oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Jak se bránit proti usnesení rozhodčího soudu?

publikováno: 09.12.2014

Usnesení rozhodčího soudu, které se přímo netýká sporu mezi stranami rozhodčí smlouvy, podléhá soudnímu přezkumu bez ohledu na část čtvrtou zákona o rozhodčím řízení. Soudy jsou tak povinny projednat i žalobu, kterou se účastník rozhodčího řízení po rozhodčím soudu domáhá vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v důsledku nesprávného rozhodnutí rozhodčího soudu o nevrácení části zaplaceného rozhodčího poplatku.

Nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13  

Odůvodnění:

Stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně) zahájila vůči svému smluvnímu partnerovi rozhodčí řízení, v jehož rámci zaplatila poplatek ve výši 1 000 000 Kč. Nařízená ústní jednání byla opakovaně odročována s ohledem na probíhající jednání mezi oběma účastníky. Po několika měsících vzala stěžovatelka žalobu zpět a po rozhodčím soudu se domáhala vrácení poloviny poplatku s poukazem na § 5 odst. 1 Pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory (dále též „Pravidla“), která jsou přílohou Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky.[1] Rozhodčí soud usnesením rozhodčí řízení zastavil a návrh na vrácení poloviny zaplaceného poplatku zamítl.

Žalobou před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala proti rozhodčímu soudu jako žalovanému vydání bezdůvodného obohacení. Soud nalézací konstatoval, že je k rozhodování ve věci pravomocný a žalobu zamítl. Také odvolací soud shledal, že soudy jsou oprávněny věc rozhodnout, prvostupňové rozhodnutí nicméně změnil a žalobě z části vyhověl. Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů (v části, v níž bylo stěžovatelce vyhověno) zrušil a řízení zastavil. Jak dovolací soud uvedl, žaloba na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku nesprávného rozhodnutí rozhodčího soudu o nevrácení části poplatku za rozhodčí řízení směřuje ve své podstatě k přezkoumání a změně usnesení rozhodčího soudu, k čemuž ovšem soudy pravomoc nemají. Část čtvrtá zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“),[2] totiž umožňuje zrušit pouze rozhodčí nález.[3]

Stěžovatelka se posléze obrátila na Ústavní soud, jelikož v postupu Nejvyššího soudu spatřovala porušení svých ústavně zaručených práv garantovaných zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).[4] Poukázala předně na to, že rozhodčí soud je právnická osoba soukromoprávní povahy, přičemž soukromoprávní povahu má také nárok vůči ní vznesený. Jedná se o nárok vzniklý mezi dvěma subjekty z právního vztahu, a stěžovatelka by proto měla mít právo na jeho projednání nezávislým a nestranným soudem. Vynětí z pravomoci soudů, na němž se smluvně dohodli účastníci rozhodčího řízení,[5] se týkalo pouze jejich vzájemného sporu, nikoli případného sporu mezi jedním z účastníků rozhodčího řízení a rozhodčím soudem.

Ústavní soud nálezem rozhodnutí dovolacího soudu zrušil, jelikož došel k závěru, že jím došlo k porušení stěžovatelčina základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.[6] Ústavní soud současně konstatoval, že postupem Nejvyššího soudu byl porušen i čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).[7]

Ústavní soud posuzoval zejména otázku, zda soudy interpretovaly příslušné právní předpisy a na ně navazující Pravidla ústavně konformním způsobem, a dostály tak svých povinností plynoucích z čl. 4 Ústavy. V tomto směru poukázal na svou dřívější judikaturu,[8] v níž byly stanoveny ústavněprávní požadavky na interpretaci a aplikaci podústavního práva, jejichž nedodržení může vést k porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníků řízení. Krom vyloučení svévole[9] či interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus[10]), Ústavní soud považuje za nezbytné vycházet vždy z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Jinými slovy, soudy jsou povinny učinit vše pro spravedlivé vyřešení případu, byť by se jednalo o případ komplikovaný či neobvyklý, jako tomu bylo i v právě projednávané věci.

S ohledem na tyto základní úvahy přistoupil Ústavní soud k hodnocení, zda výklad učiněný Nejvyšším soudem, podle něhož nelze usnesení rozhodčího soudu přezkoumávat, výše uvedené podmínky splňuje. V prvé řadě pak odmítl argumentaci vedlejšího účastníka (rozhodčího soudu), který ve svém vyjádření odkázal na předchozí judikaturu Ústavního soudu, jež měla popsaný výklad aprobovat.[11] Ústavní soud k tomu uvedl, že vedlejším účastníkem citovaná usnesení na danou věc nedopadají, především však poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1794/10,[12] v němž byla řešena problematika obdobná nyní projednávané věci, a dodal, že závěry obsažené v usnesení v případě konkurence s právním názorem vysloveným v novější nálezové judikatuře Ústavního soudu neobstojí, což vyplývá i z § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.[13]

V citovaném nálezu řešil Ústavní soud případ stěžovatelů, kteří se žalobou u obecných soudů domáhali zrušení usnesení, jímž rozhodčí soud zastavil řízení před ním probíhající, a rozhodl, že stěžovatelé (v řízení před rozhodčím soudem v postavení žalobců) nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého. Obecné soudy tehdy žalobu zamítly, jelikož soudnímu přezkumu údajně podléhá pouze rozhodnutí rozhodčího soudu, které má povahu nálezu. Podle Ústavního soudu však takový postup vedl k porušení čl. 2 odst. 2,[14]čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Za podstatné tehdy považoval, že výklad učiněný obecnými soudy staví stěžovatele do nerovného postavení vůči těm, o jejichž věci je rozhodováno rozhodčím nálezem. Dopad rozhodčího usnesení přitom může být leckdy na účastníka větší než dopad rozhodčího nálezu a může jím být citelně zasaženo do jeho majetkové sféry. Soudy proto byly povinny se odchýlit od doslovného znění zákona a v případech, kdy poplatek dosahuje mimořádné výše, omezený přezkum usnesení rozhodčích soudů připustit.

S ohledem na výši žalované částky byly podle názoru Ústavního soudu závěry učiněné v nálezu sp. zn. I. ÚS 1794/10 aplikovatelné i na věc pod sp. zn. III. ÚS 2407/13, přičemž Ústavní soud následně tyto závěry dále rozvedl. Poukázal přitom prvně na vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti ve věci sp. zn. I. ÚS 1794/10, podle nějž se stěžovatelé měli svého práva domáhat jinými právními prostředky než žalobou na zrušení usnesení rozhodčího soudu (myšleno soukromoprávní žalobou proti rozhodčímu soudu). Když tak nicméně stěžovatelka nyní učinila, Nejvyšší soud řízení zastavil.

Ústavní soud dále Nejvyššímu soudu vytkl, že argumentoval v podstatě jen doslovným zněním zákona o rozhodčím řízení, v němž se hovoří pouze o možnosti změnit rozhodčí nález. V jiných případech si ovšem sám Nejvyšší soud byl vědom zásad a principů uplatňovaných při výkladu a aplikaci pod­ústavních předpisů a od doslovného výkladu se i v souvislosti s rozhodčím řízením odchýlil. Jako příklad Ústavní soud uvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005, které se zabývalo tím, zda může být rozhodčí usnesení exekučním titulem. Nejvyšší soud tehdy přihlédl ke smyslu a účelu právní úpravy a navzdory doslovnému znění § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu[15] dovodil, že ano. Podle názoru Ústavního soudu měl Nejvyšší soud podobně postupovat i v případě stěžovatelky.

K samotnému rozhodčímu řízení poté Ústavní soud uvedl, že projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany v majetkových sporech; strany se pouze dohodly přenést spor na jiný orgán. S ohledem na zásadu autonomie vůle pak právní řád tuto volbu respektuje a omezuje možnost soudů do rozhodčího řízení zasahovat. Toto vynětí z pravomoci obecných soudů se však týká pouze vzájemného sporu stran rozhodčí smlouvy, nikoli ovšem již sporů mezi odlišnými subjekty (zde tedy sporu mezi účastníkem rozhodčího řízení a rozhodčím soudem), byť by se jednalo o spory z rozhodčího řízení odvozené. Jak Ústavní soud uvedl, i důsledky naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení[16] se vždy určitým způsobem dotýkají sfér obou stran rozhodčí smlouvy. Ústavní soud dále přihlédl i k té skutečnosti, že rozhodčí soud v případě poplatků za rozhodčí řízení rozhoduje o svých majetkových poměrech, není tudíž schopen splnit garanci vlastní nestrannosti a umožnění soudního přezkumu je tak nezbytné s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny. Tím není obcházeno ustanovení § 31 zákona o rozhodčím řízení, neboť obyčejný zákon nemůže vyloučit působení základního práva na soudní ochranu ve vztazích mezi subjekty soukromého práva a zbavit obecné soudy ústavní povinnosti (čl. 4 Ústavy) tuto ochranu poskytnout.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatoval, že není legitimního věcného důvodu, který by bránil soudnímu přezkumu rozhodnutí rozhodčího soudu o návrhu na vrácení zaplaceného rozhodčího poplatku. To platí tím spíše pro případ stěžovatelky, kde poplatek dosahoval extrémní výše, k řešení merita věci ani nedošlo a rozhodčímu soudu muselo být po celou dobu zřejmé, že může dojít ke smíru, a nebude tak naplněn účel a smysl ustanovení § 5 Pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory. Smyslem části čtvrté zákona o rozhodčím řízení nemůže být vytvoření prostoru pro libovůli či svévoli soukromého subjektu (rozhodčího soudu) při rozhodování o vrácení rozhodčího poplatku tím, že by proti tomuto rozhodnutí byla vyloučena jakákoli soudní ochrana.

Ústavní soud tedy shrnul, že z pravomoci soudů mohou být vyňata rozhodčí rozhodnutí týkající se sporu mezi žalobcem a žalovaným jakožto stran rozhodčí smlouvy, možnost soudního přezkumu rozhodnutí o návrhu na vrácení rozhodčího poplatku však vyloučit nelze.

Ústavní soud proto došel k závěru o důvodnosti podané ústavní stížnosti, v postupu Nejvyššího soudu shledal porušení čl. 4 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a napadený rozsudek zrušil.

 

Rozhodnutí zaslal Mgr. Petr Kilian, asistent místopředsedkyně Ústavního soudu.

 



[1] § 5 odst. 1 Pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory: „Bylo-li zpětvzetí žaloby žalobcem, popř. žaloby navzájem (protižaloby) či námitky započtení dle § 28 odst. 3 Řádu žalovaným v plném rozsahu doručeno Rozhodčímu soudu nejpozději 7 dnů před datem nařízeného prvního ústního jednání ve věci, vrací se žalobci, popř. žalovanému 50 % rozdílu poplatku zaplaceného z hodnoty žaloby, popř. žaloby navzájem (protižaloby) či námitky započtení a minimálního poplatku.“

[2] Upravující zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí.

[3] K podmínkám, za nichž lze rozhodčí nález zrušit, viz § 31 zákona o rozhodčím řízení citovaný v pozn. č. 16.

[4] Čl. 36 odst. 1 Listiny: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“

[5] § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení: „Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).“

[6] Čl. 11 odst. 1 Listiny: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“

[7] Čl. 4 Ústavy České republiky: „Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.“

[8] Viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73), veškerá rozhodnutí Ústavní soudu jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz.

[9] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17).

[10] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4489/12.

[11] Usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1349/12, a ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 1416/10.

[12] Nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10.

[13] § 23 zákona o Ústavním soudu: „Jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.“

[14] Čl. 2 odst. 2 Listiny: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“

[15] Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Podle jeho § 40 odst. 1 písm. c) je exekučním titulem vykonatelný rozhodčí nález.

[16] § 31 zákona o rozhodčím řízení: „Soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu,

b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje,

c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem,

d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců,

e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat,

f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému,

g) rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem,

h) rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé, nebo

i) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení.“