oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Diskriminační spory: Pyrrhova vítězství?

autor: JUDr. Darina Jandová
publikováno: 04.01.2019

Antidiskriminační zákon nabyl účinnosti téměř před deseti lety. Jakým překážkám čelí oběti diskriminace v přístupu k soudní ochraně? A co se za dobu jeho účinnosti povedlo?

Zákon č. 189/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon – dále jen „AntiDZ“)[1] přinesl do českého právního řádu jednak výčet diskriminačních důvodů[2] a oblastí,[3] v nichž jsou tyto diskriminační důvody chráněny, a jednak výčet nároků, jichž se může diskriminovaná osoba domáhat. Jeho právní úprava ale není v oblasti diskriminace vyčerpávající, proto se i nadále v některých případech uplatní právní úprava obsažená v § 2957[4] zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vedle výslovně diskriminačních žalob opírajících se o AntiDZ či o. z. přitom nelze vyloučit, že diskriminace bude namítána i v žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle § 69 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce“). 

Při rozhodování, o který právní předpis diskriminační žalobu opřít, je vždy nutno zkoumat rozsah chráněných diskriminačních důvodů a oblastí jejich ochrany včetně posouzení, čeho chce diskriminovaná osoba žalobou dosáhnout. Podle § 10 odst. 1 AntiDZ se lze u soudu domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu, a též přiznání přiměřeného zadostiučinění. Pokud by se zjednání nápravy v těchto formách nejevilo jako dostatečné, lze podle § 10 odst. 2 AntiDZ oběti diskriminace rovněž přiznat právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Přiznání přiměřeného zadostiučinění předpokládá i právní úprava o. z., podle níž musí být odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné, mezi něž řadí mimo jiné i diskriminaci. Podle zák. práce pak bude oběť diskriminace postupovat tehdy, domáhá-li se určení, že pracovní poměr nebyl rozvázán platně. 

Pokud jde o soudní spory, je diskriminace v nejvíce případech namítána v pracovněprávní oblasti. Z toho nejčastěji ve spojení se žalobou o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (kdy nejčastějším důvodem jeho skončení je nadbytečnost podle § 52 písm. c) zák. práce), dále z důvodu nepřijetí do zaměstnání, v otázkách odměňování a v oblasti pracovních podmínek.[5] Počet zahájených soudních sporů však zdaleka nekopíruje diskriminaci, k níž reálně dochází v praktickém životě, neboť oběti diskriminace čelí při rozhodování o tom, zda diskriminační žalobu podat či nikoli, mnoha překážkám, jež je od podání žaloby odrazují.[6] 

Jednou z nich je nejistý výsledek soudního řízení. Judikatura českých soudů není v oblasti diskriminace bohatá natolik, aby z ní bylo možné usuzovat na konzistentnost soudních rozhodnutí v daných skutkových okolnostech. Učinit rozhodnutí zda například jednání zaměstnavatele zažalovat či nikoli tak vyžaduje na straně zaměstnance, ale i jeho právního zástupce, značné odvahy. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy diskriminační žaloby nejsou podávány, neboť k určení pravděpodobného výsledku soudního sporu se nelze opřít o příslušnou judikaturu, která ale současně nevzniká, nebo vzniká jen velmi pomalu, neboť diskriminační žaloby nejsou k soudům podávány. 

Další překážkou, jíž oběti diskriminace čelí, je problematické dokazovaní. Ustanovení § 133a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) sice zakotvuje tzv. sdílené důkazní břemeno,[7] to však situaci žalobce nemusí automaticky usnadňovat. Zaměstnanec v pozici žalobce nemusí totiž mnohdy disponovat informacemi, které má k dispozici zaměstnavatel. Navíc, podle současné právní úpravy § 133a o. s. ř. nedochází ke sdílení důkazního břemene plošně u všech diskriminačních důvodů ve všech chráněných oblastech a u všech forem diskriminace. Zatímco v případě pracovněprávních vztahů dojde ke sdílení důkazního břemene v případě všech diskriminačních důvodů, v oblasti zdravotní a sociální péče, vzdělávání či bydlení dochází ke sdílení důkazního břemene jen z důvodu rasy a etnického původu, nikoli však z důvodu zdravotního postižení, věku či sexuální orientace. Toto zákonné ustanovení navíc výslovně odkazuje pouze na přímou a nepřímou diskriminaci, nikoli na další formy diskriminace jako je obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování či pokyn a navádění k diskriminaci. Přestože tento poslední uvedený nedostatek lze překlenout eurokonformním výkladem, je zřejmé, že právní úprava sdílení důkazního břemena obsažená v o. s. ř. vykazuje značné mezery.[8] 

Významnou roli hrají v otázce zahájení soudního řízení i jeho náklady. Vedle odměny za právní zastoupení určené smluvně či tarifní hodnotou sporu, je nutno počítat i s úhradou soudního poplatku a v případě prohraného sporu i s náhradou nákladů řízení protistrany. Pokud jde o soudní poplatek, řízení ve věcech ochrany před diskriminací má s účinností od 30. září 2017 samostatnou položku 40 Sazebníku poplatků,[9] jež za návrh na zahájení soudního řízení stanoví částku ve výši 1.000,- Kč, a to i tehdy, je-li jeho předmětem náhrada nemajetkové újmy.[10] Náhrada nákladů řízení a jejich vyčíslení se řídí standardní úpravou § 142 a násl. o. s. ř. Ve vztahu k nemajetkové újmě je nutno podotknout, že přiznání její výše se často odvíjí od úvahy soudu, jenž má moderační právo.[11] Proto bude-li mít žalobce ve věci plný úspěch co do shledání diskriminace, avšak jen částečný úspěch co do požadované výše náhrady nemajetkové újmy (bude například požadovat náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč, ale přiznáno mu bude jen 40.000,- Kč), bude soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupovat podle § 142 odst. 2, případně odst. 3 o. s. ř., a tedy může žalobci přiznat plnou náhradu nákladů řízení, avšak rovněž vyčíslit náhradu nákladů řízení poměrem úspěchu a neúspěchu ve věci, nebo
i náhradu nákladů řízení částečně úspěšnému žalobci vůbec nepřiznat. Z výzkumu, jenž provedla v roce 2015 veřejná ochránkyně práv, vyplývá, že průměrná výše požadované náhrady nemajetkové újmy činila zhruba 260.000,- Kč. Do té doby nejvyšší částka soudem přiznané nemajetkové újmy byla přitom pouhých 51.000,- Kč.[12] Takovou částku jistě nelze z hlediska požadavku antidiskriminačních směrnic EU[13] na sankční postih diskriminace považovat za dostačující a pro potenciální původce diskriminace za odstrašující. Soudy by proto měly § 10 odst. 2 AntiDZ uplatňovat primárně, nikoli až sekundárně, jak tomu v praxi v důsledku jejich gramatického výkladu tohoto ustanovení často je. 

Jako poslední překážku v přístupu k ochraně před diskriminací soudní cestou je pak nutno uvést i délku samotného soudního řízení. S diskriminačními soudními spory jsou často spojeny negativní zásahy do osobnostní sféry člověka, existenční problémy spojené se ztrátou zaměstnání či stigmatizace oběti diskriminace v prostředí, v němž žije. Diskriminace si tedy vyžaduje poskytnutí rychlé pomoci a soudní řízení trvající v řádu měsíců a let pro oběť diskriminace často nepředstavuje účinné řešení. 

Vezmeme-li tedy v úvahu riziko neúspěchu v soudním sporu,[14] problematické dokazování, náklady řízení s diskriminačním sporem související, připočítáme-li délku soudního řízení a porovnáme-li tyto pomyslné překážky s tím, čeho lze vyhovujícím rozsudkem dosáhnout (od omluvy přes přiznání nemajetkové újmy ve výši, u níž pro původce takové diskriminace jednoznačně absentuje sankční charakter, až po určení, že se zaměstnancem nebyl pracovní poměr rozvázán platně a ten se tak může vrátit do pracovního prostředí, které pro něj však v důsledku úspěchu v soudním sporu vedeném proti zaměstnavateli nemusí být nastaveno přátelsky), představují vyhrané diskriminační spory skutečná Pyrrhova vítězství. 

Zařazení právní úpravy AntiDZ do českého právního řádu lze však i přesto hodnotit kladně. Za dobu jeho desetileté účinnosti má počet zahájených diskriminačních soudních sporů vzestupnou tendenci,[15] z iniciativy Kanceláře veřejného ochránce práv došlo ke snížení soudního poplatku za jeho zahájení a Česká advokátní komora například zavedla do systému vyhledávání advokátů specializaci se zaměřením na ochranu před diskriminací. 

Povědomí mezi potenciálními oběťmi diskriminace o jejich právu na rovné zacházení, včetně jeho uplatňování v praxi, je však v českém kontextu stále velmi malé a jeho důkladnější zakotvení ve společnosti si zřejmě vyžádá delšího než dosavadního desetiletého trvání. 

Autorka je advokátkou a externí doktorandkou na PF UK v Praze.

 



[1] AntiDZ schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR dne 17. června 2009, účinnosti nabyl dne 1. září 2009 (v převážné části svého obsahu, u některých ustanovení byla jeho účinnost odložena na pozdější dobu). 

[2] Ustanovení § 2 odst. 3 AntiDZ poskytuje ochranu před diskriminací z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a v právních vztazích, ve kterých se uplatní Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie, i z důvodu státní příslušnosti. 

[3] Oblasti poskytované ochrany jsou vyjmenovány v § 1 odst. 1 písm. a) až j) AntiDZ. 

[4] Ustanovení § 2957 obč. zák.: Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.“ 

[5] ŠABATOVÁ, Anna, Petr POLÁK, Jiří ŠAMÁNEK, et al. Diskriminace v ČR: oběť diskriminace a její překážky v přístupu ke spravedlnosti: Závěrečná zpráva z výzkumu veřejné ochránkyně práv. Kancelář veřejného ochránce práv, 2015, s. 94-95. 

[6] Problematika neoznamování diskriminace se netýká jen podávání diskriminačních žalob, ale i ostatních prostředků ochrany před diskriminací. Z výzkumu veřejné ochránkyně práv vyplynulo, že přibližně jen desetina obětí diskriminace má snahu situaci řešit, zbylých téměř 90 % případů diskriminace není nikdy oznámeno. K ohlašování diskriminace více viz ŠABATOVÁ, Anna, Petr POLÁK, Jiří ŠAMÁNEK, et al. Diskriminace v ČR: oběť diskriminace a její překážky v přístupu ke spravedlnosti: Závěrečná zpráva z výzkumu veřejné ochránkyně práv. Kancelář veřejného ochránce práv, 2015, s. 18-23.

[7] V praxi je zřejmě častěji používán termín obrácené důkazní břemeno. Ve skutečnosti však důkazní břemeno žalobce i žalovaný sdílí. Teprve za předpokladu, že žalobce tvrdí skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k jeho diskriminaci (břemeno tvrzení) a tato tvrzení podloží důkazy (břemeno důkazní), podaří se mu nastolit vyvratitelnou domněnku existence diskriminace a soud může přistoupit k poučení žalovaného ve smyslu § 133a o.s.ř., tj. že je nyní na žalovaném, aby přednesl důkazy o tom, že k porušení zásady rovného zacházení z jeho strany nedošlo a diskriminaci tak vyvrátil. Sdílení důkazního břemene nikoli jeho obrácení, tak tuto procesní situaci vystihuje lépe. 

[8] Iniciativa k jejich odstranění již na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR existuje a v roce 2019 by měl být návrh zákona týkající se důkazního břemena předmětem legislativního procesu. 

[9] Příloha zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. 

[10] Do 30. září 2017 byl soudní poplatek v případě uplatňovaného nároku na náhradu nemajetkové újmy vybírán podle položky 3 Sazebníku poplatků ve výši 2.000,- Kč v případě částky do 200.000,- Kč včetně a ve výši 1 % v případě částky nad 200.000,- Kč. 

[11] Ustanovení § 10 odst. 3 AntiDZ.

[12] ŠABATOVÁ, Anna, Petr POLÁK, Jiří ŠAMÁNEK, et al. Diskriminace v ČR: oběť diskriminace a její překážky v přístupu ke spravedlnosti: Závěrečná zpráva z výzkumu veřejné ochránkyně práv. Kancelář veřejného ochránce práv, 2015, s. 93-96. 

[13] Článek 17 Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání stanoví, že sankce za diskriminaci musí být účinné, přiměřené a odrazující. Čistě symbolický charakter sankcí odmítl v rozhodnutí Accept (C-81/12 ze dne 25. dubna 2013) i Soudní dvůr Evropské unie. 

[14] Riziko neúspěchu samozřejmě existuje v případě jakéhokoli sporu, ale na rozdíl od diskriminačních sporů se v mnoha případech alespoň lze spolehnout na dostupnou judikaturu, jež může být vodítkem k posouzení případného úspěchu ve věci. 

[15] Podle evidence Ministerstva spravedlnosti ČR dostupné na webových stránkách https://cslav.justice.cz/InfoData/prehledy-statistickych-listu.html byly v roce 2010 v ČR zahájeny čtyři diskriminační spory, v roce 2011 dva, v roce 2012 čtyři, v roce 2013 jich bylo deset, v roce 2014 sedmnáct, v roce 2015 třináct, v roce 2016 osmnáct a v roce 2017 jedenáct.