oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Důkazní standard při prokazování (ne)platnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše

publikováno: 04.12.2014

Dosavadní vysoký důkazní standard pro prokázání jednání v duševní poruše, vyžadující, aby skutkový závěr soudu byl učiněn „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“, narušuje spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a ve svém důsledku porušuje právo na ochranu majetku osoby s duševním postižením, pokud byl posuzovaným jednáním negativně zasažen její majetek. Je-li důkazní standard požadovaný pro prokázání určité skutečnosti zcela nepřiměřeně vysoký, je v jeho důsledku nepřiměřeně vysoké i důkazní břemeno kladené na účastníka řízení, čímž dochází k porušení jeho práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13 

Odůvodnění:

V řízení před obecnými soudy byl stěžovatel zavázán povinností zaplatit žalující bance částku 6 139 997,91 Kč na základě nezaplacené směnky. Směnku vystavila v březnu 2002 na řad žalobce obchodní společnost X. k zajištění poskytnutého bankovního úvěru. Stěžovatel byl na směnce podepsán dvakrát – jednou jako jednatel (a majitel) společnosti X. a jednou jako fyzická osoba v pozici směnečného rukojmího. Z řady námitek, které stěžovatel v řízení uplatnil, bylo stěžejním jeho tvrzení, že si na podpis směnky nepamatuje, neboť v té době trpěl závažným onemocněním, jehož projevy v psychické rovině jej činily neschopným posoudit následky svého jednání.

Soud prvního stupně nechal k otázce tvrzené dušení poruchy zpracovat znalecké posudky, z nichž vyplynulo, že stěžovatel v době podpisu směnky trpěl dlouhodobým somatickým onemocněním v podobě Wilsonovy choroby. Ta ve svých důsledcích způsobuje psychické potíže v podobě zmatenosti, ztráty paměti až reversibilní demence, u stěžovatele se nemoc projevovala zhoršenou pamětí a soudností. Vzhledem k tomu, že vývoj nemoci v průběhu doby kolísá a okolí nemocného nemusí nutně projevy těchto obtíží zaznamenat, nebylo možné s ohledem na časový odstup stanovit její závažnost v okamžiku podpisu směnky. Podle znalců trpěl stěžovatel s velkou pravděpodobností duševní poruchou, která mu bránila plně si uvědomit a posoudit následky svého jednání. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Při svém rozhodování se opřel o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je pro aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník[1] [dále jen „(starý) občanský zákoník“] třeba bezpečného zjištění, že stěžovatel při podpisu směnky nedokázal posoudit následky svého jednání. Bezpečného zjištění však dosaženo nebylo, a proto soud neshledal stěžovatelovu námitku neplatnosti právního úkonu důvodnou.

Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvolacím řízení i soud druhého stupně. Ten poukázal na to, že směnečná listina je v porovnání s obecnými listinami, např. běžnými smlouvami, velmi netypická, jelikož podpisy rukojmích jsou uvedeny napříč při levém okraji líce směnky. Stěžovatel tedy nejdříve podepsal směnku jako jednatel výstavce, poté ji však musel pootočit o devadesát stupňů a podepsat ji jako rukojmí při levém okraji. Tato skutečnost byla pro soud důležitá vzhledem k argumentu, že stěžovatel mohl i v nezpůsobilém duševním stavu podepisovat smlouvy automaticky, na základě zvyku. Odvolací soud dále uvedl, že podpis na směnce nebyl nárazovou a nečekanou událostí, naopak byl vyvrcholením procesu vyjednávání o poskytnutí úvěru, který byl stěžovatel schopen racionálně zvládnout. Odvolací soud si byl vědom toho, že stěžovatelův zdravotní stav byl měnlivý, v určitých obdobích nepochybně nebyl způsobilý právně jednat, na druhé straně však existovala různě dlouhá období, kdy jeho počínání nebylo ovlivněno chorobou, jinak by nemohl obchodní společnost X. vůbec řídit. Kolísavost duševních poruch a jejich vliv na rozhodování a jednání stěžovatele vedla odvolací soud k závěru, že z dokazování nebylo možno učinit „jednoznačný závěr, že v době podpisu směnky byl skutečně žalovaný ve stavu, kdy by nebyl schopen rozpoznat význam a důsledky svého jednání.“

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost s připojeným připomenutím, že judikatura standardně zastává závěr, podle něhož (v mimosměnečných poměrech) „neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 občanského zákoníku vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout a je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačně skutkový závěr“.

Stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů s tvrzením o porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Jádrem jeho ústavněprávní argumentace bylo posouzení ústavněprávní konformity soudního výkladu neplatnosti právního úkonu z důvodu duševní poruchy podle ustanovení § 38 odst. 2 (starého) občanského zákoníku. Stěžovatel v zásadě nezpochybnil judikatorní závěr, že je třeba bezpečně zjistit, zda osoba jednala v duševní poruše, podle jeho názoru však tento požadavek neznamená absolutní stoprocentní jistotu, neboť ve skutečnosti nelze zpětně, navíc po odeznění duševní poruchy, tuto poruchu vědeckým způsobem bezpečněji prokázat, než vysokou mírou pravděpodobnosti. Stěžovatel též upozornil, že soudy zastávaná interpretace navíc nerespektuje principy vyjádřené v mezinárodních dokumentech, požadující efektivní ochranu osob s omezenou způsobilostí.

Při přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud ověřil, že obecné soudy při aplikaci ustanovení § 38 odst. 2 (starého) občanského zákoníku vycházely z judikatury Nejvyššího soudu sahající až do roku 1971, podle které závěr o neplatnosti právního úkonu dle tohoto ustanovení vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, přičemž není přípustné učinit takový závěr pouze na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačně skutkový závěr,[2] v některých rozhodnutích Nejvyšší soud vyžadoval dokonce zjištění skutkového stavu bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti.[3]

Základní otázkou pro Ústavní soud se tak stalo posouzení, zda důkazní standard, vyjádřený slovy „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“, obstojí nejen z hlediska změn, kterými v poslední době prošla právní ochrana osob s duševním postižením, ale zejména z hlediska spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy[4] – ochranou osoby jednající v duševní poruše a ochranou osob v dobré víře vstupujících do právních vztahů s touto osobou, aniž by o její duševní poruše věděly.

Pokud jde o změny v právní ochraně osob s duševním postižením, Ústavní soud vzal v úvahu Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, sjednanou v roce 2006 a pro Českou republiku závaznou od roku 2009. V čl. 12 odst. 1 a 2 této úmluvy státy potvrzují, že osoby se zdravotním postižením mají kdekoli právo na uznání jejich osoby jako subjektu práva, a uznávají, že osoby se zdravotním postižením mají na rovnoprávném základě s ostatními právní způsobilost ve všech oblastech života. Podle obecného komentáře Výboru pro práva osob se zdravotním postižením č. 1 ze dne 11. 4. 2014 k článku 12 úmluvy je obecně nežádoucí upírat způsobilost k právním úkonům, resp. svéprávnost právě na základě duševního stavu. Nahrazování vůle jedince (odepření svéprávnosti a ustanovení zástupce) má naopak ustoupit ve prospěch podpory či asistence při rozhodování a jednání s právními následky, přičemž jedincům se zdravotním postižením má být umožněno, mimo jiné, brát na sebe rizika spojená s takovým rozhodováním a jednáním a nést následky jejich případných pochybení. Na tento vývoj reagoval i nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb. účinný od 1. 1. 2014, dále jen „nový občanský zákoník“) tím, že úplné zbavení svéprávnosti osob s duševním postižením již neumožňuje. Svéprávnost je možno pouze omezit v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu schopen právně jednat, a pouze tehdy, pokud mu hrozí závažná újma a nepostačí-li mírnější a méně omezující opatření (§ 55 a § 57). Nová hmotněprávní úprava též obsahuje nové instituty nápomoci při rozhodování (§ 45 a násl.) a zastoupení členem domácnosti (§ 49 a násl.).

Za tohoto právního stavu je podle Ústavního soudu nezbytné, aby na institut neplatnosti právního jednání z důvodu uvedeného v ustanovení § 38 odst. 2 (starého) občanského zákoníku (obdobnou úpravu obsahuje i ustanovení § 581 věty druhé nového občanského zákoníku[5]) bylo v době, kdy se od omezování svéprávnosti ustupuje, nahlíženo jako na jeden z institutů, jejichž účelem je chránit osoby s duševním postižením. K tomu je třeba zajistit, a to i legislativně, aby osoby s duševním postižením mohly reálně požívat svých práv, včetně práva na ochranu majetku. Z těchto důvodů nesmí být příslušný důkazní standard natolik vysoký, aby aplikaci tohoto institutu nepřiměřeně ztěžoval, či dokonce fakticky znemožňoval.

Pokud jde o dokazování, české civilní procesní právo nezná žádnou obecnou míru požadované pravděpodobnosti pro unesení důkazního břemene. Podle ustanovení § 132 a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu soud hodnotí důkazy podle své úvahy a rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Ustanovení § 153 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 8. 1993 sice vyjadřovalo požadavek zjištění „skutečného stavu věci“, avšak i podle nauky[6] šlo o prakticky nesplnitelný postulát. Novelizace citovaného ustanovení zákonem č. 171/1993 Sb., účinným od 1. 9. 1993, reflektovala realitu, ve které nelze při dokazování dosáhnout absolutní jistoty ohledně skutečného stavu věci. Obdobně i trestní nauka vychází z premisy, že absolutní pravdu v řízení nelze prakticky zjistit a že určitá nejistota bude vždy přítomna.[7] V oblasti trestního práva je proto stanoveno, že se nezjišťuje skutečný stav věci, ale skutkový stav musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu).

Podle Ústavního soudu je třeba respektovat, že skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně prokázat s absolutní jistotou, vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti.[8] V tomto světle standard stanovený v judikatuře Nejvyššího soudu pro aplikaci § 38 odst. 2 (starého) občanského zákoníku neodráží reálně existující těžkosti při dokazování. Vyžadovat, aby skutkový závěr mohl být učiněn „zcela jednoznačně“ a „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ je až na hranici nemožnosti takového prokázání, neboť pojem „zcela jednoznačně“ naznačuje, že nemůže být myslitelný žádný jiný závěr, a pojem „bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti“ je již explicitním ekvivalentem stoprocentní jistoty.

Ústavní soud označil důkazní standard, používaný v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání, za nadměrně vysoký, neboť narušuje spravedlivou rovnováhu mezi zmíněnými relevantními protichůdnými zájmy a porušuje právo na ochranu majetku osob s duševním postižením, pokud daným jednáním byl negativně zasažen jejich majetek. V projednávané věci byl vysoký důkazní standard nepřiměřený i v kontextu spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu, neboť zatížil stěžovatele nepřiměřeně vysokým důkazním břemenem, což vedlo k porušení jeho práva na rovnost účastníků řízení.

Jaká je však ústavně konformní míra pravděpodobnosti pro aplikaci čl. 38 odst. 2 (starého) občanského zákoníku a věty druhé § 581 nového občanského zákoníku?

Při úvaze o stanovení spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy Ústavní soud zdůraznil dostatečné zohlednění oprávněných zájmů osob vstupujících v dobré víře v právní styky s plně svéprávnými osobami, byť s duševním postižením. Tyto osoby si nemusí být vědomy duševního postižení smluvního partnera, případně jim nemusí být vůbec známo, že duševní postižení je takového stupně, že v daný moment brání smluvnímu partnerovi ve schopnosti právně jednat. V souvislosti s ústavně chráněným principem právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře[9] Ústavní soud neopomenul ani ochranu práv třetích osob a poté dospěl k závěru, že spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými oprávněnými zájmy bude nejlépe dosaženo stanovením vysoké míry pravděpodobnosti k prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Požadovaná vysoká úroveň pravděpodobnosti je podle názoru Ústavního soudu v souladu i s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením, která ve vztahu k osobám s duševním postižením akcentuje spíše zdrženlivost než paternalistický přístup a ve svém článku 12 směřuje k zajištění platnosti právních úkonů či právního jednání postižených osob, nikoliv naopak, jak tvrdil stěžovatel.

Takto formulovaná vysoká míra pravděpodobnosti zjištění neschopnosti osoby posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout nevede k úplnému znemožnění uplatnění ustanovení § 38 odst. 2 (starého) občanského zákoníku, či věty druhé § 581 nového občanského zákoníku. Lze si totiž představit množství situací, ve kterých bude právní jednání zneplatněno na základě nezpůsobilosti posoudit následky svého jednání, a to i na základě ex post provedených důkazů, např. pokud svědci dosvědčí, že osoba byla v kritickém momentě neschopna právně jednat, či v situacích, kdy si je tohoto stavu vědoma druhá strana nebo jej přímo zneužívá, nebo pokud diagnostikované onemocnění či choroba vylučují světlé okamžiky apod.[10]

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví a majetku, garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Protokolu k Úmluvě a rovněž právo na rovnost účastníků řízení garantované v čl. 37 odst. 3 Listiny. Kasačním nálezem otevřel obecným soudům prostor k opětovnému vyhodnocení provedených důkazů, případně provedení důkazů dalších při aplikaci důkazního standardu, který je ústavně konformní.

Tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud nepřisvědčil, neboť obecné soudy, i když aplikovaly ústavně nekonformní důkazní standard, nepostupovaly svévolně, naopak projednávanou věc hodnotily v souladu s tehdy platnou judikaturou, sahající až do 70. let 20. století. Shodný závěr přijal Ústavní soud i stran stěžovatelem namítané diskriminace. Ústavní soud uvedl, že u osob, kterým byla způsobilost omezena, nejde o žádný diskriminační důvod, který by mohl být podřazen pod důvody v čl. 3 odst. 1 Listiny. Zde přichází v úvahu aplikace práva na rovnost chráněného v čl. 1 Listiny, které dopadá na všechny rozlišovací důvody. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu může být rovnost podle čl. 1 Listiny porušena pouze v případě, kdy jde o nerovnost extrémní, případně o libovůli, tedy nerovnost, které schází jakýkoliv účel a smysl. Tehdy Ústavní soud používá test racionality odlišného zacházení.[11] Činit rozdíl mezi právním jednáním osoby omezené na svéprávnosti, u které bude vymezené právní jednání neplatné bez dalšího, a právním jednáním plně svéprávné osoby, u které je duševní porucha následně zkoumána v soudním řízení, však Ústavní soud nepovažuje za iracionální. V prvním případě dochází k omezení svéprávnosti soudním rozhodnutím a daná osoba je shledána pro určitý typ právního jednání nezpůsobilou, ve druhém případě u plně svéprávné osoby údajně jednající v duševní poruše je to právě soudní řízení, kde jsou tyto otázky posuzovány.

 

Rozhodnutí zaslala JUDr. Jiřina Gojová, asistentka soudce Ústavního soudu.



[1] Ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. zní: Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

[2] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 5. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 72/70, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 971/2012.

[3] Např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011.

[4] Ke spravedlivé rovnováze mezi protichůdnými zájmy viz např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Broniowski proti Polsku č. 31443/96 ze dne 22. 6. 2004, § 144; rozsudek ve věci BENet Praha, spol. s r. o. proti České republice č. 33908/04 ze dne 24. 2. 2011, § 100.

[5] Ustanovení § 581 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb. zní: Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

[6] Viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 875, str. 1033.

[7] Viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 34.

[8] Srov. též Hoh, L.: Re-imagining the criminal standard of proof: lessons from the „ethics of belief“ (2009) 13 International Journal of Evidence & Proof 198, str. 202 a Stoffelmayr, E. a Diamond, S.: The conflict between precision and flexibility in explaining „beyond a reasonable doubt“ (2000) 6 Psychology, Public Policy, and Law 769, str. 770.

[9] Viz např. nález sp. zn. II. ÚS 773/07 ze dne 23. 8. 2012 (N  39/66 SbNU 135), bod 31; nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463), bod 91; či nález sp. zn. II. ÚS 504/04 ze dne 8. 6. 2005 (N 118/37 SbNU 511).

[10] Srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 682/2000 ze dne 10. 9. 2002.

[11] Viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3271/13 ze dne 6. 2. 2014, bod 50-53, či usnesení sp. zn. I. ÚS 4664/12 ze dne 3. 4. 2014.