oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Helmut Koziol, Peter Apathy, Bernard A. Koch: Zvláštní část rakouského deliktního práva, svazek III

autor: Prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc.
publikováno: 08.02.2016

Koziol, Apathy, Koch: Ӧsterreichisches Haftpflichtrecht, Band III, Vídeň 2014, 596 stran, 178 eur

Tým rakouských profesorů, Helmut Koziol, Peter Apathy, Bernard A. Koch vydal v nakladatelství Jan Sramek ve Vídni v roce 2014 jeden ze svazků zvláštní části rakouského deliktního práva. Jde o třetí, přepracované vydání Koziolova díla vydaného poprvé v roce 1984, jež mohlo být návodem výkladu i pro českého praktika.

Kniha zpracovává ve třech částech několik oblastí deliktního práva, které jsou upraveny ve speciálních zákonech. Jedná se o úpravu striktní (objektivní) odpovědnosti, jež byla postupně v průběhu desetiletí v závislosti na rozvoji industriální společnosti kodifikována mimo občanský zákoník (ABGB). Dílo má tři části: Část A, kam je zařazena odpovědnost za provoz dopravních prostředků včetně železnice, odpovědnost za rozvod elektráren a plynu, provozovatelů síťových zařízení, odpovědnost v rámci sousedského práva, odpovědnost za znečišťování lesů, odpovědnost za škodu podle horního zákona, odpovědnost za škodu z provozu letadla a odpovědnost za škodu z provozu atomové elektrárny; část B – odpovědnost za výrobek. Konečně v části C je zpracována problematika odpovědnosti za škodu při zásahu státní správy do individuálních práv, a to v oblastech sousedského práva, vedení elektrické energie, vodního hospodářství, a odpovědnost v oblasti exekučního řízení či ochrany nájemníků.

Jde především o dílo, jež si zaslouží pozornost s ohledem na absenci podobného projektu v české právní literatuře. Rakouská teorie, ostatně jako i nauka jiných západoevropských států ovšem vychází z toho, že téměř všechny případy striktní odpovědnosti jsou předmětem nikoliv obecné úpravy v občanských zákonících, nýbrž v jednotlivých zvláštních předpisech. Navíc se podmínky odpovědnosti v příslušných oblastech značně liší.

Dílo je velmi podrobným zpracováním popsané materie využívající i kvazi komentářové techniky s citací jednotlivých zákonných ustanovení, což přispívá k přehlednosti, znamená však nárůst celkového objemu díla. Při veškeré úctě k jednotlivým autorům je třeba přiznat odlišnosti v jejich přístupech, i když se dílo nakonec vydává za týmovou práci. I kvalita jednotlivých pasáží se poněkud liší, mnohdy by bylo zapotřebí lepší redakce, neboť i v rámci jednotlivých kapitol se některé myšlenky opakují.

Přesto se jedná o velmi záslužný počin, který nejen pro rakouského praktika, ale i zahraničního pozorovatele poskytuje neocenitelné informace a přináší i celkové poučení.

Soustředíme-li se jen na některé důležitější oblasti, je zřejmé, že v sektoru odpovědnosti za dopravní prostředky jde o rozlišování mezi provozem automobilovým a železničním. Odpovědnost je upravena v jediném zákoně, jehož úprava je podstatně podrobnější než úprava česká (§ 2927 – 2932 NOZ). V případě dopravních prostředků je relevantní úprava obsažená v zákoně o odpovědnosti železnice a motorových vozidel (Eisenbahn-und Kraftfahrzeug Haftpflichtgesetz - EKHG), jenž upravuje oblast dopravy vlaky a motorovými vozidly. Zákon z roku 1959, který byl několikrát novelizován, je třeba vykládat v souvislosti s některými předpisy evropskými, které se týkají především povinného pojištění odpovědnosti za škodu.

EKGH je i v oblasti odpovědnosti za škodu kogentním předpisem (130). Proto mohou odpovědnost provozovatelé omezit či jinak upravit smlouvou pouze v minimální míře. To se týká i tzv. černých pasažérů ve smyslu § 6 odst. 1 EKGH. Neplatná jsou však ujednání, vylučující odpovědnost za škody na zdraví v případě, že poškozený byl dopravován za úplatu. I ohledně těchto případů se však uplatňuje relativní neplatnost (132). Neplatnost se však týká úmluv uzavřených pouze provozovatelem nebo držitelem automobilu. Úmluva například s řidičem, jenž není držitelem automobilu, se posoudí podle obecných zásad (131). Zákon však předvídá omezení či vyloučení odpovědnosti v případech neodvratitelné události. Tímto zprošťujícím důvodem však nemůže být vada ve vlastnostech dopravního prostředku, ani selhání zařízení železnice nebo motorového vozidla (§ 9 EKGH).

Upraven je případ „černého pasažéra“, tj. cestujícího, jenž nezaplatil jízdné. V tomto případě je odpovědnost dopravce za škodu jím utrpěnou vyloučena (§ 3 EKGH).

Pozoruhodné je rozšíření striktní odpovědnosti provozovatele železnic (evidentně pod vlivem německého práva), i za meze odpovědnosti známé podle českého práva. Rozlišuje se sice odpovědnost za škody, jež jsou vlastní provozu a odpovědnost za škody, jež vznikají pouze v souvislosti s provozem. Podstatné však je, že toto rozlišování se děje v opačném „gardu“, nežli tomu je v českém právu. Ke škodám vlastním provozu patří totiž i škody tzv. organizačního nebo funkcionálního charakteru, tj. například škody, které cestující utrpí například v tlačenici na nástupišti před nastoupením do vlaku a podobně. I za tyto škody odpovídá dopravce bez ohledu na zavinění (110, 111).

Pozoruhodná je analýza odpovědnosti za výrobek (za škodu způsobenou vadou výrobku). Ukazuje se, že i rakouská úprava, a to dokonce v podstatně širším rozsahu, než tomu je v NOZ, neodpovídá směrnici 85/374/EHS. Jde nejen o definici věci, ale i poškozeného a dalších prvků odpovědnosti.

Navíc, což je zvlášť pozoruhodné, si těchto odchylek Evropská komise dosud nepovšimla. Jinou významnou zvláštností rakouské praxe je činnost Nejvyššího rakouského soudu (OGH), který bez rozpaků, aniž by předložil věc k posouzení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, rozhoduje o záležitostech, které nepochybně patří do oblasti autonomního výkladu. Zvláštní problém představují škody, jež jsou způsobeny vadou součástky (dílčího výrobku) na konečném produktu nebo na jeho jiných součástech. V takovém případě odpovídá výrobce konečného produktu. Neodpovídá však za škody, které byly způsobeny na hmotné věci odlišné od samotného produktu. Výrobce totiž odpovídá za vadu, která existovala v době uvedení výrobku na trh či do oběhu, nikoliv za vadu, která vznikla zabudováním tohoto výrobku do dalšího předmětu po svém uvedení na trh. Tak například dojde-li ke škodě na motoru automobilu, protože vodní potrubí se roztrhlo, odpovídá za škodu v režimu odpovědnosti za vady prodávající, ale nikoliv výrobce automobilu, protože z jeho pohledu je nejen vodní potrubí, ale celé vozidlo třeba posuzovat jako celek, jenž byl uveden na trh, takže škoda způsobená na další součásti automobilu, totiž na motoru, vznikla na věci odlišné od automobilu z pohledu § 1 odst. 1?

Velmi pozoruhodné je rakouské řešení problematiky odpovědnosti za výrobek a odpovědnosti za služby. Tato problematika byla několikrát řešena Soudním dvorem Evropské unie, a to zejména ve věci Vedfal. V tomto případě byl pacient usmrcen při operaci srdce, tedy při poskytnutí služby proto, že mu do přístroje byla uvedena vadná látka, která způsobila smrt. Ve skutečnosti šlo o smrt v důsledku nikoliv samotné operace, ale chybou personálu při jednoduchém úkonu. U pacienta nešlo o aplikaci řádné kapaliny, ale o transplantaci ledviny. Odpovědnost za škodu byla vyloučena, protože šlo o službu a nikoliv vadu produktu, která škodu způsobila.

Odpovědnost za zařízení rozvodu elektrické energie a plynu je upravena v říšském zákoně o odpovědnosti (Reichshaftpflichtgesetz). Zařízeními se rozumí technické výtvory k rozvodu nebo převodu elektrické energie nebo plynu. Je pozoruhodné, že právní úprava zavedená za okupace Rakouska německou Třetí říší v roce 1943 ještě přetrvává. Nehodou, která je klíčovým pojmem, se rozumí poškození vzniklé náhlým působením. Nehodou naproti tomu není trvalý či se opakující stav, se kterým jsou spojeny škodlivé následky. Tak například zesílení elektrického proudu je považováno za imise, avšak nikoliv za příčinu škody. Vyloučena je odpovědnost v případě, že škoda vznikne uvnitř budovy a její příčina spočívá ve vedení v této budově instalovaném. Odpovědnost je vyloučena také tehdy, jestliže vznikne působením přístrojů, které jsou napojeny na elektrickou energii nebo plyn.

Ačkoliv Rakousko žádnou atomovou elektrárnu neprovozuje, jsou škody způsobené touto energií, vzdor mezinárodní úpravě ve vídeňské a pařížské konvenci, upraveny v zákoně o atomové energii z roku 1963 (Atom HPflG). Odpovědnost se týká ionizujícího záření, které může být příčinou škody. Protože provozovatel zařízení je odpovědný za škodu způsobenou ionizujícím zářením, neodpovídá za rizika, jež jsou spojena s jinými projevy radioaktivity. Provozovatel, který tuto energii distribuuje, odpovídá podle obecných ustanovení, tedy například podle § 1319 ABGB.

Naproti tomu rakouské soudy uznaly oprávněnými nároky na náhradu škody způsobené vadnými recepty či pokyny na výrobu jídel či přípravu určitých hmotných věcí (OGH 6 Ob 256/062).

Konečně jsou pozoruhodné i závěry autorů ohledně škod způsobených tzv. povolenými zásahy (Eingriffshaftung). Jde o oprávněné zásahy souseda podle obecné úpravy ABGB, nebo při pracích na získávání vody, v průběhu exekučního řízení podle § 394 EO apod.

Summa sumárum se jedná se o další pozoruhodné dílo rakouské civilistiky.

 

Autor je profesorem a vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK v Praze.