oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Co přinese oddlužovací novela insolvenčního zákona

autor: Mgr. Christian Grym
publikováno: 09.03.2019

Koncem ledna 2019 podepsal prezident Miloš Zeman vládní návrh tzv. „oddlužovací novely“ zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jako „IZ“). Ve velmi krátkém časovém sledu se jedná již o druhou legislativní změnu z vládního pera, která má za cíl řešit nadměrné zadlužení českých domácností a zpřístupnit sanační řešení úpadku širšímu okruhu dlužníků. V průběhu legislativního procesu však došlo k významným změnám, které novou právní úpravu oddlužení posunuly poněkud jiným směrem, než původně předkladatel zákona zamýšlel. V tomto příspěvku se tedy především dozvíte, které klíčové změny s sebou novela v konečné podobě přináší a jaké potenciální problémy lze v navrhované právní úpravě spatřovat.

Nižší hranice pro splnění oddlužení?

Dle mého nejpodstatnější změnou, kterou insolvenční novela přinese, bude zrušení dosavadního principu „aspoň 30 % za 5 let“ pro oddlužení plněním splátkového kalendáře (resp. nově plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty – viz dále).

Současný insolvenční zákon v § 395 odst. 1 písm. b) stanoví, že „insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.“ Zároveň je v § 398 odst. 3 IZ normována 5letá doba oddlužení.

Dále pak dle § 414 insolvenčního zákona platí, že „jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.“

Nenovelizovaná podoba oddlužení tedy operuje s ekonomickou nabídkou dlužníka, že po dobu 5 let od povolení oddlužení bude svým nezajištěným věřitelům splácet měsíčně maximální možnou částku (s limity vyplývajícími z § 398 odst. 3 IZ), v souhrnu však minimálně v rozsahu 30 % všech nezajištěných (přihlášených a zjištěných) pohledávek.[1] Je-li tedy již ze samotného insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení zjevné, že dlužníkův disponibilní příjem[2] nestačí k uspokojení alespoň 30 % nezajištěných pohledávek věřitelů, soud oddlužení nepovolí.

Rovněž platí, že pokud skutečná hodnota plnění, která po splnění pětiletého oddlužení připadne na nezajištěné věřitele, je menší než zmíněných 30 %, soud dlužníka od placení zbytku pohledávek osvobodí pouze výjimečně a za předpokladu, že se jedná o nepodstatné porušení splátkového kalendáře, které nebylo zaviněné dlužníkem.[3]

Tuto dosavadní koncepci oddlužení novela od základů mění. Zatímco 5 let pro splnění oddlužení v základní variantě i nadále přetrvává, minimální hranice 30 % byla v ustanovení
§ 395 odst. 1 písm. b) IZ nahrazena následovně:

„insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle § 168 odst. 2 písm. a), (pozn. autora: jedná se o hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, dále pro zjednodušení jen jako „odměna insolvenčního správce“), přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle
§ 169 odst. 1 písm. e) a § 390a odst. 5 (pozn. autora: jedná se o pohledávky na zákonném výživném a pohledávku za sepis insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení).“

Schválené znění tohoto klíčového ustanovení oddlužovací novely považuji z hlediska použité formulace za poněkud nešťastné. Celý problém spočívá v tom, že pohledávky podle § 169 odst. 1 písm. e) IZ (tedy pohledávky na výživném) jsou rovněž pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Říká-li tedy uvedené ustanovení, že dlužník musí splácet nezajištěným věřitelům včetně věřitelů pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou alespoň tolik, kolik platí insolvenčnímu správci, vyvstává otázka, zdali se do této minimální částky pro věřitele započítává též výživné, či nikoli.

S ohledem na to umožňuje nový § 395 odst. 1 IZ minimálně dva možné výklady:

a) Dlužník je povinen platit odměnu insolvenčnímu správci a zákonné výživné; svým nezajištěným věřitelům pak pouze případný kladný rozdíl mezi výživným a částkou ekvivalentní odměně insolvenčního správce. Pokud by tedy po účinnosti novely měl dlužník vyživovací povinnost vyšší, než je odměna insolvenčního správce, nemusel by ostatním věřitelům zaplatit nic, čímž bychom se de facto dostali do stavu nulového oddlužení.

b) Dlužník je povinen platit odměnu insolvenčnímu správci, zákonné výživné a svým nezajištěným věřitelům částku ekvivalentní odměně insolvenčního správce (tj. nad rámec výživného).

Oběma zmíněnými výklady však dojdeme k závěru, že celková minimální částka, kterou je dlužník v oddlužení povinen svým nezajištěným věřitelům zaplatit, bude značně individuální a závislá na výši jeho vyživovací povinnosti. V případě dlužníků s vysokou vyživovací povinností tak může být hranice pro vstup do oddlužení po novele dokonce vyšší, než současných 30 %.

Nová koncepce oddlužení na druhé straně žádným způsobem nezohledňuje celkovou výši dluhů úpadce. Dlužníkům s enormně vysokými dluhy tak bude umožněno splnit oddlužení i za předpokladu zcela minimálního uspokojení svých věřitelů.

Vládní návrh novely přitom ještě obsahoval „pojistku“ pro případ excesivního předlužení, kdy 30% hranice uspokojení byla zachována pro věřitele, jejichž dluhy překračovaly hranici tisícinásobku existenčního minima.[4] V průběhu legislativního procesu však byla tato podmínka z návrhu odstraněna. Po účinnosti novely tak bude možné oddlužit též osoby s mnohamilionovými dluhy za „cenu“ měsíční splátky jen o něco málo převyšující dva tisíce korun českých (nemá-li takový dlužník vyživovací povinnost). Věřitelům takového dlužníka se tak dostane uspokojení ve zcela zanedbatelné výši, což na dlužníka jistě nepůsobí kýženým výchovným dojmem.

Novela tak na jedné straně zjevně otevře prostor pro oddlužení osob, které za současného stavu na oddlužení nedosáhnou pro výši svých dluhů, na druhé straně však odepře beneficium oddlužení těm dlužníkům, jejichž dluhy jsou relativně nízké, avšak mají minimální disponibilní příjem a současně vysokou vyživovací povinnost.

Zrychlené oddlužení

Vedle (částečně) benevolentnějších podmínek pro pětileté oddlužení přináší novela dále druhou variantu oddlužení tříletého. Podmínkou je však úhrada alespoň 60 % pohledávek nezajištěných věřitelů („aspoň 60 % za 3 roky“).

Ve vládním návrhu insolvenční novely (která mj. místo nynějšího 60% uspokojení počítala v tříletém oddlužení pouze s 50 % pro nezajištěné věřitele), zapadala tato varianta do zcela jiného kontextu. Původní vládní verze ještě počítala s pětiletým oddlužením při zachování minimální míry uspokojení nezajištěných věřitelů v rozsahu 30 %, a dále s nadstavbovou variantou sedmiletou, která měla následovat v případě, kdy by 30 % uspokojení za pět let dosaženo nebylo.

V důsledku pozměňovacích návrhů však došlo k tak podstatným změnám v celém komplexu oddlužovací novely, že varianta zrychleného oddlužení nyní působí poněkud nekoncepčním dojmem a o její praktické využitelnosti lze mít jisté pochybnosti. Pomineme-li časové hledisko, pak dospějeme k závěru, že varianta tříletého oddlužení může být pro dlužníka ekonomicky výhodná jen v poměrně omezeném penzu případů. Jako příklad lze uvést situaci, kdy výše uspokojovaných pohledávek bude extrémně nízká, dlužník má značný nezajištěný majetek, nebo podstatnou část jeho dluhů bude tvořit zákonné výživné.

Nový insolvenční zákon bude znát ještě jednu zvláštní variantu tříletého oddlužení. Ta je ukryta v novém ustanovení § 412a odst. 4 IZ, podle kterého „Vznikl-li dlužníku nárok na starobní důchod před schválením oddlužení a tento nárok trval po celou dobu schváleného oddlužení nebo je-li dlužník invalidní ve druhém nebo třetím stupni, je oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno, jestliže nebylo zrušeno po dobu 3 let od schválení oddlužení.“ Za povšimnutí stojí především to, že mezi podmínkami pro oddlužení dlužníka splňujícího podmínky přiznání starobního či invalidního důchodu se již nevyskytuje povinnost „vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů“, jako je to pro případ všech ostatních dlužníků stanoveno v odst. 1 písm. c) shodného paragrafu.

Je tedy možno uzavřít, že tyto skupiny dlužníků nebudou mít ani základní povinnost projevit v oddlužení snahu k úhradě svých dluhů a jediným korektivem jejich chování v oddlužení tak bude hledisko poctivého záměru, což považuji za přinejmenším problematické. Jistě mi na tomto místě můžete oponovat, že to nebude představovat problém, neboť dávky starobního či invalidního důchodu představují poměrně jistý zdroj příjmů, ze kterého lze bez větších problémů provádět pravidelné srážky, aniž by ze strany dlužníka bylo možné jakoukoli část takového příjmu před svými věřiteli skrýt. Přesto se však domnívám, že by maximální snaha dlužníka měla být společným jmenovatelem pro všechny varianty oddlužení, a to tím spíše za situace, kdy po účinnosti novely bude oddlužení pro mnohé dlužníky mnohem více dluhovou amnestií než sanací dluhů.

Nové způsoby oddlužení

Současný insolvenční zákon v § 398 upravuje tři základní způsoby oddlužení – (i) plněním splátkového kalendáře, (ii) zpeněžením majetkové podstaty a (iii) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nebo její části.[5]

K pochopení dopadů legislativní změny v této oblasti je však třeba uvést, že i za současné situace se toto rozdělení fakticky dotýká pouze nezajištěných věřitelů, neboť zajištění věřitelé jsou uspokojování pouze z výtěžku zpeněžení zajištění.[6] Tak tomu bude i nadále. Mluvíme-li tedy v kontextu způsobů oddlužení o zpeněžování majetkové podstaty, máme tím na mysli pouze tu část majetkové podstaty, která není zajištěna ve smyslu insolvenčního zákona.

Podle novelizovaného znění § 398 IZ nebude již samostatné plnění splátkového kalendáře nadále umožněno a standardním způsobem oddlužení se stane plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Výraz standardní užívám proto, že dle nového znění § 402 odst. 5 IZ nadále nebude mít insolvenční soud možnost rozhodnout o způsobu oddlužení za situace, kdy nerozhodnou nezajištění věřitelé.[7] Za těchto podmínek tak insolvenční soud vždy rozhodne o provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Vzhledem k praxi, kdy věřitelé hlasují o způsobu oddlužení dlužníka v naprostém minimu případů, se domnívám, že se plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty stane prakticky jediným způsobem oddlužení a samostatné oddlužení zpeněžením majetkové podstaty bude spíše raritou.

Dlužník procházející oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty bude nově povinen vydat ke zpeněžení veškerý majetek náležející do majetkové podstaty, s výjimkou věcí uvedených v novém odstavci 6 § 398 IZ. Nejpodstatnějšími z věcí, které není dlužník povinen vydat, je majetek, jehož zpeněžením by se nedosáhlo uspokojení věřitelů,[8] dále majetek, který dlužník nabyl v průběhu oddlužení, a konečně i tzv. podlimitní obydlí, tj. obydlí, jehož hodnota nepřesahuje hodnotu určenou dle prováděcího právního předpisu. Vzhledem k tomu, že v okamžiku sepsání tohoto pojednání není příslušný prováděcí předpis doposud vydán, je obtížně posoudit, nakolik problematické toto ustanovení může potenciálně být.

Opětovně ale na tomto místě zdůrazňuji, že zákaz zpeněžení podlimitního obydlí se týká výlučně případů, kdy toto obydlí není předmětem zajištění. S ohledem na skutečnost, že v podstatné většině insolvenčních řízení je nemovitý majetek dlužníka zajištěn (ať již ze strany banky či exekutora), nebude mít toto ustanovení žádné dramatické dopady na praxi oddlužení.

I přes opticky poměrně rozsáhlé změny v příslušných částech insolvenčního zákona dopadajících na způsoby oddlužení mám za to, že na praxi oddlužení nebudou novelizace v této oblasti mít až tak podstatný vliv, jak by se mohlo zdát. U nemajetných dlužníků, kde takříkajíc nebude co zpeněžovat, zůstane fakticky zachováno klasické plnění splátkového kalendáře. U dlužníků majetných pak bude tento majetek povětšinou předmětem zajištění, čímž dojde ke zpeněžení stejným způsobem jako doposud.[9]

Kvalitativní hledisko oddlužení, poctivý záměr a splnění oddlužení

Záměrem předkladatele novely bylo stavět novou úpravu institutu oddlužení méně na kvantitativních kritériích (tedy na výši uhrazených dluhů) a zároveň dát větší prostor hlediskům kvalitativním (tedy především snaze a úsilí dlužníka, či jeho poctivému záměru). Tomuto přístupu tak např. odpovídá zvýšená povinnost insolvenčního správce k dohledu nad dlužníkem v průběhu oddlužení.[10]

Důvodem je snaha eliminovat možné pokusy dlužníků o zneužití institutu oddlužení, které se zřejmě za budoucího stavu fakticky nulového oddlužení stanou ještě citelnější hrozbou, než tomu bylo doposud.

Poctivý záměr je již za současného stavu základní podmínkou povolení oddlužení. K poměrně široké a značně subjektivní proklamaci § 395 odst. 1 písm. a) IZ přibude nově trojice situací, za kterých insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne.[11] Jde o situace, kdy:

a) dlužník v posledních 10 letech před podáním návrhu na oddlužení prošel oddlužením a byl osvobozen od placení svých dluhů,

b) dlužníkovi byl v posledních 5 letech návrh na povolení oddlužení zamítnut pro nepoctivý záměr, či pokud dlužníkovi bylo oddlužení pro nepoctivý záměr v tomto období neschváleno či zrušeno,

c) dlužník vzal v posledních 3 měsících návrh na povolení oddlužení zpět.

Pro důvody zvláštního zřetele hodné však bude možné i přes shora uvedené skutečnosti oddlužení povolit. Praktická použitelnost a reálné dopady těchto nových ustanovení tedy do budoucna zůstávají otázkou.

Důraz na kvalitativní hlediska oddlužení se rovněž výrazně projevuje již ve výše zmiňovaném § 412a IZ. Ten ve svém odstavci 1 písm. c) říká, že „oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je splněno, jestliže po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.“

Povinnost poskytnout nezajištěným věřitelům určité procentuální uspokojení je v tomto ustanovení nahrazena povinností dlužníka „vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení svých věřitelů“. K tomu je přidána vyvratitelná domněnka snažení za předpokladu, kdy dlužník za 5 let uspokojí alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Není-li tato podmínka splněna, bude zřejmě soud při rozhodování o splnění oddlužení zkoumat, nakolik se dlužník snažil dostát svým závazkům v co největším rozsahu, zda před svými věřiteli nezatajoval příjmy, či zda záměrně neodmítal lukrativnější pracovní nabídky apod. Nejsem si však jistý, zda při rozhodování o splnění oddlužení bude mít insolvenční soud dostatek informací, podle kterých by mohl nedostatek snahy dlužníka odhalit. Určitá přísnost při rozhodování v této fázi oddlužení však bude přinejmenším vhodná, neboť v opačném případě by dlužník k jakémukoli snažení či vyšší míře splacení svých dluhů zcela postrádal jakoukoli motivaci.

Další změny

Poměrně nenápadnou, leč velmi významnou, změnu provedl zákonodárce v § 136 odst. 3 IZ, když pro všechny způsoby řešení úpadku sjednotil lhůtu k přihlášení pohledávky na 2 měsíce. Tento krok hodnotím velmi kladně, neboť se domnívám, že pro existenci rozdílných lhůt k přihlašování pohledávek u jednotlivých způsobů řešení úpadku nikdy nebyl tak docela racionální důvod.

Ve změti úprav insolvenčního zákona by ještě snadněji mohla zaniknout drobná změna v rámci § 410 odst. 5 IZ, podle které bude nově mít dlužník v oddlužení možnost popírat rovněž pohledávky zajištěných věřitelů, které za dnešního stavu je oprávněn popřít pouze insolvenční správce. Vzhledem k tomu, že předmětem zajištění je v oddlužení nejčastěji nemovitá věc (obydlí dlužníka), otevírá se tímto dlužníkům cesta, jak za určitých okolností mohou pozdržet zpeněžení svého obydlí a tím si prodloužit dobu, po kterou mohou zajištěnou nemovitost obývat (pochopitelně na úkor zajištěného věřitele).

Poměrně bizarně poté vyznívá novelizované ustanovení § 398 odst. 7 IZ, podle kterého může insolvenční soud uložit dlužníkovi až 100 hodin bezplatného sociálního poradenství za účelem předcházení budoucímu úpadku. Rád bych se v tomto ohledu mýlil, ale spíše se domnívám, že tento bohulibý úmysl směřující ke zvyšování finanční gramotnosti dlužníků bude v budoucnu víc ke škodě než k užitku.

Naopak poměrně praktickým nástrojem je přerušení a prodloužení průběhu oddlužení podle nového § 412b IZ. Insolvenční soud tak bude mít možnost schválené oddlužení z důležitých důvodů a na návrh dlužníka přerušit. Po dobu přerušení průběhu oddlužení přitom nemusí dlužník provádět splátky svým nezajištěným věřitelům; na druhé straně se doba, kdy je průběh oddlužení přerušen, nezapočítává do celkové doby potřebné pro splnění oddlužení. Prodloužení oddlužení pak umožňuje insolvenčnímu soudu, opět pouze z důležitých důvodů, doby potřebné pro splnění oddlužení podle § 412a odst. 1 IZ prodloužit až o 6 měsíců. Pro rozhodovací praxi soudů zde však vzniká poměrně nezbytná potřeba výkladu, co je možno považovat za důležité důvody.

Závěr

Možná poněkud překvapivě lze konstatovat, že oddlužovací novela insolvenčního zákona ve znění schváleném poslaneckou sněmovnou je ke dlužníkům mnohem benevolentnější, než byl původní vládní návrh. Novela tak určitým skupinám dlužníků umožňuje projít prakticky nulovým oddlužením, tedy získat osvobození od placení svých dluhů za předpokladu úhrady zcela minimální částky ve prospěch svých věřitelů. Nechť si každý sám posoudí, zdali je tato varianta tím nejlepším řešením excesivního zadlužení českých domácností.

Odhlédneme-li od této sociopolitické otázky, pak lze dle mého celkové provedení oddlužovací novely hodnotit vesměs kladně. Osobně za nejpodstatnější trhlinu nové právní úpravy oddlužení však považuji absolutní absenci mechanismů, které by dlužníka po dobu trvání oddlužení motivovaly k vyššímu výdělku. Za dosavadního stavu přitom tuto funkci plnila alespoň minimální třicetiprocentní hranice uspokojení věřitelů. Stimul, který by dlužníka odměnil za větší ekonomickou aktivitu, by přitom mohl být ku prospěchu jak dlužníka samotného, tak jeho věřitelů.

Trnem v oku nové právní úpravy oddlužení rovněž zůstává řada interpretačních problémů a faktických nejasností, a to nejen těch, které jsou již v tomto okamžiku zjevné, ale také těch, které vyvstanou poté, co novela 1. června 2019 vstoupí v účinnost.

Autor působí jako advokátní koncipient Advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, s.r.o.

 



[1] Výjimkou může být případ, kdy věřitelé výslovně souhlasí s mírou uspokojení nižší.

[2] tj. část dlužníkova příjmu vypočtená dle § 398 odst. 3 IZ ve spojení s § 279 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

[3] viz § 415 IZ.

[4] Tj. za současného stavu 2 200 000,- Kč dle § 5 zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu.

[5] Tento způsob oddlužení je však za současné situace možno provést jen na návrh insolvenčního správce a se souhlasem dlužníka.

[6] viz § 398 odst. 3 IZ.

[7] Hlasováním postupem podle § 402 IZ.

[8] Tzn. majetek, který má tak nepatrnou hodnotu, že by celý výtěžek zpeněžení připadl na úhradu nákladů zpeněžení a odměnu insolvenčního správce.

[9] Tj. obdobně podle ustanovení o zpeněžení v konkursu.

[10] Např. nové znění § 36 odst. 3 až 5 IZ.

[11] Nově vložené odstavce 3 až 6 § 395 odst. 1 IZ.