oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Glosa: K rozsudku Nejvyššího soudu ve věci následků smlouvy uzavřené oběma manželi, jednal-li jeden z nich v duševní poruše

publikováno: 16.07.2018

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2651/2017

Východisko

Dne 19. 9. 2017 vydal Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 2651/2017 rozsudek, jímž navázal na svoji předchozí praxi (konkrétně na rozsudek ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015). V obou rozhodnutích dospěl soud k závěrům, které jsou velmi problematické, a proto je s vlastním odlišným stanoviskem předkládáme širší odborné diskusi. Obě rozhodnutí byla vydána při aplikaci příslušných ustanovení obč. zák. č. 40/1964 Sb.; vzhledem ke stejným principům tehdejší úpravy a úpravy obsažené v o. z. je však zřejmě třeba očekávat, že soud bude uvedené závěry sledovat ve své judikatuře i nadále. 

Skutkový stav a vymezení právní otázky

V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů byla nemovitá věc. Manželé (za trvání manželství) uzavřeli se zástavním věřitelem zástavní smlouvu, jíž hodlali na nemovitosti zřídit zástavní právo. Při uzavírání smlouvy však jeden z manželů pro následky úrazu mozku nebyl schopen posoudit následky svého jednání; šlo tedy o právní úkon (jednání), k němuž dotyčný manžel neměl dostatečnou způsobilost. Za tohoto skutkového stavu záviselo rozhodnutí mj. na vyřešení otázky hmotného práva, zda může vzniknout zástavní právo k nemovitosti, která je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, jestliže jeden z manželů v době uzavření zástavní smlouvy – když na straně zástavců figurují oba manželé – trpí duševní poruchou, která jej činí k tomuto právnímu úkonu neschopným. 

Rozhodnutí Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud nejprve správně vyhodnotil, že zastavení nemovitosti patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není obvyklou správou (společného) majetku; proto je k takovému úkonu třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný, a to neplatný relativně (§ 145 odst. 2 ve spojení s § 40a obč. zák. č. 40/1964 Sb.1).

Poté soud zaujal následující závěry: „Při zastavení nemovitostí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů jejími vlastníky je však třeba rozlišovat, zda zástavní smlouvu uzavřeli oba manželé, nebo jen jeden z nich. Jsou-li zástavci oba manželé, musí také oba smlouvu podepsat; kdyby smlouvu podepsal (a tedy učinil ofertu nebo akceptaci) jen jeden z nich, smlouva (jako celek) by nebyla perfektní. V případě, že zástavní smlouvu uzavřel pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas se zastavením společné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty vyjádřit písemně, ústně, popř. též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy); bez jeho souhlasu je zástavní smlouva neplatná, jen jestliže se této neplatnosti dovolá (…). Jsou-li účastníky zástavní smlouvy, podle které se zřizuje zástavní právo k věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jako zástavci oba manželé, a jednal-li jeden z manželů v době uzavření zástavní smlouvy v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, nelze úspěšně dovozovat, že by zástavní smlouva byla uzavřena jen jedním z manželů bez souhlasu druhého. Směrodatné totiž je, že podle obsahu zástavní smlouvy byli oba manželé jejími účastníky (jako zástavci); smlouva tedy netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil, ale tím, že tento manžel v době podpisu zástavní smlouvy v důsledku duševní poruchy nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout.2 

Kritické hodnocení

Přijaté závěry nejsou podle našeho názoru přesvědčivé z dále uvedených důvodů.

Přesvědčivost rozhodnutí je narušena již tím, že soud nepodal žádnou konkrétní argumentaci pro zdůvodnění svých závěrů. Pouze konstatoval, že případ, kdy určitou smlouvu uzavírají v pozici téže strany oba manželé (byť jeden z nich nemá pro takové jednání dostatečnou svéprávnost), je třeba odlišovat od situace, kdy smlouvu uzavírá pouze jeden z nich bez souhlasu druhého (s tím, že v prvním případě jde o absolutní neplatnost, ve druhém případě o neplatnost relativní). S tímto míněním lze souhlasit snad jen v tom ohledu, že se v obou případech jedná o formálně odlišné situace, nikoli však odlišné věcně.

Dále je nutné říci, že institut relativní neplatnosti upravený dříve v § 145 odst. 2 ve spojení s § 40a obč. zák. č. 40/1964 Sb. (nyní v § 714 odst. 2 o. z.) chrání potenciálně dotčeného manžela před dispozicemi se společným jměním, které by mohly mít negativní vliv na jeho postavení. Tato ochrana je poskytována prostřednictvím požadavku společného jednání obou manželů v zákonem stanovených případech (v případech jiných než běžných záležitostí), resp. prostřednictvím požadavku jednání sice jen jednoho z manželů, avšak se souhlasem druhého. Tehdy je zaručeno, že jiná než běžná záležitost týkající se společného jmění bude učiněna po rozhodnutí obou manželů, a bude tedy plně zajištěna a prosazena autonomie jejich vůle. V případě, kdy jeden z manželů jedná bez souhlasu druhého (např. tehdy, pokud druhý manžel o uvedené dispozici neví), či dokonce proti jeho vůli (ať již svou odlišnou vůli vyjádří jednajícímu manželovi jakkoli), chrání zákon dotčeného manžela prostřednictvím možnosti dovolání se neplatnosti takového právního jednání. Je přitom plně na dotčeném manželovi, zda se neplatnosti dovolá.

Ve výše uvedené situaci však soud dovodil, že v případě, kdy sice právně jednají oba manželé, avšak jeden z nich trpí duševní poruchou, která jej k takovému jednání činí nezpůsobilým, nelze dovozovat, že by zástavní smlouva byla uzavřena jen jedním z manželů bez souhlasu druhého. Důvodem je údajně to, že smlouva netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil, ale tím, že tento manžel v době uzavření zástavní smlouvy nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout.

Otázka je však nabíledni – jaký je z hlediska smyslu a účelu ochrany manžela, který s dispozicí nevyslovil souhlas, rozdíl mezi situací, kdy jeden z manželů jedná bez souhlasu (např. bez vědomí) druhého, resp. dokonce proti jeho vůli, a situací, kdy sice „jednají“ oba manželé, avšak jednání jednoho z nich není právně relevantní, např. proto, že trpí určitou vadou, která způsobuje, že takové jednání nevyvolává zamýšlené právní následky?

Odpověď se rovněž nabízí sama – žádný rozdíl zde není, neboť odlišnosti jsou čistě formální. V obou případech s dispozicí vyslovil právně relevantní souhlas jen jeden z manželů, zatímco druhý nikoli. Důvod, proč právně relevantní souhlas druhého manžela absentuje, je nerozhodný. Bylo by možné dokonce tvrdit, že situace, kdy jeden z manželů jedná bez souhlasu (bez vědomí) druhého manžela, resp. dokonce proti jeho vůli, jsou svým charakterem závažnější než případ, kdy jednají oba manželé, byť jeden z nich v duševní poruše. V takovém případě totiž jednající manžel projevil svoji souhlasnou vůli – byť tato vůle trpí určitou vadou. V předchozích dvou situacích však dotčený manžel buď vůbec žádnou vůli neprojevil, resp. dokonce projevil relevantní vůli opačnou! Uvedený přístup Nejvyššího soudu vede k tomu výsledku, že mírnější „odchylka od normálu“ v podobě souhlasné, avšak právně irelevantní vůle, je sankcionována závažnějším způsobem (absolutní neplatností) než větší „odchylka od normálu“ v podobě nesouhlasu založeného na právně relevantní vůli, kdy by následkem byla „pouhá“ relativní neplatnost. Takový závěr v sobě obsahuje významný hodnotový rozpor, a proto jej nelze akceptovat.

Soud považuje za směrodatné, že „podle obsahu zástavní smlouvy byli oba manželé jejími účastníky (jako zástavci); smlouva tedy netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil, ale tím, že tento manžel v době podpisu zástavní smlouvy v důsledku duševní poruchy nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout“. Je sice pravda, že vůle stran směřovala k uzavření smlouvy, jejímiž subjekty měli být na jedné straně oba manželé; v důsledku nesplnění tohoto předpokladu by bylo možné uvažovat o neplatnosti smlouvy.3 Na druhou stranu však je třeba zohlednit, že i jen samostatné jednání způsobilého manžela by vedlo k následku zamýšlenému stranami (tj. ke zřízení zástavního práva). I kdyby tedy společné právní jednání obou manželů bylo neplatné, muselo by konvertovat (§ 41a odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., § 575 o. z.) v samostatné právní jednání způsobilého manžela, neboť to odpovídá vůli tohoto manžela a druhé smluvní strany, a do doby dovolání se (relativní) neplatnosti má toto jednání znaky platného jednání.

Toto řešení umožňuje stejné právní řešení případů, které vykazují stejnou kolizi dotčených zájmů. Srovnejme tuto situaci s případem, kdy nesvéprávný manžel nebude formálně vystupovat jako strana smlouvy, ale se smlouvou – ať již ex ante, či ex post – vysloví souhlas. I udělení souhlasu je právním jednáním, k němuž se vyžaduje příslušná míra svéprávnosti (stejná jako k samotnému uzavření smlouvy). V obou případech tak souhlasili se zřízením zástavního práva oba manželé, avšak – viděno optikou Nejvyššího soudu – v jednom případě by se k vadě souhlasu manžela nepřihlíželo (resp. tato vada by nezakládala absolutní neplatnost smlouvy), ve druhém ano. Posuzovat obě situace z hlediska práva odlišně však nedává dobrý smysl.

Ptejme se dále – poskytne právní následek v podobě absolutní neplatnosti smlouvy nesvéprávnému manželovi vyšší míru účinné právní ochrany ve srovnání s relativní neplatností? Odpověď je negativní. To, že důsledky relativní neplatnosti mohou nastoupit až na základě iniciativy dotčeného manžela (a nikoli tedy přímo ex lege jako v případě neplatnosti absolutní), na tomto závěru nic nemění. Rozhodnutí opomenutého manžela (např. prostřednictvím opatrovníka) o tom, zda se neplatnosti dovolá, bude záviset zejména na posouzení, zda učiněné právní jednání (uzavření smlouvy) bylo tomuto manželovi ku prospěchu, či nikoli. V žádném případě neznamená, že by uzavřená smlouva nemohla být pro opomenutého manžela i velmi výhodná. Pak se jeví důsledek v podobě absolutní neplatnosti iracionální.

Nelze přijmout ani námitku, že nesvéprávný manžel možnost dovolat se neplatnosti pravděpodobně nevyužije právě v důsledku své omezené svéprávnosti. Tomuto riziku právo čelí institutem opatrovníka nesvéprávné osoby a institutem stavení promlčecí lhůty. Právo dovolat se relativní neplatnosti se sice promlčuje (byť se jedná o tzv. kreační oprávnění), avšak zároveň platí, že jde-li o práva osoby, která musí mít zákonného zástupce či opatrovníka, promlčení nepočne (popř. ani neběží), dokud taková osoba zástupce či opatrovníka nezíská (§ 113 obč. zák. č. 40/1964 Sb.; § 645 o. z.). Právní pozice dotčené osoby je tedy chráněna i v této rovině; absolutní neplatnost proto neznamená žádné vylepšení jejího postavení.

Konečně lze uzavřít, že názor Nejvyššího soudu je rovněž v rozporu s principem favor negotii, tedy se zásadou, že v pochybnostech je třeba hledět na právní jednání jako na platné.

 

Rozhodnutí okomentovali doc. JUDr. PETR TÉGL, Ph.D., doc. JUDr. FILIP MELZER, Ph.D., LL.M. Oba jsou advokáty a současně působí na katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.

 

/1/  Stejné principy se uplatní pro stávající úpravu společného jmění manželů.

/2/  Tučně zvýraznili autoři.

/3/ Autoři nejsou ohledně tohoto aspektu jednotní. Zatímco F. Melzer se přiklání k názoru, že nezpůsobilost jednoho subjektu společného právního jednání více osob (stojících na jedné straně) je důvodem neplatnosti celého právního jednání, což ospravedlňuje použití konverze, P. Tégl má za to, že uvedený nedostatek neplatnost nezpůsobuje. Jde o odpověď na obecnou otázku, jaký následek při společném jednání více osob (stojících na jedné straně smlouvy) způsobuje vada v jednání některé z nich, když k nastoupení účinků takového jednání dle zákona postačuje i bezvadné jednání jen jedné (kterékoli) z nich.