Jednorázová úhrada výživného pro dítě

autor: Mgr. Radka Vacová
publikováno: 14.09.2018

Dle dostupných informací za posledních šedesát let v České republice klesá počet uzavřených sňatků a stoupá počet rozvodů,[1] přičemž tyto demografické změny mají za následek více soudních rozhodnutí stanovujících vyživovací povinnost k dětem. Naopak právní úprava opomíjí dynamičnost společnosti v tomto směru a zůstává rigidní, bez jakýchkoli podstatných změn, i přes zcela novou soukromoprávní úpravu. Nový občanský zákoník nadále neřeší problémy neúplných rodin, konkrétně spojených s vyživovací povinností, především v oblasti výše výživného, a to hlavně výživného, kde je oprávněným dítě.

Určité změny však v občanském zákoníku v porovnání se zákonem o rodině jsou. Jedna z nich se týká způsobu placení výživného, který je upraven ust. § 921 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a tento článek se zaměří na jeho dopady v oblasti vyživovací povinnosti k dětem.

Dle ust. § 921 odst. 1 o. z. má být výživné pro dítě placeno v pravidelných opakujících se dávkách. Zdánlivě stejná úprava, jako obsahoval zákon o rodině. Nyní ale ust. § 921 odst. 1 o. z. obsahuje dovětek „ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak“.

Primární cíl tohoto ustanovení je zřejmý. Možnost dohody či soudního rozhodnutí odchylujícího se od zákonného ustanovení má především pokrýt případy, kdy je vhodné stanovit platby výživného např. jako platby týdenní anebo čtvrtletní, vždy jen v odůvodněných případech.

Uvedený dovětek ust. § 921 odst. 1 o. z. však může mít další dopad. Jednak se nabízí otázka, zda je možné uhradit výživné pro dítě jednorázovou platbou, a tím se své vyživovací povinnosti k němu „zprostit“, a jednak, zda je možné žádat jednorázové úhrady výživného nad rámec běžných plateb měsíčního výživného. Ani jedna z těchto dvou možností nepřicházela za úpravy zákonem o rodině v úvahu.

Zákon o rodině na rozdíl od nové úpravy v občanském zákoníku obsahoval taxativní výčet případů, kdy se šlo od pravidelných opakujících se dávek odchýlit.[2]Povinný rodič se tedy nemohl „zbavit“ své vyživovací povinnosti k dítěti jednorázovou výplatou určité částky,[3]a to ani na základě dohody s druhým rodičem nebo se zletilým dítětem. V takovém případě by výplata této jednorázové částky mohla být za určitých okolností považována za darování nad rámec vyživovací povinnosti a oprávněný by mohl následně navrhnout výkon rozhodnutí o výživném pro jeho neplacení.[4] V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu[5] by povinný mohl jednorázově vyplacenou částku žádat zpět jako bezdůvodné obohacení, přičemž svého nároku by se měl domáhat vůči osobě, se kterou uzavřel neplatnou smlouvu o jednorázové úhradě výživného (tzn. vůči matce, v případě výživného pro nezletilé děti, či přímo vůči zletilému dítěti).

Stávající právní úprava však pohled na jednorázovou úhradu výživného změnila, když v souladu se zásadou autonomie vůle umožňuje dohodu oprávněného a povinného. Je-li tedy dítě plně svéprávné, může se s povinným rodičem dohodnout i na jednorázové platbě výživného.[6]

Náležitosti takové dohody zákonem stanoveny nejsou, ale dohoda by zřejmě měla obsahovat postup, kterým bylo dosaženo konečné částky, jež jednorázovou výplatu tvoří, tzn. počet měsíců, za které je výživné hrazeno dopředu. Vyživovací povinnost rodiče totiž jednorázovou výplatou určité částky nezaniká, pouze odpadá povinnost výživné platit v měsíčních dávkách. Opačný výklad by byl v rozporu s povahou výživného k dětem, a to vzhledem k tomu, že v případě vyživovací povinnosti k dítěti nelze určitě zjistit den jejího zániku. Dítě by proto mělo mít možnost odhadnout, za jakou dobu představuje jednorázová platba náhradu za výživné, a kdy se může domáhat po povinném rodiči zaplacení další dávky, případně dalších dávek výživného.

Jednorázová výplata v případě výživného k dítěti tak postrádá charakter konečnosti, jako je tomu např. v případě tzv. odbytného u rozvedených manželů dle § 761 odst. 1 o. z., kdy právo rozvedeného manžela na výživné zaniká vyplacením jednorázové částky. Nelze souhlasit s názorem některých autorů,[7] kteří dovozují, že výživné k dětem lze vyplatit prostřednictvím odbytného, protože je nyní institut odbytného výslovně uveden u výživného u rozvedených manželů, kde je také oprávněný neschopen sám se živit, a proto u institutů se stejným obsahem nelze připustit odlišný výklad. V případě výživného mezi rozvedenými manželi se kromě jiného předpokládá neschopnost samostatně se živit, která má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním. Výživné v tomto případě má tedy pokrývat určitou dobu „rekonvalescence“ oprávněného manžela po rozvodu manželství.

Naopak neschopnost dítěte sám se živit nemá původ ve skutečnosti zaviněné povinnou osobou a nelze předem přesně odhadnout, jak dlouho bude trvat. Z tohoto důvodu je dle mého názoru nutné uzavřít, že jednorázové plnění poskytnuté rodičem dítěti jako výživné na základě jejich předchozí dohody nemůže mít charakter odbytného, kterým dochází k nahrazení a vypořádání nároku na majetkové plnění mezi oprávněným a povinným.

Povinný rodič by si měl v případě dohody o jednorázové výplatě výživného také uvědomit, že daná částka odpovídá kritériím pro stanovení výše výživného v době uzavření této dohody, a proto v případě zvýšených nákladů na odůvodněné potřeby dítěte, či v případě zvýšených příjmů povinného rodiče, má dítě právo domáhat se zvýšení i této jednorázové platby výživného v souladu s § 163 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).[8] Ust. § 163 o. s. ř. týkající se v budoucnu splatných dávek se v daném případě použije navzdory skutečnosti, že se v tomto případě jedná o jednorázové plnění. Je tomu tak proto, že toto jednorázové splnění vyživovací povinnosti nelze označit za konečné, a v budoucnu mohou vzniknout další nároky.

V případě, kdy nebude v dohodě povinného rodiče s oprávněným dítětem stanoven způsob výpočtu jednorázové částky, nebude si ani jeden z nich ve všech výše uvedených situacích jistý svým nárokem, a jejich situace bude najisto postavena až se soudním rozhodnutím v dané věci.

Je nutné ovšem podotknout, že výše uvedená jednorázová úhrada výživného dítěti by měla nastoupit pouze v případech zvláštního zřetele hodných, kdy existují zvláštní okolnosti odůvodňující takovou změnu splatnosti výživného, a to tak, aby tato úhrada nebyla v rozporu s účelem výživného, kterým se mají především uspokojit pravidelné potřeby oprávněného.[9] Jednorázovou úhradu výživného je dále nezbytné odlišit od tzv. tezaurace výživného dle § 918 o. z., kdy rodičem vyplacená záloha přechází do vlastnictví dítěte postupně (v měsíčních splátkách).

Ust. § 921 odst. 1 o. z. otevřelo také diskusi nad jednorázovými platbami výživného nad rámec běžné vyživovací povinnosti k dětem při vzniku tzv. nahodilých potřeb, neboť tento nárok za účinnosti zákona o rodině nebylo možné požadovat.

Ustálená judikatura před účinností nového občanského zákoníku uváděla, že „účelem výživného je nahrazování nejen průběžně se vyskytujících (běžných) potřeb, ale všech potřeb prospěšných jeho všestrannému vývoji“.[10] Ve výživném tak jsou zahrnuty také výdaje na mimořádné, nepravidelné a nahodilé potřeby dítěte, a tyto potřeby nemohou odůvodnit rozhodnutí o příspěvku na mimořádné výdaje.[11] Pokud by dítěti vznikly další nahodilé potřeby, které nebyly vzaty v potaz při určování výše výživného, mohly být tyto náklady důvodem ke změně rozhodnutí o výživném a jeho zvýšení dle § 163 o. s. ř.

Dle dikce ust. § 921 o. z. je však nicméně možné, aby se rodič s dítětem na jednorázovém příspěvku na mimořádné potřeby dohodli, anebo aby povinnost podílet se na nich stanovil rodiči soud.[12] Příkladem se uvádí hrazení nákladné operace.[13] Vznik tohoto nároku bude opět záležet na posouzení individuálních okolností. Mělo by se jednat o tak nákladnou potřebu, jejíž vznik nebyl vzat při rozhodování o výživném v potaz. Stále platí, že většina nahodilých potřeb již je zahrnuta v běžném výživném, neboť navýšení výživného ad hoc není v souladu s účelem výživného.[14] K rozhodnutí o jednorázovém příspěvku na výživném nad rámec běžného výživného by měl soud přistoupit zejména v případě, kdy se sice jedná o nahodilou potřebu, která nebyla vzata v potaz při stanovení výše výživného, ale jako taková sama o sobě neodůvodňuje zvýšení běžného výživného změnou rozhodnutí dle § 163 o. s. ř., např. proto, že se již nebude opakovat. Případy, kdy by soud rozhodl o jednorázovém příspěvku nad rámec běžného výživného, by tak měly být spíše ojedinělé.

Lze tedy shrnout, že nové znění občanského zákoníku upravující splatnost výživného pro dítě můžeme hodnotit pozitivně, zejména s přihlédnutím k širší autonomii vůle, kterou nám ustanovení poskytuje. Nesmíme však zapomenout na mantinely výživného k dětem, kterými je zejména zájem dítěte a jeho ochrana jako slabší strany. Jednorázová výplata výživného pro dítě nebyla v zákoně o rodině možná, a samotná povaha institutu výživného pro dítě neumožňuje jednorázovou úhradu výživného ani za účinnosti občanského zákoníku, Je totiž třeba přihlédnout k tomu, že jednorázově stanovené výživné nemusí být částka konečná, a je možné, že v budoucnu nastane další opakovaná platba. Vždy je třeba přihlížet k měnícím se majetkovým poměrům povinného a měnícím se odůvodněným potřebám oprávněného dítěte, přičemž není dopředu najisto postaven ani konec vyživovací povinnosti rodiče. Pokud bychom připustili možnost tzv. odbytného v případě vyživovací povinnosti k dítěti, mohlo by se jednat o způsob, jak se rodič může vyhnout zákonným kritériím pro určení výše vyživovací povinnosti, neboť odbytné nereflektuje následnou změnu poměrů na straně dítěte ani rodiče.

Z výše uvedených důvodů je vhodnější na možnost jednorázové platby výživného nahlížet spíše jako na platbu, která stojí vedle pravidelných opakujících se dávek a která slouží k úhradě mimořádných výdajů dítěte. Taková dohoda o jednorázové platbě výživného je už potom možná jak u plně svéprávného dítěte, tak u dítěte nesvéprávného, neboť je v souladu s jeho zájmy a ne­ohrožuje pravidelné opakující se plnění výživného.

Uvedené sice zcela nekoresponduje s ustálenou judikaturou neumožňující oprávněnému žádat mimořádné platby výživného, neboť v běžném výživném by měly být také zahrnuty potřeby vyskytující se nepravidelně a nahodile,[15] nicméně dle mého názoru ust. § 921 odst. 1 o. z. umožňuje ve výjimečných případech prolomení této soudní praxe a uhrazení části mimořádné platby jednorázovým příspěvkem povinného rodiče.[16] 

Autorka je advokátkou v AK Sekanina, Šmíd a partneři, s.r.o., a působí na PF.