Doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku účastníkovi zastoupenému advokátem

publikováno: 13.10.2014

Pokud pak jde o doručování účastníkům řízení, tak s ohledem na ust. § 50b odst. 4 písm. b) o. s. ř. lze souhlasit s právním názorem žalobce, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen jeho právnímu zástupci, ale i jemu, což se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Tuto výzvu bylo tedy třeba doručit nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému. Soud I. stupně tudíž pochybil, když výzvu k zaplacení soudního poplatku nedoručil přímo též odvolateli, ale toliko jeho právnímu zástupci, neboť šlo o případ, kdy odvolatel sám měl v řízení něco vykonat.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. 29 Co 61/2014-52 

Odůvodnění:

Okresní soud Praha–západ napadeným usnesením zastavil řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, v němž soudu I. stupně vytýkal, že výzvu k zaplacení soudního poplatku doručil, v rozporu se závaznými procesními předpisy, pouze jeho zástupci, a nikoli jemu samotnému. V těchto souvislostech pak poukazoval na příslušná zákonná ustanovení, týkající se doručování, a to se zdůrazněním, že má-li účastník řízení něco osobně vykonat, je nutné písemnost doručit nejen jeho zástupci, ale také tomuto účastníku, když tento imperativ je nutné vztáhnout i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Odkazoval na judikáty Ústavního soudu s tím, že pokud soud I. stupně výzvu k zaplacení soudního poplatku doručil pouze jeho právnímu zástupci a nikoli jemu samotnému, nemohla nastat splatnost soudního poplatku a nedostatek jeho zaplacení nemohl být důvodem pro zastavení řízení. Navrhl proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje.

Odvolací soud postupoval podle občanského soudního řádu, účinného v době podání návrhu (dále jen o. s. ř.) – srov. čl. 2 odst. 2. zákona č. 293/2013 Sb., přezkoumal napadené usnesení (ust. § 212 a § 212a o. s. ř.), – aniž by nařizoval jednání [ust. § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že soud I. stupně usnesením č. j. 9 C 9/2013 – 28 ze dne 11. 12. 2013 vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ve výši 4000 Kč za žalobu, a to do pěti dnů od doručení usnesení, s tím, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení bude zastaveno. Toto usnesení pak doručil dne 12. 12. 2013 do datové schránky právního zástupce žalobce a poté, co zjistil, že soudní poplatek nebyl zaplacen, rozhodl napadeným usnesením, proti kterému podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce odvolání.

Podle zákona o soudních poplatcích je poplatníkem poplatku za podané odvolání odvolatel (ust. § 2 odst. 5), přitom poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (ust. § 7 odst. 1 věta prvá), která vzniká podáním odvolání (ust. § 4 odst. 1 písm. b). Nebyl-li poplatek za odvolání splatný podáním návrhu na zahájení řízení, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí, a po marném uplynutí této lhůty řízení zastaví (ust. § 9 odst. 1). Usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení (ust. § 9 odst. 7).

Odvolací soud při posouzení věci rozhodoval při vědomí opakovaně vyjádřených závěrů Ústavního soudu ČR (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03 či Pl. ÚS 8/06), kdy podle těchto rozhodnutí nelze tolerovat obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Obecný soud není totiž absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézt i právní principy uznávané demokratickými právními státy.

Soudy musí přednostně vykládat předmětná ustanovení, jak ostatně dovozují popsaná rozhodnutí Ústavního soudu v souladu s účelem zákona, jeho systematickou souvislostí a dalšími principy.

Pokud pak jde o doručování účastníkům řízení, tak s ohledem na ust. § 50b odst. 4 písm. b) o. s. ř. lze souhlasit s právním názorem žalobce, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen jeho právnímu zástupci, ale i jemu, což se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Tuto výzvu bylo tedy třeba doručit nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému. Soud I. stupně tudíž pochybil, když výzvu k zaplacení soudního poplatku nedoručil přímo též odvolateli, ale toliko jeho právnímu zástupci, neboť šlo o případ, kdy odvolatel sám měl v řízení něco vykonat.

Porušení citovaného zákonného ustanovení, jež v konečném důsledku vedlo k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, i porušení čl. 90 Ústavy České republiky, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Odvolací soud připomíná, že pokud žalobce ve svém odvolání poukazoval na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 238/99, II. ÚS 177/2000 nebo II. ÚS 377/2000, bylo toto případné, byť se jednalo o placení poplatků ve správním soudnictví. Citovaná rozhodnutí totiž dopadají i na projednávanou věc, neboť i v ní je nutné vykládat všechna zákonná ustanovení zákona o soudních poplatcích ve vzájemné souvislosti s o. s. ř. a ve shodě s výkladem, vyžadovaným Ústavním soudem, jakož i všemi právními principy demokratického státu.

S ohledem na uvedené musí odvolací soud uvést, že ust. § 9 zákona upravuje sankce vůči nečinnému poplatníku, tedy tomu, kdo nesplnil požadovanou poplatkovou povinnost svou nečinností. Žalobce však v tomto případě nelze za takovéhoto nečinného poplatníka považovat, neboť se splnění své poplatkové povinnosti nevyhýbal. Pokud by tedy odvolací soud přistoupil na výklad, provedený soudem I. stupně, došlo by bezesporu k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, vyžadovaný čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odvolací soud musí uvést, že právo na přístup k soudu, chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaujímá v každé demokratické společnosti natolik významné místo, že nepřichází v úvahu ani jeho zužující výklad, ani formální interpretační přístupy. Proto také nelze než postup soudu I. stupně označit za přepjatě formalistický a zjevně nespravedlivý, a odvolací soud proto neměl jinou možnost, než napadené rozhodnutí soudu I. stupně podle ust. § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.

Rozhodnutí zaslal JUDr. VLADIMÍR JABLONSKÝ, advokát v Praze.