oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Důvěra ve správnost rozsudku – náhrada škody podle zák. č. 82/98 Sb.

publikováno: 10.07.2014

Jednotlivec má právo na náhradu škody podle zákona č. 82/98 Sb., kterou utrpěl v dobré víře ve správnost aktu veřejné moci. Dobrá víra ve správnost rozhodovací činnosti orgánu státu je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Nikdo nemůže být nucen uplatňovat v právním řízení svá procesní práva způsobem, který vede nebo může vést ke zhoršení jeho postavení pod podmínkou řádného nárokování jiných subjektivních práv, popřípadě podávat opravné prostředky, které per se nemohou vést k účinné nápravě. Způsobit škodu za určitých okolností může i nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které bylo vydáno in favorem poškozeného účastníka a které bylo dodatečně jako nezákonné zrušeno, ač k tomu došlo nezávisle na jeho procesní aktivitě.

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/12

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí (resp. jejich částí), jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv zejména ve skutečnosti, že obecné soudy při posuzování nároku na náhradu škody způsobené stěžovatelce nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem postupovaly striktně formalisticky a argumentačně se dostatečně nevypořádaly s jejími podstatnými tvrzeními. Soudy svoji argumentaci na všech stupních omezily dle jejího názoru pouze na konstatování, že kdyby stěžovatelka smluvní pokutu byla zaplatila ihned, k žádnému soudnímu řízení by nebylo vůbec došlo. Toto je podle stěžovatelky naprosto zjednodušující úvaha, která, pokud by byla přijata za pravdivou, vedla by k naprosto absurdním situacím. Stěžovatelka téměř osm let neplatila plnou výši smluvní pokuty v důvěře ve správnost pravomocného soudního rozhodnutí, jež moderovalo výši smluvní pokuty a které bylo jako nezákonné zrušeno až ex post po mnoha letech trvajícího právního stavu. Stěžovatelka poukázala na to, že za respektování soudního rozhodnutí byla dle svých slov následně tvrdě potrestána tím, že musela za osm let zpětně doplatit úrok z prodlení. Pokud by soudy stěžovatelku neuvedly v omyl, nikdy by dle ní uvedená škoda nevznikla. Přehlížením této skutečnosti pak obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí v požadovaném rozsahu zrušil.

II.

3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, vedený pod sp. zn. 15 C 98/2010, z něhož, jakož i obsahu napadených rozhodnutí, zjistil následující skutečnosti.

4. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky 3 589 368 Kč s příslušenstvím, a sice z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 56/2000.

5. Stěžovatelka se konkrétně domáhala částky 1 000 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení, a zbývající částky ve výši 1 795 030 Kč jako škody spočívající v úrocích z prodlení, jež byla nucena zaplatit v důsledku nezákonných rozhodnutí navíc, a 794 338 Kč jako nákladů vynaložených za celé soudní řízení. V rámci předběžného projednání nároku nebylo stěžovatelce vyhověno. Vedlejší účastník dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení v posuzované věci nedošlo, ve vztahu k nároku na náhradu škody pak uvedl, že sice došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, avšak to nebylo v příčinné souvislosti se škodou, která stěžovatelce v podobě povinnosti zaplatit úroky z prodlení vznikla, a jako nedůvodný shledala rovněž nárok na náhradu vynaložených nákladů řízení.

6. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba o odškodnění vzniklé nemajetkové újmy, jakož i v nákladovém výroku pod bodem II, podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), v rozhodném znění, zrušil a věc v tomto rozsahu podle § 243b odst. 3 věty první téhož předpisu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání stěžovatelky dle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

7. Předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 56/2000 (dále též „posuzované řízení“) byla žaloba, jíž se žalobci K. M. a J. M. po stěžovatelce domáhali zaplacení částky ve výši 4 151 788,50 Kč s příslušenstvím, a to s tvrzením, že uzavřeli se stěžovatelkou jako zhotovitelkou smlouvu o dílo na vybudování obytného podkroví, od níž z důvodu prodlení ze strany stěžovatelky odstoupili a požadovali uhrazení náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení, náhrady nákladů znaleckého posudku a smluvní pokuty ve výši 3 097 600 Kč (6400 Kč per diem) se 17% p. a. úrokem z prodlení z celé částky ode dne podání žaloby do zaplacení. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 30. 6. 2000.

8. Dne 10. 3. 2004 byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, který využil moderačního práva soudu podle § 301 obchodního zákoníku a výši smluvní pokuty snížil na polovinu, tj. co do částky 1 584 788 Kč se 17% úrokem z prodlení nárok žalobců vůči stěžovatelce zamítl. Proti tomuto rozsudku podaly obě strany odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 62 Co 457/2004-284 ze dne 1. 6. 2005 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Toto rozhodnutí nabylo ve vztahu ke stěžovatelce právní moci dne 1. 8. 2005, kdy jí bylo doručeno. Stěžovatelka poté moderovanou smluvní pokutu, jakož i další částky z titulu prodlení se zhotovením díla, včetně úroků z prodlení (celkem ve výši 5 291 352 Kč) zaplatila.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Předtím, než však mohl Nejvyšší soud dovolání řádně projednat, zemřel žalobce K. M. a bylo třeba rozhodovat o jeho procesním nástupnictví. Následně podala dovolání i žalobkyně, jež se zároveň stala procesní nástupkyní zemřelého žalobce. Rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a na základě dovolání žalobkyně rozsudky soudů obou stupňů v rozsahu zamítnutí poloviny smluvní pokuty zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Dne 26. 3. 2008 bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 6 C 142/2007 stěžovatelce uloženo zaplatit zbývající polovinu smluvní pokuty včetně 17% úroku od 30. 6. 2000 do zaplacení. Stěžovatelka následně tento zbývající nárok žalobkyně uhradila.

III.

11. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2 jako účastníky a Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.

12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 3. 5. 2013 zdůraznil, že stěžovatelčino dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2012, tedy pro řešení otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací přezkum je zde dle Nejvyššího soudu „předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, zatímco k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)“.

13. Nejvyšší soud dále uvedl, že judikatura Nejvyššího soudu stojí pevně na závěrech, že otázka příčinné souvislosti není otázkou právní, ale otázkou skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost – nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí – a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku), „a proto sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009)“. Právní posouzení příčinné souvislosti může dle Nejvyššího soudu spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit, přičemž příkladmo odkázal na svůj rozsudek ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4887/2010. Pakliže stěžovatelka namítla nesprávné posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou, spočívající v navíc zaplacených úrocích z prodlení, brojila dle něj proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., k nimž nemohl při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout.

14. Nejvyšší soud vyjádřil své přesvědčení o tom, že jím vydaným rozhodnutím nebylo nepřípustně zasaženo žádné ústavním pořádkem České republiky nebo příslušnými mezinárodními právními dokumenty chráněné právo stěžovatelky. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta jako nedůvodná.

15. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 29. 4. 2013 uvedl, že žalobkyně v ústavní stížnosti nesouhlasí s právním hodnocením věci provedeným soudem prvního stupně a soudem odvolacím, přičemž sám „na svých závěrech uvedených ve svých rozhodnutích trvá a zdůrazňuje, že ohledně náhrady škody za příslušenství správnost názoru potvrdil i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 28. 2. 2012, č. j. 30 Cdo 2828/2011-126“. V přijatých názorech odvolací soud dle svých slov nic protiústavního neshledává a ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.

16. Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém přípise ze dne 24. 4. 2013 v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

17. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření ze dne 26. 4. 2013 uvedlo, že považuje rozhodnutí soudů, napadená ústavní stížností, za zcela správná a plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry, které považuje za správné, spravedlivé a souladné s dotčenými právními předpisy. Dle jeho názoru stěžovatelka ve své stížnosti netvrdí porušení svých ústavním pořádkem zaručených práv, nýbrž základním motivem ústavní stížnosti je nesouhlas s rozhodnutím soudů po obsahové stránce. Vedlejší účastník má za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a považuje napadené rozsudky za zcela správné a plně se ztotožňuje s právními závěry soudů uvedenými v předmětných rozsudcích.

18. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj již neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud současně nezasílal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k replice stěžovatelce, jelikož v nich argumentačně setrvali na svých pozicích, jak je vyjádřili v napadených rozhodnutích, resp. jak je zastávali v průběhu řízení, pročež by replika nemohla vést k obohacení o další poznatky; ve svém důsledku by se jednalo o zbytečné prodlužování řízení. Nadto nejde o případ, kdy by Ústavní soud na základě těchto vyjádření přistoupil k odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti, byť i zčásti (srov. např. bod 19 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4754/12 ze dne 19. 11. 2013).

IV.

19. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, účastníků i vedlejšího účastníka řízení, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

20. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).

21. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

22. Ústavní soud však současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalismu“).

23. Ústavní soud taktéž mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom, inter alia, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy [nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 1648/10 (N 226/59 SbNU 299)].

24. V dalším je třeba připomenout, že rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny, potažmo ze zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších změn (dále též „OdpŠk“) – srov. čl. 36 odst. 4 Listiny, se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v jejich pravomoci posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2190/12 ze dne 6. 11. 2012, dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz). Současně pak v zamítavém nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) Ústavní soud uvedl, že „[d]o samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně ‚extrémní’, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. ‚Pouhý’ nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.“ Podle Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 590/08; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 49, str. 567) též platí, že ve sféře regulace následků výkonu veřejné moci a deliktní odpovědnosti státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu „je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace,“ a to proto, že „daná oblast právní regulace řeší důsledky vztahu, v němž stát a jednotlivec vystupovali v nerovném, vrchnostenském postavení“.

25. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se ve světle okolností předmětné věci dopustily ústavně nekonformní interpretace a aplikace zákonných norem v otázce posouzení odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí soudu, čímž zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny.

26. Obecné soudy v dané věci vycházely z názoru, že nesplněným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je jednak skutečnost, že vzpomínané pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005 bylo, společně s prvoinstančním rozsudkem trpícím stejným defektem, pro nezákonnost zrušeno na základě dovolání podaného tehdejší žalobkyní (resp. původně podaného žalobcem), a nikoli k dovolání stěžovatelky, které dovolací soud naopak odmítl (srov. str. 6 in fine napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, str. 5 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Jde o první moment, při jehož posouzení obecné soudy z níže vyložených důvodů pochybily.

27. Druhé a ještě závažnější pochybení, kterého se obecné soudy dopustily a které každý z nich jednoznačně v odůvodnění svého rozhodnutí akcentoval, lze spatřovat v závěru obecných soudů o absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, tj. v absenci kauzálního nexu, na niž soudy usoudily z toho, že povinnost uhradit protistraně plnou výši smluvní pokuty se odvíjela od vlastního smluvního závazku, a nikoli až od (pravomocného) rozhodnutí soudu o její moderaci (srov. str. 7 in fine rozsudku soudu prvé stolice, str. 6 rozsudku soudu odvolacího a konečně též opět str. 5 rozsudku dovolacího soudu). Též o něm budiž podrobněji pojednáno dále.

28. Pokud jde o prvně uvedený a vytýkaný ústavněprávní deficit, nutno nejprve konstatovat, že ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk stanoví, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ustanovení § 8 odst. 3 téhož zákona pak uvádí, že nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Odtud je dobře patrné, že zákon sám připouští, aby nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím byl oprávněn uplatnit i ten, kdo z důvodů zvláštního zřetele hodných takové procesní prostředky neuplatnil, popřípadě z různých důvodů objektivně uplatnit nemohl, ač se mu v tom kterém případě nabízely.

29. Jak plyne z důvodové zprávy k zákonu č. 82/1998 Sb., „podání řádného opravného prostředku lze považovat za postup, kterým je možno odvrátit vznik škody a který je plně v rukou (zvýrazněno pro účely citace – pozn. ÚS) účastníka řízení, proto jeho nepoužití půjde k tíži účastníka. V případech zvláštního zřetele hodných bude možno k nesplnění této podmínky nepřihlížet“ (srov. sněmovní tisk č. 292/0 druhého volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, dostupný na adrese www.psp.cz; http://www.psp.cz/eknih/1996ps/tisky/t029200a.htm). I když je v zásadě třeba trvat na tom, aby poškozený jemu dostupné procesní prostředky vyčerpal, nelze přehlédnout, že v praxi se mohou vyskytnout případy, kdy tyto prostředky nebude možno využít z objektivních důvodů, přesněji řečeno, kdy jejich využití sice bude pro poškozeného účastníka co do jejich zákonné přípustnosti (použitelnosti) možné, ale z hlediska jejich smyslu, obsahu a právní povahy i funkce neefektivní či dokonce vyloučené, čili kdy takový postup, řečeno výrazivem citované důvodové zprávy, není plně v rukou poškozeného účastníka. Právě na tyto případy zákonodárce myslil v antecedentu právní normy zachycené v ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk.

30. Posuzovaná věc je relativně specifická v tom, že do majetkové sféry stěžovatelky bylo negativně zasaženo rozhodnutím, jež pro ni v důsledku moderace smluvní pokuty dle § 301 obchodního zákoníku znamenalo částečný úspěch, když žaloba byla po 50% snížení žalované výše pokuty ve zbývající části zamítnuta, a které současně bylo jakožto nezákonné rozhodnutí zrušeno až Nejvyšším soudem na základě dovolání podaného protistranou, což vedlo k situaci, kdy se stěžovatelka náhle a po relativně dlouhé době ocitla ex post v prodlení s plněním původně moderovaného nároku, posléze – s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem – protistraně přiznaného v plné výši. Měly-li být pak za této situace respektovány imperativy odškodnění nastíněné výše, bylo nezbytné si primárně položit otázku, zda stěžovatelka měla reálnou možnost – v podobě autonomního a účinného opravného prostředku – dosáhnout kvalifikovaného odstranění (formálního „zrušení“) takového rozhodnutí, jak to zejména odvolací soud v předmětném řízení požadoval. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 155/54 SbNU 17) pak byl vysloven závěr, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila.

31. Je naprosto pochopitelné, že stěžovatelka za takových okolností dosáhnout zrušení soudních rozhodnutí (v prvé řadě rozsudku městského soudu), jimiž byla smluvní pokuta moderována, nemohla, protože po ní nebylo lze požadovat, aby se domáhala zrušení rozhodnutí v části pro ni (nikoli zanedbatelně) příznivého, ve svůj neprospěch, expressis verbis, aby v následném dovolání proti vzpomínanému rozsudku odvolacího soudu napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícím výrok rozsudku nalézacího soudu o částečném zamítnutí žaloby a brojila proti moderaci smluvní pokuty, fakticky požadujíc, aby byl nárok protistraně přiznán v plné výši. Právě v tomto duchu se totiž výtky soudu druhé stolice na adresu stěžovatelky nesou (srov. formulaci zvolenou jím na str. 6 napadeného rozsudku – „jestliže k dovolání žalobkyně nebyl původní rozsudek z nalézacího řízení zrušen nebo změněn, nemohla v souvislosti s tím žádné náklady vynaložit, proto jí ani z tohoto důvodu žádnou náhradu škody přiznat nelze“).

32. Tu je třeba zdůraznit, že nikdo nemůže být nucen uplatňovat v právním řízení svá procesní práva způsobem, který vede nebo může vést ke zhoršení svého postavení, pod podmínkou řádného nárokování jiných subjektivních práv, ať už hmotných nebo procesních, popřípadě podávat opravné prostředky, které per se nemohou vést k účinné nápravě. Jiný přístup představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i popření smyslu základního práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci, jak je zachycuje Listina v čl. 36 odst. 3. Z toho také vyplývá, že požadavek odvolacího soudu, aby bylo rozhodnutí jako nezákonné zrušeno na základě opravného prostředku podaného poškozeným účastníkem, resp. že splnění podmínky existence nezákonného rozhodnutí jako jednoho ze tří předpokladů, které musejí být cumulative splněny, aby byla dána objektivní odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup v rámci výkonu veřejné moci, vyžaduje vždy příslušnou procesní aktivitu poškozeného účastníka, nemůže obstát.

33. Ostatně Ústavní soud ve své judikatuře takové situace vzal v potaz (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2201/10 ze dne 11. 4. 2013 a zejména pak nálezy Ústavního soudu vztahující se k otázce nároku na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu – kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3193/10, sp. zn. I. ÚS 1066/11, sp. zn. II. ÚS 662/10 aj.). Ani judikatura Nejvyššího soudu zde nezůstala stranou pozornosti. Kupř. v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 443/2013 ze dne 24. 7. 2013 (dostupný, jako další zde citované judikáty Nejvyššího soudu, na jeho oficiálních internetových stránkách www.nsoud.cz) Nejvyšší soud dokonce vyzdvihl, že „závěr soudu prvního stupně potvrzený soudem odvolacím, že v takovém případě je již z důvodu nezrušení napadeného rozhodnutí vyloučena odpovědnost státu, by však byl příliš zjednodušující a v rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu“. K tomu pak dovolací soud doplnil, že „[v] souladu s tímto rozhodnutím postupoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, ve kterém uvedl, že trvání na formálním zrušení (změně) nezákonného rozhodnutí v daném případě přehlíží cíl právní úpravy odpovědnosti státu za škodu a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08.“

34. Způsobit škodu tak za určitých okolností může i nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které bylo vydáno in favorem poškozeného účastníka a které bylo dodatečně jako nezákonné zrušeno, ač k tomu došlo nezávisle na jeho procesní aktivitě. Totiž u takových rozhodnutí je logicky vyloučeno, aby se poškozený účastník domáhal jejich formálního zrušení (leda v případě, že mu bylo vyhověno jen zčásti a opravným prostředkem sleduje dosažení plného uspokojení, což se ale se smyslem a účelem zrušení rozhodnutí pro nezákonnost přirozeně míjí), když jejich samotné vydání ještě škodu v majetkové či imateriální sféře tohoto účastníka nepůsobí, jak správně uzavřel Nejvyšší soud v napadeném rozsudku (str. 5), ba naopak, ale ke škodě dojde právě až v posledku jejich dodatečného zrušení, což v souzené věci obecné soudy již pominuly, resp. odmítly náležitě zohlednit.

35. Proto výhrady Nejvyššího soudu ohledně skutečnosti, že stěžovatelka „v posuzované věci napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu dovoláním mimo jiné s tvrzením, že ujednání o smluvním penále nelze vykládat jako dohodu o smluvní pokutě. Z jednání žalobkyně tedy vyplývá, že zaplacení smluvní pokuty včetně úroků z prodlení, byť v poloviční výši, do rozhodnutí dovolacího soudu odmítala“ (str. 5), jsou liché, poněvadž případ, kdy poškozenému účastníkovi bylo vyhověno jen zčásti, přičemž opravným prostředkem sleduje dosažení plného uspokojení, lhostejno přitom, jakou formu obrany či procesní taktiky zaujme, se přirozeně zcela míjí se smyslem a účelem zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. Stěžovatelka nemohla rozhodnutí soudů o moderaci smluvní pokuty subjektivně, tj. co do samého snížení její výše, cítit jako nezákonné, a proto neměla důvod proti nim brojit. Stěžovatelka naproti tomu podáním dovolání sledovala jiný cíl, a sice neuznání nároku na smluvní pokutu jako takového, tedy zlepšení svého postavení co do výsledku celé pře. Že k tomu zvolila poněkud formalisticky založenou argumentaci, jí však nemůže ve světle hodnocení splnění požadavku na zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, stanoveného zákonem č. 82/1998 Sb., jít k tíži (k tíži jí tato skutečnost šla v posuzovaném řízení v tom směru, že její argumenty byly dovolacím soudem odmítnuty).

36. Pokud jde o druhé vytýkané pochybení, je Ústavní soud nucen konstatovat, že závěr obecných soudů o tom, že povinnost stěžovatelky uhradit protistraně plnou výši smluvní pokuty se odvíjela od vlastního smluvního závazku, a nikoli až od (pravomocného) rozhodnutí soudu o její moderaci, a proto zde absentuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, zakládá zcela nepřijatelné konsekvence jak v rovině práva podústavního, tak i (zejména) v rovině ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces lato sensu.

37. Nejprve je Ústavní soud nucen korigovat úvahu soudů, že stěžovatelka byla od počátku srozuměna s povinností platit případnou smluvní pokutu včetně případných úroků z prodlení a rozhodnutí obecných soudů o moderaci smluvní pokuty „jí žádnou povinnost nekonstituovalo ani nedeklarovalo“ (str. 5 rozsudku Nejvyššího soudu). Stěžovatelka si nepochybně musela být vědoma případných sankcí vyplývajících z předmětného smluvního závazku (potud jsou úvahy soudů přiléhavé), avšak nelze se již ztotožnit s citovaným úsudkem, že rozhodnutí soudů o moderaci smluvní pokuty jí žádné povinnosti ani nezaložila, ani neurčila. Zde je třeba přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že rozhodnutí o snížení smluvní pokuty „jsou dle dostupné judikatury a právní literatury jednoznačně konstitutivní, s působností ex nunc, tedy působící právní následky od okamžiku jejich vydání, resp. od nabytí právní moci. Rozhodnutí o snížení smluvní pokuty založil[a] novou právní situaci, čímž konstitutivně zasáhl[a] do soukromoprávního vztahu“ (str.  4 ústavní stížnosti). V tomto ohledu je tedy zejména rozsudek nalézacího soudu zjevně nesprávný (srov. str. 7 in fine rozsudku obvodního soudu); tuto chybu pak napravil až odvolací soud.

38. Oproti soudu druhé stolice však Nejvyšší soud dospěl k poněkud překvapivému závěru, výše citovanému, že dané rozhodnutí stěžovatelce žádnou povinnost nekonstituovalo ani nedeklarovalo. I zde musí Ústavní soud přitakat námitce stěžovatelky, že „každé soudní rozhodnutí je svojí povahou buď deklaratorní (konstatující existenci subjektivních práv a povinností), nebo konstitutivní (zakládající novou právní situaci – jako tomu je právě v případě rozhodnutí soudu o snížení smluvní pokuty)“ (str. 5 ústavní stížnosti), tedy meritorní výrok nalézacích rozhodnutí nemůže, obrazně řečeno, ze dvou alternativ zvolit třetí, jelikož takovou možnost vylučuje samotná povaha soudních rozhodnutí. Rozhodnutí obecných soudů o moderaci smluvní pokuty konstituovala stěžovatelce novou povinnost v podobě závazku zaplatit žalující straně smluvní pokutu ve snížené výši (o 50 %). Nejvyšší soud měl tímto poněkud nešťastným obratem zřejmě na mysli, že daný výrok – co do vlastního snížení, moderace smluvní pokuty – negativně nezasáhl majetkovou sféru stěžovatelky. Ale právě tento moment je (paradoxně) příčinou škody, jak je o tom pojednáno dále.

39. S předchozím závěrem o konstitutivním rozhodnutí obecných soudů stran moderace smluvní pokuty totiž úzce souvisí i další a daleko důležitější právní otázka týkající se přímo práva na legitimní očekávání, právní jistoty a některých dalších relativně samostatných komponent šířeji koncipovaného práva na spravedlivý proces, a to otázka právní moci soudního rozhodnutí a prvku autoritativnosti rozhodování soudů.

40. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že obecné soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky), a to nejen základním. Poskytování takové ochrany odpovídá autoritativní charakter jejich rozhodování. Nelze proto akceptovat úvahy obecných soudů vyznívající tak, že rozhodnutí soudů moderovat smluvní pokutu nebylo pro povinnost stěžovatelky plnit tento závazek včetně úroků z prodlení, která byla smluvně ujednána, rozhodující (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu: „Povinnost zaplatit smluvní pokutu a příslušenství se tak odvíjí od smlouvy a ze zákona, nikoli od rozhodnutí soudu“), poněvadž tyto názory zcela odhlížejí od toho, že soudy svým rozhodnutím autoritativně vstoupily do tohoto smluvního vztahu (zasáhly, ingerovaly do něj) a ten v příslušné podobě a v souladu se zákonem (§ 301 někdejšího obchodního zákoníku) modifikovaly. Výsledek této modifikace byl pro účastníky řízení coby smluvní aktéry po nabytí právní moci potvrzujícího rozsudku městského soudu závazný, jak správně tvrdí stěžovatelka v ústavní stížnosti.

41. Ústavní soud dále mnohokrát judikoval [a tento svůj postoj zdůraznil i ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215), na který se stěžovatelka v průběhu řízení také odvolávala], že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu, nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009).

42. Ve světle právě nastíněných postulátů je třeba pohlížet i na onen pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, jímž byl potvrzen rozsudek nalézacího soudu moderující smluvní pokutu. Účastníci řízení byli okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí srozuměni s tím, jaká práva a povinnosti ze soudních rozhodnutí vyplývají. Stěžovatelka poté, co jí byl doručen uvedený rozsudek odvolacího soudu, zaplatila protistraně, krom dalšího, též soudem prvního stupně moderovanou smluvní pokutu a úroky z prodlení; tato okolnost v soudním řízení o náhradu škody ostatně ani nebyla nikým zpochybněna. Stěžovatelka neměla žádný důvod plnit více, když smluvní závazek byl v otázce smluvní pokuty soudy pozměněn zčásti ve prospěch stěžovatelky a protistrana musela být srozuměna s výší takto pravomocně přiznané částky, tedy věděla, co lze po stěžovatelce v případném exekučním či vykonávacím řízení požadovat. To, že nebyla s moderací smluvní pokuty smířena a dovoláním se domáhala zrušení moderace, je již jinou věcí.

43. Pakliže bylo pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu (a s ním i rozhodnutí nalézacího soudu) zrušeno pro nezákonnost právě v otázce moderace smluvní pokuty, je vyloučeno tvrzení, že stěžovatelka žádnou újmu neutrpěla, když se v důsledku prolomení právní moci kasačním zásahem Nejvyššího soudu, a tím i své právní jistoty stran správnosti rozhodnutí městského soudu, náhle a po dlouhé době ocitla bez své viny v prodlení s plněním nyní již opět modifikovaného závazku, kdy autoritativním zásahem došlo k anulaci původní moderace, k níž soudy přistoupily v rozporu s hmotným právem [srov. str. 4-5 rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v posuzovaném řízení (č. j. 32 Cdo 2926/2007-334 ze dne 27. 9. 2007)], a to zpětně ke dni podání žaloby v roce 2000. Kdyby obecné soudy smluvní pokutu s ohledem na tehdy již existující a konstantní judikaturu Nejvyššího soudu nebyly moderovaly, stěžovatelka by již po vynesení potvrzujícího rozsudku městského soudu byla věděla, k čemu je pravomocnými rozsudky soudů povinována, tedy co, v jaké výši, resp. v jakém rozsahu je třeba protistraně uhradit, jakož i nutně srozuměna s tím, jaké následky jí nesplnění povinností stanovených těmito rozhodnutími hrozí. Především by jí tato situace reálně umožnila předejít dalšímu prodlení, v němž se po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ocitla s odstupem více než dvou let od doručení vzpomínaného pravomocného rozsudku městského soudu.

44. Z argumentace obecných soudů, výše citované, implicitně vyvěrá i jakýsi požadavek na plné uspokojení žalovaných nároků stěžovatelkou bez ohledu na soudní změnu obsahu smluvního závazku. Taková konstrukce přirozeně nemůže jako ústavně konformní vůbec obstát, a to hned z několika důvodů. Předně je třeba poukázat na to, že by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť takový požadavek nemá žádný zákonný podklad. Dále se sluší uvést, že jakékoli plnění nad rámec soudem přiznaného nároku, ač by se tomu tak stalo z obavy, jakkoli prozíravé, před případným zvrácením pravomocných soudních rozhodnutí na základě mimořádných opravných prostředků, je třeba pokládat za bezdůvodné obohacení, když se jedná o plnění bez právního důvodu. Jako takové je lze vymáhat soudní cestou na základě příslušné žaloby (nic na tom nemění ani teoretická možnost přerušení řízení o takové žalobě do doby rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku v předmětném řízení). Konečně za povšimnutí v tomto ohledu stojí i to, že realizace zmíněného požadavku by oba účastníky, nejen opatřením dotčeného, uvrhla do stavu právní nejistoty, poněvadž ke zrušení pravomocných soudních rozhodnutí nemusí dojít jen na základě mimořádných opravných prostředků, ale též na základě jiných procesních prostředků, které právní řád naší země předvídá, konkrétně ústavní stížnosti. Ad absurdum si je možno představit i (nikoli nereálnou) situaci, kdy k prolomení právní moci soudních rozhodnutí dojde až na základě přijetí vyhovujícího rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na obnovu řízení podle § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu. Uvážíme-li dobu rozhodování jednotlivých orgánů (dovolací soud, Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, poté znovu Ústavní soud), je zřejmé, že k prolomení právní moci posléze dále naříkaných soudních rozhodnutí může v takových případech dojít s odstupem až mnoha let. Takové břímě by bylo ipsa affectione nesnesitelné a bezesporu excesivně poškozující oba účastníky sporu. Snad jako pomyslnou tečku na závěr by bylo možno ohodnotit skutečnost, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení by byl v mezidobí téměř jistě promlčen; ostatní otázky související s těmito hypotetickými situacemi, jako případný rozpor námitky promlčení s dobrými mravy v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, se již opravdu pohybují v rovině akademických úvah, pročež se jimi dále pro účely souzené věci zabývat netřeba.

45. Závěrem je ještě nutno reagovat na argumentaci Nejvyššího soudu předestřenou v jeho rozsudku o tom, že „[z] jednání žalobkyně tedy vyplývá, že zaplacení smluvní pokuty včetně úroků z prodlení, byť v poloviční výši, do rozhodnutí dovolacího soudu odmítala. Lze tedy stěží uzavřít, že jednala v souladu s pravomocnými rozhodnutími...“ (op. cit. str. 5). Ústavní soud již v minulosti deklaroval, že „obecné soudy nemohou rozhodovat na základě sice zdánlivě snadno se nabízejícího formalistického argumentu, ve skutečnosti však argumentu jsoucího v rozporu s obsahem spisu“ [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2061/08 ze dne 7. 4. 2011 (N 63/61 SbNU 29)]. Jak již bylo řečeno, stěžovatelka, i když nebyla po právní stránce ztotožněna se smluvní pokutou jako takovou, její zaplacení v poloviční výši neodmítala, tuto povinnost po doručení rozhodnutí odvolacího soudu splnila, pročež z tohoto hlediska v souladu s pravomocnými soudními rozhodnutími i jednala. Ačkoliv v daném případě nejde ze strany soudu poslední stolice o argument vyloženě formalistický, přesto se jedná o argument, náležitě nezohledňující stěžovatelčino jednání po vydání rozsudku soudem druhé stolice.

46. Ze všech výše vyložených důvodů tudíž Ústavní soud přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení rozporovaných soudních aktů. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci jsou obecné soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

 

Rozhodnutí zaslal JUDr. Petr Toman, advokát v Praze.

Právní věta redakce.