oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

ESLP: Zjišťování transakcí na účtu advokáta je porušením čl. 8 Úmluvy

publikováno: 13.08.2018

Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že opatření spočívající ve vyžádání přehledu všech uskutečněných transakcí na bankovním účtu stěžovatele, advokáta, existovalo-li toliko podezření, že obdržel odměnu za zastupování pocházející z výnosů trestné činnosti, aniž by byl zároveň sám podezřelý z trestného činu, a následném uchovávání těchto informací s údaji o jeho klientech a jejich zpřístupnění okruhu třetích osob oprávněných nahlížet do spisu nebylo doprovázeno dostatečnými procesními zárukami proti svévoli, a nebylo tudíž nezbytné v demokratické společnosti. Došlo tak k porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

V roce 2009 obhajoval stěžovatel jako advokát klienta v trestním řízení. Po ukončení řízení převedla na účet stěžovatele klientova snoubenka částku odpovídající odměně za poskytnuté právní služby. Protože byl tento klient následně v letech 2010 a 2011 vyšetřován pro podezření ze spáchání podvodu jako člen organizované zločinecké skupiny, opět si zvolil stěžovatele jako svého obhájce. V řízení vyvstalo důvodné podezření, že prostředky, které byly poukázány na účet stěžovatele jako odměna za zastupování z účtu klientovy snoubenky, mohly pocházet z výnosů z trestné činnosti. 

Státní zastupitelství si proto vyžádalo od banky, u níž byl veden stěžovatelův účet, seznam všech transakcí uskutečněných v relevantním období. Peněžní ústav byl zároveň poučen o povinnosti o této skutečnosti majitele účtu nevyrozumět, aby tím nebyl zmařen průběh vyšetřování. Banka této žádosti vyhověla a na základě jí poskytnutého výpisu vybralo státní zastupitelství informace o 53 podezřelých transakcích, které zařadilo do svého spisu jako důkazní materiál. Stěžovatel se o tomto vyšetřovacím úkonu dozvěděl teprve v dubnu 2012, kdy mu bylo umožněno z pozice obhájce obžalovaného nahlížet do příslušného spisu. Obratem vyzval státní zastupitelství, aby mu veškeré údaje od banky předalo a zničilo související informace, přičemž vyzdvihl význam své profese a upozornil na skutečnost, že jsou ve spise přístupné osobní údaje týkající se jeho klientů. Stěžovatelova žádost byla opakovaně na různých stupních soudní soustavy zamítnuta.  

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že shromažďování, uchovávání a zpřístupnění údajů o transakcích provedených na jeho bankovním účtu nelze za daných okolností považovat za zásah do jeho práva na respektování soukromého života, který je nezbytný v demokratické společnosti.

Soud předeslal, že není pochyb o tom, že postup státního zastupitelství spočívající ve sběru, uchovávání a zveřejnění údajů o peněžních tocích na bankovním účtu stěžovatele představoval zásah do jeho práva na respektování soukromého života (M. N. a ostatní proti San Marinu, č. 28005/12, rozsudek ze dne 7. července 2015, § 51–55). Takový zásah lze ve světle druhého odstavce článku 8 Úmluvy ospravedlnit jen za předpokladu, že byl stanoven zákonem, sledoval alespoň jeden z legitimních cílů zde vypočtených a byl k dosažení sledovaného cíle nezbytný v demokratické společnosti.  

Soud předně uznal, že předmětné opatření lze podřadit pod několik legitimních cílů vypočtených v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, jmenovitě předcházení zločinnosti, ochranu práv a svobod jiných a zajištění hospodářského blahobytu země. Zbývalo tak posoudit otázku nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti, kterou Soud spojil i s posouzením jeho zákonnosti.

Soud předně připomněl relevantní obecné zásady. Stran zákonnosti tajného sledování osob je klíčové, aby vnitrostátní právní rámec upravoval rozsah a meze použití těchto opatření, tj. zakotvoval minimální záruky co do délky jejich trvání, povolování užití, zpřístupňování získaných údajů třetím osobám, uchování integrity a důvěrnosti těchto údajů a určil postup pro jejich zničení (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 99).  

Dále vyzdvihl, že požadavek „nezbytnosti“ odpovídá naléhavé společenské potřebě a tomu, že zásah musí být přiměřeným prostředkem k dosažení sledovaného legitimního cíle. Smluvní státy požívají určitého prostoru pro vlastní uvážení stran potřeby zásahu, toto uvážení však podléhá evropskému dohledu (Roman Zakharov proti Rusku, č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2015, § 232). Jakékoliv výjimky podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy musejí být vykládány restriktivně. Soud se přitom musí vždy ubezpečit, že existovaly dostatečné a účinné záruky proti svévoli a zneužití, včetně účinné vnější kontroly zvoleného opatření (M. N. a ostatní proti San Marinu, cit. výše, § 73). Význam zvláštních procesních záruk je nadto zvýšen, je-li v sázce ochrana důvěrnosti komunikace mezi advokátem a jeho klientem (Michaud proti Francii, č. 12323/11, rozsudek velkého senátu ze dne 6. prosince 2012, § 130). Advokátům lze za přísného dohledu uložit určité povinnosti ohledně vztahu s jejich klienty, pokud existují věrohodné důkazy o zapojení advokáta do trestné činnosti nebo v kontextu boje proti praní špinavých peněz. Stejně tak Úmluva nebrání provádění prohlídek advokátních kanceláří, jsou-li zajištěny náležité záruky, jako je přítomnost zástupce (či předsedy) advokátní komory (André a ostatní proti Francii, č. 18603/03, rozsudek ze dne 24. července 2008).  

Co se týče okolností projednávané věci, kritice Soudu předně neušel rozsah žádosti o informace formulované státním zastupitelstvím, které si přálo obdržet informace o všech uskutečněných transakcích na účtu stěžovatele za období dvou let. Žádost se nadto vztahovala i na údaje týkající se soukromých bankovních účtů klientů stěžovatele coby advokáta. Na jejich základě si tak bylo možné učinit úplný přehled o jeho profesní činnosti. Výňatky z tohoto výpisu byly navíc založeny do vyšetřovacího spisu, který byl přístupný řadě dalších osob. Skutečnost, že takto byly uveřejněny informace jen o 53 podezřelých transakcích a že byl posléze přístup třetích osob na žádost stěžovatele podmíněn prokázáním právního zájmu, sice zmírňují nepříznivé následky zásahu, ale nemění nic na jeho závažnosti a pokračování. Soud se proto dále zaměřil na otázku, zda nedostatečné omezení rozsahu žádosti bylo vyváženo odpovídajícími procesními zárukami.  

Dle vlády byl zásah stanoven trestním řádem. Podle Soudu dovolávané ustanovení pro zásah do práv a svobod dotčených osob stanovilo poměrně snadno splnitelné podmínky, když postačovalo blíže nekonkretizované podezření z páchání trestné činnosti. Předmětné ustanovení nadto neobsahovalo žádné pojistky bránící svévolnému užití těchto opatření. Soud dále vyjádřil pochybnosti o tvrzení vlády, že banka předala informace dobrovolně, neboť žádost o informace obsahovala poučení, že při odmítnutí součinnosti se banka vystavuje možnosti být požádána o vysvětlení. Soud se neztotožnil ani s argumentací vlády, dle níž klíčovou zárukou proti svévoli představovalo jiné ustanovení trestního řádu chránící důvěrnou povahu vztahu advokáta a jeho klientů. To totiž nebylo použitelné při existenci podezření, že je advokát účasten na trestné činnosti. Důsledky tohoto přístupu se ostatně projevily v projednávané věci, kdy proti stěžovateli existovalo poměrně vágní a nejasné podezření, které postačovalo k tomu, aby byl zbaven ochrany tohoto ustanovení. Tato pojistka se tudíž ukázala být v jeho případě neúčinná.

Závěrem Soud poukázal na skutečnost, že informace o transakcích na stěžovatelově účtu nebyly vyžádány vnitrostátním soudem a že stěžovatel neměl k dispozici žádné zvláštní procesní záruky k zachování důvěrnosti jeho komunikace s klienty. Vláda sice upozornila, že stěžovatel měl k dispozici následný soudní přezkum zákonnosti daného postupu, ale dle Soudu je účinnost následné kontroly podmíněna tím, že se dotyčný dozví o tom, že byl tajnému sledování vystaven (srov. např. Klass a ostatní proti Německu, č. 5029/71, rozsudek pléna ze dne 6. září 1978, § 57; Weber a Saravia proti Německu, č. 54934/00, rozhodnutí ze dne 29. června 2006, § 135). V projednávané věci však státní zastupitelství výslovně požádalo banku, aby stěžovatele neinformovala o předání informací. O zásahu do svých práv se tak stěžovatel dozvěděl jen náhodou při nahlížení do spisu, k němuž měl přístup jako obhájce jednoho z obžalovaných. Za těchto okolností nelze považovat možnost následné soudní kontroly za účinnou záruku proti svévoli.  

Soud tedy rozhodl, že s ohledem na snadno splnitelné podmínky pro možnost vyžádat si údaje z bankovního účtu stěžovatele, široký rozsah žádosti o informace, jejich následné uchovávání a zpřístupnění ve spise a nedostatečné procesní záruky proti svévoli byl zásah do práv stěžovatele nepřiměřený, a proto nebyl ani nezbytný v demokratické společnosti. K porušení práva stěžovatele na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy tedy došlo.

 

Zdroj: Evropský soud pro lidská práva.