oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Dovolání vedlejšího účastníka

publikováno: 27.07.2015

Vedlejší účastník není oprávněn (subjektivně legitimován) k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, je však oprávněn podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3601/2014

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou společně s vedlejší účastnicí na straně žalovaných spoluvlastníky (každý v rozsahu id. jedné třetiny vzhledem k celku) specifikovaných nemovitostí.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) při jednání dne 7. května 2014 vyhlásil rozsudek, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento vyhlášený rozsudek odvolací soud písemně nevyhotovil.

Dne 7. května 2014, po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, bylo do podatelny odvolacího soudu doručeno podání, kterým žalobci vzali žalobu v této věci zcela zpět a navrhli, aby odvolací soud řízení zastavil.

Odvolací soud usnesením ze dne 22. května 2014, č. j. 55 Co 489/2013-158, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a dále rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.

Odvolací soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro zrušení uvedeného rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení v této věci. Žalobci totiž mohli vzít zpět žalobu do doby, než byla věc pravomocně skončena, tedy dokud nenabylo právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí; jestliže tak učinili v době, kdy byl vyhlášen rozsudek odvolacího soudu, který nebyl dosud účastníkům doručen, učinili tak včas. Současně s tím byla splněna i podmínka, že žalobci byli k odvolání oprávněni, podali ho proti rozsudku, proti němuž bylo odvolání přípustné jako řádný opravný prostředek. Za těchto podmínek odvolací soud zkoumal procesní stanovisko žalovaných se zpětvzetím žaloby, přičemž neshledal vážné důvody jejich vysloveného nesouhlasu se zastavením řízení. Žalovaní jsou jako vlastníci evidováni v katastru nemovitostí a stejně tak vedlejší účastnici na straně žalovaných svědčí právo z titulu věcného břemene. Rozsudek soudu prvního stupně řešil pouze požadavek na určení spoluvlastnického vztahu k nemovitostem, jenž byl zamítnut, a právní postavení žalovaných ani vedlejší účastnice na straně žalovaných se tím nijak nemění. Skutečnost, že stále probíhá řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 368/2007 o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem na posouzení odvolacího soudu nemělo vliv, neboť se netýká žalovaných.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní i vedlejší účastnice na jejich straně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Vytýkají odvolacímu soudu pochybení při řešení otázky zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby. Odvolací soud totiž opomenul, že zpětvzetí žaloby, jako právně účinný úkon, lze učinit pouze a výlučně v průběhu řízení. Dojde-li ke zpětvzetí žaloby po vyhlášení rozhodnutí soudu (v prvním či druhém stupni), jedná se o úkon po skončení řízení. Navíc soud je každým svým rozhodnutím vázán a nemůže je měnit, pokud výslovně občanský soudní řád nepřipouští jinak. Jestliže tedy odvolací soud veřejně vyhlásil rozsudek, byl jím vázán a nemohl již ani ve věci samé, ani v řízení jakkoli rozhodovat. Žalovaní a vedlejší účastnice na jejich straně proto navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém písemném vyjádření k dovolání, které v zastoupení učinil jejich advokát, naopak navrhli, aby dovolací soud podané dovolání odmítl. Uvedli, že řízení před soudem neskončí vyhlášením rozsudku, ale až právní mocí rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu nabude právní moci až doručením jeho písemného vyhotovení; proto dovolací námitka dovolatelů v tomto směru nemůže obstát.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.

Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Podle § 93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.

Pravidlo uvedené v ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení § 93 odst. 3 o. s. ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje § 203 odst. 1 o. s. ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení § 231 odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání. S přihlédnutím k občanskému soudnímu řádu platnému a účinnému od 1. ledna 2013 Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, ovšem zaujal právní názor, že vedlejší účastník je osobou oprávněnou podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení. Lze tedy zrekapitulovat, že de lege lata vedlejší účastník není oprávněn (subjektivně legitimován) k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, je však oprávněn (subjektivně legitimován) podat dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho právu či povinnosti k náhradě nákladů řízení.

Protože k podání dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), a protože v daném případě vedlejší účastnice na straně žalovaných ve svém dovolání nijak nebrojila proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání této vedlejší účastnice podle § 243b, § 218 písm. b) a § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Pokud jde o dovolání žalovaných, Nejvyšší soud shledal, že je dle § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

Podle § 156 odst. 3 o. s. ř. jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán.

Podle § 222a odst. 1 o. s. ř. vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 4086/2011, vyložil, že dojde-li ke zpětvzetí žaloby (návrhu) za odvolacího řízení, tedy v době ode dne podání odvolání do vyhlášení (vydání) rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, postupuje se podle § 222a o. s. ř. Rovněž Ústavní soud např. v usnesení ze dne 9. ledna 2002, sp. zn. I. ÚS 264/01 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), vyložil, že ze vztahu § 208 a § 222 odst. 2 o. s. ř. lze logickým výkladem dovodit, že k účinnému zpětvzetí žaloby musí dojít dříve, než odvolací soud rozhodne, jinak by totiž vznikla situace, kdy by vedle sebe existovalo (meritorní) rozhodnutí soudu druhého stupně a zároveň usnesení o zastavení řízení. V usnesení ze dne 4. října 2011, sp. zn. IV. ÚS 2146/11, pak Ústavní soud (s ohledem na skutkové okolnosti posuzovaného případu) uvedl následující: „Jakmile odvolací soud vyhlásil ve stěžovatelčině věci rozsudek, byl jím sám vázán dle ustanovení § 156 odst. 3 o. s. ř. I když tento rozsudek nabyl právní moci až doručením (§ 159 o. s. ř.), je v mezidobí mezi vyhlášením a doručením rozsudku odvolacího soudu vyloučeno přiznat zpětvzetí žaloby jakoukoliv právní relevanci. Neexistuje totiž žádná norma (procesního) práva, která by v takovém případě umožňovala odvolacímu soudu svůj vlastní a již vyhlášený rozsudek zrušit, takže sám ústavní princip povolující orgánům státní moci (tedy i soudům) činit jen to, co jim je zákonem dovoleno, vylučuje správnost stěžovatelčina mínění, dle něhož soudy ‚nepostupovaly v souladu se zákonem‘, a tím i oprávněnost předloženého stížnostního žádání. Stěžovatelkou formulovaný právní názor by vedl ke zjevně absurdním důsledkům; žalobce (byť v některých případech jen za souhlasu ostatních účastníků řízení) v občanském soudním řízení by mohl po svém neúspěchu v odvolacím řízení vzít před doručením rozsudku odvolacího soudu účinně žalobu zpět, odstranit tím výsledek již ukončeného sporu a po neexistenci překážky rei iudicatae zahájit totéž řízení znovu. Nesnesitelnost takového ‚řešení‘, připouštějícího ve svém důsledku možnost nikdy nekončícího procesu, je nabíledni.“

Z vyloženého je tedy zřejmé, že odvolací soud při řešení otázky procesního práva se odchýlil od ustálené judikatury (nejen) Nejvyššího soudu, a nezbylo tudíž, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu dle odstavce 2 cit. par. vrátit k dalšímu řízení, neboť k jeho změně nebylo možné přistoupit již z důvodu absence vyjádření obsahu rozhodnutí ve výroku o zastavení řízení, jakož i nevyhotovení odvolacím soudem vyhlášeného rozsudku dne 7. května 2014. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na svou judikaturu, podle které je výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy že obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný. Poněvadž ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. uvádí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení rozsudku, a protože právní úprava rozhodnutí ve formě usnesení obsahové náležitosti výroku usnesení neobsahuje, uplatní se přiměřeně režim ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř., upravující formu rozsudku, i na obsahové náležitosti výrokové části usnesení. Posledně uvedené ustanovení ve své první větě stanoví, že obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3107/2013).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Právní věta redakce.