Identifikační genetika v právní praxi

autor: JUDr. Jiří Kožina
publikováno: 26.06.2018

Znalecká problematika

Jak už bylo uvedeno v kapitolách o trestním i civilním řízení, dokazování za využití identifikační genetiky se neobejde bez (soudních) znalců. Padesát let stará regulace této oblasti pomocí zákona o znalcích a tlumočnících je předmětem setrvalé (a vcelku oprávněné kritiky). Nový právní předpis se však nedaří přijmout, proto byl původní zákon opakovaně (a to i poměrně významně – např. novela provedená zákonem č. 444/2011 Sb.) novelizován. 

Zákon o znalcích a tlumočnících obecně upravuje podmínky pro výkon znalecké činnosti. Kvalifikačním předpokladem pro výkon znalecké činnosti jsou dle § 4 zák. o znalcích a tlumočnících potřebné znalosti a zkušenosti z oboru, v němž má dotčený jako znalec (tlumočník) působit, především absolvování speciální výuky pro znaleckou činnost, jde-li o jmenování pro obor, v němž je taková výuka zavedena. Znaleckou činnost mohou vykonávat i znalecké ústavy, přičemž citovaná významná novela zákona o znalcích a tlumočnících zrušila zcela nedůvodnou preferenci ústavních znaleckých posudků. 

Poznámka

Povinnost vyžadovat znalecké posudky především od znaleckých ústavů stejně nebyla v praxi dodržována, ostatně se domnívám, že šlo o úpravu v posledních letech zcela nepoužitelnou pro rozpor s ustanovením procesních předpisů o znaleckém dokazování (§ 105 a § 110 tr. řádu, § 127 odst. 3 o. s. ř.), které bylo na místě považovat za lex specialis. 

Vcelku pozitivně lze hodnotit rozdělení znaleckých ústavů do dvou kategorií, kdy vysoké školy nebo jejich součásti a veřejné výzkumné instituce, případně jiné osoby veřejného práva nebo jejich organizační složky vykonávající vědeckovýzkumnou činnost v příslušném oboru jsou primárně nadány k zpracování znaleckých posudků ve zvlášť obtížných případech vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení (§ 21 odst. 3 zák. o znalcích a tlumočnících). Přitom podle § 21 odst. 5 zák. o znalcích a tlumočnících lze tyto ústavy (zapsané ve II. oddíle seznamu znaleckých ústavů) povolat k podání znaleckého posudku jen v případech uvedených v § 21 odst. 3 zák. o znalcích a tlumočnících^[1]. Právě tyto ústavy by tedy měly být oprávněny k případnému přezkumu posudků znalců či ústavů (§ 110 odst. 1 tr. řádu in fine). Ani tato zákonná úprava však nemůže vést k opuštění zásad volného hodnocení důkazů v každém soudním řízení. Jde spíše o návod, jak postupovat při nejasnostech ve znaleckém posudku nebo rozporech mezi více posudky navzájem. 

Poznámka

Dlužno ovšem dodat, že stav, kdy konkrétní ústav je ex lege nadán supervizní pravomocí nad znalci jen z titulu toho, že je veřejnou vysokou školou či vědeckou institucí, je také předmětem kritiky, které nelze nepřiznat jistou důvodnost - viz např. Křístek, 2012, s. 68 a násl.

Osobně se domnívám, že omezení znalecké činnosti určitých institucí jen na přezkum činnosti jiných znalců není dobré, neboť tyto instituce odtrhává od jisté rutiny, která je v mnoha oborech zcela nezbytná. 

Ustanovení § 11 zák. o znalcích a tlumočnících zakazuje znalci podat posudek, pokud jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům zakládá pochybnost o jeho nepodjatosti. V této souvislosti je třeba zmínit skutečnost, že na poli identifikační genetiky (i dalších kriminalistických identifikačních metod) podávají znalecké posudky pro OČTR (a nejčastěji pro policii již ve fázi přípravného řízení) znalecké ústavy, které jsou zároveň útvary policie. 

Poznámka

Kriminalistický ústav Praha je samostatným útvarem policie s celorepublikovou působností, Odbory kriminalistické techniky a expertiz jsou součástí jednotlivých krajských ředitelství (pouze ve „starých“ krajích) – viz § 6 zák. o Policii ČR. 

Soudní praxe takové posudky dlouhodobě akceptuje, tento postup však není přijímán zcela bezvýhradně^[2]. Osobně se domnívám, že zejména v oborech natolik spjatých s policejní činností, jako je identifikační genetika, tato skutečnost nepředstavuje zásadní problém. Situaci by neřešilo ani případné vyčlenění expertizních pracovišť mimo strukturu policie, neboť ani to by nemohlo vyloučit úzkou spolupráci znaleckého ústavu s OČTŘ, která je dobře srovnatelná s postavením a vztahem k OČTŘ, jaký je např. mezi policisty vyšetřující násilnou trestnou činnost a znalci v oboru soudní lékařství. Nadto i policejní znalecké ústavy jsou vázány všemi povinnostmi vyplývajícími ze zákona o znalcích a tlumočnících, tedy i povinností vykonávat svoji činnost řádně, a musí tak za všech okolností podat pravdivý znalecký posudek, popřípadě konstatovat, že takový posudek nejsou schopny z konkrétních důvodů podat. Na doplnění je však třeba uvést, že odlišná je situace v řízeních občanskoprávních, kde byly znalecké posudky složek, které jsou k jedné ze stran podřízené, odmítnuty^[3]. Nestranností znalců se zabýval i ESLP, například ve věci posuzování způsobilosti k vojenské službě, kde shledal porušení zásady rovností zbraní v tom, že lékařský posudek o (ne)způsobilosti stěžovatele k vojenské službě byl vypracován vojenskými lékaři^[4]. 

Judikatura

Taková důkazní situace, kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře opakovaně vyslovil požadavek, že v takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§ 2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného. (III. ÚS 299/06) 

Ukázka z knihy Identifikační genetika v právní praxi (120 stran, brož., 978-80-7598-033-5; 2018), kterou lze zakoupit ve vydavatelství Wolters Kluwer.