Incidenční spor o neúčinnost smlouvy o zúžení SJM, role znaleckého posudku na cenu obvyklou – případová studie

autor: Mgr. Luboš Dörfl
publikováno: 16.06.2017

Důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady (nemovitostí) hraje významnou roli v některých typech soudních případů. Mezi ně se řadí i incidenční spory o neúčinnost úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění. Na jedné případové studii incidenčního sporu bych rád demonstroval procesní přístup soudu při projednávání věci, zvláště při provádění důkazu znaleckým posudkem o stanovení ceny obvyklé a jeho hodnocení. Studie naznačuje, jak se lze vhodným přístupem soudu vyhnout nadbytečnému zadávání revizních znaleckých posudků.

Proč rád soudím spory o neúčinnost právních úkonů dlužníka  

Projednávání incidenčních sporů o neúčinnost právních úkonů dlužníka dle § 235 a násl. ins. zák. bývá z pohledu soudu zajímavé. Hypotézy jednotlivých typů neúčinnosti jsou totiž relativně složité a vyžadují od účastníků preciznější procesní přístup při formulaci žalobních tvrzení nebo při obraně žalovaného. Často se v procesu lze díky tomu setkat s přenosem důkazního břemene mezi stranami řízení. 

Při projednávání incidenční žaloby o určení neúčinnosti právních úkonů bez přiměřeného protiplnění dlužníka dle § 240 ins. zák. mají často při dokazování významné místo i znalecké posudky na stanovení obvyklé ceny, neboť soud porovnává obvyklou cenu poskytnutého a přijatého plnění dlužníkem. Pro zjištění skutkového stavu nabývá potom významu správné vypracování posudku znalcem a soud k jeho hodnocení musí přistupovat s potřebnou důsledností. Jeden z takových případů (projednávaný u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 ICm 1948/2011) jsem se pokusil podrobit stručné analýze, abych problematiku tohoto typu sporů popularizoval, reflektoval na něm současnou soudní praxi při využívání znaleckých posudků, případně zahájil odbornou polemiku k otázce procesního využívání těchto znaleckých posudků. 

Popis soudního případu (zjednodušený) 

Insolvenční správce se rozhodl odporovat uzavřené dohodě o zúžení společného jmění dlužníka a jeho manželky z roku 2007, podle které mělo v době kratší 3 let před zahájením insolvenčního řízení (2009) připadnout do výlučného vlastnictví žalované motorové vozidlo, vybavení domácnosti a bytová jednotka. Dlužníkovi měl do výlučného vlastnictví připadnout soubor nemovitostí určených k podnikání (nazveme jej autokemp) a závazky manželů vůči věřitelům. Dle porovnání cen plnění, kterého se manželům dle dohody mělo dostat, vycházel správci nepoměr v hodnotě plnění pro manželku dlužníka (cena přes 500 000 Kč) a plnění určeného dlužníku, které nemohlo postačovat k úhradě jeho závazků, jež v dohodě současně přebíral. Tím došlo dle insolvenčního správce (zde žalobce) k uzavření dohody bez přiměřeného protiplnění, navíc úmyslně zkracující uspokojení dlužníkových věřitelů, neboť dohodou došlo k vyvedení nezatíženého majetku z majetkové podstaty dlužníka. 

Tvrzení žalobce vycházelo z manželského vztahu dlužníka a žalované, zákonná domněnka úpadku dlužníka v době uzavření dohody (pro neúčinnost úkonu bez přiměřeného protiplnění dle § 240 ins. zák.) nebo to, že žalovaná znala úmysl dlužníka zkrátit věřitele (pro neúčinnost úmyslně zkracujícího úkonu dle § 242 ins. zák.), tedy usnadňovalo žalobci nesení břemene tvrzení a důkazního a bylo na žalované, aby tvrdila či prokazovala opak. Žalobci tak zůstávala povinnost prokazovat své žalobní tvrzení o neadekvátnosti plnění přijatého žalovanou prostřednictvím dohody a o negativním vlivu této dohody na míru uspokojení ostatních věřitelů dlužníka provázené úmyslem dlužníka toto uspokojení věřitelů zkrátit. 

Na žalované bylo, aby zpochybnila tvrzení a důkazy správce o neadekvátnosti přijatého plnění z dohody a o zkrácení ostatních věřitelů, nebo naopak sama úspěšně tvrdila a prokázala, že nešlo o právní úkon bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 4 ins. zák.). Stručně vzato, její obrana směřovala zejména k tvrzení o přiměřenosti plnění přijatého z dohody. 

Přidržíme-li se merita projednávané věci, soud prvního stupně provedl dokazování k tvrzení žalobce o nepřiměřenosti plnění dlužníka a žalované, zejména dohodou o zúžení SJM a obsahem insolvenčního spisu [jehož součástí byl i znalecký posudek na stanovení obvyklé ceny nemovitostí ke dni jejich soupisu do majetkové podstaty dlužníka (zpracovaný ke stavu v roce 2011 – tedy asi 4 roky po uzavření dohody pro účely dražby], podle něhož obvyklá cena autokempu činila 4 200 000 Kč. Přitom znalec vycházel ze zjištěné nákladové (6 508 709 Kč) a výnosové (8 527 302 Kč) ceny autokempu, porovnávací metodu nevyužil s ohledem na špatnou dostupnost vzorků porovnatelných rekreačních zařízení. Soud měl dále k dispozici poznatek o realizované ceně autokempu z veřejné dražby v insolvenčním řízení 2 600 000 Kč z téhož roku, kdy byl vypracován posudek. V rozsudku, jímž žalobu zamítl, soud uvedl, že při stanovení ceny majetku dlužníka v době uzavření dohody nepřihlížel k ceně objektu získaného dražbou v roce 2011 v insolvenčním řízení. S ohledem na charakter objektu sloužícího k podnikání považoval za rozhodující hledisko k určení jeho ceny výnosovou hodnotu, která činila nejméně 8 527 302 Kč (kdy lze jen těžko očekávat její nižší hodnotu k datu uzavření dohody, k němuž došlo před hypoteční krizí v závěru roku 2007). Soud proto neshledal nepřiměřenost plnění ve vztahu k žalované v uzavřené dohodě a neshledal ani úmysl zkrátit věřitele s ohledem na cenu autokempu i možné budoucí příjmy z jeho provozu.

Odvolání žalobce obsahovalo především věcnou argumentaci směřující ke zpochybnění závěru soudu o ceně autokempu počítané dle výnosové metody. Žalobce zejména akcentoval skutečnost, že realizovaná cena z prodeje ve veřejné dražbě 2 600 000 Kč poskytuje nejvěrnější obraz o obvyklé ceně autokempu. Při porovnání hodnoty dlužníkových závazků, které přebíral ve výši 4 mil. Kč v době uzavření dohody, bylo plnění získané žalovanou, která v dohodě žádné závazky nepřebírala, podstatně vyšší.

Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil doplnit dokazování o vypracování posudku o výši obvyklé ceny autokempu i bytové jednotky ke dni uzavření dohody s tím, že ekvivalentnost plnění dlužníka a žalované z dohody o zúžení SJM je možné posoudit jen na základě znaleckého posudku vypracovaného na cenu obvyklou ke dni uzavření dohody.

Spornou otázkou tedy byla nadále především otázka skutková, konkrétně ekvivalentnost plnění žalované a dlužníka z dohody o zúžení SJM (tvrzení žalobce o podstatně nižším plnění dlužníka z dohody) počítaná ke dni uzavření dohody. 

Znalecký posudek 

Zadání znaleckého posudku soudem směřovalo k určení ceny obvyklé u bytové jednotky a autokempu ke dni uzavření dohody (2007). Podklady znalce pro jeho vypracování tvořily dle posudku především výpisy z katastru nemovitostí, výsledek šetření na místě samém a informace zjištěné od provozovatele autokempu. Obvyklá cena bytové jednotky byla znalcem stanovena na 490 000 Kč a u autokempu ve výši 5 890 000 Kč. I v tomto případě znalec vycházel z průměru ceny nákladové (ceny, za kterou by bylo možné soubor nemovitostí pořídit) ve výši 4 974 100 Kč a výnosové (jakého výnosu lze z objektu ve stanoveném čase získat spolu s mírou kapitalizace) ve výši 6 801 938 Kč. Absenci metody porovnávací ve znaleckém posudku odůvodnil tím, že získání srovnávacích vzorků obdobných souborů nemovitostí je komplikované. 

Znalecký posudek byl podroben kritice žalobce, jenž znalci především vytýkal absenci významné metody porovnávací ve znaleckém posudku, jehož zadáním je odhad obvyklé ceny, a dále způsob stanovení výnosové ceny, při němž znalec v hojné míře využíval paušálních fikcí, namísto aby ověřil dle účetnictví dlužníka dosahované příjmy a výdaje autokempu i případnou obsazenost jeho kapacity. 

Soud se s uvedenými námitkami ztotožnil a uložil znalci doplnit znalecký posudek o ověření výsledné obvyklé ceny též metodou porovnávací a použít přesnější podklady pro stanovení ceny výnosovou metodou opírající se o účetní doklady dlužníka. Znalec v dodatku znaleckého posudku úkol soudu splnil a při stanovení výnosové ceny vycházel z výkazu příjmů a výdajů dlužníka. Výnosovou metodou tak dospěl k ceně areálu ve výši 5 923 175 Kč. Dále znalec obstaral vzorky tří nabízených prodejů rekreačních zařízení, které vyhodnotil a porovnal s posuzovaným areálem autokempu, a dospěl k závěru o porovnávací hodnotě autokempu ve výši 5 764 375 Kč. Výši obvyklé ceny s přihlédnutím k těmto zjištěním opravil na 5 800 000 Kč. 

Hodnocení posudku soudem 

I k těmto doplněným závěrům znalce vznesl žalobce připomínky, které zejména směřovaly k otázce skutečných výnosů autokempu, kdy výdaje neodrážely osobní výkon podnikatelské činnosti dlužníkem (znalec nezahrnul do výdajů to, co dlužník ušetřil za práci zaměstnance osobním výkonem činnosti), což hospodářský výsledek dlužníka muselo významně snižovat, dále znalci vyčítal nedostatečné zdůvodnění porovnání nabídkových cen srovnávaných rekreačních zařízení, jako např. posouzení lokality středisek, rekreační potenciál, dostupnost apod.) a nedostatečně provedený odpočet míry nabídkové ceny z realitní inzerce od možnosti realizovatelné obvyklé ceny (10% rozdíl) porovnávaných objektů. 

Soud hodnotil podaný a doplněný znalecký posudek, zaměřil se zejména na to, zda znalec vycházel z dostatečného množství a potřebné kvality podkladů, zda se vypořádal dobře s věcnými námitkami žalobce a zda jím použité metody mohou vést k přesvědčivým závěrům o obvyklé ceně posuzovaných nemovitých věcí. 

Soud proto znalce vyslechl a jeho posudek doplnil o vysvětlení jeho přístupu k výnosové a porovnávací metodě. Znalec vysvětlil, že vycházel u výpočtu výnosové ceny autokempu ze zjištěných příjmů dle účetních dokladů dlužníka a z výdajů autokempu z paušálního odpočtu nákladů ve výši 40 %. Průměrná obsazenost autokempu byla znalcem ověřena kromě účetních dokladů též místním šetřením a údaji ověřenými od majitele sousedního autokempu. 

Soud takový rozsah podkladů shledal jako dostatečný, neboť znalec vycházel při výpočtu výnosové ceny z údajů o skutečném obratu dlužníka. V takovém případě lze akceptovat paušální odpočet nákladů na provoz autokempu, neboť účelem této metody je poskytnout podklad pro stanovení ceny obvyklé u podnikatelského objektu, nikoli provést detailní ocenění podniku dlužníka. Jde o tedy o akceptovatelný přístup odpovídající zvolené uznávané metodě ocenění a další zkoumání skladby výdajů dlužníka soud považoval za nehospodárné. 

K metodě porovnávací, kterou znalec na žádost soudu do posudku doplnil, soud požadoval po znalci vysvětlení využití odpočtu 10 % z nabídkové ceny porovnávaných rekreačních středisek a vyhodnocení srovnání atraktivity lokality a rekreačního potenciálu středisek. Znalec odkázal na tradičně využívaný odpočet 10 % dle metodiky ocenění prof. A. Bradáče, kdy k vyššímu odpočtu (např. 20 %, jak navrhoval žalobce) by přistoupil pouze při konkrétním zjištění, že nabízené nemovitosti již v nabídce figurují delší dobu a není o ně zájem. Znalec také vysvětlil přístup při porovnání atraktivity a rekreačního potenciálu zvolených srovnávacích vzorků. Soud proto jeho posudek i v části využití porovnávací hodnoty shledal co do podkladů dostatečnými. Akceptoval skutečnost, že znalec vycházel při porovnávání ceny obdobných rekreačních středisek z nabídkové ceny realitních kanceláří, neboť zjištěné údaje potřebným způsobem vyhodnotil. I co do ostatních hledisek porovnání shledal soud znalecký posudek po provedeném výslechu znalce přesvědčivým a přezkoumatelným. 

Po hodnocení znaleckého posudku jako důkazu posoudil soud jeho závěry s ostatními provedenými důkazy. Zejména s posudkem na odhad obvyklé ceny z insolvenčního spisu dlužníka (z roku 2011) a dokladem o prodeji autokempu za cenu 2 600 000 v dražbě. Dospěl k závěru, že ostatní provedené důkazy závěry znaleckého posudku nezpochybnily, na rozdíly v závěrech posudku i samotnou prodejní cenu mělo nepochybně vliv plynutí času (s podstatným vlivem na vývoj cen nemovitých věcí) i okolnosti povinného prodeje, jehož výtěžek zpravidla nedává obraz o ceně, kterou by bylo možné za obvyklých podmínek za tento soubor nemovitostí získat. 

Závěr soudu o skutkovém stavu a právní posouzení případu 

Závěr znalce o odhadu obvyklé ceny byl proto soudem vyhodnocen jako pravdivý a soud na základě tohoto posudku hodnotil skutkový stav ve prospěch tvrzení žalované manželky dlužníka, neboť dlužníkem získané plnění z uzavřené dohody o vypořádání SJM přesahovalo v té době známé závazky dlužníka z jeho podnikání o více než 1,5 mil. Kč (zatímco žalovaná převzala plnění o ceně přibližně 500 000 Kč). Naopak tvrzení žalobce o neekvivalentním plnění získaném žalovanou ze zjištěného skutkového stavu nevyplývalo. 

Zjištěná obvyklá cena autokempu umožňovala plné uspokojení závazků dlužníka v době uzavření dohody. To vedlo soud ke skutkovému závěru o tom, že plnění manželce dlužníka vyplývající z dohody o zúžení SJM nemohlo vést k nižšímu uspokojení dlužníkových věřitelů, naopak vedlo fakticky jen k vypořádání budoucího nároku manželky dlužníka ze společného majetku. Vzhledem ke zjištěné ceně autokempu i výnosu z jeho provozování soud dospěl dále ke skutkovému závěru o tom, že v době uzavření dohody o zúžení SJM u dlužníka, jenž zařízení nadále provozoval, nebyl zjištěn úmysl zkrátit své věřitele. 

Uvedené závěry soudu vedly k právnímu hodnocení, podle kterého zákonné důvody neúčinnosti dohody pro plnění bez přiměřeného protiplnění anebo pro krácení uspokojení věřitelů shledány nebyly. 

Závěrečný komentář k hodnocení znaleckého posudku 

Hodnocení znaleckého posudku soudem je důležitý moment důkazního řízení, zvláště u sporů, mezi které patří i zvolený příklad, kdy na jeho výsledku do značné míry spočívá skutkový závěr soudu o důvodnosti žalobních tvrzení. 

Soud by měl vždy prověřit, zda znalecký posudek vychází z dostatečného a věrohodného zdroje podkladů, zda metoda zvolená znalcem může vést k věrohodnému závěru a zda se vypořádal s námitkami stran řízení k jeho postupu či zjištěním. Zkrátka je povinen znalecký posudek hodnotit jako důkaz z hlediska jeho pravdivosti a přesvědčivosti. Následuje porovnání zjištění z odborných závěrů znalce s ostatními provedenými důkazy. Tímto postupem se často daří eliminovat nedostatky skutkových zjištění. Vyhýbání se tomuto pečlivému procesnímu přístupu s odkazem na zápověď hodnocení odborných závěrů znalce vede k nadužívání revizních znaleckých posudků. A je to především procesně nesprávný postup, který vychází z nepochopení judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2001, sp. zn. I. ÚS 483/2001). 

Zvolil jsem proto uvedený případ, abych prakticky mohl poukázat na možnosti soudu, jak v důkazním řízení se znaleckým posudkem pracovat (co do úplnosti podkladů i co do kontroly metody použité znalcem) a naznačit, jak vhodné doplnění a vysvětlení podané znalcem při jednání může vést k získání důvěryhodných skutkových zjištění pro rozhodnutí. V projednávané věci se tak podařilo počáteční nepřesnosti a nedostatky posudku odstranit, a i přes existenci jiného znaleckého posudku v řízení nebylo nutné potom přistupovat k zadání revizního znaleckého posudku. K přezkumu závěrů znaleckého posudku jiným znalcem nebo znaleckým ústavem by se mělo, dle mého názoru, totiž přistupovat jen výjimečně, pokud důkladná cesta hodnocení posudku nepřinese potřebná zjištění. 

Autor jepředsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem.