Jak ohrozí § 1740 odst. 3 občanského zákoníku klasické pojetí obchodních objednávek?

autor: JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D.
publikováno: 19.01.2015

Systém uzavírání smluv v novém občanském zákoníku sice doznal jistých změn, nové instituty ale nedostávají často „šanci“, protože jsou vylučovány autonomním jednáním či výhradou stran. Proto se například setkáváme s častým vylučováním účinků § 1740 odst. 3 občanského zákoníku, tedy uzavření smlouvy v případě, že je přijetí nabídky oblátem učiněno s nepodstatnou odchylkou. Má ale vůbec smysl doložky vylučující použití tohoto ustanovení vůbec do obchodních nabídek uvádět? Cílem tohoto stručného pojednání je zjistit vliv zkoumaného institutu na běžný obchodní styk.

Pro přehlednost a srozumitelnost uveďme znění předmětného ustanovení:

§ 1740 [Souhlas s nabídkou][1] 

(1) Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

(2) Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Přijetím nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými slovy.

(3) Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost.

Zákon stanoví, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.[2] Toto pojetí není ničím výjimečné a setkáme se s ním jak v zahraničí,[3]tak i v předchozí právní úpravě. V oblasti obligací platí, že slib není právně závazný do doby, než se setká s přijetím.[4] Zásada „daný slib zavazuje“ je právním principem, nikoli pravidlem, které by bylo samo o sobě způsobilé přivodit vznik obligace.[5] Výjimkou jsou samozřejmě závazky z jednostranných právních jednání. Novinkou v právním řádu je ale možnost akceptace oferty v případě, že odpověď obsahuje dodatek, nebo odchylku, která podstatně nemění podmínky nabídky. Zákon v takovém případě konstituuje souhlas oferenta, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne.

Právní praxe na § 1740 odst. 3 o. z. již zareagovala a často do obchodních podmínek a obchodních nabídek zakotvuje doložku vylučující použití tohoto ustanovení, což zákon umožňuje.[6] Navrhovatel totiž může předem vyloučit možnost přijetí s nepodstatnými dodatky či odchylkami. Takové omezení musí vyplývat z nabídky při zohlednění možností výkladu podle § 555 o. z., tedy uvedením přímo v nabídce či jiným nepochybným způsobem, např. v rámci jednání předcházejícího nabídce. V tomto případě přijetí s nepodstatnými odchylkami nebo dodatky nevede ke vzniku smlouvy a je novou nabídkou.[7]

Okamžik uzavření smlouvy se dle ustanovení § 1744 o. z. váže na účinnost přijetí nabídky. V praxi ovšem není vždy zcela zřejmé, kdy k samotné akceptaci dochází. Obecně v okamžiku, když jedna ze stran jednoduchým a nepodmíněným souhlasem nabídku přijme. K přijetí oferty tedy musí postačit pouhá odpověď „ano“. Do konce roku 2013 musely strany v kontraktačním procesu přijmout nabídku zcela bez výhrad. To znamená, že jakmile jedna ze stran na učiněnou nabídku odpověděla s dodatkem, nedošlo k uzavření smlouvy, ale ke vzniku zcela nové nabídky. Smlouva tedy vůbec nevnikla (tzv. mirror image rule).[8]

Tato konstrukce se zdála, dle autorů občanského zákoníku, být v praxi nežádaná, zejména z důvodu možnosti napadat neplatnost smlouvy, která byla uzavřena se zcela nepodstatným dodatkem. Tvůrci nového občanského zákoníku se nechali inspirovat v zahraničních úpravách[9] a zakotvili v § 1740 odst. 3 možnost přijetí nabídky s odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky. Smlouva je tak uzavřena v okamžiku přijetí nabídky s dodatkem, pokud ji navrhovatel bez zbytečného odkladu neodmítne.

Zde dochází k odklonu od dřívějšího, nepřesného pojetí: kdo mlčí, nesouhlasí. Naopak se vyžaduje aktivní jednání strany, která nechce být touto pozměněnou nabídkou vázána. V případě pasivity navrhovatele tak dochází ke konkludentní akceptaci a není důvod existenci smlouvy jakkoliv popírat.[10] Zákon nicméně již blíže nespecifikuje neurčitý právní pojem podstatné změny nabídky. To ovšem novému předpisu nelze vyčítat. Neurčité právní pojmy jsou pro soukromé právo naprosto typické a i zde proto bude platit, že je nutné tento pojem vykládat vzhledem k individuálním okolnostem daného případu.

Inspiraci k výkladu tohoto ustanovení bychom mohli čerpat mimo jiné z Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „CISG“), konkrétně jeho článku 19:

(1) Odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, avšak obsahuje dodatky, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a je protinabídkou.

(2) Avšak odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, ale obsahuje dodatky nebo odchylky, které podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím, ledaže navrhovatel bez zbytečného odkladu ústně vznese proti rozdílům námitky nebo za tímto účelem odešle oznámení. Jestliže tak neučiní, jsou součástí smlouvy podmínky uvedené v nabídce se změnami obsaženými v přijetí.

(3) Dodatky nebo odchylky, které se týkají zejména kupní ceny, placení, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti jedné strany vůči druhé straně nebo řešení sporů, se považují za podstatnou změnu podmínky nabídky.[11]

Znění čl. 19 odst. 2 CISG je obdobné § 1740 odst. 3 o. z. Odpověď na nabídku, která se jeví přijetím, ale obsahuje dodatky nebo odchylky, které podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím, ledaže navrhovatel bez zbytečného odkladu ústně vznese proti rozdílům námitky nebo za tímto účelem odešle oznámení. Jestliže tak neučiní, jsou součástí smlouvy podmínky uvedené v nabídce se změnami obsaženými v přijetí.

V tomto ohledu je pro naše poměry zajímavé sledovat historický vývoj čl. 19 CISG. Návrh článku z roku 1977, který vypracovala tehdejší pracovní skupina, byl velmi diskutován co do odstavce 2. Zastánci tradičního pojetí[12] požadovali, aby byly pro platnou ofertu relevantní pouze odchylky, které spočívaly v odlišných slovních vyjádřeních, gramatických změnách nebo zjevných chybách v psaní.[13] Na druhou stranu příznivci progresivního přístupu požadovali znění podobné dnešnímu čl. 19 odst. 2 CISG.[14] Finální znění článku 19 je ve skutečnosti kompromisem. Čl. 19 odst. 2 byl zachován s dodáním odstavce 3, který obsahuje materiální korektiv pojmu „podstatné změny nabídky“.

V čl. 19 odst. 3 CISG je uvedeno, že všechny dodatky či odchylky týkající se zejména kupní ceny, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti jedné strany vůči druhé straně nebo řešení sporů, se považují za podstatnou změnu podmínky nabídky. Znamená to tedy, že jakákoli diference akceptace co do ceny, kvality, nebo množství zboží by bez dalšího měla zakládat  kontraofertu.

Podle názoru rakouského Nejvyššího soudu (dále jen „OGH“), zda pojem představuje podstatnou či nepodstatnou změnu nabídky závisí především na postupech zavedených mezi stranami, obchodních zvyklostech, chování během předběžného jednání a další konkrétní okolnosti jednotlivého případu. Ve věci samé OGH rozhodl, že pro změny, které jsou příznivější pro navrhovatele, nebude třeba jejich potvrzení a smlouva je tak uzavřena.[15] Jako nepodstatná změna bylo posouzeno např. rozšíření cenové doložky i na případy poklesu cen a nejenom vzestupu, jak bylo navrženo.[16]

CISG jako inspirační zdroj ovšem nelze převzít bezvýhradně. I při použití čl. 19 odst. 3 CISG je nutné pamatovat na to, že i když jde v jejím smyslu o podstatnou změnu nabídky (tedy například i cena),[17] může dojít k uzavření smlouvy s ohledem na podstatu smluvního vztahu a předchozího předsmluvního vyjednávání. Tak tomu bylo například v rozhodnutí rakouského soudu, který sdělil, že změna doby dodání může za určitých okolností prolomit pravidlo „podstatné změny“.[18] Soud sdělil, že s ohledem na předkontraktační fázi jednání se i přes odlišnou vůli, spočívající v době dodání, stala smlouva účinnou s ohledem na pasivitu osoby, která se včas proti kontraofertě neohradila.

Důvodová zpráva našeho o. z. uvádí jako nepodstatnou změnu např. změnu způsobu platby či zabalení,[19] s čímž dle mého názoru nelze vždy souhlasit. Odst. 2 článku 19 CISG je, stejně jako náš odst. 3 § 1740 výjimka, kterou je třeba vykládat restriktivně. Ze shody slov „dodatek“ v § 1740 odst. 2 a odst. 3 totiž nelze vykládat, že se jedná o pojem, který lze vykládat stejně. „Dodatek“ v odst. 3 je pojmem výrazně užším a jako výjimka prolamuje princip absolutního konsenzu, jak jsme jej znali dříve. Je nutné velmi striktně a střízlivě vykládat jednotlivá ustanovení oferty a akceptace tak, aby byla naplněna shodná vůle obou smluvních stran. I způsob platby a balení tak bude z velké části případů způsobovat nepřijetí nabídky a tedy novou nabídku. Vždy je totiž nutné pečlivě zvážit konkrétní okolnosti daného smluvního vztahu (např. právě v návaznosti na předkontraktační fázi smluvního procesu).[20]

Obdobný princip lze nalézt i v evropské smluvní doktríně. I zde musí akceptace zásadně dostát pravidlu „mirror image rule“, tedy odpovídat ofertě, aby vznikla smlouva.[21] Restriktivní výjimku připouští čl. 2:208 PECL. Odst. 1 normuje, že jakýkoli dodatek k ofertě je odmítnutím nabídky a je novou nabídkou.[22] Tento článek PECL je tedy velmi podobný čl. 19 CISG[23]. Čl. 2:208 PECL odst. 2 ovšem podobně jako čl. 19 odst. 2 CISG uvádí, že řádnou akceptací je i vyjádření souhlasu jinými slovy (výrazy), která podstatně nemění okolnosti nabídky.[24] Oproti deklaratornímu korektivu čl. 19 odst. 3 CISG je korektiv čl. 2:208 PECL odlišný a podobný přístupu našeho § 1740. Čl. 2:208 odst. 3 písm. a) PECL totiž odpovídá § 1740 odst. 3 věta první, o. z. věta druhá.[25] Čl. 2:208 odst. 3 písm. b) a c) PECL odpovídá [26] § 1740 odst. 3 větě první o. z.

V tomto ohledu tedy PECL významným vodítkem není, až na to, že potvrzuje nutnost vykládat pojem „podstatná změna“ s ohledem na konkrétní případ optikou objektivního pozorovatele. Podstatnou změnou je totiž vždy taková změna, kterou by každá jiná rozumná osoba ve stejné pozici obláta pokládala za změnu oferty.[27]

V této souvislosti je nutné sdělit, že ačkoli občanský zákoník razí civilně-konformní pravidlo zachovávat platnost smluv, je nutné uváděné způsoby akceptace vykládat spíše restriktivně.

Smlouvou je totiž vůle obou stran zřídit mezi sebou závazek (§ 1724 odst. 1 o. z.) určitého obsahu (§ 1725 o. z.). I přes zásadu vigilantibus iura scripta sunt je tedy nutné, aby smlouva jako taková vždy odpovídala skutečné vůli obou stran. Nový občanský zákoník staví na principu právní jistoty, a proto není možné kontrahentům v případě užití § 1740 odst. 3 „vnutit“ smlouvu s obsahem odlišným od jejich vůle.

Ostatně je to až třetí odstavec předmětného ustanovení, který modifikuje klasický systém oferta = akceptace, a proto je nutné postupovat od obecného ke speciálnímu a případy užití § 1740 odst. 3 o. z. posuzovat individuálně s ohledem na vůli stran. A to především zohledněním jejich předsmluvního a následného jednání. Nesmí se totiž jednat ipso factu o změněnou ofertu. Smysl musí být stále stejný. Pojem „podstatná změna“ je výjimkou generálního pravidla § 1740 odst. 1 o. z. Odpověď na poněkud provokativní nadpis článku tedy zní prostě: „Pokud bude rozhodovací praxe soudů správná, § 1740 odst. 3 obchodní smlouvy prakticky nijak neohrozí“. 

Autor je advokátem v Hradci Králové  a působí na Právnické fakultě UP v Olomouci.

Článek vznikl za podpory projektu „Podpora vytváření excelentních výzkumných týmů a intersektoriální mobility na Univerzitě Palackého v Olomouci II“, registrační číslo CZ.1.07/2.3.00/30.0041, financovaného MŠMT/ESF.