovanému výzvu tedy postačí, aby žalobce prokázal (např. podacím lístkem, potvrzením o odeslání datové zprávy), že nejméně 7 dnů před podáním žaloby výzvu odeslal do veřejné datové sítě nebo předal k poštovní přepravě, aniž by bylo rozhodné, zda výzva byla následně doručena ve smyslu tohoto zákona nebo poštovního řádu (srov. J. Jirsa, M. Doležal, K. Vančurová a kol.: Občanské soudní řízení, Soudcovský komentář, Havlíček Brain Team, Praha 2014, str. 409).
Ústavní soud dále uvedl, že podle komentářové literatury nelze na žalobce klást požadavek, aby doručoval v souladu s ust. § 46 a násl. o. s. ř., již proto, že v době zasílání předžalobní výzvy se účastníci ještě nepohybují v režimu práva procesního, nýbrž práva hmotného. Žalobce tak může vycházet z adresy, kterou mu žalovaný sdělí, popř. ze které s ním komunikuje. Pokud mu účastník nesdělí novou adresu, ani se ji účastník nedozví jinak, pak se pro účely odeslání výzvy žalobcem bude jednat o poslední známou adresu, tedy poslední bydliště, adresu uvedenou ve smlouvě, adresu pracoviště atd. Žalobce může také z důvodu právní jistoty zaslat předžalobní výzvu na více adres nebo si vybrat tu, která je podle jeho uvážení adresou nejpravděpodobnější (srov. K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, R. Šínová a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013).
Ústavní soud poukázal na to, že městský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil zákonnou povinnost podle § 142a odst. 1 o. s. ř., neboť jako žalobce nevyužil všechny jemu známé adresy vedlejšího účastníka (žalovaného) a nezaslal předžalobní výzvu na všechny tyto adresy. Městský soud však podle Ústavního soudu nepřihlédl k námitkám stěžovatele obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení, že stěžovatel nejprve adresoval výzvy vedlejšímu účastníkovi k zaplacení dlužných částek na adresu P., z níž se mu tato pošta vracela jako nevyzvednutá, a proto následně poté, co stěžovatel zjistil, že vedlejší účastník (žalovaný) se na uvedené adrese nezdržuje, neboť byt pronajal jiné osobě, zvolil pro předžalobní výzvu adresu H., kterou vedlejší účastník nahlásil při vzniku členství v daném společenství vlastníků bytových jednotek a kterou si rovněž stěžovatel potvrdil ve veřejném registru katastru nemovitostí. Městský soud tak podle Ústavního soudu nezohlednil skutečný účel § 142a o. s. ř. a svým postupem zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Pokud totiž stěžovatel za výše uvedených okolností poté, co byl vedlejší účastník na adrese P. nekontaktní, zvolil jako nejpravděpodobnější adresu, kam by mohla být vedlejšímu účastníkovi předžalobní výzva doručena, adresu H., vynaložil tím podle Ústavního soudu rozumně požadovatelné úsilí a cílenou snahu, aby dlužníka upomenul, a naplnil tím smysl povinné předžalobní výzvy podle § 142a o. s. ř., kterým je prevence před zbytečnými spory a ochrana před podáváním šikanózních žalobních návrhů.
Ústavní soud dovodil, že pokud městský soud k výše uvedeným okolnostem posuzovaného případu nepřihlédl a věc posoudil tak, že podání stěžovatele nebylo zasláno způsobem vyžadovaným pro řádné uplatnění práva na náhradu nákladů řízení, byl jeho výklad natolik extenzivní, že se dostal do extrémního rozporu s účelem a smyslem ust. § 142a o. s. ř. Takové rozhodnutí je podle Ústavního soudu nutno i přes skutečnost, že se jedná toliko o náklady řízení, k jejichž ústavněprávnímu posuzování se Ústavní soud staví zdrženlivě, posoudit jako rozhodnutí porušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem městského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto – aniž by předjímal vlastní rozhodnutí soudu o nákladech řízení – napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.
Rozhodnutí zaslala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.