Instituty mezinárodního práva soukromého

autor: prof. JUDr. Naděžda Rozehnalová, CSc.
publikováno: 01.03.2017

Podstata kvalifikace, předmět kvalifikace 

Kvalifikace ve smyslu právního hodnocení, které je realizováno za účelem subsumpce zkoumané otázky či poměru pod rozsah kolizní normy, představuje myšlenkový proces, který je součástí dalších procesů souvisejících s užitím dvoustranných kolizních norem, resp. s těmito procesy v případě konkrétního užití nejen souvisí, ale prolíná se – tj. interpretací a aplikací. Ono specifikum kvalifikace spojené s kolizním právem, které je obsahem diskusí uvedených v předchozí kapitole, je důsledkem jak speciální konstrukce kolizních norem, tak i vazeb skutkové podstaty na jiné právní řády. Snaha o zajištění vnější rozhodovací harmonie vede k tomu, že je využíváno nejenom práva fóra, ale i jiných právních řádů či jiných postupů (jiných metod k naplnění pojmu uvedeného v kolizní normě). Akcentem na to, že se jedná o “myšlenkový proces, postup“ chceme zvýraznit propojení na proces interpretace (kolizní normy), subsumpce (pod rozsah kolizní normy) a aplikace kolizní normy. 

Systémové, resp. rámcové pojmy a kolizní normy 

Kolizní normy využívají při vymezení rozsahu (věcné působnosti) pojmy jako věcná práva, věc přepravovaná, závazková práva, smlouvy, poměry mezi rodiči a dětmi, dědické poměry apod. Neobsahují však jejich definici, znaky atd. Jejich obsah musí být naplněn hmotným právem. Hmotné právo rovněž odlišuje jednotlivé statuty[1] navzájem. Využití různých způsobů při formulaci rozsahů může ovlivnit budoucí problémy a případnou rozhodovací harmonii či disharmonii. Soulad v pohledu a posuzování vztahu s mezinárodním přesahem tam, kde jsou k dispozici pouze normy vnitrostátního původu, je samozřejmě problematický. Napomoci mu může právě využití rámcových či systémových pojmů. I když vazba a propojení na hmotné právo fóra je pro rozhodovací orgán vazbou „prvotní“, přeshraniční přesah faktické situace a možná následná vazba na jiný právní řád vyvolávají nutně otázku a v některých případech (například kvalifikačních problémů) i potřebu jistého přihlédnutí či využití jiného právního řádu. Použití obecných, rámcových pojmů ulehčuje tam, kde existují vazby na cizí právo, soulad v kvalifikaci. Nesporně existuje jisté společné „jádro“, „základ“ pojmů, jako je manželství, smlouva, dědění, adopce, vlastnictví napříč právními řády, sdílejícími obdobnou kulturu. Samozřejmě, že v oblasti ekonomické jsou si pojmy bližší než v oblastech podmíněných spíše národně, historicky či kulturně. Tyto instituty lze popsat slovně tak, že jsme schopni najít onu skutkovou podstatu určující jejich společenský či ekonomický účel. Takový, který je v oné zásadní míře odlišuje od pojmů jiných. Například vlastnictví vs. nájem. Koupě vs. darování. Smlouva vs. delikt. Jejich interpretace a následná kvalifikace skutkového stavu jsou pro rozhodovací orgány jednodušší než případy, kdy využijí pojmy detailněji odlišující jednání. Jako je například kupní smlouva vs. smlouva o dílo, nájem vs. finanční leasing. 

Skutkový děj jako děj spojený s více právními řády 

Vnitrostátní kolizní normy byly vytvořeny jako součást práva daného státu. Stěží lze popřít propojení a symbiózu mezi kolizním a hmotným právem fóra.[2] Dogmaticko-logicky nahlíženo je to právo fóra, které vytváří pojmy užité v rozsahu kolizní normy a to v propojení na daný právní řád. Je tudíž pochopitelné, že je to právě ono právo fóra, které si „nárokuje“ naplnění pojmů uvedených v rozsahu kolizních norem. Na druhé straně zde existuje konkrétní skutkový děj. Ten je propojen i na jiné právní řády. Může si tak „nárokovat“ a “fakticky vynucovat“ i posouzení skutkového stavu pohledem právě těchto jiných právních řádů. Je to tedy ono pnutí mezi faktickým dějem či faktickým bytím, spojeným s jiným prostředím, a tím i jiným právním řádem, na jedné straně, a právo fóra ovlivňující svými pravidly v oblasti procesní a při užití kolizních norem na straně druhé, které vyvolává otázku týkající se použití různých právních řádů. Hledání mezinárodní rozhodovací harmonie není v systému vnitrostátních kolizních norem mrtvým cílem. A to i v námi sledované oblasti, kde lze tuto problematiku ovlivnit jak na úrovni formulací kolizních norem, tak i přístupem právě k otázce kvalifikace. Předběžně se jeví, že právě jistá flexibilita v přístupu k otázce kvalifikace a využití rámcových, obecných pojmů pro vymezení rozsahu může napomoci pro překonávání typu kolizí souvisejících s otázkou rozdílných přístupů k pojmům hmotného práva v jednotlivých státech.

S kvalifikací, jako procesem souvisejícím s použitím kolizní normy, souvisí další pojmy: kvalifikační statut a kvalifikační problém.

Termínem kvalifikační statut je označován právní řád, který rozhoduje o právním hodnocení určité skutečnosti, otázky atd.[3] Který právní řád je oním kvalifikačním statutem? Kapitola druhá, krátce recenzující směry v oblasti kvalifikace, nám ukázala základní vějíř názorů analyzujících postupy v této oblasti. Od pozitivního práva konkrétního státu přes využití vícera či kombinace právních řádů až k využití komparatistiky jako metody napomáhající vytvořit právní pojem s jistou autonomií na konkrétním právním řádu.

V mezinárodním právu soukromém mohou nastat i případy tzv. kvalifikačního problému.[4] Jde o případy, kdy je využit pro kvalifikaci například právní řád fóra a rozhodným právem je následně jiný právní řád. Současně existuje rozdíl v systematickém řazení pojmů v těchto právních řádech. Může jít o situaci, kdy právní kategorie právního řádu, který byl využit při kvalifikaci, neodpovídají jejich řazení v právním řádu, kterým se následně vztah řídí. Například institut je řazen v prvním právním řádu do hmotného práva, zatímco v právním řádu rozhodném pro vztah do práva procesního. Nejčastěji jde o případy promlčení či prekluze, resp. i kompenzace či narovnání. Nebo je problematika v jednom právním řádu řazena do oblasti závazků ze smluv, v jiném do závazků deliktních. Nebo právní pojem existuje v právním řádu fóra a neexistuje v právním řádu, kterým se vztah bude řídit. Takto postavený kvalifikační problém vzniká tam, kde vy­­užíváme právně technickou kvalifikaci jako základ tohoto myšlenkového procesu. Právě rozvolnění vazeb na konkrétní právní řád a využití jiných metod – ať již jde o komparativní tvorbu pojmu, teleologickou kvalifikaci, či funkční kvalifikaci – je způsobilé překonat tento problém. 

Předmět kvalifikace a vazby jednotlivých procesů užitých při aplikaci kolizní normy 

Otázka vazeb jednotlivých procesů má význam pro uchopení předmětu kvalifikace. Ono vzájemné prolínání se jednotlivých fází užitých při kvalifikaci a posuny v předmětu právního hodnocení způsobují dle našeho názoru i rozdíly v jeho vymezení.

Názory na předmět kvalifikace oscilují mezi dvěma krajními přístupy. Ty jsou rozvíjeny a obohacovány o další prvky. Jako předmět kvalifikace tak lze uvést: skutkový děj, resp. fakta – právní otázka či právní nárok – právní norma. Napříč jednotlivými pracemi se tak setkáváme se všemi uvedenými případy a jejich variantami.

Kontinentální literatura,[5] která se především zabývá kvalifikací, není v tomto ohledu vůbec jednotná. Vymezení předmětu kvalifikace odráží více momentů vážících se k mezinárodnímu právu soukromému: různost doktrinálního přístupu, různost i právně technického přístupu k mezinárodnímu právu soukromému, různé pojetí kvalifikace samotné, různý pohled na kvalifikaci z pohledu procesního a z pohledu jednotlivých fází, v nichž se s ní setkáváme. Rozdíl je dán i v kvalifikačním procesu uplatněném u norem vnitrostátního původu oproti normám evropským či mezinárodním. Tak si lze vysvětlit právě rozdíly v této otázce.

Například H. Weber, shrnující ve své monografii tuto otázku, uvádí u předmětu kvalifikace následující možnosti, se kterými se lze setkat: konkrétní skutkový děj, konkrétní právní poměr, abstraktní právní poměr, právní norma ve smyslu kolizní normy, právní norma ve smyslu normy hmotného práva, právní institut, právní otázku, právní nárok.[6] J. Kropholler uvádí „právní poměry“, „společenské, resp. životní poměry“, „materiální normu“ či „právní otázku“.[7] P. H. Neuhaus si v tomto směru podobně klade otázku po předmětu kvalifikace, kde lze uvést: „ein Rechtsverhältnis, ein Lebensverhältnis, eine materiellrechtliche Norm oder eine Rechtsfrage.“[8] Můžeme jít dále, nicméně zmíníme již jen L. A. Mistelise. Ten použil poněkud jiné členění, kde poukázal jednak na tradiční diskusi a klasické teorie kvalifikace s vymezením předmětu, jednak na moderní přístup k této otázce včetně přístupu soudů v kontinentálním rámci.[9] Ke klasickým přístupům v uchopení předmětu kvalifikace řadí: nárok (W. Wengler, O. Hartwieg); právní poměr (F. Kahn, E. Bartin, F. Despagnet, F. Gamillscheg); konkrétní životní poměr (E. Rabel, M. Wolff, R. Ago, Ch. von Bar, J. Kropholler); materiální normu (W. Wengler); právní otázky (E. Zitelmann). Z novějších přístupů výslovně uvádí Ancela a jeho přístup tzv. jednotného kvalifikačního objektu (projet), H. Webera a jeho tzv. „mittlere Weg“ a O. Hartwiega s jeho orientací na procesní perspektivu. 

V české literatuře se objevily závěry týkající se předmětu kvalifikace u K. Čermáka. Jeho závěry k této otázce jsou následující.[10]

1.  Předmětem prvotní kvalifikace (tj. při vyhledávání kolizní normy v právu fóra) je posuzovaný skutkový děj. Předmět kvalifikace je tudíž v tomto případě povahy faktické.

2.  Za předmět druhotné kvalifikace (tj. při vyhledání příslušných právních norem rozhodného práva) můžeme označit buď samy tyto normy, nebo skutkový děj kvalifikovaný podle kolizní normy lege fori (tj. příslušnou skutkovou podstatu).

3.  Pro zastánce teorie dvoustupňové kvalifikace je i v druhém stupni kvalifikace jejím předmětem skutkový děj.

Podívejme se nyní na ustanovení v novém z. m. p. s. V souladu s § 20 odst. 1 z. m. p. s. (a podobné i v dalších ustanoveních) je kvalifikace: „Právní hodnocení určitého právního poměru nebo otázky za účelem vyhledání použitelného kolizního ustanovení pro určení rozhodného práva…“ Jazykově dovozeno je dle této definice předmětem kvalifikace právní poměr či právní otázka. Tady by zjevně stálo za to se pozastavit a říci si, zda zde vidíme určitý rozdíl od tvrzení uvedeného u K. Čermáka, případně i u našich jiných tvrzení, které jsme uvedli v jiných pracích. Dovolíme si říci, že nikoli. Odůvodnění pro tento přístup máme následující:

1.  Skutkový, resp. společenský, vztah jako předmět kvalifikace je přímým předmětem kvalifikace hmotně právní. Bez kvalifikace hmotně právní nelze vůbec dále pokračovat a zvažovat subsumpci. Česká doktrína nemá speciální odlišení mezi kvalifikací hmotně právní a kvalifikací za účelem podřazení pod kolizní normu. Lze ji snad pracovně označit jako kvalifikaci v užším slova smyslu.

2.  Pro účely následné, tj. subsumpci pod rozsah kolizní normy, je nutné již uchopení jiné, tedy uchopení právního poměru či otázky, které vlastně následuje poté, co jsme si vyjasnili bod 1).

3.  Proces interpretace, který považujeme za součást celkového uchopení otázky kvalifikace, souvisí s interpretací pojmů uvedených v rozsahu kolizní normy (resp. i navázání).

Analýzou přístupu, který je uveden v § 20 z. m. p. s., se dostáváme k následujícímu konstatování: skutkový děj, resp. konkrétní skutková podstata, je předmětem právní kvalifikace v jejím prvním stádiu při využití hmotného práva. Následný proces subsumpce již pracuje s právním poměrem či otázkou. 

Závěr 

Kvalifikace představuje z našeho pohledu proces interakce mezi skutkovým dějem (konkrétním skutkem) a předmětem (rozsahem, působností) kolizní normy, do nějž vstupuje pravidelně konkrétní hmotné právo napomáhající zprostředkovat subsumpci onoho skutkového děje pod rozsah kolizní normy „dodáním“ znaků pro konkrétní právní skutkovou podstatu.[11] Kvalifikace za účelem subsumpce pod rozsah kolizní normy již není v přímé interakci s fakty, skutkem, skutkovým dějem. Předpokládá již určitou míru právního předběžného hodnocení konkrétním hmotným právem. Předmětem kvalifikace v mezinárodním právu soukromém tak je právní otázka či právní poměr. Nikoli přímo skutkový děj.

Dále je kvalifikace jako proces jen z pohledu akademického procesem jednorázovým. Naopak při jejím použití v konkrétním případě je procesem prolínajícím se s procesy jinými – typicky interpretací znaků právní skutkové podstaty. Využití v konkrétním případě znamená „postupnou“, „průběžnou“ stavbu právní konstrukce: přes kvalifikaci pro účely procesní až ke kvalifikaci pro účely kolizní. Zatímco u kvalifikace procesní nejsou pochybnosti pro použití lege fori, je tomu, jak jsme již viděli u kvalifikace kolizní, jinak.

V konkrétním soudním sporu se mohou kvalifikační procesy střetávat: jiný pohled mohou mít právní zástupci, jiný soudce. Ona postupnost a prostupnost kvalifikací je v konkrétním případě zřetelná. 

Z publikace Instituty českého mezinárodního práva soukromého. Koupit lze ZDE.