Článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence)
publikováno: 06.11.2014
LÓPEZ-GUIÓ proti Slovensku, Rozsudek z 3. června 2014 č. 10280/12
Nepřítomnost rodiče v řízení o navrácení dítěte, zahájeného na základě Haagské konvence.
Stěžovatel, španělský občan, je otcem dítěte, jehož matka je Slovenka. Rok před podáním stížnosti vzala dítě s sebou na Slovensko. Stěžovatel podal žalobu u okresního soudu v Bratislavě 1 na základě Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z 25. října 1980 a směrnice Evropské rady č. 2201/2003. Namítal, že matka nezákonně unesla jejich dítě. Po dvou ústních jednáních, jichž se ustanovený zástupce dítěte neúčastnil, okresní soud nařídil navrácení dítěte do Španělska, kde mělo dítě bydliště. Krajský soud v Bratislavě rozhodnutí potvrdil a následně Nejvyšší soud odmítl dovolání matky dítěte.
Matka se posléze obrátila se stížností na Ústavní soud, o čemž stěžovatel nebyl informován. Ústavní soud judikoval, že došlo k porušení práv dítěte, neboť jeho ustanovený zástupce se jednání před okresním soudem bez vážného důvodu neúčastnil. Nemohl se tedy k věci vyjádřit jménem dítěte. Věc byla předána okresnímu soudu, který vyslechl dítě i jeho ustanoveného zástupce a rozhodl, že dítě nebude vráceno do Španělska. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil.
Před ESLP stěžovatel namítal, že Ústavní soud svým rozsudkem svévolně zasáhl do řízení podle Haagské úmluvy. ESLP připomněl, že stát má pozitivní povinnost podle článku 8 přijmout opatření k respektování práv rodiny, včetně opatření umožňující rodičům být společně se svými dětmi. Při provádění své pozitivní povinnosti musí stát zachovat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte, jeho rodičů a veřejného pořádku. Kromě toho rozhodovací proces musí být spravedlivý a zajistit řádné respektování zájmů garantovaných článkem 8 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel nemohl účastnit řízení před Ústavním soudem a nemohl se tak v jeho rámci vyjádřit, neboť o řízení nebyl informován, ESLP konstatoval absolutní absenci procesní ochrany, která byla ještě závažnější tím, že všechny řádné i mimořádné opravné prostředky byly již vyčerpány. ESLP judikoval, že Slovensko nezajistilo stěžovateli jeho právo na rodinný život podle článku 8 Úmluvy.
BLAJ proti Rumunsku
Rozsudek z 8. dubna 2014 č. 36259/09
Nepřítomnost právního zástupce během policejního výslechu neprodleně po zajištění pachatele na místě činu.
Stěžovatel byl podezříván ze spáchání trestného činu korupce a dán proto pod policejní dohled. Třetí osoba, která spolupracovala s policií, se s ním setkala a na jeho pracovním stole zanechala obálku s penězi. Hned poté zasáhla policie. Podle vnitrostátního práva byl sepsán protokol, ve kterém shrnut skutkový stav. Později téhož dne byl stěžovatel informován o obviněních, která mu byla kladena za vinu, že má právo nevypovídat a také být právně zastoupen, což mu bylo během následujícího výslechu umožněno.
Před ESLP tvrdil, že během policejních výslechů neprodleně po zatčení nebyl zastoupen advokátem, protože nebyl v postavení obviněného. Cílem urgentního vyšetřování je zajistit osobu při páchání trestného činu a s tou okamžitě sepsat protokol. Vyšetřovatelé se tak musí omezit na kladení těch otázek, které se týkají skutečností zjištěných na místě a vyhnout se výslechu o dalších skutečnostech, které jsou dotčené osobě kladeny za vinu. V daném případě v protokolu vyšetřovatelé zachytili materiální prvky konstatované během zadržení stěžovatele při činu a zapsali i odpovědi stěžovatele na jejich otázky, aniž by se ho ptali na okolnosti nebo důvody, které vedly třetí osobu, aby zanechala obálku na jeho pracovním stole, nebo na to, zda s policií spolupracoval.
Během řízení, které následovalo, byl již stěžovatel právně zastoupen advokátem, kterého si sám vybral. Ten jej doprovázel při všech procesních úkonech a prohlášeních před prokurátorem a vrchním soudem, ve kterých popřel vše, co mu bylo kladeno za vinu. Nikdy se však nevrátil k prohlášením, která učinil do protokolu při přistižení při činu. Tento protokol byl přitom jedním z důkazů, o které se opíral vrchní soud při konstatování trestní odpovědnosti stěžovatele, aniž by považoval jeho tvrzení za prohlášení, které by se odlišovalo od zjištěných skutečností. Vysoký soud též poznamenal, že stěžovatel vždy skutkový stav popíral. Proto jeho tvrzení, že byly zachyceny do protokolu urgentního vyšetřování, jej nijak nepoškodily. Kromě toho stěžovatel byl informován o obsahu trestných činů, ze kterých byl obviněn od samého počátku jeho výslechů a uvalení vazby. Vždy byl v trestním řízení právně zastoupen. ESLP konečně uvedl, že stěžovatel netvrdil, a to ani před vnitrostátními soudy ani před ESLP, že by učinil prvotní prohlášení pod tlakem. K porušení článku 6 Úmluvy proto nedošlo.
ESLP též judikoval, že nedošlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, pokud šlo o stěžovatelovu námitku policejní provokace, neboť stěžovateli byla vnitrostátními soudy zaručena všechna procesní práva ve smyslu tohoto ustanovení.
Neshledal ani porušení článku 8 Úmluvy týkající se telefonních odposlechů stěžovatele a článku 13 ve spojení s článkem 8 Úmluvy týkající se neexistence účinných právních prostředků nápravy, jejichž prostřednictvím by napravit situaci porušení jeho práv garantovaných článkem 8 Úmluvy.
CUSAN A FAZZO proti Itálii
Rozsudek ze 7. ledna 2014 č. 77/07
Nemožnost manželského páru dát jejich legitimnímu dítěti příjmení manželky.
Stěžovatelé jsou manželský pár. Jejich první dítě se narodilo v roce 1999. Jejich žádost, aby do matriky bylo jako příjmení dítěte uvedeno příjmení matky, byla zamítnuta. V roce 2012 bylo rodičům dovoleno připojit k rodinnému dítěte příjmení jeho matky. Podle italského práva nosí až na výjimky legitimní dítě příjmení otce. ESLP poznamenal, že podle prezidentské vyhlášky bylo možno příjmení dítěte změnit. V tomto případě bylo stěžovatelům umožněno, aby matčino příjmení bylo k otcovu příjmení připojeno. Ovšem bylo nezbytné rozlišovat mezi rozhodnutím o příjmení dítěte, které mu bylo dáno v okamžiku jeho narození, a možností změnit jeho příjmení v průběhu života. S osobami v podobných situacích, tedy i se stěžovateli, bylo nakládáno odlišně. Na rozdíl od otce matka dítěti své příjmení dát nemohla, i když s tím její manžel souhlasil.
ESLP měl možnost zkoumat podobnou situaci ve věcech Burghartz, Ünal Tekeli a Losonci Rose a Rose. První případ se týkal odmítnutí žádosti manžela, aby mohl nosit příjmení manželky před svým příjmením. Druhá věc se týkala pravidla zakotveného v tureckém právu, podle kterého vdaná žena nemohla po svatbě užívat své příjmení za svobodna, ačkoli ženatý muž mohl jako první příjmení nosit příjmení své manželky. Konečně, ve věci Losonci Rose a Rose šlo o požadavek podle švýcarského práva podat společnou žádost, pokud se oba manželé přáli nosit příjmení manželky. Pokud by tak neučinili, příjmení manžela bylo automaticky povinné pro oba manžely. Ve všech těchto případech ESLP připomněl důležitost vymýtit diskriminaci na základě pohlaví v oblasti příjmení. Judikoval též, že tradice, podle které rodinná jednota se odrážela v tom, že všichni její příslušníci nosili stejné příjmení, a to příjmení otce, nemohlo opodstatnit diskriminaci proti ženám.
Podle názoru ESLP bylo možno vyjádřit stejný názor i v projednávaném případě, ve kterém příjmení legitimního dítěte bylo určeno pouze na základě diskriminace rozdílného pohlaví rodičů. Dané pravidlo požadovalo, aby dítě nosilo příjmení otce, a to bez výjimky a bez ohledu na přání manželského páru. Ačkoli pravidlo, že dítě nosilo automaticky manželovo příjmení, mohlo být praktické a nebylo nezbytně v rozporu s Úmluvou, skutečnost, že bylo nemožné z něj dělat výjimku v okamžiku narození dítěte, bylo přílišně rigidní a diskriminační vůči ženám. ESLP proto konstatoval porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
Článek 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy (existence podstatné újmy)
SYLKA proti Polsku
Rozhodnutí z 3. června 2014 č. 19219/07
Stěžovatele zastavila policejní hlídka, protože neměl připnutý pás, když řídil. V hádce, která následovala, stěžovatel údajně před policisty prohlásil, že „se nesníží na jejich úroveň“. Byl posléze obviněn z urážky policejních důstojníků při výkonu jejich služby, a odsouzen soudem první instance, který mu též uložil pokutu. V odvolacím řízení však byl odsuzující rozsudek zrušen a trestní řízení pozastaveno na zkušební dobu jednoho roku. Stěžovatel měl zaplatit 125 euro místní pěstounské službě a 25 euro z titulu soudních výdajů.
V své stížnosti k ESLP stěžovatel namítal, že došlo k porušení jeho práva na svobodu projevu zaručenou článkem 10 Úmluvy.
ESLP judikoval, že Úmluva neomezuje použití kritéria „podstatné újmy“ na určité právo garantované Úmluvou. Nicméně, v případech týkajících se svobody projevu použití tohoto kritéria je třeba věnovat se důležitosti této svobody a měl by být předmětem jeho pečlivého zkoumání. Takové zkoumání by mělo zahrnovat takové prvky, jako je přínos diskuse obecného zájmu, a zvážení, zda byl do případu zapojen tisk nebo jiná zpravodajská média. Vážnost namítaného porušení musí být podle názoru ESLP posouzena s ohledem na stěžovatelovo subjektivní vnímání a na to, co bylo objektivně v sázce.
Soud byl ochoten akceptovat, že individuální vnímání nezahrnuje pouze finanční aspekt porušení, nýbrž i obecný zájem stěžovatele na pokračování v jeho věci, a že záležitost, která byla v sázce v daném případě, měla pro něho jasnou objektivní důležitost. Avšak pokud šlo o objektivní aspekt, rozhodnutí podmínečně pozastavit trestní řízení nevedlo k odsouzení stěžovatele a informace o řízení, která byla zapsána do Národního rejstříku trestů, bude vymazána po vypršení 18 měsíců. Stěžovatel nepředložil žádnou informaci o tom, že v trestním řízení bylo v tomto období pokračováno nebo že zápis v rejstříku ho ve skutečnosti negativně zasáhlo. Navíc, finanční stránka věci, totiž částka 150 euro nemohla stěžovateli způsobit zvláštní strádání. Celkem vzato, ESLP nenašel žádné objektivní důvody pro konstatování, že stěžovatel utrpěl závažné nepříznivé důsledky v důsledku rozhodnutí o pozastavení trestního řízení.
Předmět jeho námitky se proto netýkal principiálně důležité záležitosti. Šlo v ní o nešťastnou slovní konfrontaci s žádnými rozsáhlými důsledky nebo důsledky, které by ovlivnily veřejný zájem, jež by se mohla dotknout článku 10 Úmluvy. Projednávaná věc se lišila od případů jako byla věc Eon proti Francii (č. 2611/10, 14. března 2013), ve které ESLP odmítl předběžnou námitku vlády, že stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu na základě článku 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy s ohledem na to, že se dotýkala celonárodní diskuse ve Francii, týkající se otázky, zda trestný čin urážky hlavy státu by měl zůstat v trestním právu a zda byl slučitelný s Úmluvou. Za daných okolností stěžovatel v projednávaném případě neutrpěl podstatnou újmu jako důsledek údajného porušení Úmluvy. Vzhledem k tomu, že zbývající dva prvky požadavků přijatelnosti byly splněny (dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a jejích Protokolech nevyžadovalo přezkoumání stížnosti a věc byla řádně posouzena vnitrostátním soudem), ESLP ji shledal nepřijatelnou.
Článek 5 Úmluvy (právo na svobodu a osobní bezpečnost)
KIM proti Rusku
Rozsudek ze 17. července 2014 č. 44260/13
Držení ve vyhosťovací vazbě, přestože bylo vyhoštění nerealistické, a nedostatek svědomitosti ze strany vnitrostátních orgánů při vedení řízení.
Stěžovatel byl bez státní příslušnosti, narodil se v bývalé Uzbecké sovětské socialistické republice v roce 1962. V červenci 2011 byl zadržen ruskými úřady, protože u sebe neměl doklady. Stěžovateli byl uložen administrativní trest a byl umístěn do detenčního střediska pro cizince, než bude vyhoštěn. Ruské úřady však byly neschopny stěžovatele vyhostit, protože uzbecké orgány nereagovaly na jejich opakované žádosti o jeho cestovní dokumenty. V únoru 2013 konečně uzbecká ambasáda ruské úřady informovala o tom, že stěžovatel nebyl uzbecký občan. Ten byl po vypršení maximální dvouleté lhůty stanovené pro vyhosťovací vazbu propuštěn.
Stěžovatel se obrátil na ESLP se stížností na porušení ustanovení článku 5 odst. 1, písm. f) Úmluvy, jež povoluje zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody jednotlivce, aby se zabránilo jeho nepovolenému vstupu na území, nebo zbavení svobody osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
ESLP podotkl, že během stěžovatelovy vyhosťovací vazby ruské úřady pouze pětkrát žádaly uzbeckou ambasádu v Moskvě o vystavení cestovních dokladů. Kromě toho, jakmile obdržely v únoru 2013 dopis o tom, že stěžovatel není uzbecký občan, bylo zřejmé, že nebude moci být vyhoštěn a jeho držení ve vyhosťovací vazbě se tak stalo bezpředmětným, což ruské orgány musely vědět. Podle názoru ESLP byly od počátku povinny zvážit, zda byla vyhosťovací vazba opodstatněná, a to zejména s ohledem na to, že stěžovatel byl bez státní příslušnosti a nemohl využít konzulární pomoci, neměl finanční prostředky ani jakékoli rodinné vazby v Rusku, a byl tak zvláště zranitelný.
ESLP též konstatoval, že stěžovatel neměl žádný prostředek, kterým by popřel zákonnost své vazby či napadl její nepřiměřenou délku, přičemž vláda neuvedla žádný jiný procesní ochranný prostředek. Dovodil, že ruský právní systém neposkytl procesní prostředek, jehož prostřednictvím by bylo možné zabránit tomu, že vyhosťovací vazba bude svévolná. Konečně, vzhledem k maximálnímu správnímu trestu odnětí svobody v délce 30 dní, „preventivní“ opatření bylo ve skutečnosti o mnoho vážnější než opatření „represivní“. Tyto okolnosti byly pro ESLP dostatečné k tomu, aby judikoval, že důvody stěžovatelovy vazby nebyly platné po celou její délku vzhledem k tomu, že jeho vyhoštění nemělo naději na realizaci. Článek 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy byl proto porušen.
NEDIM ŞENER proti Turecku a ŞIK proti Turecku
Rozsudky z 8. července 2014 č. 38270/11 a č. 53413/11
Držení roku dvou investigativních novinářů ve vazbě po dobu více než jednoho proto, že údajně poskytli pomoc a asistenci kriminální organizaci.
Stěžovatelé jsou dva investigativní novináři, jejichž práce byla oceněna mnoha profesionálními cenami. V březnu 2011 byli oba vyslechnuti policií a umístěni do cely předběžného zadržení. Byli obviňováni zejména z toho, že se účastnili vydání knihy kritizující vládu a šířící propagandu kriminální organizace Ergenekon, jejíž členové byli odsouzeni v roce 2013 za přípravu státního převratu. Oba stěžovatelé byli propuštěni až v březnu 2012.
Na ESLP se obrátili se stížností na porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy v důsledku nepřiměřené délky jejich vazby, jež trvala jeden rok a týden.
ESLP uvedl, že při jejich zatýkání bylo stěžovatelům sděleno, že se podíleli, na žádost údajných členů kriminální organizace, na vydání knih kritizujících jednání vlády a soudních orgánů. Toto obvinění, opírající se o ustanovení článku 100 odst. 3 trestního řádu, vyžadovalo jejich umístění do vazby. Nicméně, bylo to zejména obvinění spočívající v nátlaku na soudní orgány pověřené vyšetřováním na popud kriminální organizace, které bylo klíčovým bodem obvinění stěžovatelů, na jehož základě byli drženi ve vazbě po tak dlouhou dobu. Avšak takové obvinění nebylo uvedeno v článku 100 odst. 3 trestního řádu. Navíc, nařízení o umístění stěžovatelů do vazby nebylo odůvodněno. I když tato skutečnost mohla být vysvětlena tím, že hlavní obvinění bylo spojeno s vazebním opatřením automaticky, v rámci přezkumu ve smyslu článku 5 odst. 3 Úmluvy tato skutečnost neprokazovala nezbytnost nařízení vazby v případě stěžovatelů. Těm konečně bylo též kladeno za vinu, že užili nedovolené propagační metody. ESLP též uvedl, že držení jednoho ze stěžovatelů ve vazbě bylo nařízeno soudními orgány, které byly kritizovány ve vydané knize. Takový akt, porušující obecnou právní zásadu, podle které nikdo nemůže být soudcem ve své vlastní záležitosti, se zdá být inspirován spíše vůlí potrestat kritiku vedenou proti procesu proti organizaci Ergenekon, než cílem předvést před soudce údajné odpovědné osoby za akty terorismu. ESLP judikoval, že pouze tím, že skutečnosti vytýkané stěžovatelům byly kvalifikovány jako závažné akty terorismu, které vyžadovaly jejich umístění do vazby, turecké orgány neposkytly „relevantní a dostačující“ důvody, které by mohly odůvodnit nezbytnost držet stěžovatele ve vazbě po tak dlouhou dobu. Došlo tak k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy.
Článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence)
HÄMÄLÄINEN proti Finsku
Rozsudek z 19. července 2014 č. 37359/09
Odmítnutí přidělit stěžovatelce identifikační číslo po změně pohlaví, ledaže by její manželství bylo změněno na registrované partnerství.
Finský právní řád umožňuje uzavření manželství mezi osobami opačného pohlaví. Avšak i když stejnopohlavní páry manželství uzavřít nemohou, je jim umožněno vstoupit do registrovaného partnerství.
Stěžovatelka se narodila jako dítě mužského pohlaví a v roce 1996 uzavřela manželství. Manželskému páru se narodilo v roce 2002 dítě. V roce 2009 stěžovatelka podstoupila chirurgický zákrok, během něhož jí bylo změněno pohlaví. I když si změnila křestní jméno, nebylo jí umožněno změnit identifikační číslo, které označovalo osobu ženského pohlaví, ledaže by souhlasila s tím, že její manželství bude trasformováno v registrované partnerství, anebo pokud bude její manželství rozvedeno. Jak stěžovatelka, tak její manželka projevily přání setrvat v manželství, neboť rozvod by byl v rozporu s jejich náboženským vyznáním, a podle jejich názoru registrované partnerství neposkytovalo stejnou záruku pro ně i pro jejich dítě tak, jako institut manželství.
Ve stížnosti k ESLP stěžovatelka namítala na základě článku 8 Úmluvy, že její právo na soukromý a rodinný život bylo porušeno, když úplné uznání změny jejího pohlaví záviselo na transformaci jejího manželství na registrované partnerství.
ESLP se zabýval otázkou, zda respektování stěžovatelčina soukromého a rodinného života obsahovalo pozitivní povinnost státu umožnit účinné a dostupné řízení, ve kterém by stěžovatelka měla možnost požádat, aby změna jejího pohlaví byla uznána a ona zůstala v manželském svazku. ESLP v této souvislosti připomněl, že Úmluva neukládá smluvním státům povinnost umožnit uzavření manželství osobám stejného pohlaví. Právní úprava týkající se účinků změny pohlaví v kontextu manželství spadá do široké rozhodovací pravomoci smluvních států, byť nikoli zcela. Navíc Úmluva nevyžaduje žádnou zvláštní úpravu v případě, jako byla situace stěžovatelky. ESLP též podotkl, že mezi smluvními státy neexistuje konsensus umožňující manželství osob stejného pohlaví, a v případě, že taková manželství jejich právní řády umožňují, neexistuje mezi nimi souhlas, pokud jde o to, jak postupovat v případě, jestliže během manželství si jeden z manželů změní pohlaví.
ESLP judikoval, že vzhledem k tomu, že transformace manželství v registrované partnerství bylo podle finského práva automatické, souhlas manžela k registraci změny pohlaví byl základním požadavkem určeným k ochraně obou manželů před jednostranným rozhodnutím jednoho z nich. Navíc stěžovatelka a její manželka by neztratily žádné z práv, pokud by jejich manželství bylo transformováno do registrovaného partnerství. Pokud šlo o aspekt rodinného života, ESLP poznamenal, že registrované partnerství by nijak neovlivnilo otcovství stěžovatelky k její dceři, ani právní důsledky její odpovědnosti za péči o dítě. Judikoval, že finská právní úprava nebyla nepřiměřená a nebyla tak v rozporu s ustanovením článku 8 Úmluvy.
Zpracovala JUDr. Eva Hubálková, vedoucí česko-estonsko-ukrajinského oddělení Kanceláře ESLP.