oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Jelínek, J. a kolektiv: Zákon o obětech trestných činů. Komentář s judikaturou.

autor: JUDr. Vladimír Lichnovský
publikováno: 25.07.2014

Leges, s. r. o., Praha, 2014, 320 stran, 550 Kč.

Dne 1. 8. 2013 nabyla účinnosti poslední část zákona o obětech trestných činů a změně dalších zákonů (dále jen „zákon“), čímž došlo k úspěšnému završení legislativního procesu započatého na podzim roku 2011, jehož primárním cílem byla snaha o vytvoření moderního právního předpisu, jenž by sjednotil dosud do jisté míry roztříštěnou právní úpravu v této oblasti a zároveň, v souladu s pokračujícím přejímáním nových prvků restorativní justice do českého právního řádu, zásadním způsobem rozšířil práva a posílil pomoc poskytovanou obětem trestných činů. Neméně důležitou roli hrála i povinnost České republiky splnit závazky plynoucí z jejího členství v Evropské unii, a to konkrétně v otázce harmonizace národních právních předpisů s právem EU, což se však ne zcela podařilo. 

Vůbec první vědeckou publikaci, jež obsahovala komentované zpracování nově přijatého zákona, představovalo dílo s názvem Zákon o obětech trestných činů; komentář s judikaturou, které vydalo v roce 2013 nakladatelství Leges a bylo zpracováno kolektivem autorů pod vedením prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc. Uvedeným počinem však aktivity tohoto autorského týmu neskončily, nýbrž pokračovaly úspěšně dále, což nalezlo následně odraz v druhém doplněném a rozšířeném vydání této publikace z roku 2014.  

I druhé vydání tohoto díla představuje značný přínos pro českou trestněprávní literaturu, což lze ilustrovat především na snaze autorského kolektivu o ještě větší propracovanost, komplexnost a precizaci pojednávané problematiky, při zohlednění aktuálních změn, jež se v této oblasti od účinnosti zákona projevily. Na naznačenou komplexnost lze nazírat ze dvou úhlů pohledu. „Vnitřní“ komplexnost komentáře naznačují především četné odkazy na judikaturu, trestní a mimotrestní předpisy (se zvláštním zaměřením na nový občanský zákoník) či odbornou literaturu. „Vnější“ komplexnost druhého vydání komentáře lze spatřovat v tom, že se autorský kolektiv neomezil pouze na samotný zákon o obětech trestných činů, nýbrž ještě obsažněji pojednává o změnách a problematických aspektech, jichž v této souvislosti doznaly navazující právní předpisy. 

Pozornost si zaslouží již úvodní část komentáře, ve které se autorský kolektiv mimo jiné věnoval i vysvětlení odlišnosti mezi osobou poškozenou a obětí trestného činu, stručnému výkladu struktury a obsahu komentovaného zákona se zakončením v podobě popisu předcházející legislativní procedury, což jednoznačně přispívá k lepšímu pochopení a orientaci v dalších pasážích díla. 

Na tuto partii navazuje samotný komentář k paragrafovému znění zákona. Jistě se nelze na tomto místě věnovat každému z jeho ustanovení, a proto svou pozornost obracím jen k některým z nich. Za stěžejní považuji již komentář k § 1, kde je vymezen chybějící účel zákona a také posouzení míry začlenění jednotlivých předpisů Evropské unie do jeho rámce. Je zcela správně zmíněno, že zákonodárce nejenže opomněl uvést odkaz na poslední směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. 10. 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV, ale dokonce dopustil kolizi mezi určitou částí národního předpisu a směrnicí, což bude nutno řešit jeho novelizací. Autorský kolektiv se s nastalou situací vypořádal velmi prakticky, když se celou publikací jako červená nit linou upozornění na jednotlivé odlišnosti či shodu mezi zákonem a dotčenou směrnicí. Dodávám, že plná verze směrnice (v českém znění) tvoří závěrečnou přílohu díla.  

Z hlediska praxe nelze opomenout komentář k § 6 zákona, kde jsou vymezeny podmínky, za kterých může oběť v postavení poškozeného dosáhnout na bezplatnou právní pomoc nebo na pomoc za sníženou odměnu, a to včetně břemene prokázání nemajetnosti, které bude (s výjimkou většiny zvlášť zranitelných obětí) vždy na straně poškozeného. 

Důležitou praktickou konotaci, umožňující lepší orientaci v daném předpise, vtiskl autorský kolektiv rovněž komentáři k § 7, jenž obsahuje zřetelně strukturovanou soustavu informací (rozvinutých dále v komentáři k § 8 až § 13 zákona), jež musí dotčené subjekty (a to i opakovaně) na žádost či bez žádosti poskytnout oběti trestného činu, a to ústně, písemně nebo v obou formách, přičemž důraz je kladen i na míru podrobnosti, s jakou jsou tyto poskytovány. 

Velmi podrobně je rovněž rozebírána otázka zveřejňování informací o totožnosti oběti, již řeší § 15 zákona, přičemž jako jediné správné řešení lze hodnotit poukaz na ustanovení § 8a až 8d trestního řádu, která subsidiárně řeší ochranu osobních údajů nejen u obětí, ale i všech dalších osob zúčastněných na trestním řízení. Lze se také ztotožnit s vysloveným názorem, že zákaz zveřejňování uvedených informací je třeba pojmout relativně široce, neboť v opačném případě může docházet k dalšímu poškozování obětí, jejich traumatizaci a stigmatizaci, obzvláště pokud se bude jednat o kauzy týkající se života nebo zdraví, potažmo lidské důstojnosti. 

Nelze pominout ani nastínění možných způsobů ochrany obětí před druhotnou újmou (§ 17 zákona), kdy autorský kolektiv správně navrhuje zajistit omezení kontaktu oběti s osobou, kterou označila za pachatele, osobou podezřelou nebo osobou, proti níž se trestní řízení vede, a to např. pomocí oddělených čekáren pro oběti, využitím videokonferenčního zařízení při výslechu nebo výslechem oběti bez přítomnosti dané osoby (u zvlášť zranitelné oběti se postupuje dle § 20 odst. 4 zákona). Obdobný cíl sleduje zákonodárce i v rámci § 19 zákona, jenž se týká podání vysvětlení a výslechu osobou stejného nebo opačného pohlaví, kdy v této souvislosti lze souhlasit s názorem prezentovaným v komentáři, že právo oběti na výslech osobou takového pohlaví, které si zvolí, přichází v úvahu pouze ve vztahu k policejnímu orgánu, ale nikoli již ve vztahu ke státnímu zástupci, pokud by jej vedl. 

Za velmi přínosný považuji komentář k § 22 zákona, pojednávající o institutu tzv. „prohlášení oběti o dopadu na její život“ (victim impact statement), jenž představuje novinku v českém právním řádu, kdy se jedná o dobrovolný ústní nebo písemný projev oběti o důsledcích spáchaného trestného činu na její život. Autorský kolektiv zcela správně pléduje za to, aby Ministerstvo spravedlnosti vydalo kvalitně zpracovaný vzorový formulář, který by mohl obětem při vyhotovení prohlášení pomoci. Zároveň je třeba přisvědčit prezentovanému názoru, že oběť může učinit uvedené prohlášení v průběhu celého trestního řízení (včetně řízení opravného), a to i opakovaně, přičemž toto prohlášení je následně využitelné i jako důkaz dle § 89 odst. 2 nebo § 112 odst. 2 tr. řádu. 

Lze rovněž ocenit zevrubný popis změn týkajících se otázky práva oběti na peněžitou pomoc ze strany státu, jež bylo dříve obsahem samostatného zákona č. 209/1997 Sb., a nově tvoří součást zákona. Pozornost si zaslouží především otázka okruhu oprávněných žadatelů o peněžitou pomoc (§ 24), neboť zde došlo ke komplexní změně dosavadní koncepce, přičemž k zásadním novinkám patří rozlišení obětí, jimž bylo ublíženo na zdraví, a obětí, jimž byla způsobena těžká újma, a také opuštění kritéria bodového hodnocení pro určení oběti, jíž bylo ublíženo na zdraví, kdy autorský kolektiv svou argumentaci doplnil bohatým fondem judikatury. Podstatná informace pro oběti trestných činů je vtělena i do komentáře k § 30 zákona, neboť obsahuje bližší upřesnění charakteru zákonných lhůt stanovených pro podání žádosti o peněžitou pomoc, a rovněž pro správní řízení, v němž je o poskytnutí peněžité pomoci rozhodováno. Nelze opomenout ani zcela logickou úvahu autorů obsaženou v komentáři k § 37, kde vyslovují svůj nesouhlas s komplexní subsidiaritou občanského zákoníku ve vztahu k otázce poskytování peněžité pomoci, a naopak uvádějí, že hmotněprávní aspekty vztahu mezi obětí a státem v této oblasti skutečně subsidiárně upravuje občanský zákoník, ale v případě procesních aspektů je třeba podpůrně použít správní řád, neboť se jedná o správní řízení. 

Především subjekty, jež budou poskytovat právní informace nebo restorativní programy obětem trestných činů nebo žádat o akreditaci k těmto službám, by měly ocenit část komentáře k § 38 až § 46 zákona, v níž se autorský kolektiv podrobně a instruktivně věnuje podmínkám pro udělení akreditace, náležitostem žádosti o akreditaci, rozhodnutí o udělení akreditace, plnění podmínek akreditace a povinností akreditovaných subjektů, apod. V této souvislosti upozorňuji, že nebylo opomenuto řešení ani ryze praktické otázky týkající se možností získání dotací na prováděné služby ze státního rozpočtu. 

V souladu s autory publikace dodávám, že k minelám zákonodárce patří nepochybně i opomenutí přesného vymezení rozsahu povinnosti advokáta poskytovat obětem bezplatně právní pomoc. 

Jak již bylo naznačeno shora, „přidanou hodnotu“ díla tvoří chronologicky uspořádané zařazení změn, jichž v souvislosti s přijetím nového právního předpisu doznaly předpisy navazující, včetně komentáře k nejvýznamnějším z nich. Konkrétně je možno zmínit komentář ke změnám nastalým v trestním řádu, k nimž se řadí např. změny týkající se práv poškozeného a svědka (zásada zvláštního šetření práv poškozeného, nové poučovací povinnosti poškozeného, victim impact statement, zdůraznění povinnosti šetřit osobnost svědka při výslechu ve vztahu k osobním údajům a intimní oblasti, posunutí věkové hranice výslechu svědka, apod.) nebo zavedení institutu předběžných opatření v trestním řízení, jenž by měl sloužit jako méně invazivní alternativa k institutu vazby s cílem zajistit ochranu obětí, poškozených a svědků, jimž pobyt obviněného na svobodě může přinášet potenciální ohrožení. 

Stejně jako první vydání díla Zákon o obětech trestných činů; komentář s judikaturou, lze i jeho druhé vydání považovat za velmi zdařilé a kvalitní, a to hned z několika důvodů. Přehlednost, účelnost, komplexnost, identifikace základních změn právní úpravy a promyšlené návrhy de lege ferenda, jež by neměly být opomenuty při „odstranění dětských nemocí“, jimiž tato oblast trestního práva procesního trpí, to vše svědčí o vysoké úrovni odborných znalostí autorského kolektivu a s tím související vysoké vědecké úrovni publikace. 

Všechny uvedené skutečnosti evokují závěr, že by tato publikace mohla sloužit jako plnohodnotná příručka pro všechny pracovníky neziskových organizací, které se věnují pomoci obětem trestných činů, orgány činné v trestním řízení, advokáty, zmocněnce poškozených, ale i širší právnickou veřejnost.

 

Autor je asistentem soudce VS v Olomouci a externí doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

 

Můžete koupit ZDE