oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Dovolání podle německého práva

autor: prof. Dr. Dr. h.c. Peter Gottwald
publikováno: 15.03.2019

Následující článek má za cíl v rámci diskuse k novému civilnímu procesu přiblížit úpravu našich sousedů a zaměřuje se na téma dovolání v německém právu a na úlohu Spolkového soudního dvora, který je nejvyšším soudem v civilních a trestních věcech v Německu.

Spolkový soudní dvůr byl zřízen po vzniku Spolkové republiky k 1. říjnu 1950 jako nástupce Říšského soudu (Reichsgericht). Jeho civilněprávní sektor tvoří 12 senátů; v souladu s pracovním vytížením je každý z těchto senátů obsazen 7 až 8 soudci. Senáty rozhodují v sestavě pěti soudců; to znamená, že senáty zasedají vždy v různém složení. Většina soudců řádných senátů je dále členy osmi speciálních senátů. V současné době se ve Spolkovém soudním dvoře zabývá civilními věcmi 92 soudců.

Soudci mají k dispozici 40 spolupracovníků,[1] jimiž jsou vysoce kvalifikovaní mladší soudci z jednotlivých spolkových zemí.

V civilních věcech jsou senáty rozděleny podle právních oborů. Výsledkem je, že každý senát sestává z vysoce specia­lizovaných soudců,[2] a to pro právo duševního vlastnictví a průmyslová práva, právo korporací, pracovní právo, dědické právo, věcné právo, deliktní právo, stavební právo, právo kupní smlouvy, právo insolvenční, právo patentové, bankovní právo a konečně právo rodinné.

Vedle toho existuje jeden speciální senát pro záležitosti zemědělského práva, který čítá tři soudce z povolání a dva zemědělce jako laické přísedící.[3] Dále zde působí i pět speciálních senátů, které se zabývají otázkami právnického povolání a kárnými věcmi advokátů, notářů, patentových zástupců, auditorů a daňových poradců. Konečně existuje senát věnující se problémům kartelového práva, jehož předsedou je předseda Spolkového soudního dvora, a Spolkový disciplinární soud, který má na starost otázky služebního práva spolkových soudců. V senátech, které se zabývají otázkami právnických povolání, zasedají vedle soudců z povolání dva přísedící vždy z příslušné odborné oblasti.[4]

Kromě řádných senátů existuje ještě velký senát k řešení rozdílů v názorech jednotlivých senátů ohledně stejné právní otázky (§ 132 zákona o soudnictví, dále také jen „GVG“).[5]

Soudci Spolkového soudního dvora 

Soudci Spolkového soudního dvora jsou kariérními soudci. Funkce soudce u tohoto soudu je typickým vyvrcholením soudcovské kariéry. Soudci jsou voleni speciálním výborem a poté jmenováni spolkovým prezidentem. Tento speciální výbor má 32 členů, z nichž 16 jsou ministři spravedlnosti jednotlivých spolkových zemí, druhá polovina je pak tvořena z vybraných poslanců německého parlamentu (Bundestag). Spolkový ministr spravedlnosti je předsedou tohoto výboru, nemá však hlasovací právo.[6]

Obecně platí, že každý německý právník (tj. absolvent právnické fakulty, který složil druhou státní zkoušku poté, co si odbyl praxi jako referendář – pozn. překl.) starší než 35 let může být zvolen spolkovým soudcem. V praxi tvoří převažující většinu kandidátů soudci z jednotlivých spolkových zemí. Příležitostně jsou voleni též ministerští úředníci ministerstva spravedlnosti nebo ve výjimečných případech i advokáti. Kandidáty, zpravidla ve věku mezi 40 a 50 lety, navrhují ministři spravedlnosti spolkových zemí. Poté, co prezidiální rada Spolkového soudního dvora schválí kvalifikaci navržených kandidátů, jsou kandidáti voleni uvedeným volebním výborem. Kromě kvalifikace kandidátů je výbor povinen zohlednit stejnoměrné zastoupení jednotlivých spolkových zemí v poměru k počtu obyvatel. Každý nově zvolený soudce je přidělen k určitému senátu, u něhož slouží pravidelně přibližně 15 let, a to až do konce své služební kariéry. Z toho plyne, že členové těchto senátů jsou většinou skutečně vysoce kvalifikovanými experty ve svém oboru.

Za účelem vysoké právní kvality zpracování jednotlivých případů existuje u Spolkového soudního dvora tzv. speciální advokacie. Jde o 41 advokátů, kteří mají výlučné právo intervenovat u Spolkového soudního dvora (§ 172 spolkového nařízení o advokacii – BRAO). Obdobně jako soudci jsou i advokáti voleni speciálním výborem na návrh jednotlivých zemských advokátních komor.[7] Kandidáti musejí být obdobně jako soudci starší než 35 let a mít za sebou alespoň pět let advokátní praxe. 

Pravomoc Spolkového soudního dvora 

Spolkový soudní soud je v první řadě příslušný k rozhodování o dovolání (§ 543 a násl. německého civilního procesního řádu, dále také jen „ZPO“). Dále je mj. v jeho působnosti rozhodování o stížnostech proti nepřipuštění dovolání (§ 544 ZPO), o tzv. skokových dovoláních (Sprungrevision) podle §566 ZPO a právních stížnostech podle § 574 a násl. ZPO.

Dále rozhoduje o odvolání o neplatnosti v patentových věcech (§ 110 a násl. PatG), žalobách na náhradu škody způsobené průtahy v řízení před Spolkovým soudním dvorem (§ 201 odst. 1 věta druhá GVG) a s tím souvisejícími vedlejšími spory, jako jsou návrhy na osvobození od soudních poplatků (§ 117, 119 ZPO), rozhodnutí o příslušnosti mezi soudy (§ 36 odst. 3 ZPO), o obnově řízení (§ 233 a násl. ZPO) a stížnostech proti porušení práva na řádný proces podle § 321 a) ZPO[8] a v obdobných případech. 

Přístup ke Spolkovému soudnímu dvoru 

Civilní procesní řád z roku 1877 předvídal pro spory o vyšší hodnotě trojinstanční řízení. Dovolání bylo tak od počátku řádným opravným prostředkem. I v této době byla prvotním úkolem Říšského soudu péče o jednotu aplikační praxe. Avšak přesáhla-li hodnota sporu 1 500 říšských marek (což dnes odpovídá kupní síle 15 000 eur), mohla každá z procesních stran podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Rozdíl mezi rozsudkem prvoinstančního a odvolacího soudu nebyl a dosud není relevantní. Spory, které byly v první instanci projednávány před okresním soudem (Amtsgericht), nemohly dospět k Říšskému (dovolacímu) soudu. Tento systém platil až do konce druhé světové války. Hodnota sporu, jako jedna z překážek či předpokladů přípustnosti dovolání, však byla několikrát zvýšena, aby byl Říšský soud chráněn před přílišným nápadem.

Po druhé světové válce byl tento systém poněkud modifikován, jestliže pro spory s hodnotou přesahující 6 000 německých marek, která odpovídá dnešní hodnotě 12 000 eur, bylo dovolání přípustné bez jakéhokoliv omezení. U zanedbatelných hodnot sporů a v případě nemajetkoprávních sporů muselo být dovolání připuštěno Vrchním zemským soudem kvůli zásadnímu významu.[9] V této době měl Spolkový soudní dvůr pět civilních senátů s 37 soudci. Systém vedl k totálnímu přetížení soudu. Již v roce 1968 měl proto Spolkový soudní dvůr deset senátů s 69 soudci.

V roce 1975 měl být dosavadní systém nahrazen obecným režimem založeným na zásadním připuštění dovolání za podmínky zásadního významu. Proti tomu se však zvedla velká vlna odporu, vycházející především z oblasti národního hospodářství. Proto byla zavedena úprava, která připouštěla dovolání za podmínky zásadního významu jen pro spory do hodnoty 40 000 DM, která byla později zvýšena na 60 000 DM, kterážto hodnota odpovídá dnešním 120 000 eur. Pro vyšší hodnoty sporů bylo dovolání přípustné bez jakéhokoliv omezení. Spolkový soudní dvůr však mohl v takovém případě dovolání odmítnout bez odůvodnění, a odmítnout tedy rozhodnutí ve věci samé, jestliže se zjistilo, že dovolání nemá naději na úspěch (viz tehdejší § 554 b ZPO).[10] Tato reforma znamenala zvýšení počtu podaných dovolání, což mělo za následek, že soud byl rozšířen na dnešní počet senátů a soudců. 

Právo na dovolání 

Po bouřlivé právně-politické diskusi byl v roce 2001 zaveden systém obecné přípustnosti dovolání, jenž byl doplněn stížností proti nepřipuštění dovolání odpovídající stížnosti proti rozhodnutí soudů druhé instance.

Pro tuto reformu mluvily dva zásadní důvody. Především měl být vytvořen systém, v jehož rámci měl být přístup ke Spolkovému soudnímu dvoru nakonec do určité míry regulován samotným soudem. Na druhé straně měla mít každá strana stejné právo na přístup k dovolacímu soudu nezávisle na hodnotě sporu. Dovolání na základě hodnoty sporu se tak stala historií. Od té doby je přístup k dovolací instanci poskytován jen na základě odůvodněného veřejného zájmu.[11] Současně panuje jednota v tom, že dovolání nadále slouží též zájmu jednotlivce na správném rozhodnutí v konkrétním, individuálním případě.[12] 

Připuštění odvolacím soudem 

Podle § 543 odst. 1 č. 1 ZPO rozhoduje odvolací soud, a sice jak Vrchní zemský soud, tak Zemský soud ve svém konečném rozhodnutí výslovně o tom, zda dovolání připouští, či nikoliv. Možné je omezené připuštění jenom na samostatnou část celkového předmětu řízení.[13] V roce 2017 bylo podáno dovolání proti 639 rozhodnutím. Tento počet odpovídá méně než jedné polovině všech rozhodnutí, u nichž bylo dovolání povoleno. Rozhodnutí o předběžném opatření nikdy nepodléhala dovolání (§ 542 odst. 2 ZPO). Spolkový soudní dvůr je připuštěním vázán (§ 543 odst. 2 věta druhá ZPO); může však dovolání odmítnout bez ústního jednání a bližšího odůvodnění, jestliže dospěl k názoru, že o připuštění bylo rozhodnuto omylem a dovolání nemá vyhlídku na úspěch [§ 552 a) ZPO].[14]

Od 1. 11. 2018 je možné dovolání bez zvláštního připuštění též proti hromadným určovacím rozhodnutím vrchních zemských soudů (§ 614 věta první ZPO). Odvolací rozsudky v majetkových sporech jsou vždy předběžně vykonatelné bez poskytnutí jistoty (§ 708 č. 10 ZPO); v případě jiných rozhodnutí odvolacích soudů musí věřitel poskytnout jistotu (§ 709 věta první ZPO). Vykonával-li rozhodnutí věřitel a toto rozhodnutí bylo v revizním řízení zrušeno nebo změněno, musí věřitel nahradit jen to, co bylo zaplaceno nebo plněno (§ 717 odst. 3 věta druhá ZPO). 

Stížnost proti nepřipuštění dovolání 

V zásadě se lze obávat toho, že odvolací soudy budou při posuzování přípustnosti dovolání příliš restriktivní. Odvolací soudy jsou totiž často přesvědčeny, že jejich rozhodnutí je to jediné správné, a proto je jeho přezkoumání zbytečné. Proto zákonodárce upravil stížnost proti nepřipuštění dovolání.

V případě, že odvolací soud sám dovolání nepřipustí, může kaž­dá strana jeho připuštění požadovat u Spolkového soudního dvora (§ 544 ZPO). V současné době, a to do konce roku 2019, musí hodnota sporu přesahovat 20 000 eur. Zákonodárce skryl toto pravidlo do § 26 č. 8 uvozovacího zákona k ZPO a opatřil je datem omezené platnosti, které musí být pokaždé prodlužováno, protože se parlament nebyl schopen dohodnout na jiném dlouhodobém řešení. Bez takovéhoto omezení hodnoty sporu by byl Spolkový soudní dvůr zaplaven stížnostmi proti nepřipuštění.[15] Soudci Spolkového soudního dvora se proto dlouhodobě přimlouvají za to, aby byla minimální hodnota sporu zvýšena, a tuto úpravu integrovat jakožto dlouhodobé řešení do samotného ZPO.[16] V roce 2017 bylo podáno obdobně jako v předchozích letech 3 486 stížností proti nepřipuštění, z nichž bylo dovolání připuštěno pouze ve 241 případech, což představuje 7 % z celkového počtu stížností. Stížnost proti nepřipuštění dovolání není vlastně opravným prostředkem ve věci samé; § 544 odst. 5 věta první ZPO přesto stanoví, že její podání suspenduje právní moc rozsudku. Ani úplně beznadějná stížnost nevyžaduje poplatek za zneužití.

Podle reformy z roku 2001 mohl odvolací soud vyloučit kaž­dé dovolání nebo právní stížnost tím, že zamítl odvolání podle § 522 odst. 2 ZPO jednomyslně bez ústního jednání svým usnesením. Předpokladem k tomu bylo, že odvolání nemělo naději na úspěch a věc neměla zásadní význam. Avšak zda tyto předpoklady byly splněny či nikoliv, o tom rozhodoval sám odvolací soud. Jeho rozhodnutí bylo konečné, protože podle § 522 odst. 3 ZPO v tehdejším znění takové rozhodnutí nemohlo být napadeno, i když bylo svévolné.[17] Protože mnoho vrchních zemských soudů vyřizovalo převážnou část případů tímto způsobem, a to namísto rozsudku, jenž mohl být napadnutelný, byla tato úprava stále silněji kritizována.[18] Novelou z října 2011 nebyla tato praxe sice odstraněna, byla však alespoň podstatným způsobem omezena, neboť v současné době může být odvolání odmítnuto pouze usnesením soudu bez ústního jednání, jestliže nemá zřejmě naději na úspěch a neexistuje důvod dovolatele vyslechnout (§ 522 odst. 2 ZPO). Usnesení, kterým je odvolání odmítnuto, podléhá stejným opravným prostředkům jako rozsudek.

Nyní mohou strany podat proti tomuto usnesení stížnost proti nepřipuštění, jestliže hodnota sporu přesahuje 20 000 eur. Tato změna vedla v roce 2012 okamžitě ke zvýšení pracovního zatížení Spolkového soudního dvora o cca 900 dodatečných stížností proti nepřipuštění.[19] V roce 2017 to bylo 1 251 případů, z nichž bylo připuštěno pouze 37, tedy pouze 2,9 % všech stížností. 

Skokové dovolání 

Skokové dovolání proti rozsudku prvoinstančních soudů je podáváno jen zřídka. Předpokládá se totiž, že žalovaný s tímto opravným prostředkem souhlasil, a Spolkový soudní dvůr připouští skokové dovolání ze stejných důvodů jako dovolání v případě stížnosti proti nepřipuštění (§ 566 odst. 4 ZPO).[20] 

Právní stížnost (Rechtsbeschwerde) 

Rozhodnutí odvolacích soudů vydávaná ve formě usnesení jsou předmětem opravného prostředku ve formě stížnosti, o které rozhoduje Spolkový soudní dvůr. Z působnosti ZPO směřují stížnosti zpravidla proti usnesením v oblasti exekucí[21] a insolvenčního práva. Též usnesení odvolacího soudu, která odmítají dovolání bez ústního jednání, mohou být předmětem napadení stížností (§ 522 odst. 1 věta čtvrtá ZPO). Od podzimu 2009 se dodatečně zvyšuje počet stížností v rodinněprávních věcech a záležitostech nesporného řízení (§ 70 a násl. zákona o řízení ve věcech rodiny a nesporného soudnictví).[22] Důvody pro připuštění stížnosti jsou do značné míry stejné jako v případě připuštění dovolání. Vzdor tomu existuje několik rozdílností.

Existují případy, v nichž je právní stížnost přípustná již ze zákona.[23] Avšak Spolkový soudní dvůr přezkoumává i v těchto případech, zda záležitost má zásadní význam (§ 574 odst. 2 ZPO). V případě, že Spolkový soudní dvůr tuto otázku zodpoví negativně, je právní stížnost odmítnuta jako nepřípustná (§ 577 odst. 1 ZPO).

Není-li právní stížnost přípustná ze zákona, může být podána jen tehdy, jestliže odvolací soud ji ve svém rozhodnutí výslovně připustil (§ 574 odst. 1 č. 2 ZPO). Na rozdíl od dovolání proti rozsudkům neexistuje stížnost proti nepřipuštění právní stížnosti.

Obdobná pravidla platí v rodinněprávních věcech a ve věcech nesporných, s jednou důležitou výjimkou: ve věcech opatrovnických, ve věcech nájemních a věcech rozhodnutí o zbavení svobody je právní stížnost možná, aniž by byla výslovně připuštěna. 

Dovolání v patentových věcech 

Proti rozhodnutím Spolkového patentového soudu ve věcech řízení o neplatnosti patentu je dovolání ke Spolkovému soudnímu dvoru připuštěno bez omezení. Obdobně jako u normálního dovolání může dovolatel svůj opravný prostředek opírat o to, že napadené rozhodnutí porušilo spolkové (federální) právo a že důležité skutečnosti by ospravedlnily jiné rozhodnutí. Těmito dovoláními[24] (kterých existuje ročně zhruba 60 až 70) se dále nebudeme zabývat. 

Řízení o předběžné otázce 

V současné době se nemůže žádný soud první nebo druhé instance obrátit se na Spolkový soudní dvůr cestou řízení o předběžné otázce, aby tak nechal prověřit otázku spolkového (federálního) práva, která je pro jeho rozhodnutí relevantní. Jediným případem, ve kterém konečné rozhodnutí závisí na Spolkovém soudním dvoru, a nikoliv na rozhodnutí odvolacího soudu, je případ rozhodování o soudní příslušnosti podle § 36 odst. 3 ZPO.[25]

Důležitý případ tohoto typu podle § 28 odst. 2 dřívějšího FGG (zákona o nesporném řízení) byl odstraněn v roce 2009 zrušením tohoto zákona zákonem o řízení v rodinněprávních a nesporných věcech (FamFG).

Řízení o předběžné otázce nejsou v Německu populární, neboť se v každém případě projevila jako relativně neúčinná při ochraně individuálních práv.[26] Zároveň rozhodli ministři spravedlnosti spolkových zemí v roce 2004 o zrušení dovolání a jeho nahrazení řízením o předběžné otázce v případě rozdílnosti nebo zásadního významu. Tento návrh však vedl k odporu ze strany advokacie[27] a též Spolkovému soudnímu dvoru se příliš nezamlouval. Mohl by totiž vést k tomu, že by soudní dvůr nebyl schopen se starat o jednotu práva. Proto pro tento návrh nebyla nalezena další podpora.[28]

Dovolání ve veřejném zájmu 

Na rozdíl od Francie neexistovala podle německého práva nikdy možnost dovolání nebo stížnosti, kterou by mohl podat Generální spolkový prokurátor ve veřejném zájmu. Jeho úřad nedisponuje žádným aparátem v civilních věcech.[29] V obecných civilněprávních věcech se nemohou řízení zúčastnit ani žádné další veřejné orgány.[30]

Jediná výjimka existuje ve věcech kartelového práva. Podle § 90 a 90a zákona na ochranu hospodářské soutěže (GWB) se mohou jak Spolkový kartelový úřad, tak Evropská komise zúčastňovat na řízeních v těchto věcech a předkládat svá stanoviska.

Jinak jsou dovolání a stížnost v Německu opravným prostředkem konkrétních procesních stran. Spolkový soudní dvůr se bude případem zabývat jenom tehdy, jestliže dovolatel uplatňuje subjektivně negativní následky rozhodnutí, a proto požaduje u Spolkového soudního dvora, aby vada byla odstraněna a rozhodnutí změněno.[31] 

Důvody přípustnosti dovolání 

V důsledku reformy ZPO v roce 2001 rozlišujeme tři důvody, podle kterých Spolkový soudní dvůr přezkoumává podané dovolání:

1. zásadní význam právní věci,

2. potřeba soudcovského výkladu (práva), nebo

3. zajištění jednoty judikatury (§ 543 odst. 2 ZPO).

V případě, že z jednoho či více těchto důvodů je zapotřebí rozhodnutí Spolkového soudního dvora, musí odvolací soud nebo sám Spolkový soudní dvůr odvolání připustit (§ 543 odst. 1 ZPO).

Právní stížnost, která tento předpoklad splňuje, je přípustná (§ 574 odst. 1 č. 2 a odst. 3 ZPO; § 70 odst. 1 a 2 zákona o věcech rodiny a nesporného soudnictví). Stížnost proti nepřipuštění dosud neexistuje.[32] Dodatečně zná zákon, jak již bylo vysvětleno, výslovně některé případy, u nichž existuje právní stížnost ze zákona (§ 522 odst. 1 věta čtvrtá a § 1065 odst. 1 věta první ZPO). V těchto případech přezkoumává Spolkový soudní dvůr, zda právní stížnost splňuje obecné předpoklady zásadního významu (§ 574 odst. 2 ZPO). Nejedná-li se o tento případ, je stížnost jako nepřípustná odmítnuta (§ 577 odst. 1 věta druhá ZPO).[33]

Vzdor objektivní překážce k přístupu zůstává dovolání, resp. právní stížnost prostředkem na ochranu zájmů stran v jednotlivém případě, a proto musejí dovolání nebo právní stížnost být podány konkrétní stranou, která požaduje právě ve svém případě spravedlivé rozhodnutí. Proto jsou dovolání a právní stížnost důvodné jen tehdy, jestliže tvrzená vada ovlivňuje konečný výsledek rozhodnutí, a proto jsou dovolání v případě irelevantních vad odmítána jako nedůvodná (§ 561 ZPO). Ani v takovém případě Spolkový soudní dvůr nevyhoví stížnosti proti nepřípustnosti dovolání.[34] Totéž platí i pro právní stížnost, jedná-li se o irelevantní vadu (§ 577 odst. 3 ZPO). 

K jednotlivým důvodům dovolání 

Zásadní právní význam 

Případ zásadního právního významu identifikujeme, jestliže: 1. existují názorové rozdíly ohledně správného výkladu právní otázky v soudní judikatuře, nebo je otázka předmětem diskuse mezi judikaturou a naukou, anebo předmětem diskuse dotčených společenských skupin, a 2. sporný případ je vhodný k tomu, aby záležitost byla vyřešena způsobem, který odpovídá zájmu veřejnosti na konstantním vývoji a aplikaci práva.[35] Tento výklad musí být navíc relevantní pro neomezený počet případů. To se jednoznačně týká hromadných procesů. Podle § 614 věty druhé ZPO je rozhodnutí o určení v hromadném procesu vždy zásadního významu. 

Dotváření práva (soudcovské právo) 

Dotváření práva je vlastně součástí skutkové podstaty zásadního významu.[36] Aby šlo o rozvoj práva, musí případ nabízet možnost rozvoje základních myšlenek (právních vět) o hmotném nebo procesním právu, anebo možnost vyplňování mezer v existujícím právu. O to jde jen tehdy, jestliže dosud ne­existují žádné právní věty či zásadní myšlenky ke zhodnocení typických nebo jiných okolností případu, který lze zobecnit.[37] Z tohoto důvodu musí dovolatel, stejně jako v případě zásadního významu, uvést další příklady nebo stanoviska, aby ukázal, že takový případ může přispět k tomu, aby se vyjasnily neřešené právní otázky.[38] 

Zajištění jednotné judikatury 

V praxi je nejdůležitějším důvodem pro přípustnost dovolání nutnost sjednocování (jednoty) práva, resp. jednotné soudní praxe. Tato nutnost platí vždy v situacích, ve kterých existuje zásadní veřejný zájem na nápravě vadné aplikace práva. To může být případ, který má vztah k různým rozhodnutím zabývajícím se stejnou právní otázkou,[39] ale též případ, kdy relevantní vady ohrožují důvěru v justici jako takovou.[40]

Není nutné, aby z toho plynuly rozdíly ve výsledku rozhodnutí; postačující je rozdíl ve formulaci konkrétních právních pravidel, která jsou používána k subsumpci skutečností daného případu.[41] Postačuje rozdíl rozhodnutí soudů v civilních věcech na straně jedné a správních soudů či finančních soudů na straně druhé.[42] Důvod k přípustnosti dovolání však nespočívá v tom, že soud nesprávně aplikoval právní větu v konkrétním případě.[43] Odchylná rozhodnutí vyšších zemských soudů, kde se soud nezabývá právním problémem, nepostačují k tomu, aby musela být zajišťována jednota právního řádu.[44] Dostatečné k tomu nejsou ani odchylky ve vztahu k tzv. obiter dicta nebo s ohledem na právní věty.[45] Je-li rozsudek vydán bez jakýchkoliv důvodů (odůvodnění), představuje tato skutečnost sice absolutní důvod dovolání (§ 547 č. 6 ZPO), avšak přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže vada odůvodnění je relevantní pro obsah rozhodnutí.[46]

Shrneme-li tyto principy, může vznikat dojem, že přístup ke Spolkovému soudnímu dvoru je možný jen ve veřejném zájmu. Přesto v nauce existuje rozšířený názor, že stížnosti proti nepřípustnosti v zájmu spravedlnosti v konkrétním případě k nápravě nesprávných rozhodnutí jsou přípustné.[47] Jiní autoři jsou však toho názoru, že v novém systému se poskytuje přístup ke Spolkovému soudnímu dvoru též proti rozhodnutím o odvolání zemských soudů a že se tak děje též primárně v zájmu stran.[48] Jeden advokát se u Spolkového soudního dvora vyjádřil, že důvod k zajištění jednotné judikatury Spolkovému soudnímu dvoru dovoluje, aby přijal každé dovolání proti vadnému rozhodnutí odvolacího soudu, avšak že Spolkový soudní dvůr přitom má široké uvážení, zda tak skutečně učiní či nikoliv.[49] 

Závažné procesní vady 

Zatímco všechny ostatní německé procesní řády stanoví výslovně, že závažné procesní vady ze strany odvolací instance otevírají přístup k dovolací instanci v zájmu dotčených stran,[50] není tomu tak v německém civilním procesním soudním řádu (ZPO). Mnou navržený důvod přípustnosti závažné procesní vady[51] zákonodárce odmítl. Alespoň ze systematického hlediska to však lze považovat za chybu.[52] A tak jenom ve zvláštních oblastech závažné hospodářské relevance, jako tomu je ve věcech kartelového práva (§ 74 odst. 4 GWB), ve věcech patentového práva (§ 100 odst. 3 PatG) a ve věcech ochranných známek (§ 83 odst. 3 MarkenG) lze podat právní stížnost bez připuštění, jestliže navrhovatel tvrdí závažné procesní vady, které odpovídají absolutnímu důvodu dovolání.[53] Pro většinu případů tak zákonodárce podcenil význam nápravy těchto vad ve veřejném zájmu s ohledem na obecnou důvěru v justici. Za to byl důrazně kritizován.

Soudní praxe  

V prvních letech po reformě z roku 2001 praktikoval Spolkový soudní dvůr přísný výklad zákona, který však byl korigován Spolkovým ústavním soudem. Podle německého práva podléhají všechna soudní rozhodnutí ústavní stížnosti ke Spolkovému ústavnímu soudu (čl. 93 odst. 1 č. 4a Základního zákona – GG – německé ústavy). Tento soud sice stále trval na tom, že podle Základního zákona neexistuje právo na opravný prostředek. Současně však zdůraznil: jestliže procesní řád upravuje opravný prostředek, musí takový nástroj být efektivní. V souladu s principem právního státu nesmí být přístup k dovolání proto svévolně, tj. bez objektivních důvodů, omezován.[54]

Jestliže je garantováno dovolání jen ve veřejném zájmu, bylo by nutné odmítnout návrh na připuštění, byla-li relevantní právní otázka rozhodnuta v době mezi podáním návrhu a soudním rozhodnutím, a sice zejména tehdy, jestliže soud rozhodl v konkrétním případě nesprávně, a dovolání by proto bylo bývalo úspěšné.[55] Z hlediska procesní strany by bylo přirozeně nespravedlivé, aby spor ztratila jen proto, že tatáž vada byla napravena v jiném případě. Spolkový soudní dvůr proto činí výjimku z požadavku nevyjasněné právní otázky, protože žadatel musí mít možnost se spolehnout na právní stav k okamžiku podání návrhu.[56]

S ohledem na tyto judikáty a po dlouhé diskusi uvnitř soudu a nauky[57] rozšířil Spolkový soudní dvůr působnost použití třetího důvodu přípustnosti dovolání k zajištění jednotného výkladu a používá jej nyní jako určitý druh obecné klauzule.

Nutnost zajišťování jednotné judikatury je tak dána v případech:

1. nebezpečí, že vada by se mohla opakovat,

2. porušení základních procesních práv, zejména práva na slyšení (čl. 103 odst. 1 Základního zákona),[58]

3. svévolných rozhodnutí porušujících základní práva, a

4. absolutních důvodů dovolání.

Absolutní důvody dovolání (viz § 547 č. 1 až 4 ZPO) budou proto posuzovány jako určitý druh porušení základního ústavního práva.[59]

Zpočátku byla nová úprava kritizována, protože procesní chyby v odvolacím řízení by nedávaly navrhovateli právo na připuštění dovolání, avšak taková pochybení by mohla být relevantní pro rozhodnutí ohledně připuštění dovolání z jiných důvodů (§ 551 odst. 2 č. 2b ZPO). Prostřednictvím širokého výkladu kritéria zvůle rozhodnutí je však problém do značné míry vyřešen, alespoň v případech, které v určité míře jsou pro strany důležité. Termín „zajištění jednotné judikatury“ je proto dnes vykládán tak, aby v případě porušení ústavních práv bylo zajištěno právo na přístup k soudu a právo na slyšení (řádný proces).[60] To platí nakonec pro nápravu zřejmých procesních a hmotněprávních pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu. Spolkový soudní dvůr zdůraznil mnohokrát, že zřejmé omyly jako takové nejsou důvodem pro připuštění dovolání,[61] neboť taková pochybení se pravděpodobně nebudou hromadně opakovat. Avšak taková rozhodnutí jsou svévolná a neslučitelná s principem právního státu, jestliže se odvolací soud odklonil od konkrétního výkladu nebo aplikace právní normy do té míry, že jeho rozhodnutí je zcela nepřijatelné a v tomto smyslu je zřetelně svévolné.[62] A tak v roce 2003 zvítězilo nové širší uspořádání práva dovolání. Alespoň od roku 2007 pak existoval „klid po bouři“.[63] Avšak ukazuje se, že vzhledem k používání neurčitých právních pojmů, jako např. „plně neakceptovatelný“ nebo „zřejmě svévolný“, má soud široké uvážení, zda rozhodne pro nebo proti odvolateli. Zároveň si stěžují advokáti, že musejí k odůvodnění stížnosti proti nepřipuštění dovolání vysvětlovat, že závažná procesní chyba má ústavněprávní dimenzi, a proto vedla k porušení základních práv.[64] To ovšem platí jen u dovolání proti konečnému rozsudku. V případě právní stížnosti může připustit správní stížnost pouze odvolací soud a tento soud je zpravidla sotva ochoten otevřít cestu ke korektuře vlastních procesních chyb.[65] Proto slouží právní stížnost ve výsledku méně než dovolání spravedlnosti v konkrétním případě.

Souhrnně lze tedy konstatovat:

Přístup ke Spolkovému soudnímu dvoru je možný primárně ve veřejném zájmu. Dovolání a právní stížnost může však podat jednotlivá procesní strana jen ve vlastním zájmu kvůli odstranění individuální těžkosti. Nižší soud se nemůže dovolat Spolkového soudního dvora, aby docílil rozhodnutí o předběžné otázce ve sporných právních věcech, a ani Spolkový soudní dvůr není oprávněn vydávat obecné právní věty nezávisle na rozhodnutí v konkrétních případech. Občan, jenž se obrací na soud, jedná tedy současně jakožto určitý druh zprostředkovatele veřejného zájmu.[66] 

Nápad případů, pracovní zatížení 

Zjednodušeně lze konstatovat, že soudci německého Spolkového soudního dvora zpracují za rok zhruba 6 000 civilních případů. Je ovšem obtížné tvrdit, že na každý rok připadá skutečně tolik případů, které vyžadují objektivně vylepšení nebo vyjasnění práva. Byla-li by práce Spolkového soudního dvora omezena skutečně jen na vlastní otázky veřejného zájmu, byl by nápad podstatně nižší a soud by byl zřetelně menší.[67] I zde se ukazuje, že systém dovolání slouží též zájmu jednotlivce. Po reformě z roku 2001 se nápad podstatně zvýšil. V letech 2010 a 2011 pak došlo k určitému poklesu a od té doby zůstal do určité míry konstantní a kolísá mezi 4 100 až 4 600 případy za rok.

V roce 2017 bylo podáno 639 připuštěných dovolání a dále bylo podáno 3 486 stížností proti nepřipuštění dovolání. To představuje pro Spolkový soudní dvůr spolu s dalšími návrhy 5 876 případů. Z 3 486 stížností pro nepřipuštění dovolání a návrhů na skokové dovolání připustil pouze 204 návrhů k dovolacímu řízení. To odpovídá úspěšnostní kvótě 5,85 %. Pouze 37 případů z toho bylo takového charakteru, že je odmítl podle § 522 ZPO, protože neměly naději na úspěch.

Jestliže se sečte všechno dohromady, bylo úkolem Spolkového soudního dvora v roce 2017 rozhodnout o 639 dovoláních, která odvolací soud připustil, a o 204 dovoláních, která připustil sám. V roce 2017 z případů připuštěných odvolacím soudem nebo přímo Spolkovým soudním dvorem bylo zhruba 77 % těch, které byly rozhodnuty ve prospěch dovolatele. Přibližně 6,3 % všech případů bylo odmítnuto bez ústního jednání, protože senát byl toho názoru, že případ vlastně neměl být připuštěn k dovolání [§ 552 a) odst. 1 ZPO]. Přehlédneme-li celý systém dovolání, je zřejmé, že v konečné instanci má moc rozhodnout o přezkoumání, a k tomu vybrat jednotlivé případy, sám Spolkový soudní dvůr.[68]

Zatímco počet dovolání a stížností proti nepřipuštění dovolání je relativně zhruba stejný, počet právních stížností v roce 2010 podstatně stoupl. Tak tomu je hlavně proto, že v září 2009 vstoupil v účinnost zákon o řízení v rodinněprávních a nesporných věcech (FamFG). V rodinněprávních věcech a v záležitostech nesporného soudnictví předvídá zákon pouze právní stížnost ke Spolkovému soudnímu dvoru (§ 70 a násl. FamFG). Již v roce 2010 bylo podáno 1 920 takovýchto právních stížností. To znamenalo ve srovnání s předchozím rokem vzestup o 40 %. V roce 2017 bylo podáno 1 594 právních stížností a 11 jiných stížností. Z nich bylo v roce 2017 492 stížností v rodinněprávních záležitostech a 126 dalších případů. Avšak z toho bylo konečné rozhodnutí ve věci samé pouze ve 407 případech právních stížností; 248 právních stížností bylo nepřípustných a byly odmítnuty; 436 právních stížností bylo vzato zpět a byly vyřízeny jiným způsobem. Nakonec lze říci, že jako následek zvýšeného počtu právních stížností bylo v roce 2017 celkově zahájeno 5 876 řízení, což oproti předchozímu roku poprvé vedlo k poklesu o 9 %. 

Dovolací řízení 

Úkony v zájmu procesních stran 

Zatímco přístup ke Spolkovému soudnímu dvoru ve veřejném zájmu je omezen, je konkrétní řízení určováno hlavně individuálními zájmy procesních stran.[69] Jen strany určují, zda podají dovolání, které návrhy učiní a které dovolací důvody uvedou, a zda existuje následné dovolání.

Dlouhou dobu mohl dovolatel vzít své dovolání zpět, a to do doby, než o něm Spolkový soudní dvůr rozhodl. Tímto způsobem mohl zabránit, aby pro něho nepříjemné zásadní rozhodnutí bylo po ústním jednání vydáno.[70] Tato možnost byla v roce 2014 vyloučena. Od té doby může být dovolání po zahájení ústního jednání vzato zpět pouze se souhlasem odpůrce dovolání (§ 565 odst. 2 ZPO). Ze stejného důvodu vydává Spolkový soudní dvůr po tomto okamžiku rozsudek o uznání jenom tehdy, jestliže to dovolatel výslovně požaduje (§ 555 odst. 3 ZPO).[71]

Strany mohou i ve stadiu dovolacího řízení uzavřít smír (§ 160 odst. 3 č. 1, § 278, 555 ZPO) nebo mohou prohlásit věc za vyřízenou [§ 91 a), 555 ZPO]. 

Rozsah dovolacího přezkumu 

Přezkum hmotněprávní situace 

Obecný přezkum Spolkového soudního dvora se neomezuje na otázky obecného veřejného zájmu, nýbrž se vztahuje též na zájmy konkrétních procesních stran. Spolkový soudní dvůr přezkoumává, zda se odvolací soud dopustil porušení práva, protože určitá právní norma byla či nebyla správně aplikována (§ 545 odst. 1, § 546 ZPO). Přitom však je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (§ 559 ZPO). Rozlišování mezi právní a skutkovou otázkou se provádí podle tzv. logické metody. V zájmu stran přezkoumává soud též další otázky, které vyžadují provádění důkazů. To odpovídá tzv. metodě účinnosti a výkonu. O praktický příklad aplikace se jedná, jestliže Spolkový soudní dvůr sám zjišťuje skutečnosti, které odpovídají obecné životní zkušenosti.[72] Praktické možnosti určují též meze přezkumu výkladu jednotlivých smluv nebo jednostranných projevů vůle. V těchto případech je výklad předchozí soudní instance přezkoumáván na tom základě, zda byla řádně použita výkladová pravidla (viz § 133 a 157 BGB) a zda je výklad slučitelný se zjištěnými skutečnostmi nebo s obecnou životní zkušeností.[73] Z  praktického hlediska je hranice mezi přezkumem a novou interpretací v zájmu stran nezřetelná a sotva může být přesně identifikována.[74] Pokud se v konkrétním případě rozhoduje podle hmotného práva podle spravedlnosti či slušnosti, zdráhá se Spolkový soudní dvůr takové hodnocení předchozí soudní instance korigovat.[75]

Nadto může Spolkový soudní dvůr při svém rozhodování přihlížet jak u dovolání, tak u právní stížnosti k novému právu[76] a k novým nesporným skutečnostem,[77] aby předešel postoupení věci zpět k odvolacímu, resp. stížnostnímu soudu (§ 563 odst. 3, § 577 odst. 5 ZPO).

Rozsah přezkoumávání práva byl rozšířen zákonem, který novelizoval zákon o řízení v rodinných a nesporných věcech k 1. 9. 2009. Tak může nyní Spolkový soudní dvůr přezkoumávat každé porušení německého práva včetně práva jednotlivých spolkových zemí. Správná aplikace zahraničního práva se ovšem naproti tomu podle převládajícího mínění nepřezkoumává.[78] Všeobecné obchodní podmínky se posuzují jako právní normy,[79] totéž platí pro stanovy společností nebo spolků.[80] Výklad vše­obecných obchodních podmínek zahrnuje oprávnění k doplňujícímu výkladu smlouvy, protože ten je nezávislý na individuálních okolnostech jednotlivého případu.[81]

Dovolatel musí své dovolání sice odůvodnit, ale přezkum Spolkovým soudním dvorem ohledně materiálního práva není omezen důvody dovolání, jež strany uvádějí. Aby mohl Spolkový soudní dvůr správně aplikovat právo, nemohou strany hmotněprávní přezkum omezovat výslovnou redukcí svých dovolacích důvodů na porušení určitých právních norem. Stranám totiž nesvědčí tzv. vylučovací oprávnění.[82] 

Přezkum procesních vad 

Vady řízení, kterých se dopustil odvolací soud, přezkoumává dovolací soud jedině tehdy, jestliže dovolatel ve svých důvodech (§ 151 odst. 3 č. 2 ZPO) nebo žalovaný v dovolacím řízení tyto vady výslovně svým následným dovoláním (§ 554 odst. 3 ZPO) vytýkal. Pokud tyto vady byly již vytýkány stížností o nepřipuštění dovolání, je dostačující, že dovolatel upozorní na své předchozí podání (§ 551 odst. 3 věta druhá ZPO). Pokud uplynula lhůta k odůvodnění dovolání, nemůže dovolatel vytýkat další procesní vady.[83] Existují pouze některé vady, které dovolací soud přezkoumává z úřední povinnosti. Ty se vztahují na správné použití zásadních procesních pravidel.[84]

Vyplyne-li z přezkoumání stížnosti o nepřípustnosti dovolání, že odvolací soud porušil právo navrhovatele na řádný proces, může Spolkový soudní dvůr též již v tomto stadiu napadený rozsudek zrušit a případ vrátit přímo odvolacímu soudu (§ 544 odst. 7 ZPO).[85] 

Přezkoumání v zájmu stran 

Jak již bylo zmíněno, Spolkový soudní dvůr rozhoduje konkrétní spor mezi stranami a není omezen ve vydávání obecných pravidel pro budoucí výklad práva (§ 563 odst. 3 ZPO).

Možnost následného dovolání funguje jen v zájmu žalovaného v dovolacím řízení (§ 54 ZPO). Dovolání musí mít právní nebo hospodářskou souvislost a nevyžaduje zvláštní připuštění.[86]

Pokud má případ obecný význam, formuluje senát často formální právní věty před vlastním rozhodnutím; k tomu ovšem neexistuje žádný formální právní základ. Dodatečně obsahuje rozsudek zpravidla přesné vylíčení skutečností, které byly zjištěny ve druhé instanci.[87] Široký výklad procesních práv vede na straně jedné ke koncipování obecnějších směrnic, zároveň ale napomáhá dovolateli v jeho vlastním případě. Proto Spolkový soudní dvůr kritizoval tendenci některých odvolacích soudů, které přezkoumávaly skutková zjištění prvoinstančních soudů pouze z hlediska jejich významu, ale tyto skutečnosti samy nezjišťovaly.[88] Spolkový soudní dvůr rozhodl též, že odvolací soudy musejí v každém případě zohledňovat nové nesporné skutečnosti.[89] 

Rozhodnutí dovolacího soudu, resp. soudu stížnostního 

Pokud je případ na základě bezvadně zjištěných skutečností zralý k rozhodnutí, vydá Spolkový soudní dvůr konečné rozhodnutí ve věci (§ 563 odst. 3, § 577 odst. 5 ZPO). Převážně však v důsledku odlišného právního posouzení chybějí plnohodnotná skutková zjištění. Spolkový soudní dvůr proto zruší napadené rozhodnutí a přikáže právní spor k novému projednání a rozhodnutí předchozí soudní instanci (§ 563 odst. 1, § 577 odst. 4 ZPO). 

Závěr 

Spolkový soudní dvůr v současné době rozhoduje kolem 6 000 případů za rok. Z nich je zhruba 120 rozsudků a usnesení vybráno k uveřejnění v úřední sbírce Spolkového soudního dvora. Tato rozhodnutí mají zásadní právní význam. Dalších 500 rozhodnutí má menší, ale přesto značný význam. Jsou proto shrnuta s právními větami do oficiální příručky Spolkového soudního dvora a uveřejňována zpravidla se svými právními větami v právnických časopisech. Konečně existuje značný počet rozhodnutí, která postrádají pro veřejnost jakoukoliv hodnotu.

Čtenář právnického časopisu získává nikoliv zřídka z rozhodnutí Spolkového soudního dvora mylný dojem. Je tomu tak proto, že redakce krátí rozhodnutí na určité části, které mají pro veřejnost význam. Rozsudek často obsahuje velmi podrobné subsumpce určitých skutečností nebo velmi rozsáhlá obiter dicta pro posouzení případu po vrácení věci dovolacímu soudu. Takovéto poznámky slouží primárně spravedlnosti v konkrétním případě. Z hlediska formálního rozhoduje Spolkový soudní dvůr vždy jen jedinečný případ. Avšak v obecnosti jsou jeho právní věty a podstatné důvody jeho rozhodnutí respektovány všemi soudy první a druhé instance, i když v německém právu neexistuje vázanost precedenty.[90]

Suma sumárum je Spolkový soudní dvůr nejdůležitějším civilním soudem v Německu a němečtí kolegové jsou s jeho prací též do velké míry spokojeni. Vysoký počet případů, které rozhoduje, zajišťuje, že soud si udržuje správný vztah ke skutečnému, reálnému životu. Prakticky veškerý vývoj německého civilního práva spočívá na rozhodnutích Spolkového soudního dvora. Protože může rozhodovat o všech dovoláních a právních stížnostech pocházejících ze všech odvětví práva, vychází právní praxe celého civilního práva koneckonců z jeho rozhodnutí. Chvályhodným způsobem plní proto dva úkoly, totiž rozvíjet právo a udržovat jeho jednotu, ale též se starat o spravedlnost v konkrétním případě.[91]

 

prof. Dr. Dr. h.c. Peter Gottwald je emeritním profesorem Univerzity v Řezně, emeritním soudcem Vrchního zemského soudu v Bamberku a jedním z nejvýznamnějších evropských procesualistů.



[1] Přibližně 60 pro celý soud; srov. Der Bundesgerichtshof, Veröffentlichung des BGH auf der Website des Gerichts.

[2] Úplný přehled činností je uveřejněn ve Spolkovém úředním listu (Bundesanzeiger) a na webové stránce BGH.

[3] § 2 odst. 2 zákona o soudním řízení ve věcech zemědělského práva z 21. 7. 1953 (Gesetz über das gerichtliche Verfahren in Landwirtschaftssachen von 21. 7. 1953, BGBl I667).

[4] Srov. § 106 odst. 2 BRAO (nařízení o spolkové advokacii); § 106 BNotO (nařízení o spolkovém notářství).

[5] V praxi se soudci snaží vyhnout se svolání velkého senátu a spokojují se podle § 132 odst. 2 GVG (zákon o organizaci soudů) s neformálními rozhovory mezi dotčenými senáty, aby se na této úrovni dobrali určitého řešení; srov. BGH NJW 2002, 1207; Gross, Bomp, Die Grundsatzvorlage an die Groβen Senate für Zivil- und Strafsachen, ZP 113 (2000), str. 467.

[6] Zákon z 25. 8. 1950 (BGBl. I 368).

[7] Srov. § 164 a násl. BRAO.

[8] Srov. usnesení BGH z 8. 2. 2011, sp. zn. VI ZR 323/09 – Juris.

[9] Srov. Prütting: Die Zulassung der Revision, 1977, str. 377 a násl.

[10] Srov. BVerfGE (Sbírka rozhodnutí Spolkového ústavního soudu), str. 54, 277 (plenární rozhodnutí = NJW 1981, str. 202). 

[11] Srov. P. Gottwald: Review appeal to the German Federal Supreme Court after the reform of 2001, in M. Ortells Ramos: Los recurcos ante los tribunals supremos en Europa, Valencia 2008, str. 87.

[12] Srov. R. Koch in Sanger: ZPO, 7. vydání, 2017, § 542, marg. č. 1; Ackermann, in Prütting, Gehrlein: ZPO, 10. vydání, 2018, § 542, marg. č. 2.

[13] BGH MDR 2018, str. 977.

[14] Srov. BGH (18. 11. 2009, IV ZR 36/09), VersR 2010, str. 645.

[15] Srov. H. Büttner: Berufung und Revision, Zivilprozessualle Rechtsmittel im Wandel, 2010, str. 21 a násl.

[16] Srov. B. Bruckner, H. Guhling, E. Menges: Die Nichtzulassungbeschwerde im Zivilsachen eine Dauerstelle, RDiZ 2017, str. 200.

[17] BGH (30. 3. 2011, IV ZB 31/09, marg. č. 5 a násl.) – Juris.

[18] Srov. K.-O. Knops: Die Verkürzung des Rechtswegs durch § 222 odst. 2 ZZP 120 (2007), str. 403; A. Baumert: Beschränkung des Zugangs zum Revisionsgericht durch Zurückweisung der Berufung durch Beschluss, MDR, 2008, str. 954; Krüger: Unanfechtbarkeit des Beschlusses nach § 522, II ZPO, NJW 2008, 945; Reineel: Die unendliche Geschichte – § 522 II ZPO, ZRP 2009, str. 203; H. Büttner v pozn. 15, str. 23; St. Göcken, § 522 odst. 2 ZPO – Nichtgeeignet für den Rechtsexport, NJW – Aktuell 6/2011, str. 16; B. Rümmelspacher: Bessere Kontrolle Zivilprozesualler Berufungsentscheidungen, ZRP 2010, str. 217.

[19] Srov. Gottwald: Ein fast perfektes System – Zivilrechtsschutz in Deutschland, Festschrift für Krüger, 2017, str. 378, 380.

[20] W. Nassall: Nichtszulassungsbeschwerde und Revision, 2018, marg. č. 360.

[21] Srov. C. Meller-Hannich: Norm und Praxis im Zwangsvollstreckungsrecht – Bestanzaufnahme und Ausblick nach sieben Jahren Rechtsbeschwerde zum Bundesgerichtshofs, DGVZ 2009, str. 69.

[22] Pro věci rodinného práva nahradil zákon o rodině (FamFG) dovolání právní stížností; pro věci nesporného řízení zavedl zákon touto právní stížností opravný prostředek ke Spolkovému soudnímu dvoru.

[23] Např. proti odmítnutí odvolání jako přípustnému (§ 522 odst. 4 ZPO), proti určitým rozhodnutím ve věcech rozhodčího řízení (§ 1062, § 1065 odst. 1 ZPO) nebo proti rozhodnutí v řízení o hromadné žalobě ve věcech kapitálového trhu (§ 15 odst. 1 zákona o hromadné žalobě ve věcech kapitálového trhu – KatMuG). Ust. § 7 insolvenčního nařízení (InsO) předvídalo něco podobného, bylo však zrušeno zákonem z 21. 10. 2011.

[24] Srov. F.-W. Engel: Berufungen an den Bundesgerichtshofs, Festschrift für Achim Krämer, 2009, str. 443.

[25] B. Kapsa: Wege zur Sicherung einer einheitlichen Rechtssprechung, in 4. Zivilrechts-Symposium, Schriftenreihe der Bundesrechtsanwaltskrammer, Bd. 16, 2008, str. 59, 70.

[26] Srov. A. Willingmann: Rechtsentscheid – Geschichte, Dogmatik und Rechtspolitik eines Zivilprozesuallen Vorlagemodels, 2000.

[27] Srov. St. Weth: Die groβe Justizreform in Deutschland, ZZP 120 (2007), str. 135.

[28] Srov. H. Roth: Wege zur Sicherung einer einheitlichen Rechtssprechung, 4. Zivilprozessrechts-Symposium, 2008, str. 79, 89.

[29] Srov. H. Roth, v pozn. č. 28, str. 79, 89.

[30] Pro účast úřadu pro finanční kontrolu („BaFin“) prostřednictvím § 8 odst. 2 č. 1 UKlaG však Hodžić: Das Zivilprozesualle Revisionsverfahren in Spanungsverhältniss zwischen Dispositionsmaxime und Entscheidungsinteresse, 2018, str. 127 a násl.

[31] R. Koch, in Saenger, ZPO, § 543, marg. č. 3.

[32] Rosenberg, Schwab, Gottwald: Zivilprozessrecht, 18. vydání, 2018, § 149, marg. č. 6; Zöller/Heβler: ZPO, 32. vydání, 2018, § 574, marg. č. 16; R. Koch in Saenger, ZPO, § 574, marg. č. 15; R. Rackl: Das Rechtsmittelrecht nach dem FanFG, 2011, str. 242 a násl. Ten však může podat ústavní stížnost, jestliže soud, u něhož byla podána, zabrání jejímu připuštění, ačkoliv jde o zřejmý případ její přípustnosti (srov. BVerfG – zákon o Spolkovém ústavním soudu – 1. Kammer des 1. Senats (první komora prvního senátu), 8. 12. 2001, NJV 2011, 1276).

[33] Zöller/Heβler, § 574, marg. č. 11, Lipp, in Münchener Kommentar zum ZPO, 5. vydání, 2017, § 574, marg. č. 9.

[34] BGH z 12. 2. 2004, V ZR 247/03 NJW 2004, 1167; R. Koch, in Saenger, ZPO, § 543, marg. č. 41-46.

[35] BGH (18. 11. 09, IV ZR 36/09), VersR 2010, 645; BGHZ 151, 221; Nassall v pozn. 20, marg. č. 613 a násl.

[36] BGH (22. 10. 09, IX ZB 50/09), MDR 2010, 229; Nassall v pozn. č. 20, marg. č. 642 a násl.

[37] BGH (18. 11. 09, IV ZR 3609) marg. č. 7, VersR 2010, 645; BGHZ 154, 288, marg. č. 15; BGHZ 151, 221.

[38] BGH (22. 10. 09, IX ZR 50/09), MDR 2010, 645; M.Gehrlein: Darlegung des Revisionszulassunggrundes der Rechtsvorbildung, VersR 2008, str. 1623.

[39] BGHZ 151, 221 (marg. č. 8); Nassall v pozn. 20, marg. č. 646 a násl.

[40] Srov. Krüger, in Münchener Kommentar zur ZPO, 5. vydání, 2016, § 543, marg. č. 12; Nassall v pozn. 20, marg. č. 658 a násl.

[41] BGH NJW 2004, 1960, 1961; srov. W. Nassall: Zehn Jahre ZPO – Reform vor dem BGH, NJW 2012, 113, 114.

[42] BGH HFR 2014, 174.

[43] BGH FamRZ 2013, 1723.

[44] BGH NJW 2014, 456.

[45] Nassall v pozn. č. 20, marg. č. 654.

[46] BGH MDR 2012, 868; k podrobnostem viz Nassall v pozn. 20, marg. č. 853 a násl.

[47] Ackermann, in Prütting, Gehrlein: ZPO, 10. vydání, 2018, § 542, marg. č. 2.

[48] R. Koch, in Saenger: ZPO, § 542, marg. č. 1.

[49] W. Nassall, NJW 2012, 113, 115.

[50] Ust. § 72 odst. 2 č. 3 ArbGG, § 160 odst. 2 č. 3 SGG, § 132 odst. 2 č. 3 VwGO a § 115 odst. 2 č. 3 FGO; srov. k tomu Nassall v pozn. 20, marg. č. 375, str. 724 a násl.

[51] P. Gottwald: Empfehlen sich im Interesse eines effektiven Rechtschutzes Maβnahmen zur Vereinfachung, Vereinheitlichung und Beschränkung der Rechtsmittel und Rechtsbehelfe des Zivilverfahrenrechts? Gutachten für  den 61. deutschen Juristentag, 1996, A1, str. 75 a násl.

[52] P. Gottwald: Systemfehler des neuen deutschen Rechtsmittel, Festschrift für Beys, Athény 2003, str. 447, 452 a násl.; Büttner v pozn. č. 15, str. 30 a násl.

[53] Srov. B. Kapsa v pozn. č. 25, 59, 66; F. Seiler: Neue Rechtsprechung zur zulassungsfreien Rechtsbeschwerde in Patentsachen, GRUR 2011, str. 287.

[54] BVerfG NJW – RR 2008, 26; BVerfG (1  senát, 1. komora, 4. 11. 2009), NJW 2009, 572; BVerfG FamRZ 2010, 1235; BVerfG NJW 2011, 2276; BVerfG NJW 2012, 1715.

[55] BGH (12. 3. 2003, IV ZR 27802), NJW 2003, 1609; kriticky k tomu K. Seiler, NJW 2003, 2290.

[56] BGH (8. 9. 2004, V ZR 260/03), NJW 2005, 154; BGH (29. 6. 2010, X ZR 5109), NJW 2010, 2812; Zöller/Heβler: ZPO, § 544 marg. č. 12a; Scheuch, Lindner NJW 2005, 112.

[57] Srov. W. Ball, H. Büttner: Die Reform der ZPO – eine Wirkungskontrolle, das neue Revisionsrecht, Verhandlungen des 65. deutschen Juristentages, 2004, sv. 1, A 69 a 89.

[58] Srov. BGH (10. 2. 2011, VII ZR 155/09, marg. č. 4 a násl.) NJW – RR 2011, str. 526. Prekluze důkazu znalce kvůli opožděnému zaplacení další zálohy na náklady; BGH BauR 2010, 1792; srov. W. Nassall, NJW 2012, 113, 115.

[59] BGHZ 172, 250; k tomu viz M. Gebauer: ZZP 120 (2007), 507 (pokračování v řízení insolvenčním žalobcem, bez zastoupení prostřednictvím insolvenčního správce); BGH MDR 2017, 538 (marg. č. 4); srov. Nassall v pozn. č. 20, marg. č. 378, str. 766 a násl.

[60] BGHZ 154; Zöller/Heβler: ZPO, § 543, marg. č. 15c; Nassall v pozn. č. 20, marg. č. 379.

[61] BGH NJW 2003, 754; BGH NJW 2003, 831; BGHZ 154, str. 288.

[62] BGHZ 154, 288, marg. č. 15.

[63] J. Borkamm: Ruhe nach dem Sturm, die zivilprozesualle Zulassungsrevision, Festschrift für Achim Krämer, str. 29, 425.

[64] Büttner v pozn. č. 15, str. 30.

[65] Abramenko, in Prütting, Helms: FamFG, 4. vydání, 2018, § 70, marg. č. 5, 11.

[66] B. Kapsa v pozn. č. 25, 59, 63.

[67] Srov. G. Wagner: Ökonomische Analyse der Rechtsmittel, in Bork, Eger, Schäffer: Ökonomische Analyse des Verfahrenrechts, str. 8, 157, 185 a násl.

[68] Srov. G. Wagner v pozn. č. 67, str. 157, 184.

[69] H. Prütting, in Wieczorek, Schütze: ZPO, 4. vydání, 2014, § 542, marg. č. 12.

[70] Srov. Hodžić v pozn. č. 30, str. 39 a násl.

[71] Srov. Winter: Revisionsrücknahme und Anerkennungsurteil in dritter Instanz, NJW 2014, 267; Hodžić v pozn. č. 30, str. 54 a násl.

[72] Srov. Rosenberg, Schwab, Gottwald: Zivilprozessrecht, 18. vydání, 2018, § 143, marg. č. 12.

[73] Srov. BGH (13. 1. 2009 XI ZR 66/08) marg. č. 25, MDR 2009, 298 (výklad rozhodčí doložky); BGH (2009) 3, VIII ZR 297/98, marg. č. 22 a násl., NJW 2000, 2508, 2509 (výměna jistiny); B. Schäffer: Die Revisibilität der Vertragsauslegung nach der ZPO – Reform, NJW 2007, 3463.

[74] Srov. M. Uhl: Die Abgrenzung der Rechtssprechungbefugnisse von Tatsachengerichten und Revisionsgerichten, 2010, str. 29 a násl., 159 a násl.

[75] BGH (14. 10. 2009, XII ZR 146/08) marg. č. 19, FamRZ 2009, 1990.

[76] Rosenberg, Schwab, Gottwald, § 143 marg. č. 9, 10.

[77] Tamtéž, § 145, marg. č. 8-17.

[78] BGHZ 198, 14; BGH NJW 2014, 1244 (marg. č. 14); k tomu H. Roth, NJW 2014, 1224; Jacobs, Frieling: ZZP 2014, str. 137; Zöller/Heβler, § 545, marg. č. 8; Thomas, Putzo, Reichhold: ZPO, 39. vydání, 2018, § 545, marg. č. 8/9; Baumbach, Lauterbach, Hartmann: ZPO, 76. vydání, 2018, § 545, marg. č. 5; Ackermann, in Prütting, Gehrlein: ZPO, 10. vydání, 2018, § 545, marg. č. 6; R. Koch, in Saenger: ZPO, § 545, marg. č. 10 a násl.; Sturm, JZ 2011, str. 74; Schack: Internationales Zivilverfahrensrecht, 7. vydání, 2017, marg. č. 724; jinak však Hess, Hübner, NJW 2009, str. 3132; Eichel, IPRax 2009, 389; Geimer: Internationales Zivilprozessrecht, 7. vydání, 2015, marg. č. 2601.

[79] BGH NJW 2005, 2919, 2921; BGHZ 114, 245; Zöller/Heβler, § 546, marg. č. 5; Ackermann in Prütting, Gehrlein: ZPO, 10. vydání, 2018, § 545, marg. č. 1.

[80] BGHZ 113, 237; Wieczorek, Schütze, Prütting, § 546, marg. č. 24.

[81] BGHZ 185, 166, marg. č. 20.

[82] Rosenberg, Schwab, Gottwald, § 142, marg. č. 61.

[83] R. Koch in Saenger: ZPO, § 551, marg. č. 11; Thomas, Putzo, Reichold, § 551, marg. č. 14.

[84] R. Koch in Saenger: ZPO, § 551, marg. č. 11, § 557, marg. č. 12 a násl.

[85] Srov. BGH (z 16. 10. 2007, VI ZR 229/06) VersR 2008, 221, marg. č. 5 a násl.

[86] BGHZ 174, 244 (marg. č. 38 a násl.).

[87] Srov. např. BHG z 14. 3. 2007, XII ZR 158/04, FamRZ 2007, 882.

[88] BGHZ 160, 83.

[89] BGHZ 161, 138.

[90] Srov. Rosenberg, Schwab, Gottwald, § 150, marg. č. 10 a násl.

[91] Rozšířený text přednášky, kterou autor prezentoval na Fóru Centra právní komparatistiky PF UK v Praze dne 25. 10. 2018. Překlad Luboš Tichý.