oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Dědická smlouva a některé problémy při jejím uzavírání, zejména pak problematika výkladu § 1585 odst. 1 o. z.

autor: JUDr. Václav Bednář
publikováno: 19.12.2017

ento článek věnuji novému dědickému titulu, kterým je dědická smlouva. Tu nejprve obecným způsobem představuji, přičemž poukazuji na její odlišnost od ostatních dědických titulů. Těžiště článku je pak věnováno interpretačnímu problému souvisejícímu s § 1585 odst. 1 o. z., který dnes způsobuje, že dědická smlouva zatím není využívána tak, jak by být mohla.

Pojem dědická smlouva 

Do úpravy dědického práva se vrátil i nejsilnější z dědických titulů, kterým je dědická smlouva. Dědická smlouva byla naposledy upravena obecným zákoníkem občanským jako smlouva svatební, která tak umožňovala její uzavření jen manželům. Při přípravách stávajícího občanského zákoníku se v případě dědické smlouvy vedly diskuse, k jakému modelu úpravy se přiklonit. Zda vyjít z tradice obecného zákoníku občanského a stávající úpravy rakouského práva, které umožňuje uzavřít dědickou smlouvu pouze manželům, nebo se naopak vydat cestou širšího pojetí, reprezentovanou např. německou nebo švýcarskou úpravou, které neomezují zůstavitele ve volbě smluvního dědice jen na manžela.

Po mnoha diskusích se jevilo jako nejvhodnější řešení přiklonit se k liberální úpravě švýcarské, která umožňuje zůstaviteli co nejširší možnost volby osoby smluvního dědice. Došlo proto k odklonu od rakouské úpravy, protože nebyl shledán důvod, proč by měl být zůstavitel ve volbě smluvního dědice jakkoliv omezován, a zároveň zde nebyl žádný důvod činit rozdíl mezi okruhem potenciálních dědiců v případě testamentární dědické posloupnosti a posloupnosti na základě smlouvy. Smluvním dědicem proto může být i osoba právnická. Zákon zároveň stanovuje, že dědickou smlouvou lze povolat i smluvního odkazovníka, a to na základě ust. § 1583 o. z.

Ačkoliv je dědická smlouva systematicky řazena do části třetí občanského zákoníku věnované dědickému právu, tak se jedná o závazek a je možné na ni přiměřeně užít veškerá obecná ustanovení o závazcích. Na dědickou smlouvu tak lze vztáhnout i úpravu neúměrného zkrácení či lichvy, stejně jako lze i v případě dědické smlouvy využít ust. § 2001 a násl. o odstoupení od smlouvy.

Dědickou smlouvu je také možné uzavřít s rozvazovací či odkládací podmínkou. V této souvislosti je třeba upozornit na ust. § 1587 o. z., které odkazuje na úpravu podmínek dle obecné části. Z tohoto ustanovení a také z dikce ustanovení o vedlejších doložkách v závěti je třeba dovozovat, že na dědickou smlouvu se neuplatní striktnější omezení týkající se podmínek tak, jak jsou formulovány např. v § 1551 a 1552 o. z., ale bxudou na ně aplikována ustanovení o právním jednání podle obecné části občanského zákoníku.[1] Nesrozumitelnost podmínky v dědické smlouvě bude posuzována podle § 553 a podmínka zjevně odporující veřejnému pořádku pak bude posuzována dle ustanovení o neplatnosti právního jednání.

Podmínka vedoucí k zřejmému obtěžování dědice ze zjevné svévole zůstavitele, stejně jako podmínka směřující k zákazu či příkazu uzavřít manželství či v manželství setrvat, nemá bez dalšího za následek zdánlivost právního jednání. Je zde třeba vycházet se svobodného projevu obou stran. I vzhledem k tomu, že zákon vyžaduje pro dědickou smlouvu formu veřejné listiny, je zde předpoklad, že smlouva byla uzavřena svobodně a strany byly poučeny o následcích svého jednání. Dle mého názoru se proto může smluvní dědic zavázat k nabytí dědictví za podmínky, že uzavře manželství, případně že manželství neuzavře. Zákaz takového ujednání v případě závěti je odůvodňován jednostranným zásahem zůstavitele do osobního statutu dědice, což však v případě dědické smlouvy není, jelikož zde dědic již dopředu dává s takovým zásahem souhlas. I v případě podmínky v závěti je zákaz podmínit nabytí dědictví uzavřením manželství příliš přísný, a to i vzhledem k inspiračnímu zdroji, obecnému zákoníku občanskému, který v § 700 o. z.[2] pouze v některých případech zapovídal zůstaviteli zakázat dědici vstup do manželství. Zároveň se domnívám, že může být legitimním zájmem zůstavitele, aby jeho dědic uzavřel manželství či založil rodinu, a proto vnímám příliš přísnou dikci § 1552 jako problematickou. Nicméně, jak již bylo řečeno výše, v případě dědické smlouvy se tato přísná pravidla neuplatní, a proto může zůstavitel využít právě institut dědické smlouvy k naplnění svého přání. 

Úplata za uzavření dědické smlouvy 

Možnost aplikace všeobecných ustanovení o závazcích na dědickou smlouvu pak také vede k tomu, že dědická smlouva může být sjednána jako bezúplatná, ale strany si ji mohou také sjednat jako úplatnou.

Možnost uzavření dědické smlouvy jako úplatné přináší

pro obě strany, ale zejména pro zůstavitele, celou řadu benefitů. Úplata za uzavření dědické smlouvy může pomoci vhodně vyřešit situace, které v minulosti neměly snadná řešení. Typicky se může jednat o případy, kdy senior nemá blízké příbuzné a ani dostatek finančních prostředků na důstojný život, ale má nějakou nemovitost, typicky byt či dům; případně potřebuje finanční prostředky na opravu či údržbu domu či bytu. Dosud se nabízela v zásadě jediná možnost, byt či dům prodat a řešit bytovou otázku nájemním bydlením nebo pořízením menšího či levnějšího bydlení. Alternativou bylo byt či dům prodat a zároveň si v něm zřídit věcné břemeno dožití. V obou naznačených případech však člověk o své vlastnické právo k původní nemovitosti přišel a byl vystaven značné nejistotě, zda bude mít kde bydlet, či vystačí-li mu prostředky na nájem apod. Dědická smlouva uzavřená za úplatu však tyto situace může pomoci velmi elegantně vyřešit. Zůstavitel nebude nucen svoji nemovitost prodávat, ale uzavře s osobou, která bude mít o jeho nemovitost zájem, dědickou smlouvu, na základě které povolá zájemce o nemovitost jako smluvního dědice, za což si nechá slíbit odměnu.

Odměna může být stanovena různým způsobem, např. jako doživotní renta vyplácená zůstaviteli měsíčně nebo jako jednorázová částka vyplacená zůstaviteli po uzavření dědické smlouvy. Případně se může smluvní dědic zavázat hradit veškeré výdaje související s provozem či údržbou nemovitosti po dobu zůstavitelova života. Zásadní výhodou pro zůstavitele zde je to, že po dobu svého života nepřichází o vlastnické právo k nemovitosti a nehrozí mu existenční nejistota. Z pohledu smluvního dědice bude uzavření dědické smlouvy také výhodné, jelikož zpravidla nabyde nemovitost za výhodnějších podmínek, než kdyby ji kupoval. V určitých situacích lze považovat dědickou smlouvu uzavřenou za úplatu za smlouvu odvážnou. Bude se jednat o případy, kdy se např. zůstavitel s dědicem domluví na úplatě ve formě vyplácení doživotní renty pro zůstavitele. V tomto případě pak bude pouze otázkou náhody, za jakou výslednou částku smluvní dědic nemovitost získá. Bude záležet na délce dožití seniora. I toto riziko však lze z pohledu smluvního dědice eliminovat např. stanovením maximální výše, do které bude renta vyplácena.[3]

Jak již bylo řečeno výše, tak uzavření dědické smlouvy nezbavuje zůstavitele jeho vlastnického práva k předmětu dědění a ani ho v jeho vlastnickém právu obecně neomezuje s výjimkou § 1588 odst. 2 o. z. To samo o sobě může pro smluvního dědice představovat, zejména v případě, že byla dědická smlouva sjednána jako úplatná, určité riziko spojené s tím, že předmět dědické smlouvy může uniknout z vlastnictví zůstavitele ještě za jeho života a smluvní dědic by následně nemusel zdědit nic. Zde je však třeba připomenout, že dědická smlouva je závazkem, a lze proto využít i ta ustanovení o závazcích, která mohou smluvního dědice ochránit. Typicky to mohou být ustanovení o zajištění dluhu. Jako nejvhodnější se jeví zřízení zástavního práva, zákaz zcizení nebo zatížení nebo zajišťovací převod práva. Lze samozřejmě použít i další instituty, jako např. smluvní pokutu, ta však pro smluvního dědice není příliš praktická, jelikož řeší jen sankci za porušení smluvní povinnosti, avšak primárně nezabezpečuje smluvnímu dědici jistotu, že předmět dědické smlouvy skutečně obdrží. Nicméně lze její sjednání doporučit v kombinaci s jiným výše zmíněným institutem, a to jak ve prospěch smluvního dědice, tak i zůstavitele. 

Omezení v pořizování dědickou smlouvou dle § 1585 odst. 1 o. z. 

Ačkoliv občanský zákoník obecně tenduje k co nejširší svobodě zůstavitele při pořízení pro případ smrti, některá ustanovení jeho pořizovací svobodu omezují. Jedním z takových ustanovení je § 1585 odst. 1 o. z.[4] Jedná se o úpravu, která není v zahraničních úpravách obvyklá. Zůstavitel je zde omezen co do rozsahu majetku, o kterém může pořídit. Právě toto ustanovení vyvolává v praxi mnoho otázek, které zatím vedou k tomu, že dědická smlouva není využívána a raději jsou používány jiné instituty, které jsou praxi známější či jasnější. Avšak ust. § 1585 odst. 1 nepřináší fakticky žádný zásadní a výkladem nepřekonatelný problém pro využití dědické smlouvy. V následujícím výkladu se pokusím problematické otázky zodpovědět a vysvětlit.

• První otázkou je, proč vůbec omezení v § 1585 odst. 1 o. z. existuje a koho má chránit.

Omezení je zde pouze k ochraně zůstavitele, aby se svým jednáním zcela nezbavil možnosti pořídit pro případ své smrti.[5] Vychází se z předpokladu, že zůstavitel by měl mít kdykoliv za svého života možnost naprosto svobodně rozhodnout, kdo bude dědicem alespoň nějaké části jeho majetku. A to proto, že v případě dědické smlouvy neplatí pravidlo § 1576 o. z., které stanoví, že pozdější závěť ruší předchozí, pokud vedle sebe nemohou obstát. V případě dědické smlouvy naopak platí ust. § 1588 odst. 2. Možnost zvolit si kdykoliv svobodně dědice alespoň k části svého majetku by tak byla zůstaviteli při absenci úpravy § 1585 odst. 1 zcela odňata, jelikož dědická smlouva je dvoustranným projevem vůle a lze ji rušit nebo měnit, až na některé výjimky (např. odstoupení od smlouvy), jen na základě dohody obou stran. Ostatně obdobné omezení je obsaženo i v případě darování budoucího majetku dle § 2058 o. z.

Toto omezení však chrání jen zůstavitele a jeho vůli ve volbě dědice, nejedná se o ustanovení, které by mělo chránit někoho dalšího, jako např. zůstavitelovy věřitele či zákonné, závětní nebo nepominutelné dědice.[6] Nepominutelní dědicové mají svoji zvláštní ochranu dle ust. § 1642 a násl. o. z. a ta

se samozřejmě vztahuje i na případy, kdy je dědická posloupnost stanovena podle dědické smlouvy. Už vůbec pak omezení dle § 1585 o. z. nesměřuje k ochraně dědiců dle zákonné dědické posloupnosti, jak tomu bylo dle obecného zákoníku občanského, který v § 1253[7] výslovně tento benefit zákonným dědicům poskytoval. Stávající úprava jde však zjevně jiným směrem, a nelze proto ani podpůrně o takovém řešení uvažovat. Zákonným dědicům by čtvrtina pozůstalosti mohla

dle stávající úpravy připadnout jen tehdy, pokud by zůstavitel pořídil dědickou smlouvou toliko o třech čtvrtinách pozůstalosti a o zbylé čtvrtině již jinak netestoval. Na rozdíl od úpravy obecného zákoníku občanského totiž stávající občanský zákoník poskytuje ještě další podpůrné pravidlo v § 1591 o. z., ale k tomu se dostanu blíže v dalším výkladu.

• Druhou otázkou, která může vyvolávat určité nejasnosti, je, jak se čtvrtina, která má zůstat volná pro pořízení závětí, stanoví. Lépe řečeno, z jakého majetku bude stanovena.

Tady je odpověď velice jednoduchá, jelikož zákon jasně používá dikci čtvrtiny pozůstalosti. Pak je tím ve smyslu § 1475 odst. 2 o.  z. vše, co zůstavitel zanechal k okamžiku své smrti a co je způsobilé přejít na dědice. Není proto rozhodná hodnota majetku, která byla v okamžiku, kdy zůstavitel dědickou smlouvou pořizoval, ale hodnota majetku v okamžiku jeho smrti. Zde situaci může mírně komplikovat to, že ačkoliv původně mělo dojít k jasnému odlišení dědictví a odkazu tím, že dědictví je určeno podílem na pozůstalosti, kdežto odkaz je určen konkrétní věcí, tak díky požadavkům praxe (a je třeba přiznat, že zřejmě oprávněným) není toto rozlišení striktní, a proto může být za dědice někdo povolán i tak, že mu bude zanechána konkrétní věc, přičemž jeho podíl na pozůstalosti se následně určí z hodnoty zanechané věci. Tato úprava má umožnit lépe respektovat skutečnou vůli zůstavitele a její vyjádření v posledním pořízení.[8] Proto se tak dnes může stát, že zůstavitel, který v době pořízení dědické smlouvy má nemovitost v hodnotě tři miliony korun a zbývající majetek v hodnotě jeden milion korun, pořídí dědickou smlouvou a nemovitost v hodnotě tři miliony korun zanechá svému synovi jako smluvnímu dědici, což v době pořízení odpovídá požadavku § 1585 na zanechání čtvrtiny pozůstalosti volné k pořízení závětí. Jestliže však zůstavitel zemře např. pět let po sepsání dědické smlouvy a k okamžiku smrti mu zbyde jen nemovitost v hodnotě tři miliony korun, jelikož ostatní majetek již spotřeboval, pak dochází k tomu, že na první pohled nevyhověl požadavku § 1585 odst. 1 a nezanechal čtvrtinu pozůstalosti volnou pro pořízení závěti. A právě řešení této situace je zřejmě klíčové pro pochopení a správné využití dědické smlouvy.

Jaké bude řešení popsané situace? Předně je třeba vysvětlit, co nastane, dojde-li k porušení pravidla stanoveného v § 1585 odst. 1 o. z., kdy zůstavitel pořídí dědickou smlouvou o pozůstalosti ve vyšším rozsahu, než jsou povolené tři čtvrtiny pozůstalosti. Na tuto otázku nám odpověď dává již zmíněné ust. § 1591 o. z., které stanovuje, že dědická smlouva neplatná pro nesplnění podmínek stanovených v § 1585 o. z. může mít přesto platnost závěti, má-li jinak všechny její náležitosti. Vzhledem k tomu, že dědická smlouva vyžaduje formu veřejné listiny, je velmi pravděpodobné, že zároveň splní všechny náležitosti platné závěti. Proto bude možné dědickou smlouvu neplatnou pro porušení podmínek § 1585 o. z. považovat za platnou závěť se všemi důsledky z toho plynoucími.

Zejména je třeba upozornit na ust. § 1576 o. z., tedy že pozdější závěť ruší předchozí, pokud vedle ní nemůže obstát. Proto pokud by zůstavitel nejprve sepsal závěť, kterou by zmíněnou nemovitost odkázal např. své sestře, a následně sepsal již zmíněnou dědickou smlouvu, kterou by nemovitost zanechal svému synovi, pak by dle § 1591 v kombinaci s § 1576 došlo k tomu, že celou nemovitost by zdědil zůstavitelův syn, jelikož pozdější závěť by zde zrušila závěť předchozí. Na základě kolika dědických titulů by se syn stal dědicem, to zatím ponechme nevyřčeno.

• Třetí a poslední otázkou, která souvisí s § 1585 a 1591, je otázka, o jakou neplatnost se jedná.

Předně je třeba říci, že pokud zůstavitel překročí rozsah pozůstalosti, o které je možné dědickou smlouvou pořídit, je dědická smlouva neplatná v části, ve které odporuje § 1585 odst. 1, nikoliv jako celek, jelikož zde lze aplikovat § 576, protože dědická smlouva zakládá dědické právo smluvního dědice, které je definováno jako právo na pozůstalost nebo poměrný podíl z ní dle § 1475 odst. 1. V našem případě tak lze oddělit tři čtvrtiny pozůstalosti, které se rovnají třem čtvrtinám nemovitosti, a zbylou jednu čtvrtinu nemovitosti. V rozsahu tří čtvrtin tak zůstane dědická smlouva platná a smluvní dědic se stane dědicem tří čtvrtin nemovitosti z titulu dědické smlouvy. Ve zbytku jedné čtvrtiny bude dědická smlouva neplatná

pro porušení podmínek stanovených § 1585 odst. 1 a bude možné na ni uplatnit pravidlo § 1591, podle kterého může mít přesto platnost závěti, splní-li jinak všechny její náležitosti. Z dikce § 1591 lze dovodit, že se jedná o zvláštní pravidlo o konverzi právního jednání.

Vzhledem k tomu, že se jedná o veřejnou listinu, lze předpokládat, že v drtivé většině případů nebude tato listina trpět vadami, které by vedly k tomu, že by daná listina nesplnila požadavky pro platnou závěť. Zároveň je třeba odmítnout i jen úvahy o tom, že by se snad mělo jednat o neplatnost dědické smlouvy jako celku, jelikož k tomu nejsou žádné zákonné důvody a takováto úvaha by byla v přímém rozporu se smyslem a účelem ustanovení o dědické smlouvě, jelikož by připouštěla přímou možnost zneužití ze strany zůstavitele. Pokud bychom prohlásili dědickou smlouvu za neplatnou jako celek, pak bychom ji celou postavili na roveň závěti a popřeli bychom její smysl a význam jako dvoustranného právního jednání.

Vedle částečné a celkové neplatnosti je třeba ještě vyřešit otázku, zda se jedná o neplatnost relativní nebo absolutní. Zde se jedná o otázku poměrně obtížnou, byť se možná na první pohled může zdát, že vše nasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o neplatnost relativní, zastávám názor, že jde o neplatnost absolutní, a to z následujících důvodů. Jak jsem již v předchozím textu dovodil, jedná se o ochranu zůstavitele před tím, aby se vlastním jednáním mohl zbavit možnosti svobodně v určitém rozsahu pořídit pro případ svojí smrti závětí. Z toho lze dovodit, že by mohl být naplněn důvod pro absolutní neplatnost právního jednání spočívající v rozporu se zákonem a zjevném narušení veřejného pořádku. Zájem na testovací svobodě člověka může být podle mého názoru považován za veřejný pořádek, což konvenuje i komentářové literatuře.[9] V případě, že by se jednalo o neplatnost relativní, vznikala by celá řada problémů, které nemají uspokojivé řešení.

Předně, kdo by se takové neplatnosti mohl dovolat? Jestliže ust. § 1585 odst. 1 chrání zůstavitele, pak by tím, kdo by se neplatnosti mohl dovolat, měl být zůstavitel. V tom je však problém, jelikož zůstavitel se reálně neplatnosti nemůže dovolat za svého života, jelikož do okamžiku jeho smrti není znám rozsah pozůstalosti, a proto nelze ani stanovit, zda dědická smlouva odporuje ust. § 1585 odst. 1. Po smrti zůstavitele by mohl být tím, kdo se relativní neplatnosti dovolá, jeho dědic jakožto právní nástupce zůstavitele, což by byl dědic smluvní, a tam by dovolání se relativní neplatnosti postrádalo smysl.

Zřejmě by bylo možné přiznat právo na dovolání se relativní neplatnosti i ostatním potenciálním dědicům, případně jen některým z nich. Nicméně nevidím tu prostor pro důvod, aby i ostatní dědicové měli právo dovolat se neplatnosti, jelikož ust. § 1585 odst. 1 nechrání dědice, ale zůstavitele, a pak není důvodu, aby dědicové byli nadáni právem dovolávat se relativní neplatnosti.

Dále je tu však ještě jeden problém, a tím je ust. § 579, které počítá s tím, že ten, kdo způsobí neplatnost právního jednání, nemůže neplatnost namítnout. Vzhledem k tomu, že neplatnost zpravidla způsobí svým jednáním zůstavitel, pak by bylo obtížné dovozovat, že jeho právní nástupci (případně potenciální závětní dědicové) by měli mít lepší postavení než ten, od něhož své postavení odvozují. Ve výsledku by to tak znamenalo, že se neplatnosti nelze dovolat. 

Závěrem 

Dědická smlouva je dědickým titulem, který má potenciál stát se významným institutem dědického práva s širokou praktickou využitelností. I když zatím jeho širšímu využití bránily některé dílčí nejasnosti, tento článek si klade za cíl jejich vyjasnění. Dědická smlouva může poskytnout zůstaviteli i další výhody a pomoci mu efektivně vyřešit, jak naložit se svým majetkem pro případ své smrti. Na rozdíl od závěti přináší jak zůstaviteli, tak i smluvnímu dědici vyšší míru garance, že skutečně dojde k zamýšlené dědické posloupnosti, a odstraní i případná překvapení, která na dědice mohou číhat skrytá v závěti. Pokud tento příspěvek pomůže k snadnějšímu uplatnění dědické smlouvy v praxi, bude to to, čeho autor zamýšlel dosáhnout.



[1] Shodně P. Bílek in R. Fiala, L. Drápal a kol.: Občanský zákoník IV, Dědické právo (§ 1475–1720), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 293.

[2] Výminka, že dědic nebo odkazovník nevstoupí v manželství, aniž dosáhne zletilosti, považuje se za nepřipojenou. Jen ovdovělá osoba musí tuto výminku splniti, má-li jedno nebo více dětí. Výminka, že dědic nebo odkazovník neuzavře manželství s určitou osobou, může být platně uložena.

[3] Strany se mohou dohodnout na následujícím znění: „Za ustanovení dědicem byla sjednána úplata, která bude vyplácena zůstaviteli doživotně jako renta ve výši 10 000 Kč měsíčně. Celková částka vyplacená formou renty však může být maximálně 2,5 milionu korun.“

[4] Dědickou smlouvou nelze pořídit o celé pozůstalosti. Čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní mohl zůstavitel pořídit podle zvlášť projevené vůle. Chce-li zůstavitel zanechat smluvnímu dědici i tuto čtvrtinu, může tak učinit závětí.

[5] Shodně J. Psutka in V. Bednář a kol.: Nový občanský zákoník, Vysoká škola Karlovy Vary, o. p. s., Karlovy Vary 2015, str. 48.

[6] Zde nelze souhlasit se závěrem prezentovaným in R. Fiala, L. Drápal a kol., op. cit. sub 1, str. 303.

[7] Dědickou smlouvou nemůže se manžel zcela zříci práva pořizovat. Čistá čtvrtina, na které nesmí váznouti ani povinný díl někomu náležející, ani jiný dluh, zůstává podle zákona vždy vyhrazena volnému poslednímu pořízení. Nepořídí-li zůstavitel o ní, nepřipadne přece dědici ze smlouvy, třebas mu byla slíbena celá pozůstalost, nýbrž zákonným dědicům.

[8] Nebylo by zjevně žádoucí striktně trvat na tom, aby se, pokud zůstavitel sepíše závěť, kde dědicem svého domu ustanoví manželku a dědicem ostatního majetku svého syna, vykládala tuto poslední vůle tak, že manželka je ohledně domu odkazovnicí, nikoliv dědičkou, byť zjevná vůle zůstavitele byla jiná.

[9] Srov. vymezení veřejného pořádku in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník –

velký komentář, Svazek I, § 1-117, Leges, Praha 2013, str. 58-61.