oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Dopady stanoviska Nejvyššího soudu k dokumentům v elektronické podobě a praktická doporučení pro advokáty (1. díl)

autor: Mgr. Jan Podaný
publikováno: 12.05.2017

Po více než dvou letech příprav bylo schváleno a publikováno stanovisko pléna Nejvyššího soudu k podáním činěným v elektronické podobě a k doručování elektronicky vyhotovených písemností soudem, prováděnému prostřednictvím veřejné datové sítě (Plsn 1/2015, původně připravované jako stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Cpjn 203/2014, nyní publikované pod č. 1/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že stanovisko má řadu pozitiv a řadu negativ, rád bych se zaměřil na dopady přijatých závěrů do běžné praxe a na doporučení pro podatele (zejména advokáty), jak se případným problémům vyhnout.

Co je písemnost a co je listina?

Nejvyšší soud dospěl hned v úvodu k závěru, že: „V občanském soudním řízení lze učinit podání mimo jiné i písemně, tj. v listinné podobě, v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě nebo telefaxem (§ 42 odst. 1 o. s. ř.). Totéž obdobně platí v trestním řízení pro podání stran nebo jiných subjektů, které mají obdobné postavení jako strany (§ 59 odst. 1 tr. řádu).“ 

S tímto závěrem se ztotožňuji. Jinými slovy, „písemností“ je míněn jakýkoli text graficky zachycený posloupností znaků (písmen a čísel). Dávno již nemusí jít jen o text psaný rukou (rukopis), ani o text psaný nebo tištěný na papíru. Uvedená „písemnost“, tedy písemná „forma“ dokumentu, může mít dvojí „podobu“: jak listinnou „podobu“ (na hmotném substrátu, typicky na papíru), tak elektronickou „podobu“ (v elektronickém dokumentu, typicky datovém souboru určitého technického formátu, např. PDF). To ostatně platí i pro hmotněprávní jednání (úkony).

Tímto způsobem s uvedenými pojmy pracuje již řada „moderních“ předpisů (nejen § 42 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2008, ale i § 3026 odst. 1 o. z. a další), byť na základě dřívější neujasněné terminologie stále můžeme objevit úpravu, podle které se úkon činí „písemně, nebo elektronicky“ (viz např. stanoviskem dotčený § 59 t. ř., ale paradoxně i bod 5 stanoviska). Praktický rozměr dostane toto rozlišování např. v situaci, kdy někdo učiní podání formou audio nebo videonahrávky. Tato podoba podání je jistě elektronická (např. soubor ve formátu MP3, MP4 apod.), ale není písemná. Je, nebo není přípustná? Stanovisko správně říká, že není přípustná.

Uvedená terminologie souvisí též s chápáním pojmu „listina“, který přirozeně evokuje představu o výlučně listinné podobě (na papíru). Historicky se ale tento termín váže spíše k obsahu písemnosti než k její podobě. Listinou se tradičně rozumí písemné právní jednání („právní písemnost“), na rozdíl od jiných písemností, které s právem nemají nic společného (např. osobní dopis či báseň). Otázky pak navozují situace, kdy zákon hovoří o listině a už nehovoří o jejích dvou podobách (např. u směnek nebo u dispozic s nemovitostmi do 31. 12. 2013).

Znamená to, že zákon elektronickou podobu téhož právního jednání („listiny“) neumožňuje, resp. neumožňoval? Patrně nikoli. Běžně se např. v procesním právu setkáváme s rozlišováním soukromých a veřejných „listin“, aniž bychom se omezovali na jejich „listinnou podobu“. Elektronickou podobu nicméně může vyloučit povaha jednání (např. u směnky či rukou psané závěti).

Pro praxi ve světě rychle se rozmáhajících elektronických dokumentů (procesních či hmotněprávních úkonů) by bylo žádoucí nalézt vhodné krátké jazykové vyjádření pro listinnou podobu písemnosti a pro elektronickou podobu písemnosti, resp. nalézt více technologicky neutrální pojem pro právní písemnost, ledaže bude dosud používaná „listina“ skutečně vnímána bez vazby na konkrétní (listinnou) podobu („na papíru").[1] Lze jen doufat, že v tomto smyslu se terminologie i na straně zákonodárce postupně ustálí a právní předpisy i jejich výklad již zůstanou jednotné.

Co je podání a jak je technicky správně učinit?

Nejvyšší soud dále uzavřel, že: „Podáním učiněným v elektronické podobě se rozumí dokument ve formě datové zprávy, v němž účastník projevil vůli směřující k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, jež jsou spojeny s tímto projevem vůle, popřípadě část takového dokumentu, v níž je obsažen účastníkův projev vůle.“

Tento závěr považuji také za správný a žádoucí, není ovšem zcela konzistentní s tím, co stanovisko uvádí dále. O tom ale později. Výhrady lze uplatnit k použité terminologii - „dokument ve formě datové zprávy“ namísto podstatně vhodnějšího a „modernějšího“ termínu „dokument“, resp. „dokument v elektronické podobě“ nebo „elektronický dokument“. Problematický je i dovětek „popřípadě část takového dokumentu, v níž je (…)“. To pak v praxi stále vyvolává řadu nejasností. Co tedy je ten „dokument ve formě datové zprávy“? Je to tento jeden elektronický dokument – soubor (ať už je přílohou nějaké zprávy, nebo ne), nebo je to elektronický dokument pouze, je-li vložený v nějaké zprávě (jako příloha)? Nebo je to dokonce celá zpráva s jedním vloženým elektronickým dokumentem, popř. dokonce s více vloženými dokumenty, z nichž jeden je „ten“ hlavní?

Snímek 1 - Mělo by samozřejmě jít jen o elektronický dokument bez ohledu na to, zda je či byl vložen v nějaké datové zprávě.

Je to škoda, neboť stanovisko se s nejasnou terminologií různých předpisů jinak poměrně dobře vypořádává, včetně nevhodného českého pojmu „datová zpráva“[2]. Ten byl s účinností od 19. 9. 2016 spolu se zrušením zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu (dále jen ZoEP), konečně opuštěn, nicméně stále můžeme objevit různá rezidua, typicky v zákoně č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen ZoElÚ). Podle § 19 ZoElÚ mají mít dokumenty přepravované v informačním systému datových schránek (dále jen ISDS) „formu datové zprávy“, podle § 22 ZoElÚ se autorizovaná konverze provádí z/do dokumentu „obsaženého v datové zprávě“ (ve skutečnosti z/do elektronického dokumentu ve formátu PDF).[3] Podle § 20 odst. 3 téhož zákona mají být vyhláškou stanoveny „přípustné formáty datové zprávy“ (ve skutečnosti přípustné formáty příloh, převážně dokumentů, formát datové zprávy ISDS je totiž jen jeden – ZFO).[4] Termín „datová zpráva“ je totiž v ČR tradičně používán v širším smyslu (jako obálka či kontejner), do kterého se dokumenty vkládají jako příloha (např. v ISDS, nebo v případě zprávy elektronické pošty – e-mailu) a současně v užším smyslu – jako jedna vložená příloha (jako dokument - datový soubor určitého formátu, např. PDF).

Nejde přitom rozhodně o abstraktní akademickou debatu. V praxi jde o to, co je podáním a co nikoli, tedy co je např. dalším (jiným) podáním obsaženým ve stejné datové zprávě, co je „průvodním dopisem“ podání, popř. procesní přílohou jednoho nebo druhého podání. Správný závěr o tom, co je podáním, implikuje, co se vlastně má podle procesních předpisů elektronicky podepsat, tedy co má být tím podepsaným objektem, a jaký je význam podpisu na různých objektech (na dokumentech, nebo na celých zprávách). S tím souvisí i další otázka, jakou úrovní elektronického podpisu se daný objekt podepisuje a kdo má být podepsanou osobou (subjektem podpisu). Tím se ale budu zabývat jen okrajově.

Problém se projeví i v posouzení, co a za jakých podmínek lze správně autorizovaně konvertovat na žádost z elektronické do listinné podoby podle § 24 ZoElÚ ve znění do 18. 9. 2016 a od 19. 9. 2016, tedy zda to jsou (byly) jen konkrétní podepsané PDF dokumenty (dle textu zákona a prováděcí vyhlášky), nebo celé zprávy ISDS ve formátu ZFO s nepodepsanými dokumenty ve formátu PDF uvnitř (dle reálné praxe Czechpointů od roku 2012). Zajímavá je i otázka, za co se má správně platit v případě tzv. poštovních datových zpráv ISDS podle § 18 a ZoElÚ. Platí se za celé zprávy (dle reálné praxe), nebo za jednotlivé vložené dokumenty (dle textu zákona)? Totéž platí v otázce doručování. Podle § 17 ZoElÚ dochází k doručení v ISDS přihlášením osoby, která má právo přístupu k dodanému „dokumentu“, reálně je ale regulován přístup ke zprávám (např. § 19 odst. 2 ZoElÚ), i když obsahují více různých dokumentů. Přístup k jednotlivým „dokumentům“ se nerozlišuje. Terminologii tedy zjevně nemá dosud ustálenou ani zákonodárce sám, což je mrzuté.

K tomu je třeba ještě uvést, že podle stanoviska a příslušné instrukce ministerstva spravedlnosti č. j. 133/2012 - OD-ST (dále jen „Instrukce“) lze podání v elektronické podobě učinit pouze prostřednictvím veřejné datové sítě. Podání nelze učinit na technickém nosiči a nelze je také učinit v jakémkoliv datovém formátu. To je nepochybně správný výklad, který se opírá o § 64 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, a o prováděcí vyhlášku, podle které je jediným povinně přijímaným formátem písemných podání formát PDF, zbytek je na volbě a oznámení daného orgánu. Je to logické. Ani soudy nejsou a nemohou být z hlediska svého software a hardware připraveny akceptovat všechny existující formáty souborů a zpracovat je. Pro všechny druhy formátů vkládaných souborů (dokumentů) také soudy nedisponovaly a nedisponují automatickým ověřováním platnosti elektronických podpisů, což vyžaduje ruční ověřování se všemi negativy, která se k účasti lidského faktoru váží (nedostatek kapacity, chybovost apod.).

Pro podání jsou podle uvedené Instrukce s účinností od 1. 7. 2013 jednotně přípustné pouze dokumenty datového formátu PDF, PDF/A, DOC, DOCX, XLS, XLSX, ZFO, TXT a RTF. Podání v elektronické podobě může být obsaženo „i v těle datové zprávy“. Instrukce tedy jasně a správně rozlišuje buď podání „v těle datové zprávy“ (prakticky jen v těle e-mailu, neboť datová zpráva ISDS žádné „tělo“ nemá), nebo v některém z uvedených formátů (dokumentů v příloze), o kombinaci podání „v těle“ a „v příloze“ se neuvažuje a není to ani příliš praktické. Zatímco „zprávy“ ISDS a „zprávy“ elektronické pošty (obojí datové zprávy v širším smyslu) jsou přijímány všechny (každý druh zprávy má svůj stále stejný formát, např. zpráva ISDS formát ZFO), vkládané „dokumenty“ (přílohy datové zprávy) mají formáty různé. Dokumenty (přílohy/soubory) se pak posuzují jednotlivě, a to nejen co do přípustnosti formátu, ale např. i co do přítomnosti škodlivého kódu – viru, čitelnosti apod. (viz Instrukce).

Samozřejmě není vyloučeno (objevuje se to zejména u společných návrhů smíru nebo u návrhu na rozvod a připojení se k němu druhým manželem), že podání jedné strany je obsaženo v těle e-mailu (zprávy) a podání druhé strany (samostatně elektronicky podepsané) je obsaženo v příloze tohoto e-mailu (v dokumentu/souboru, např. PDF). Datová zpráva (e-mail) pak představuje dvě podání (jedno ve svém těle a jedno v příloze). Nic samozřejmě nebrání ani tomu, aby v příloze jedné datové zprávy bylo najednou i více podání (např. návrh smíru a jeho přijetí, popř. řada podání téhož advokáta v různých věcech) a v těle zprávy (e-mailu) pak byl jen tzv. průvodní dopis, nebo nic.

Považuji také za nutné uvést, že formát datové zprávy elektronické pošty (e-mailu) je sice pro podání (ve svém těle) použitelný, ale technicky není vůbec vhodný a neměl by být podle mého názoru raději vůbec přijímán (v Instrukci by jako povolený formát raději neměl být). Mohl by dobře sloužit pouze pro přenos vhodnějších přijímaných formátů, se kterými bude dále pracováno. Z principu je totiž formát e-mailu chápán jako něco dočasného (určeného jen pro přenos), nikoli pro další užití samostatně. Tento formát např. nelze opatřit více podpisy. Nelze ho opatřit ani elektronickým časovým razítkem (z důvodu ověřování elektronického podpisu či z důvodu dlouhodobé archivace a zajištění) a i jako „obálka“ má proto ve smyslu možnosti ověření platnosti jeho podpisu jen omezenou životnost. Nelze u něho zajistit digitální kontinuitu přidáním více časových razítek, ani vložením revokačních informací.[5] Tento formát také nelze podle prováděcích vyhlášek autorizovaně konvertovat do listinné podoby a nelze jej podle prováděcí vyhlášky také přeposílat v rámci ISDS dalším účastníkům[6], což je pro soudy poměrně podstatný problém. Při povinné komunikaci v rámci ISDS (např. s advokáty) nelze takové podání v jeho originální podobě dále doručovat.

V praxi se objevily i skutečně kuriózní případy, zejména u podání odporu, který nemá žádné zvláštní obsahové náležitosti, a praxe je v přijímání těchto podání značně benevolentní. Každý datový soubor má totiž na rozdíl od dokumentu v listinné podobě svůj název, jeho určení je povinné. Obdobně i datová zpráva (ať již e-mail nebo zpráva ISDS) má (ale nemusí mít) uveden svůj předmět. Představují (mohou představovat) tato metadata dokumentů (zpráv)[7] podání či jeho část, mají-li jeho obsahové náležitosti? Představuje dokument nazvaný „odpor Novak x Dvorak - 20 C 1/2017“ (může být samozřejmě formulováno i přesněji) řádné podání, i když nemá žádný věcný obsah (jde o prázdnou stránku ve formátu PDF)? A pokud by uvnitř byl text odporu ve věci 16 C 30/2017, šlo by o dvě řádná podání? Nebo o jedno vadné podání, protože se neví, jaké podání vlastně podatel činí? Co třeba datová zpráva se stejně nazvaným předmětem, ale s vloženým souborem PDF (nazvaným neutrálně, např. „1234“, který je také prázdný)? Jde o tu „část dokumentu“, v níž je obsažen projev vůle podatele, jak říká Nejvyšší soud, tedy o řádné podání? O tom stanovisko výslovně nehovoří, názor Nejvyššího soudu k této problematice neznáme. Podle mého názoru není takové technické provedení podání akceptovatelné už z toho důvodu, že název souboru není podepisován elektronickým podpisem a lze ho libovolně měnit i po podepsání. Nejde tedy v pravém slova smyslu o dokument (nebo jeho obsahovou část), v němž je podání obsaženo a podepsáno. Navíc by to opět bylo velmi nepraktické při další manipulaci s takovými podáními.

Doporučení pro advokáty:

Podání není vhodné činit v těle zprávy elektronické pošty (e-mailu), byť to není zakázáno, ale jen ve formátech souborů uvedených v Instrukci, nejlépe ve formátu PDF, který je zatím na příjmu podání u soudů technicky nejlépe podporován. Ostatně všechny soudní dokumenty i autorizované konverze jsou na tento formát již také navázány, stejně jako katastr nemovitostí, obchodní rejstřík, soudní exekutoři a další.

Pro podání (na rozdíl od procesních příloh - např. důkazů) není povoleno používat formát JPG (což je velmi častá chyba advokátů při skenování původně listinných dokumentů), popř. TIFF, GIF apod. U nepovolených formátů (nebo nečitelných či zavirovaných) dokumentů hrozí, že je soud nebude zpracovávat a na podání se bude hledět, jako by nebylo učiněno, což může práva klienta ohrozit (např. uplynutím lhůt).

Zásadně nedoporučuji ze shora uvedených důvodů vtělit podání do názvu dokumentu (či předmětu datové zprávy), ale vždy do obsahu, i když vhodné pojmenovávání dokumentů je pro další manipulaci s nimi samozřejmě užitečné a žádoucí. Neutrální názvy (např. čísla, nicneříkající zkratky apod.) ztěžují zpracování dokumentů a zpráv.

Podání také nelze činit mimo veřejnou datovou síť, tedy na technickém nosiči (na CD, DVD, USB flash disku apod.) přineseném osobně či zaslaném poštou. Stanovisko sice (z praktického pohledu) nevylučuje dobrovolné přijetí i nepovolených formátů souborů (obdobně to platí i u technických nosičů), nicméně není jednoznačně určeno, zda je vždy nutná předchozí dohoda (dle Instrukce), nebo postačí i faktické přijetí bez oznámení opaku v přiměřené době, popř. až první úkon soudu, ze kterého vyplývá, že soud úkon akceptoval.

Jaký je vztah podání a jeho nosiče a co se správně podepisuje?

Podstatný problém spatřuji v závěru Nejvyššího soudu, že: „Elektronický nosič (tzv. obálka nebo kontejner) doprovázející takový dokument je součástí podání, ledaže by z obsahu projevené vůle účastníka (strany či jiné osoby) vyplývalo něco jiného.“

Důsledné rozlišování podání (v podobě konkrétního souboru) a jeho elektronického nosiče (v podobě datové zprávy) naopak podle mého názoru představuje velmi praktické a logické řešení, byť se v praxi ještě nevžilo. Nejde přitom o žádný formalismus, natož přepjatý, jak se domnívá Ústavní soud a Nejvyšší správní soud.

V první pracovní variantě stanoviska (zpracované JUDr. Drápalem) byla tato otázka řešena tak, že elektronický nosič (obálka, kontejner) obsahující takový dokument (podání) naopak „není součástí podání“, ledaže by z obsahu projevu vůle účastníka vyplývalo něco jiného. To je podle mého názoru nepochybně lepší řešení.

Alternativní verze (zpracovaná JUDr. Púrym), z níž schválené znění stanoviska vychází, v pracovních verzích obsahovala na podporu přijatého závěru obsáhlé citace z judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 3042/12) a také Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 7 As 169/2012). Tyto citace byly nakonec téměř vypuštěny, ale záměr Nejvyššího soudu za každou cenu „udržet“ dosavadní judikaturu uvedených soudů je zřejmý, byť použité argumenty nejsou vůbec nosné.

Není sporu o tom, že zásadní změny judikatury jsou obecně nežádoucí. V daném případě k tomu ale byly podle mého názoru vážné věcné důvody a Nejvyšší soud zcela nekriticky převzal z velké části argumenty a závěry jiných. Současně nepodal ani podrobnější výklad k praktickým důsledkům přijatého názoru.

Ústavní soud pod sp. zn. II. ÚS 3042/12 (a obdobně Nejvyšší správní soud pod sp. zn. 7 As 169/2012) mimo jiné dovodil, že neexistuje žádný relevantní (zákonný) důvod, aby podání opatřené zaručeným elektronickým podpisem a přílohu tohoto podání (dovolání ve formátu PDF) nižší soudy považovaly za dvě samostatná podání. Tato nesprávná úvaha o dvou samostatných „podáních“ byla podsunuta nižším soudům, ačkoli se jí ve skutečnosti dopustily soudy vyšší. Reálně zde totiž bylo pouze jediné podání (dovolání v souboru formátu PDF). V dané věci nešlo o žádné „podání, jehož přílohou je dovolání“, ale pouze o jediné podání (dovolání), které nebylo samostatně elektronicky podepsáno. Podepsán byl pouze celek e-mailu. Problém spočíval v tom, že Ústavní soud a Nejvyšší správní soud si dostatečně neujasnily, co je podání a co je jeho obálka (nosič podání) a co by tedy mělo být správně podepsáno.

Ústavní soud zpočátku nedokázal problém obálky a dokumentu ve svých rozhodnutích vůbec detekovat, nicméně prošel od historického rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 319/05 určitým vývojem, který se zastavil právě u zjištění pod sp. zn. II. ÚS 3042/12, že odesílatel nepodepsané podání prokazatelně „vložil“ (nikoli nutně v dané podobě „vytvořil a odsouhlasil“). Všechny ostatní argumenty představují snahu předem dané (stále dokola opisované) závěry „nějak“ zdůvodnit, včetně snahy označit odesílatele zprávy za autora dokumentu uvnitř. O slabých technických základech zmíněné prejudikatury vypovídá i to, že je v uvedených rozhodnutích opakovaně používán pojem „zaručený elektronický podpis“ bez dalšího, ačkoli správně mělo jít o „uznávaný elektronický podpis“ (zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb), což představuje podstatný kvalitativní rozdíl, který také nebyl uvedenými soudy vůbec rozpoznán.[8]

Stanovisko Nejvyššího soudu již správně definuje podání jako ten „dokument“, v němž účastník projevil vůli směřující k uplatnění procesních práv, popř. ke splnění procesních povinností, a odlišuje ho od nosiče (obálky, kontejneru). To je třeba považovat za pokrok.

Z uvedeného se celkem logicky podává, že podepsán by měl být podle všech procesních předpisů právě tento konkrétní dokument a nikoli něco jiného, co obsahově není podáním, tedy jeho „obálka“ (zpráva), „průvodní dopis“, jiné podání, jiný dokument apod. To se projevuje zejména u zpráv elektronické pošty (e-mailů). V listinné podobě je tomu také tak, jen výjimečně se připouští odkaz na vylíčení skutkových tvrzení v jiném (nepodepsaném) dokumentu[9]. Nikoho už ale dnes nenapadne podepisovat se vlastnoručně jinam než na podání, popř. podpis na obálce vztahovat bez dalšího k nepodepsanému podání uvnitř. V elektronické podobě je ale takovým postupům stále poskytována judikatorní podpora. Podepisování konkrétních dokumentů (podání) přitom není nijak technicky náročnější, než podepisování jejich obálek (e-mailů), často už se to ostatně v praxi realizuje. Pro podatele tedy nejde ani o žádnou technickou komplikaci. Navíc, jak již bylo uvedeno, u dokumentů lze zajistit jejich digitální kontinuitu připojením elektronického časového razítka, popř. též revokačních informací, u datových zpráv elektronické pošty (e-mailů) to možné není.

Z hlediska výše uvedených úvah ohledně přípustných formátů podání lze argumentovat v první řadě tím, že kdyby Instrukce neumožňovala podání „v těle datové zprávy“ (e-mailu), ale jen v tam vyjmenovaných formátech souborů (ať již přepravených v rámci e-mailu, nebo v rámci ISDS), popř. jen ve formátu PDF, musela by zcela odpadnout diskuze o tom, zda je třeba elektronicky podepsat tělo e-mailu, nebo dokument v některém z přijímaných formátů (popř. jen ve formátu PDF), který fakticky podání obsahuje a přenáší se nějakým elektronickým nosičem (e-mailem nebo ISDS). Musel by být podepsán dokument (podání v PDF).

Další výhodou tohoto přístupu je, že dokument lze mimo jiné následně přeposílat prostřednictvím jiných zpráv, popř. ukládat samostatně na technický nosič (např. USB flash disk, HDD v počítači) apod., a to včetně vlastního podpisu. Dokument zůstává samonosný, není závislý na datové zprávě (obálce) a jejím podpisu. Při výkladu zvoleném (opakovaném) Nejvyšším soudem zůstane nepodepsaný soubor v případě přeposlání vždy nepodepsaným, není-li přeposlána celá obálka (která může obsahovat i dokumenty, které se nepřeposílají). Příjemce další datové zprávy nemá z nepodepsané přílohy (podání) žádnou informaci o tom, že integrita přílohy byla zachována, zda kdo a jakým podpisem podepsal původní datovou zprávu (tělo e-mailu), popř. že využil fikce podpisu v ISDS a že původní podání vůbec bylo realizováno prostřednictvím veřejné datové sítě. To se projevuje zejména u exekučních návrhů, které soudní exekutoři dále posílají soudu nepodepsané, soudy však o způsobu podání u exekutora bez dalšího nic nevědí. To vše je na první pohled velmi nepraktické, Nejvyšší soud to ale za podstatné nepovažoval.

V praxi se problém chybného podepisování v celé nahotě projevuje u podání elektronickou poštou (e-mailem), ale i v některých případech dokumentů (zpráv) ve formátu PDF. Lze-li technicky podepsat elektronický nosič (obálku, kontejner) a současně samostatně každý dokument, který se do nosiče vkládá jako příloha, logicky mohou být (a bývají) podpisy dva, jeden na nosiči a druhý na dokumentu (podání). Mohou-li být podpisy dva, mohou být i různé a vzniká problém konkurence podpisů, což je patrné na následujících obrázcích.

Snímek 2

Jeden podpis může být uznávaný, druhý (na podání) není uznávaný – podle mého názoru nejde o řádné podání, v opačném případě (podpis na podání by byl platný uznávaný) by ale šlo o řádné podání.

Snímek 3

Oba podpisy mohou být uznávané, ale jeden (na podání) není platný. Podání bylo do zprávy advokátem vloženo již pozměněné – podle mého názoru nejde o řádné podání.

Snímek 4

Podpis na podání může být platný, ale na nosiči neplatný. Ke změně zprávy došlo, ale podání zůstalo změnou nedotčeno – podle mého názoru je podání řádné.

Snímek 5

Podepsáno může být pouze podání a nosič nikoli. Není jisté, kdo podání odeslal, ale je zjevné, kdo odsouhlasil jeho věcný obsah – podle mého názoru je podání řádné.

Snímek 6

Může jít o uznávané podpisy různých osob. Zde bude záležet na tom, který z podepsaných advokátů je podle obsahu podání podatelem. Jde-li o advokáta podepsaného na dokumentu (podání), jde o řádné podání, v opačném případě nikoli.

Obdobných příkladů existuje řada. Problém tedy není „v projevené vůli“, ale stále primárně v tom, co je podání a co má být správně podepsáno platným uznávaným podpisem podatele.

Který podpis bude mít v uvedených případech podle Nejvyššího soudu přednost, resp. v kterých případech půjde ještě o bezvadné podání a kdy už se k podání naopak nepřihlíží? Jde o posouzení, kdy rozhoduje podpis zprávy a kdy naopak podpis dokumentu (podání), protože (slovy Nejvyššího soudu) „z projevené vůle vyplývá něco jiného“.

Samozřejmě že „přednost“ by logicky měl mít podpis na podání (na konkrétním dokumentu, v jehož obsahu je podání). S tímto podpisem (i s neplatným, nebo neuznávaným) se také bude dokument dále přeposílat jiným účastníkům v jiných datových zprávách. Je to logické a praktické. Proto by mělo jít právě na tomto dokumentu o platný uznávaný podpis podatele. Podatelem přitom podle mého názoru není podepsaná osoba, jak ve stanovisku tvrdí Nejvyšší soud (bod 28 a 41), ani držitel datové schránky (bod 44), ale vždy ten, kdo je uveden (identifikován) jako podatel v obsahu podání.[10] Podpis podání jen stvrzuje (osvědčuje, autentizuje), že tento údaj o podateli je pravdivý a že obsah podání představuje jeho vůli.[11] Podpis podání je tzv. autentizační prvek. Ostatní podpisy (na obálce nebo na jiných přílohách) naproti tomu nejsou (neměly by být) ve vztahu k autentizaci podání relevantní (dostatečné).

Uvedený problém konkurence podpisů není pomocí argumentů Nejvyššího soudu (Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu) podle mého názoru dobře řešitelný. Museli bychom totiž popřít úvodní axiom (dogma, které chtěl Nejvyšší soud za každou cenu zachovat), že „dokument je součástí datové zprávy (nosiče, obálky)“, že obojí „tvoří nedělitelný celek“ a že „podpis datové zprávy lze považovat za podpis dokumentu (podání)“. Nebo snad v uvedených příkladech postačí, že „někde nějaký platný uznávaný podpis máme“? Nebo se mají závěry Nejvyššího soudu omezit jen na jednu jednoduchou skutkovou variantu, kdy v řádně podepsané datové zprávě (e-mailu) máme vloženo jediné podání, které není samostatně podepsáno, ale ve všech ostatních případech (více vložených dokumentů, konkurence podpisů apod.) nám „z projevené vůle vyplývá něco jiného“? Nebo datovou zprávu v těchto případech ve skutečnosti lze dělit?

V praxi se uvedený problém projeví i v případech, kdy v jedné datové zprávě bude více podání, např. současně žaloba v civilním řízení, odvolání v opatrovnické věci a stížnost v trestní věci, to vše odesláno najedou stejným advokátem. Bude v tomto případě zpráva (nosič) součástí všech tří podání? Co když bude jedno podání (jeden soubor) zavirované, ačkoli podpis advokáta na celém e-mailu bude platný a uznávaný? Bude neúčinné jen toto podání, nebo všechna podání, která tvoří spolu s vadným podáním podle Nejvyššího soudu „součásti“ zprávy (nedělitelný celek) a odesílatel „projevil vůli“ poslat vše najednou? Kdybychom posuzovali každé vložené podání (dokument) zvlášť, včetně podpisu, a nespokojili se jen s podpisem „obálky“, problém by nenastal, resp. by byl snadno a logicky řešitelný. Správně by soud z přiložených dokumentů odmítl přijmout jen zavirované podání a další by přijal a řešil jen jeho podpis. To platí i pro různé formáty uvedených příloh. Povolené formáty by soud přijal (a řešil jejich podpis), nepovolený formát by nezpracoval, zatímco e-maily (datové zprávy) obecně přijímá všechny.

Představme si také dvě nepodepsaná podání téhož advokáta umístěná v příloze stejné podepsané datové zprávy (e-mailu), bude-li změněno jen něco v jedné příloze nebo v těle podepsané zprávy (e-mailu). Elektronický podpis datové zprávy bude logicky po ověření neplatný (integrita celé zprávy totiž byla porušena), ale změnu nebude možné lokalizovat a odlišit jinak perfektní a neporušené podání od porušeného (změněného) podání, popř. odlišit obě neporušená podání od porušeného nosiče (obálky). Kdybychom trvali na podpisu u obou podání, problém by opět nenastal, resp. by byl snadno lokalizovatelný, podle toho, kde ke změně došlo. Půjde tedy také o případ, kdy odesílatel „projevil vůli“, níž vyplývá „něco jiného“?

Na uvedených příkladech je jasně patrné, že dokument vložený do datové zprávy navzdory tvrzení Nejvyššího soudu objektivně nebyl, není a nikdy nebude její „součástí“, alespoň ne ve smyslu autorství, který je samotnému vložení (projevu vůle něco vložit do zprávy) Ústavním soudem přisuzován. Ztotožňování odesílatele a autora dokumentu je navíc velmi nepraktické. Pokud advokát přepošle soudu soubor obsahující nepodepsané sdělení klienta, že uznává dluh žalobce, uznal tím dluh sám advokát, podepíše-li celek e-mailu? Analogie s listovní poštou je naopak velmi přiléhavá, byť se tomu stanovisko brání. Pokud advokát osobně přinese k soudu nepodepsanou žalobu v listinné podobě, je zřejmé, kdo žalobu „do podatelny vložil“, že ji chce podat a že se s jejím obsahem (slovy Ústavního soudu) „implicitně ztotožňuje“ a přesto zůstává podle § 42 o.s.ř. vadná a nikomu na tom nic formalistického nepřipadá. Je to tím, že formální náležitosti podání nepředstavují žádný formalismus a ani v ústavní rovině bychom od nich neměli ustupovat. Opačným přístupem utrpí zejména právní jistota. V tomto směru lze jen odkázat na obdobné závěry, které obsahuje separátní votum JUDr. Drápala publikované spolu se stanoviskem.

Doporučení pro advokáty:

Navzdory závěrům stanoviska je vhodné se podepisovat primárně na podání, tedy na dokument obsahující uplatnění procesních práv či plnění procesních povinností (např. ve formátu PDF, který je nejlépe podporován). Podání by mělo být opatřeno uznávaným elektronickým podpisem advokáta, popř. substituta (je-li současně soudu doložena plná moc, resp. substituční plná moc). Je třeba se vyvarovat užití jiného než kvalifikovaného podpisového certifikátu, typicky „komerčního“, ten je totiž určen k autentizaci při přístupu k různým službám, nikoli pro podepisování. Zdůrazňuji také, že definice uznávaného elektronického podpisu se s účinností od 19. 9. 2016 změnila a že je vhodnější používat jen nejvyšší úroveň podpisu, tedy kvalifikovaný elektronický podpis, byť zákon umožňuje i užívání nižší úrovně („českého“ uznávaného) podpisu. Kromě toho, že kvalifikovaný elektronický podpis by měl být (na rozdíl od „českého“ uznávaného podpisu vytvořeného bez použití tzv. kvalifikovaného prostředku) uznáván v celé EU, je od uvedeného data nutný i pro řádné podepisování výstupů autorizovaných konverzí advokáty. „Běžný český“ uznávaný podpis již nepostačuje[12].

Advokáti, kteří provádějí (chtějí provádět) skutečnou autorizovanou konverzi, se tedy bez kvalifikovaného elektronického podpisu neobejdou. Elektronický podpis podání také musí být možné v okamžiku, kdy podání došlo soudu, ověřit jako platný. Je tedy třeba se vyvarovat použití revokovaného certifikátu, certifikátu, kterému již uplynula řádná doba platnosti, popř. certifikátu, kterému řádná doba jeho platnosti brzy končí (pokud není současně použito elektronické časové razítko). Zejména u exekučních návrhů, kde nastává prodlení mezi podáním k exekutorovi a jeho přeposláním k soudu, přináší opačný přístup zbytečné procesní obtíže způsobené koncem doby, v níž lze podpis soudem ověřit jako platný. Je také třeba se vyvarovat použití systémového certifikátu, na jehož základě vzniká elektronická značka. Tímto způsobem lze k podání vytvořit značku, nikoli procesními předpisy vyžadovaný „podpis“ konkrétní fyzické osoby.

Řádně podepsané podání (na rozdíl od nepodepsaného) osvědčuje původ podání a integritu obsahu dokumentu od vytvoření podpisu advokáta až do konce doby ověřitelnosti podpisu advokáta, a to bez ohledu na to, v jaké datové zprávě bylo podání odesláno, v jaké datové zprávě ho přeposlal soudní exekutor, nebo soud, nebo advokát protistrany a co se s dokumentem dělo v mezidobí, kdy nebyl přepravován v žádné zprávě. Ze stejných důvodů lze doporučit i podpis podání realizovaného prostřednictvím ISDS, byť se v tomto systému uplatňuje tzv. fikce podpisu[13].

Snímek 7

Život elektronického dokumentu od vytvoření a různé přístupy k zajištění původu a integrity dat

 


Lze také varovat před vytvořením podání v listinné podobě opatřeného vlastnoručním podpisem a jeho skenováním do elektronické podoby již dále neopatřené elektronickým podpisem. Jde-li o prostou konverzi, bude nejspíše podle stanoviska správně považována za prostou kopii podání, prostý naskenovaný podpis jiné osoby, než je osoba podepisující celou zprávu, ale může podle závěrů Nejvyššího soudu učinit jinak elektronicky nepodepsané podání neúčinným (bod 28 a 41 stanoviska).

Osobně pro realizaci podání příliš nedoporučuji ani výstupy autorizované konverze původně listinných podání, i když některé soudy tuto podobu podání akceptují, a i podle mého názoru proti tomuto výkladu nejsou zásadní protiargumenty[14]. Lze však uvést, že tu není žádný technický rozdíl mezi vytvořením elektronického podpisu na samotném podání a vytvořením podpisu na výstupu autorizované konverze původně listinné verze podání. Je také otázkou, zda by v listinné podobě soudy akceptovaly namísto originálu podání jeho úředně ověřenou kopii. V praxi tímto způsobem někteří advokáti (např. v insolvencích) obcházejí požadavek na úředně ověřený vlastnoruční podpis podání. Dokument v listinné podobě s úředně ověřeným podpisem je následně autorizovaně konvertován a lze ho soudu doručit elektronicky a nikoli jen poštou.

Jak řešit vady podání způsobené absencí platného uznávaného elektronického podpisu či fikce podpisu?

Za velmi přísný a nepraktický považuji i závěr Nejvyššího soudu uvedený v odůvodnění stanoviska, že k podání ve věci samé v elektronické podobě, které nebylo opatřeno platným uznávaným elektronickým podpisem, popř. nesplňuje podmínky fikce podpisu, se bez dalšího nepřihlíží, nebylo-li do 3 dnů řádně v listinné podobě nebo v elektronické podobě doplněno. Podle Nejvyššího soudu nelze uvažovat o výzvě k odstranění vad podání obsahujícího návrh ve věci samé podle § 43 o. s. ř. Maximálně lze podat nový návrh.

V původní variantě stanoviska byl podle mého názoru použit mnohem progresivnější a vstřícnější („proelektronický“) přístup zastávaný i Vrchním soudem v Praze.[15] Bylo dovozováno, že elektronická podání ve věci samé nesmějí být diskriminována proti podáním v listinné podobě[16], u kterých se za podobných okolností (při absenci vlastnoručního podpisu) vady podle § 43 o. s. ř. odstraňují, není-li to zákonem výslovně vyloučeno. Zákonný důsledek v podobě nepřihlížení tak byl u podání v elektronické podobě dovozován až po neúspěšné výzvě soudu k odstranění této vady (u podání v listinné podobě se podání ve věci samé za stejných okolností odmítne). Jinak mohlo jít o řádné podání, i když bylo doplněno (opraveno) až po uplynutí lhůty 3 dnů.

Šlo nepochybně o nový a rozšiřující výklad § 42 a § 43 o. s. ř., na druhou stranu by bylo možné pokrýt (kromě uvedené diskriminace elektronické podoby podání) celou řadu skutkových situací popsaných shora, kdy se pouze podateli docela obyčejně nepodařilo elektronický podpis správně vytvořit. Bylo by možné odstranit vady podání, které je podepsáno, ale podpis není uznávaný (advokát např. omylem použil „komerční“ certifikát), nebo podpis je uznávaný, ale není ověřen jako platný (byl např. použit revokovaný certifikát, nebo ještě došlo po podpisu k zásahu do integrity dokumentu), popř. platnost podpisu již z nějakých důvodů nelze ověřit (např. certifikátu uplynula doba platnosti, nebo nejsou dostupné revokační informace). Daly se tak vstřícně vůči účastníkům řešit i případy podpisu obálky místo podání, nebo různé případy konkurence podpisů, čímž by se zabránilo přísným a podle mého názoru formalistickým následkům v podobě nepřihlížení. Těmto důsledkům se pokouší čelit Nejvyšší soud pod vlivem Nejvyššího správního soudu jinak (právě složitým dovozováním jednoty obálky a podání), to však dopadá jen za malou část vznikajících problémů. Odstraňování vad by v těchto případech podle mého názoru představovalo mnohem komplexnější a elegantnější řešení tvrdosti zákona, minimálně do doby, než se všichni rutinně naučí, kam a jak se správně elektronicky podepsat. Tento postup by dopadal také na případy nepodepsaných podání realizovaných z cizí datové schránky, kde Nejvyšší soud dříve uvažoval o tom, že vada spočívající v absenci podpisu bude odstraňována[17]. To už zjevně neplatí.

Nyní je zřejmé, že se Nejvyšší soud definitivně přiklonil k dřívějšímu rigidnímu výkladu. Tento přístup ale může mít nepříjemné důsledky. Prvním důsledkem pro podatele může být zmeškání lhůty při podání nového (řádného) návrhu ve věci samé. Druhý důsledek může být neméně závažný. Řada soudců si podle mých zjištění stále nezvykla pečlivě podle záznamu o ověření elektronického podání zkoumat, jak bylo podání k soudu v elektronické podobě učiněno, kdo, co a jakým podpisem podepsal. Snadno se tak může stát, že bylo (bude) jednáno i ve věcech, v nichž se k podání (návrhu) ve věci samé podle Nejvyššího soudu nemělo přihlížet, protože podpis nebyl platný, popř. ani uznávaný, což nepochybně představuje zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř.[18] K tomuto nedostatku by soudy měly přihlížet i v odvolacím řízení (§ 219 a odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a v dovolacím řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tento problém se může projevit i jinak. Nepřihlížení bez dalšího může být za určitých podmínek účelově zneužíváno, nehledě k tomu, že ze stanoviska nelze bez pochybností dovodit, které skutkové situace Nejvyšší soud považuje za vadu či absenci podpisu, dojde-li ke shora uvedené konkurenci podpisů. Domnívám se, že předpoklady pro tak fatální důsledky měl Nejvyšší soud více ozřejmit, zvlášť když na to byl během přípravy stanoviska opakovaně upozorňován. Domnívám se, že uvedený závěr Nejvyššího soudu ještě vyvolá mnohé komplikace.

Doporučení pro advokáty:

Správnému podpisu podání platným uznávaným (kvalifikovaným) podpisem (viz shora) je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Chyby se podle Nejvyššího soudu nebudou odpouštět, nebude žádné poučení a „druhá šance“. Naproti tomu chyby soupeřů se mohou hodit a lze je uplatňovat v různých fázích řízení. Chyby soudů a soudců, kteří jednali ve věcech, v nichž jednat neměli, mohou mít také své následky.

Jak vnímat další přílohy datové zprávy?

Vrátíme-li se k premise Nejvyššího soudu, že dokument by skutečně měl být považován za součást datové zprávy (a tvořit s ní „nedělitelný celek“) jen proto, že je do ní vložen a že celá datová zpráva je podepsaná (a podpis „pokrývá“ i všechny přílohy[19]), mělo by se to logicky vztahovat na všechny takové vložené dokumenty (součásti zprávy), bez ohledu na jejich původ a obsah.

Do datové zprávy ale může být (a zpravidla také bývá) kromě podání vložena řada různých dalších příloh (rozsudky soudů, výpisy z obchodního rejstříku, z katastru nemovitostí, osvědčení o registraci k DPH, plné moci, smlouvy atd.). Skutečně má být (je) nosič „součástí“ všech takových dokumentů a tvoří s nimi „nedělitelný celek“, nebo spíše platí opak? Platí samozřejmě opak. Uvedené dokumenty mohou být do zpráv vkládány jak nepodepsané (typicky prosté konverze – elektronické obrazy listin), tak i s vlastním elektronickým podpisem či elektronickou značkou (ve své originální podobě). Jejich podpis může být uznávaný, ale nemusí, může být platný, ale nemusí, to vše zcela nezávisle na kvalitě a platnosti podpisu datové zprávy.

Snímek 8

ISDS svým označením datové zprávy platnou elektronickou značkou nijak neautentizuje vložené dokumenty, a to ani ty, jichž je odesílatel autorem. Ke změně mohlo dojít již před vložením. U podepsaného (označeného) dokumentu to lze ověřením zjistit, u nepodepsaného dokumentu to zjistit nelze.

Obdobně to platí pro formát PDF, který umožňuje nejen učinit podání ve svém těle, ale umožňuje i vkládání příloh. Typickým zástupcem je návrh na vydání elektronického platebního rozkazu nebo žádost soudního exekutora o pověření (obojí ve formátu PDF) s dalšími vloženými přílohami různého druhu a kvality.

Snímek 9

Soudní exekutor svým podpisem datové zprávy nijak neautentizuje vložené dokumenty. Z principu ani nemá možnost autentizovat dokumenty jiných původců (např. výpis z katastru nemovitostí), může je pouze přeposílat. I kdyby připojil svůj podpis na konkrétní dokument jiného původce (např. na soudní exekuční titul), validita dokumentu se tím nezvýší.

Podpis datové zprávy, popř. značka, tedy z principu (objektivně) nijak autentizuje vložené přílohy. Ty mohou vznikat zcela samostatně, ať již u odesílatele, nebo u jiných původců, mohou být pozměněny před přenosem či po jejich přenosu v rámci nějaké podepsané datové zprávy. Naproti tomu platný uznávaný elektronický podpis konkrétního dokumentu zajišťuje původ a integritu textu, který je v něm vepsán, a to jak u podání, tak u ostatních příloh. Vyhodnocením platnosti podpisu (značky) na kontejneru (obálce) tedy ověříme jen to, že vložené přílohy (dokumenty) nebyly při přenosu (od podpisu/označení) kontejneru (obálky) změněny ani ztraceny a že přílohy odeslal (odsouhlasil vložení) ten, kdo elektronicky podepsal kontejner (popř. koho ISDS uvádí jako odesilatele, pokud jde o fikci podpisu).

Naopak nezjistíme, jakou kvalitu mají jednotlivé dokumenty vložené do kontejneru (obálky), tedy u koho který dokument vznikl a v jakém stavu (pravý či pozměněný) byl vložen. K tomu musíme ověřit uznávaný podpis konkrétního dokumentu, byl-li tento podpis připojen. Pro elektronickou značku na konkrétním dokumentu to platí obdobně. U elektronicky nepodepsaných (či neoznačených) příloh takové ověření není možné, takový dokument má proto kvalitu prosté kopie. V řadě případů to není na újmu dalšímu běhu řízení, pokud pravost kopie (prosté konverze) nikdo nezpochybňuje. V případě některých dokumentů (např. je-li dokládán vykonatelný exekuční titul) ale tento neformální přístup není možný. Pro podání to platí, resp. by mělo platit, jak shora uvedeno, obdobně.

Snímek 10

Ověřením platnosti podpisu či značky datové zprávy neověříme původ a integritu vložených dokumentů.

Nejvyšší soud v bodech 14 a 15 stanoviska nicméně uvádí, že (v ISDS, o e-mailu se nehovoří) je datová zpráva tvořena obálkou i všemi dokumenty, které jsou do ní vloženy (přílohami) a že autentizace obálky podle § 18 odst. 2 zákona o elektronických úkonech se tudíž „vztahuje nejen na obálku, ale i na dokumenty, které jsou v ní vloženy“. Dovozuje obecně, že „kdyby obálka datové zprávy neautentizovala přílohy, muselo by stejně platit, že uznávaný elektronický podpis nijak neautentizuje podepsaný dokument, což by bylo neudržitelné a v rozporu se zákonem i smyslem elektronického podpisu“. Dále uvádí, že obálka (opět jen ISDS) plní mimo jiné „autentizační funkci, tj. informuje adresáta o tom, že zpráva, včetně příloh, byla odeslána na základě zákonné autentizace uživatele a že autentizace obálky implikuje též autentizaci zbytku datové zprávy“.

Současně ale naštěstí říká, že „tento závěr se neuplatní, je-li část datové zprávy (např. některá z příloh) podepsána jinou osobou, a to jakýmkoli typem podpisu včetně tzv. „jednoduchého“ podpisu ve smyslu čl. 3 bodu 10. nařízení č. 910/2014 [dříve § 2 písm. a) zákona č. 227/2000 Sb.]. Zákonný účinek (obdobný fikci) vlastnoručního podpisu se vůči této části neuplatní, neboť tato část je podepsána skutečně.“

Z tohoto vyjádření snad lze dovodit, že se Nejvyšší soud nedomnívá, že by advokát vložením přílohy a podpisem e-mailu autentizoval např. vložený výpis z katastru nemovitostí, rozsudek soudu apod., bez ohledu na to, zda je či není samostatně elektronicky podepsán (či označen značkou). Opačný závěr by byl zcela absurdní. Totéž, navzdory uvedeným citacím, platí, pokud by stejné dokumenty advokát odeslal jako přílohy zprávy ISDS, kterou vždy automaticky označuje elektronickou značkou ISDS Ministerstvo vnitra. Ministerstvo vnitra jako správce ISDS není a ani nemůže být subjektem povolaným autentizovat všechny vložené dokumenty, tedy osvědčovat původ a integritu obsahu vložených výpisů z obchodního rejstříku, osvědčení o registraci k DPH, výpisů z katastru nemovitostí, rozsudků soudů, popř. výstupů autorizované konverze plné moci, smluv apod. Tyto dokumenty objektivně nejsou z hlediska svého původu a integrity svého obsahu na použitém přenosovém kanálu nijak závislé. Ani ISDS, byť jde o užitečný systém, neměl, nemá a nikdy nebude mít schopnost během přenosu z jedné datové schránky do druhé datové schránky pravé dokumenty (přílohy) „poškodit“, ani nepravé dokumenty „vylepšit“ (učinit věrohodnými jen proto, že přes ISDS prošly).

Doporučení pro advokáty:

Jsou-li soudu elektronicky zasílány přílohy podání, je třeba zvážit, které mohou být předloženy v prosté kopii (jako výstup prosté konverze) a které je třeba předložit v původní elektronické verzi s platným uznávaným podpisem původce (popř. značkou či pečetí původce), nebo ve výstupu autorizované konverze do elektronické podoby (v kvalitě úředně ověřené kopie). Může jít např. o výpisy z katastru nemovitostí, exekuční tituly apod., obdobně jako v listinné podobě. Tyto cizí dokumenty nezískají (ale ani neztratí) svou kvalitu tím, že je advokát elektronicky podepíše, popř. podepíše datovou zprávu (obálku), v níž jsou vloženy, nebo je odešle z jakékoli datové schránky, do které má přístup. Zůstanou stále stejné, bez ohledu na počet přenosů v různých datových zprávách (e-mailech nebo zprávách ISDS), i když z některých formulací Nejvyššího soudu (ale i Ústavního soudu) zdánlivě vyplývá opak.

Závěr

Stanovisko Nejvyššího soudu přineslo v diskutované části pro právní praxi řadu otázek, na které bude třeba hledat v konkrétních případech odpovědi. Až budoucnost ukáže, zda snaha Nejvyššího soudu o zakonzervování judikatury popíráním rozdílu mezi datovou zprávou a elektronickým dokumentem a popíráním rozdílu mezi právním (i technickým) významem podpisu zprávy a podpisu konkrétního dokumentu byla krokem správným směrem, nebo se z těchto závěrů bude později v konkrétních případech ustupovat. Uvidíme také, v jakých případech se k podáním v elektronické podobě nebude přihlížet, a jaké důsledky bude mít, pokud se chybně přihlíželo.

Do budoucna bude také zajímavé, jak se argumenty Nejvyššího soudu promítnou do posouzení hmotněprávních úkonů (jednání) v elektronické podobě, ať již tyto hmotněprávní úkony budou učiněny samostatně, nebo jako součást procesních úkonů (např. námitka započtení, výpověď smlouvy či výzva k plnění obsažená v procesním podání, popř. uznání dluhu). Nebo ani tyto úkony v elektronické podobě nebude potřeba samostatně podepsat a postačí jistota o tom, kdo je poslal (a tím se s nimi „implicitně ztotožňuje“)?

Autor je soudcem Okresního soudu v Kladně.



[1] Lze uvažovat např. o pojmech grafická (či hmotná) listina pro listinnou podobu právní písemnosti a elektronická (či nehmotná) listina pro její elektronickou podobu. Možností je jistě více.

[2] Použití pojmu „datová zpráva“ v našem právním řádu není příliš vhodné a neodpovídá ani směrnici platné dříve v členských zemích EU (1999/93/ES), podle které se podepisují elektronická data (anglicky „electronic data“) a nikoliv datová zpráva (anglicky: „data message“). Pojem datová zpráva je patrně reliktem předchozích legislativních aktivit specializované Komise OSN (Uncitral) ze 70. a 80. let minulého století, v jejichž rámci bylo s tímto termínem i v českých překladech pracováno („data message = datová zpráva“). Ačkoli se později anglický originál změnil, nevhodný český termín přetrval. Chybný překlad unijní směrnice nás ostatně dodnes trápí i u jiných termínů, např. u pojmu „zaručený“ namísto správného „pokročilý“ (anglicky „advanced“, německy „fortgeschritten“) elektronický podpis.

[3] Viz § 3 odst. 3 a příloha č. 1 vyhlášky č. 193/2009 Sb.

[4] Viz § 4 a příloha č. 3 vyhlášky č. 194/2009 Sb.

[5] Problém digitální kontinuity a jeho projevy v praxi (zejména v exekucích) přesahuje rámec tohoto článku, doporučuji ale např. články J. Peterky na www.lupa.cz.

[6] Formát datové zprávy elektronické pošty není uveden v příloze č. 3 vyhlášky č. 194/2009 Sb.

[7] Metadata jsou obecně jakákoli data, která poskytují informaci o jiných datech. Může jít o název souboru, jeho formát, či velikost. V případě zpráv může jí o předmět zprávy, počet příloh, údaj o odesílateli a příjemci apod.

[8] Zatímco „zaručený“ podpis (správně mělo být přeloženo jako „pokročilý“ podpis – viz pozn. pod čarou č. 1) ve skutečnosti bez dalšího identitu podepsané osoby „nezaručuje“ a nezaručoval ani podle právní úpravy účinné do 18. 9. 2016 (ze své definice nezahrnuje požadavek na kvalitu certifikátu), zákonem požadovaný „uznávaný podpis“ (zaručený podpis založený navíc na kvalifikovaném certifikátu) už vysokou úroveň záruky poskytuje. Podrobnější rozbor různé kvality různých elektronických podpisů nicméně přesahuje rámec tohoto článku.

Daný problém nepřiměřené tvrdosti nižších soudů bylo přitom mnohem snazší řešit institutem odstranění vad podání (viz níže).

[9] Např. Nejvyšší soud pod sp. zn. 26 Cdo 2017/2011 nebo 32 Odo 670/2005.

[10] Viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 51/2011 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 33/2012.

[11] V případě odstraňování vad také osoba uvedená v obsahu podání musí doplnit svůj vlastnoruční, popř. platný uznávaný podpis, nebo využije fikce podpisu. Rozhodně podepsaná osoba nedoplňuje jiný (svůj) obsah podání, aby „seděl“ k podpisu.

[12] Viz § 25 odst. 1 písm. h) ZoElÚ ve znění od 19. 9. 2016

[13] Viz § 18 odst. 2 ZoElÚ

[14] Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. KSBR 32 INS 10459/2015 1 VSOL 698/2015-A-21, srov. také § 22 ZoElÚ ve znění od 19.9.2016

[15] Viz např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 1750/2012-P8-13 (k sp. zn. KSLB 57 INS 1836/2012),

[16] Zákaz diskriminace elektronických dokumentů lze vysledovat např. v čl. 46 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (Nařízení eIDAS). Elektronickému dokumentu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu.

[17] Viz sp. zn. 33 Cdo 2743/2013.

[18] Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 113/2014 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 40/2015 k vadám insolvenčního návrhu.

[19] Technicky to samozřejmě platí po dobu přenosu, stejně jako u zalepené listinné obálky. Právně ovšem podle mého názoru nikoli. Před vložením do obálky a po oddělení dokumentů od obálky ale tento závěr neplatí ani technicky.