oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Evropský soud pro lidská práva: Uznání a výkon soudního rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti podle nařízení Brusel I

publikováno: 24.05.2018

Členské státy EU jsou při aplikaci unijního práva vázány Evropskou úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod.

Rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 23. 5. 2016, stížnost č. 17502/07, ve věci Avotiņš v. Lotyšsko

Shrnutí: 

Předmětem případu byl rozsudek kyperského soudu ukládající stěžovateli, panu Avotiņšovi, povinnost uhradit dluh s příslušenstvím, který měl vůči kyperské obchodní společnosti, a rozhodnutí lotyšských soudů o jeho uznání a vykonatelnosti v Lotyšsku.

V květnu roku 1999 stěžovatel a obchodní společnost F. H. Ltd. založená podle kyperského práva uzavřeli notářsky ověřenou dohodu o uznání dluhu. Stěžovatel v této dohodě deklaroval, že si vypůjčil 100 000 USD od společnosti F. H. Ltd., a zavázal se splatit tuto částku i s úroky. Dohoda o uznání dluhu obsahovala doložku o volbě kyperského práva a ustanovení o výlučné pravomoci kyperských soudů rozhodovat spory z ní vzniklé. Ve smlouvě byla uvedena stěžovatelova adresa v lotyšské Rize.

V roce 2003 obchodní společnost F. H. Ltd. podala žalobu o zaplacení dluhu včetně úroků ke kyperskému okresnímu soudu v Limassolu. Stěžovateli bylo zasláno předvolání k soudu na lotyšskou adresu, která byla uvedena v dohodě o uznání dluhu. Stěžovatel se však nedostavil k ústnímu jednání a kyperský soud rozhodl v jeho nepřítomnosti v květnu 2004. V rozsudku soud stanovil povinnost stěžovatele uhradit společnosti dlužnou částku s úroky a náklady řízení. V únoru 2005 společnost F. H. Ltd. podala návrh na uznání a prohlášení vykonatelnosti rozsudku kyperského soudu z května 2004 k okresnímu soudu v Rize. V únoru 2006 okresní soud v Rize vyhověl návrhu obchodní společnosti a rozhodl o uznání a vykonatelnosti rozsudku kyperského soudu.

Stěžovatel nepodal odvolání do rozsudku kyperského soudu, ale odvolal se do rozhodnutí lotyšského okresního soudu v Rize. Namítal, že se o rozsudku kyperského soudu a o rozhodnutí lotyšského okresního soudu dozvěděl až v červnu 2006 od soudního exekutora, který prováděl výkon rozsudku kyperského soudu. V odvolání uvedl, že rozhodnutí o uznání a vykonatelnosti rozsudku kyperského soudu bylo v rozporu s čl. 34 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení „Brusel I“), který neumožňuje uznání takového rozhodnutí vydaného v nepřítomnosti žalovaného, jestliže žalovanému nebyl doručen návrh na zahájení řízení „v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost“.

Stěžovatel tvrdil, že nebyl řádně informován o řízení před kyperským soudem a že návrh na zahájení řízení mu nebyl doručen tak, aby se mohl včas na jednání před soudem připravit. V říjnu 2006 krajský soud v Rize zrušil rozhodnutí okresního soudu. Obchodní společnost F. H. Ltd. podala do tohoto rozsudku dovolání k Nejvyššímu soudu, který v lednu 2007 napadený rozsudek zrušil. Nejvyšší soud vyhověl návrhu F. H. Ltd. a rozhodl o uznání a vykonatelnosti rozsudku kyperského soudu. Argument stěžovatele, že nebyl řádně vyrozuměn o zahájení řízení před kyperským soudem, shledal irelevantním vzhledem k tomu, že se stěžovatel do rozsudku kyperského soudu neodvolal.

ESLP připomněl, že při aplikaci práva Evropské unie smluvní státy Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) zůstávají vázány povinnostmi vyplývajícími z této úmluvy. Konstatoval, že tyto povinnosti musí být posuzovány z hlediska tzv. předpokladu rovnocenné ochrany, který byl stanoven v rozsudku Bosphorus[1] a rozveden v případu Michaud.[2]

ESLP zdůraznil, že bylo na stěžovateli, aby se informoval o dostupných opravných prostředcích podle kyperského práva, poté co se dozvěděl o rozsudku kyperského soudu. Poznamenal, že stěžovateli měly být známy právní následky spojené s uzavřením dohody o uznání dluhu, která se řídila kyperským právem, týkala se částky, kterou si stěžovatel vypůjčil od kyperské společnosti, a která obsahovala klauzuli o jurisdikci kyperských soudů. Stěžovatel se měl tudíž informovat o tom, jak by probíhalo případné řízení před kyperskými soudy. ESLP uzavřel, že stěžovatel v důsledku své nečinnosti a nedostatku pečlivosti přispěl velkou měrou ke vzniku situace, na kterou si před ESLP stěžoval a které mohl předejít. ESLP neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že ochrana základních práv stěžovatele byla v daném případě nedostatečná tak, že by došlo k vyvrácení předpokladu rovnocenné ochrany, a neshledal porušení práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Tento rozsudek je významný v tom, že rozvinul judikaturu ESLP ohledně tzv. předpokladu rovnocenné ochrany základních práv v právu EU ve srovnání s Úmluvou (tzv. „bosphorský předpoklad“). Zdůrazňuje dvě podmínky pro tento předpoklad vyjádřené v rozsudku ve věci Michaud: absence meze uvážení vnitrostátních orgánů a vy­užití plného potenciálu kontrolního mechanismu dodržování základních práv podle unijního práva. U první podmínky tento judikát poskytuje návod k interpretaci termínu „absence meze uvážení“ ve vztahu k nařízení EU. Ke zjištění, zda vnitrostátní orgány disponují mezí uvážení při aplikaci ustanovení unijního nařízení, je v první řadě třeba přihlédnout k interpretaci takového ustanovení Soudním dvorem EU. U druhé podmínky „bosphorského předpokladu“ je nezbytné, aby byla aplikována flexibilně a bez přehnaného formalismu. Konkrétně, nelze ji vnímat jako požadavek, aby vnitrostátní soudy ve všech případech bez výjimky podávaly předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie.

Jedná se o první rozsudek Velkého senátu k aplikaci „bosphorského předpokladu“ ve vztahu k mechanismu uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v rámci Evropské unie. ESLP poznamenal, že aplikace tohoto mechanismu v praxi může ohrozit respektování základních práv. Soudní dvůr Evropské unie konstatoval ve svém stanovisku č. 2/13 ze dne 18. 12. 2014, že „právo EU může vyžadovat, aby členské státy při jeho implementaci předpokládaly, že základní práva byla jiným členským státem dodržena tak, že kromě výjimečných případů nemusí přezkoumávat, zda jiný členský stát v určitém případě respektoval základní práva garantovaná právem EU“. ESLP k tomu uvedl, že se proto musí spokojit s tím, že mechanismus uznávání rozhodnutí nevytváří mezery nebo situace, které by učinily ochranu základních práv garantovaných Úmluvou zjevně nedostatečnou. Za tím účelem musí zkoumat, zda vzájemné uznávání rozhodnutí není automatické nebo mechanické na úkor dodržování základních práv. 

Předmět stížnosti před ESLP: 

Porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) lotyšským Nejvyšším soudem, které mělo spočívat ve vydání rozhodnutí o vykonatelnosti rozsudku kyperského soudu a porušení stěžovatelových práv účastníka řízení. 

Rozhodnutí ESLP: 

ESLP poznamenal, že nikdy předtím neprojednával námitku porušení práva na spravedlivý proces v kontextu problematiky uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech upravené právními předpisy Evropské unie.

ESLP uvedl, že uznání a výkon kyperského rozsudku bylo v souladu s nařízením Brusel I. K tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud porušil čl. 34 odst. 2 tohoto nařízení, ESLP poznamenal, že není v jeho pravomoci rozhodovat o tom, zda došlo k porušení vnitrostátního práva, práva Evropské unie nebo jiných mezinárodních smluv, než je Úmluva. Interpretace a aplikace ustanovení nařízení Brusel I náleží v první řadě Soudnímu dvoru EU a dále vnitrostátním soudům.

Pravomoc ESLP je omezena na přezkum dodržování Úmluvy. Při aplikaci práva EU jsou smluvní státy Úmluvy vázány závazky, které vyplývají z jejich přistoupení k Úmluvě a které je nutné posuzovat ve světle rozsudků ve věcech Bosphorus a Michaud. Ve věci Bosphorus ESLP konstatoval, že ochrana základních práv v právu EU je v zásadě rovnocenná ochraně poskytované Úmluvou. V případu Michaud ESLP zdůraznil, že toto platí a fortiori od 1. 12. 2009, kdy se stal účinným čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, podle kterého mají základní práva garantovaná Úmluvou a vyplývající ze společných ústavních tradic postavení obecných zásad práva EU. ESLP konstatoval, že unijní mechanismus kon­troly dodržování základních práv poskytuje stejnou ochranu jako Úmluva.

Předpoklad rovnocenné ochrany základních práv v právu EU („bosphorský předpoklad“) je vázán na dvě podmínky: na absenci meze uvážení na straně vnitrostátních orgánů a na využití plného potenciálu kontrolního mechanismu poskytovaného právem EU.

Co se týče první podmínky, předpoklad rovnocenné ochrany platí tehdy, kdy vnitrostátní orgány při provádění práva EU nedisponují pravomocí diskrečního uvážení. Toto je případ, kdy mechanismus vzájemného uznávání rozhodnutí vyžaduje, aby soud předpokládal, že dodržování základních práv jiným členským státem je dostačující. Vnitrostátní soud tak nedisponuje diskrečním uvážením ve věci, což vede k automatické aplikaci předpokladu rovnocenné ochrany. ESLP se pak musí spokojit s tím, že mechanismus vzájemného uznávání nevytváří mezery nebo situace vedoucí ke zjevně nedostatečné ochraně základních práv garantovaných Úmluvou. V kontextu daného případu čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I umožňuje odmítnout uznat nebo vykonat cizí rozhodnutí pouze za přesně stanovených podmínek a z judikatury Soudního dvora EU je zřejmé, že toto ustanovení neuděluje pravomoc diskrečního uvážení soudům, které o uznání a vykonatelnosti rozhodují. ESLP uzavřel, že lotyšský Nejvyšší soud v daném případě nedisponoval žádnou mezí uvážení.

Co se týče druhé podmínky, Nejvyšší soud nepodal předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU ohledně aplikace a interpretace relevantního ustanovení nařízení. Ani stěžovatel nepředložil žádný argument týkající se interpretace relevantního ustanovení nařízení a jeho souladu se základními právy, který by vedl k závěru, že předběžná otázka měla být podána, ani v tomto smyslu nepodal žádost k lotyšskému Nejvyššímu soudu. Druhá podmínka pro aplikaci předpokladu rovnocenné ochrany, kterou je nutné aplikovat bez přehnaného formalismu, je tak považována za splněnou.

ESLP dospěl k závěru, že v daném případě je předpoklad rovnocenné ochrany aplikovatelný vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud pouze implementoval právní závazky Lotyšska vyplývající z jeho členství v EU. ESLP poukázal na to, že mechanismus vzájemného uznávání rozhodnutí podle nařízení Brusel I je založen na principu vzájemné důvěry mezi členskými státy EU.

ESLP dále přezkoumával, zda ochrana základních práv Nejvyšším soudem byla zjevně nedostatečná do té míry, že by došlo k vyvrácení předpokladu rovnocenné ochrany. V řízení před Nejvyšším soudem stěžovatel namítal, že neobdržel předvolání k soudu a nebyl informován o rozsudku kyperského soudu, přičemž poukazoval na důvod pro neuznání rozhodnutí stanovený v čl. 34 odst. 2 nařízení Brusel I. ESLP poznamenal, že uvedený důvod je v nařízení vázán podmínkou, že do sporného rozhodnutí bylo podáno odvolání, a dále že kyperské právo umožňovalo stěžovateli podat odvolání poté, co se dozvěděl o existenci rozsudku, a to bez ohledu na dlouhou dobu, která uplynula od jeho vydání. Podle kyperského práva a judikatury, pokud žalovaná strana podá do rozhodnutí vydaného v její nepřítomnosti odvolání a předloží relevantní důkazy o tom, že nebyla řádně předvolána soudem, který rozhodnutí vydal, odvolací soud je povinen takové rozhodnutí zrušit. Stěžovatel tak měl v období od seznámení se s existencí rozsudku kyperského soudu až do zahájení řízení před lotyšským Nejvyšším soudem dostatek času, aby do rozsudku kyperského soudu podal opravný prostředek, což však neučinil.

ESLP konstatoval, že bylo na stěžovateli, aby se informoval o dostupných opravných prostředcích na Kypru poté, co se o dotčeném rozsudku dozvěděl. Stěžovateli, který byl investičním poradcem, měly být známy právní následky uznání dluhu, který podepsal. Dokument, který podepsal, se řídil kyperským právem, týkal se částky, kterou si vypůjčil od kyperské společnosti, a obsahoval doložku o jurisdikci kyperských soudů. Podle ESLP se stěžovatel měl tudíž seznámit s tím, jak by probíhalo potenciální řízení před kyperskými soudy. ESLP neshledal, že ochrana základních práv byla v daném případě zjevně nedostatečná do té míry, že by došlo k vyvrácení předpokladu rovnocenné ochrany. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo. 

Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph.D., LL.M.



[1] Bosphorus Hava Yollar Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi v. Irsko [GC], stížnost č. 45036/98, 30. 6. 2005.

[2] Michaud v. Francie, stížnost č. 12323/11, 6. 12. 2012.