oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Četnost využívání institutu spolupracujícího obviněného a návrhy k jejímu zvýšení

autor: JUDr. Lucie Budayová
publikováno: 04.01.2018

Do českého právního řádu byl institut spolupracujícího obviněného zakotven v § 178a tr. řádu již před sedmi lety. V praxi je prozatím využíván pouze sporadicky. Tento článek by měl pomoci zodpovědět otázku, proč tomu tak je. Nejprve budou prezentovány výsledky mnou provedeného výzkumu o četnosti využívání spolupracujícího obviněného v praxi a poté se budu zabývat úvahami nad motivací obviněného spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a navrhnu možnosti, které by mohly dle mého názoru přispět ke zvýšení této motivace.

Organizovaný zločin, se kterým institut spolupracujícího obviněného neodmyslitelně souvisí, představuje závažný trestněprávní i celospolečenský problém, který oprávněně na celém světě budí znepokojení veřejnosti. Podstata tohoto institutu spočívá v rozhodnutí obviněného spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, kdy učiněním doznání a poskytnutím relevantních informací o činnosti celé skupiny zjednoduší složité, ve většině situací až nemožné prokazování viny v případech mimořádně závažné kriminality, kterou organizovaný zločin nepochybně představuje.[1] 

Četnost využívání institutu spolupracujícího obviněného v praxi 

Za účelem zjištění faktického stavu využívání institutu spolupracujícího obviněného v České republice jsem se rozhodla požádat ve smyslu zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, všechna státní zastupitelství v České republice o zpřístupnění mj. níže uvedených informací:

• kolik osob bylo v jednotlivých letech od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2015 (u okresních a obvodních státních zastupitelství v době od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2015) v rámci jednotlivých státních zastupitelství označeno v obžalobě jako spolupracující obviněný,

• pro jaké trestné činy byla na tyto osoby podána obžaloba,

• zda v rámci jednotlivých státních zastupitelství za dobu existence tohoto institutu vychází iniciativa k využití institutu spolupracujícího obviněného spíše od státního zástupce, nebo naopak od obviněného.

Vzhledem ke skutečnosti, že státní zastupitelství ve svých informačních systémech neuvádějí žádné statistické údaje týkající se spolupracujících obviněných, probíhalo zjišťování četnosti používání institutu dotazováním jednotlivých státních zástupců a poté vyhledáváním konkrétních kauz, ve kterých byl obviněný v obžalobě za spolupracujícího obviněného označen. Z tohoto důvodu nemusí být dále uváděné údaje zcela přesné, ale dle mého názoru jde o informace, které mohou přinést relevantní představu o využívání institutu spolupracujícího obviněného v praxi.

Poskytnuté informace jsem analyzovala a zjistila jsem, že celkem bylo v České republice ve výše uvedeném období označeno jako spolupracující obviněný 47 osob. V 10 případech došlo k označení obviněného pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, druhým nejfrekventovanějším trestným činem byla krádež podle § 205 tr. zákoníku, a to ve 4 případech. Nejvíce byli obvinění označováni za spolupracující obviněné v rámci krajských státních zastupitelství, z celkového počtu 7 krajských státních zastupitelství byl institut spolupracujícího obviněného využit u 6 z nich, a to celkem u 35 osob.[2], [3] 

Otázka důvodu nízkého počtu spolupracujících obviněných 

První důvod, který může možná někomu vytanout na mysli v souvislosti s nízkým počtem případů, ve kterých byl institut spolupracujícího obviněného využit, je, že organizovaný zločin není v České republice natolik rozšířen. Tato domněnka však neodpovídá skutečnosti. Vzhledem k tomu, že výskyt organizovaného zločinu nelze vázat na ekonomickou vyspělost státu, na státoprávní uspořádání ani na národnostní složení, náboženství nebo tradice, je tento fenomén problémem drtivé většiny všech států bez ohledu na tyto faktory.[4] Česká republika se potýká s jeho nárůstem především od počátku 90. let. Organizovaný zločin u nás existoval již v době před revolucí, avšak v mnohem menším měřítku.[5] Na našem území jeho rozvoji nahrává nejen geografická poloha, členství v Schengenském prostoru a kvalitní dopravní infrastruktura, ale také nedostatečná legislativa, časté střídání vlád a jejich jednotlivých členů, státních úředníků, nedostatek zkušených a nezkorumpovatelných profesionálů v orgánech činných v trestním řízení a neřízená migrace.

Je tedy evidentní, že trestná činnost související s organizovaným zločinem se nevyhýbá ani České republice, a vzhledem k tomu, že institut spolupracujícího obviněného by měl být důležitou součástí boje proti organizovanému zločinu, lze si znovu klást otázku, z jakého důvodu není využíván častěji? Skupiny organizovaného zločinu působí skrytě a disponují nejlepšími možnými způsoby zabezpečení, potírání jejich činnosti tedy vyžaduje specifický přístup vyšetřovacích orgánů a justice. Díky vysokým finančním obnosům skupiny neustále zdokonalují technické a informační vybavení, jehož vlastnosti většinou předčí vybavení policie. Organizovaný zločin má oproti státu kromě finančních možností rovněž určitou výhodu v tom ohledu, že při své činnosti využívá především nelegální postupy a prostředky, takže jeho vývoj je dynamický. Postupy státu oproti tomu musejí být vždy v souladu s demokratickými právními principy a ctít základní lidská práva a svobody.[6] Nelze tedy bohužel tvrdit, že se orgánům činným v trestním řízení trestnou činnost organizovaného zločinu daří efektivně odhalovat a osoby, které se na ní podílejí, sankcionovat. 

Počet využití institutu spolupracujícího obviněného na jednotlivých státních zastupitelstvích 

Název státního zastupitelství

2010

2011

2012

2013

2014

2015

Celkem

Krajská státní zastupitelství

Krajské SZ v Českých Budějovicích

0

0

0

0

0

2

2

Krajské SZ v Ústí nad Labem

-

-

-

-

-

-

16

Krajské SZ v Praze

0

0

1

2

1

-

4

Krajské SZ v Plzni

0

0

1

2

0

0

3

Krajské SZ v Hradci Králové

0

1

1

0

0

0

2

Krajské SZ v Ostravě

2

0

3

2

0

1

8

Okresní státní zastupitelství

Obvodní SZ pro Prahu 3

0

0

0

0

1

0

1

Okresní SZ v Jablonci nad Nisou

0

0

0

0

0

1

1

Okresní SZ v Teplicích

0

0

1

0

0

0

1

Městské SZ v Brně

0

0

0

1

1

0

2

Okresní SZ v Břeclavi

-

-

-

-

-

-

1

Okresní SZ v Jihlavě

0

0

0

0

0

1

1

Okresní státní zastupitelství Praha-západ

0

0

0

0

0

1

1

Okresní státní zastupitelství v Pardubicích

0

0

0

0

0

2

2

Okresní státní zastupitelství v Karviné

0

0

1

0

0

0

1

Okresní státní zastupitelství v Opavě

0

0

0

0

1

0

1

Celkem za ČR

2

1

8

7

4

8

47

Zájem obviněných stát se spolupracujícím obviněným 

Jak ukázaly výsledky výzkumu, obvinění v praxi projevují zájem spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení a stát se spolupracujícími obviněnými, neboť iniciativa na využití institutu spolupracujícího obviněného vychází častěji od obviněného, a to ve více než v 65 % případů.[7] Trestní řád tuto počáteční fázi využití institutu spolupracujícího obviněného nijak ne­upravuje. Z absence zákonného ustanovení vyplývá, že se nemusí jednat přímo o návrh či žádost stát se spolupracujícím obviněným, ale pouze o podnět obviněného vyjádřený v jakékoliv formě (dále společně jen „žádost“). Neexistují tedy žádné formální náležitosti, které by žádost obviněného o získání statusu spolupracujícího obviněného měla obsahovat, v každém případě však musí být její součástí oznámení skutečností požadovaných ust. § 178a odst. 1 písm. a) tr. řádu. Lze si tedy představit, že žádost bude obviněný v praxi podávat buď v písemné formě, nebo uvede skutečnosti požadované ust. § 178a odst. 1 písm. a) tr. řádu do protokolu o výslechu, projeví zájem stát se spolupracujícím obviněným a požádá policejní orgán o předložení tohoto protokolu státnímu zástupci. Státní zástupce poté takovou žádost posoudí a rozhodne, zda obviněného vyslechne.

Uvedením skutečností způsobilých významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny se vystavuje obviněný jistému nebezpečí. Pokud se státní zástupce na základě žádosti obviněného rozhodne obviněného nevyslechnout nebo ho sice vyslechne, ale obviněný se v průběhu výslechu rozhodne, že spolupracovat nebude, je otázkou, zda a jak je možné využít žádost podanou obviněným v řízení jako důkaz. Vzhledem k tomu, že ust. § 89 odst. 2 tr. řádu stanovuje, že: „za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci“,a současně trestní řád v žádném ze svých ustanovení výslovně neuvádí, že takovou žádost obviněného nelze jako důkaz použít, lze dovodit, že může být žádost použita jako listinný důkaz podle § 122 odst. 2 tr. řádu, neboť by se jednalo o listinu, která svým obsahem prokazuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost, vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému.[8]

Zákonodárce rovněž neupravil způsob, jakým může naopak státní zástupce nabídnout obviněnému možnost využití institutu spolupracujícího obviněného. Ust. § 178a odst. 3 tr. řádu upravuje pouze postup, který je státní zástupce povinen dodržet předtím, než obviněného za spolupracujícího v obžalobě označí. Zákon státnímu zástupci ukládá povinnost výslech obviněného provádět osobně, přičemž musí obviněný být před zahájením výslechu poučen o svých právech, o podstatě označení za spolupracujícího obviněného, o povinnosti setrvat na svém doznání a dodržet své závazky uvedené v § 178a odst. 1 tr. řádu a též o skutečnosti, že jakmile obviněný v přípravném řízení nebo v řízení před soudem své závazky poruší, nebude nadále považován za spolupracujícího obviněného.

A. Nett uvádí, že může v praxi docházet k situacím, kdy bude rozdílný rozsah a obsah skutečností uváděných obviněným v žádosti a těch uváděných během výslechu, a dovozuje, že by bylo možné takový rozpor vyhodnotit jako nedodržení závazku obviněného podat pravdivou a úplnou výpověď, protože tento závazek převzal již v okamžiku, kdy naplnil podmínky předvídané v § 178a odst. 1 tr. řádu.[9] S tímto názorem se neztotožňuji, neboť poprvé dojde k poučení obviněného o povinnostech setrvat na jeho doznání a dodržet své závazky uvedené v § 178a odst. 1 tr. řádu i o skutečnosti, že pokud své závazky v přípravném řízení nebo v řízení před soudem poruší, nebude nadále považován za spolupracujícího obviněného, až při výslechu konaném státním zástupcem na základě žádosti obviněného o udělení statusu spolupracujícího obviněného.

S ohledem na výše uvedené se domnívám, že by měl být obviněný sankcionován odebráním statusu za porušení svých povinností až od chvíle, kdy byl o možnosti takového postižení dostatečně informován, tudíž by se nemělo přihlížet ke skutečnosti, že během výslechu uvede informace odlišné od těch uvedených v žádosti. V době podání žádosti totiž ještě nemusel být s možností postihu seznámen, a proto nemusel být dostatečně motivován uvést pravdivě všechny informace, které jsou mu známy. Navíc je velmi pravděpodobné, že při výslechu vylíčí obviněný skutečnosti požadované § 178a odst. 1 písm. a) tr. řádu v širším rozsahu než v žádosti, neboť prostřednictvím otázek kladených státním zástupcem může uvést detailnější informace. 

Jistota nabízených výhod 

Příčina nízkého počtu kauz, v nichž figurují spolupracující obvinění, dle mého názoru spočívá hlavně v tom, že osobám, které by mohly s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat, nejsou poskytovány takové výhody, které by je ke spolupráci dostatečně motivovaly.

Vzhledem k tomu, že výpověď obviněného může představovat pro trestní řízení zásadní důkaz, bez něhož by v případě absence jiných důkazů nebyla podána obžaloba, protože by nebyla trestná činnost organizované zločinecké skupiny dostatečně prokázána, obviněný bude vždy uvažovat nad tím, jak moc si může být jistý tím, že orgány činné v trestním řízení jinými důkazy nedisponují. V případě, kdy si je jistý, že organizovaná zločinecká skupina skrývala svou činnost dobře, takže prakticky není možné ji prokázat, velmi pravděpodobně nebude spolupracovat ani při nabídce značných výhod, protože

pro něho bude výhodnější výsledek v podobě neodsouzení členů skupiny a zachování vzájemných vztahů v jejím rámci. Pokud však bude na pochybách, bude jistě poměřovat, zda přiznání možných výhod převyšuje v daném případě vzniklá rizika. Z tohoto důvodu by měla být dle mého názoru právní úprava institutu spolupracujícího obviněného co nejvíce motivující, aby se nakonec obviněný v tomto případě pro spolupráci rozhodl.

S ohledem na výše uvedené považuji za problematické, že právní úprava institutu spolupracujícího obviněného stanovuje v § 178a tr. řádu pro obviněného řadu povinností, ale nezaručuje jistotu nabízených výhod při splnění všech podmínek, tudíž lze formulaci tohoto ustanovení pokládat za příliš jednostrannou.[10]

Pro obviněného znamená svolení ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení hned několik rizik. V první řadě si v průběhu přípravného řízení nemůže být jist, zda po splnění potřebných podmínek bude za spolupracujícího obviněného skutečně v obžalobě státním zástupcem označen. Zákon v § 178 odst. 1 tr. řádu stanoví, že státní zástupce ho v obžalobě označit může, a dává mu tak možnost volby, nikoliv však povinnost to učinit. Tento postup státního zástupce je tedy čistě fakultativní a důsledek spolupráce s orgány činnými v trestním řízení pro obviněného představuje až do doby doručení obžaloby významnou nejistotu. Z tohoto důvodu shledávám potřebným učinit proces uznání obviněného za spolupracujícího transparentnějším.[11]

V této souvislosti bych navrhovala doplnit do ust. § 178a tr. řádu povinnost státního zástupce vydat po výslechu obviněného, který svolí ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, usnesení, zda obviněného bude v obžalobě za spolupracujícího obviněného označovat či nikoliv. Domnívám se totiž, že takové rozhodnutí by mohlo motivaci obviněného ke spolupráci zvýšit.

Pro případ, že by se státní zástupce rozhodl, že obviněného z nějakého důvodu za spolupracujícího v obžalobě nakonec neoznačí, bych navrhovala uzákonit jeho povinnost vydat o tomto rozhodnutí, proti kterému by měl mít obviněný právo podat opravný prostředek. Tímto postupem by byla obviněnému poskytnuta další jistota, že v případě splnění všech podmínek stanovených zákonem bude v obžalobě za spolupracujícího obviněného označen. Možnost podání opravného prostředku by přicházela v úvahu např. za situace, kdy by se státní zástupce domníval, že obviněný nesplnil všechny potřebné podmínky k přiznání statusu spolupracujícího obviněného, přestože je obviněný ve skutečnosti splnil. 

Obava ze msty 

Velmi významný faktor při rozhodování obviněného, zda se pokusit stát spolupracujícím obviněným, představuje rovněž skutečnost, že obviněný dává svolením ke spolupráci často v sázku zdraví, či dokonce život svůj nebo svých blízkých. Obava

ze msty vytváří u obviněného silný demotivační efekt, neboť ví, že pokud se rozhodne s orgány činnými v trestním řízení spolupracovat a začne vypovídat, upřednostní tím své vlastní zájmy před zájmy skupiny, a od zbytku skupiny se tak natrvalo odpoutá. Je jasné, že se o jeho kooperaci s orgány činnými v trestním řízení zbytek skupiny dozví, takže může očekávat, že bude za toto jednání z jejich strany logicky následovat msta. Rovněž je zřejmé, že ostatní obvinění se budou snažit v řízení činit veškeré kroky k tomu, aby jeho doznání a jím poskytnuté informace byly co nejméně věrohodné a měly co nejmenší následky.[12]

Ohrožení se může spolupracující obviněný obávat již během výkonu vazby, poté ve výkonu trestu odnětí svobody, ale i na svobodě v případě upuštění od potrestání nebo uložení alternativního trestu. Spolupracující obvinění se totiž za spolupráci s orgány činnými v trestním řízení stávají ze strany ostatních vazebně stíhaných či odsouzených terčem šikany, přičemž útočníky nejsou pouze členové organizované zločinecké skupiny, proti níž spolupracující obvinění vypovídali, ale rovněž vazebně stíhaní či odsouzení, kteří se chtějí např. této skupině zavděčit. Pokusy o znepříjemnění pobytu ve věznici mohou vyústit až v likvidaci spolupracujícího obviněného. Pomsta může také směřovat vůči členům rodiny spolupracujícího obviněného. Není tak divu, že obvinění dost často raději podstupují riziko, že bude trestná činnost skupiny odhalena a budou přísně sankcionováni, než riziko ohrožení života svého nebo jim blízkých osob.

S ohledem na tyto skutečnosti je nutné uvažovat nad tím, jak co nejlépe tyto obavy obviněných odstranit. Kromě vy­užití institutů zakotvených v zákoně č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením,[13] shledávám rozumným řešením tohoto problému novelizaci příslušných ustanovení zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, a zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, v tom smyslu, aby došlo k vytvoření určitých speciálních oddělení věznic, ve kterých by byli umístěni do vazby či vykonávali trest odnětí svobody pouze spolupracující obvinění.[14]

Takové řešení by bylo jistě vhodné, nicméně do značné míry komplikované. V současných věznicích by bylo jistě možné vymezit určité separované úseky, kam by jiní odsouzení než ti, kteří byli spolupracujícími obviněnými, neměli přístup, nicméně v praxi by mohly nastat problémy např. v případě pracovního zařazení těchto odsouzených. Jeden z důležitých faktorů pro pracovní zařazení vězňů představují prostorové možnosti věznice a ve většině věznic jsou s ohledem na možnost vytvoření dalšího pracoviště pro odsouzené uvnitř areálu věznice vyčerpány, není tedy možné vytvářet ještě speciální úseky jednotlivých pracovišť pro odsouzené, kteří byli spolupracujícími obviněnými. Takové řešení by nebylo efektivní také z důvodu, že dalším významným faktorem pro pracovní zařazení odsouzených je jejich odborná kvalifikace a v praxi není možné vytvářet pro odsouzené spolupracující obviněné, kterých není mnoho, speciální pracoviště podle jejich kvalifikace.

Za jediný efektivní a pro odsouzené spolupracující obviněné bezpečný způsob pracovního zařazení shledávám pracovní zařazení u cizích podnikatelských subjektů. Pracovní činnost je v takovém případě uskutečňována na základě smluv o zařazení do práce uzavřených mezi podnikatelským subjektem a věznicí. Tato forma spolupráce však není podnikatelskými subjekty s ohledem na nutné investice do vybudování prostor vhodných pro zaměstnávání odsouzených a scházejících pobídek ze strany státu (např. daňové úlevy, daňové prázdniny apod.) příliš často vyhledávána.[15] Navíc by nebylo možné tento způsob pracovního zařazení uskutečnit ani ve všech typech věznic. Jako vhodné řešení tedy považuji pro spolupracující obviněné vytvoření separovaných úseků pro výkon trestu odnětí svobody, přičemž následně zůstane na nich, zda chtějí být pracovně zařazeni mezi ostatní odsouzené a být potenciálně ohrožení, nebo raději práci ve věznici nebudou vykonávat, aby s ostatními odsouzenými nepřišli do styku. Takto by měli obvinění jistotu, že pokud nebude v jejich případě upuštěno od potrestání a bude jim uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, nemusí se obávat ve výkonu trestu o svůj život, což by dle mého názoru mohlo také zvýšit jejich motivaci ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení. 

Závěr 

Vzhledem k tomu, že v současné době probíhají v České republice práce na rekodifikaci trestního práva procesního, bude jistě institut spolupracujícího obviněného v této souvislosti znovu prodiskutováván. Zákonodárce bude muset vyřešit otázku, zda považuje institut spolupracujícího obviněného za přínosný a chce jej nadále v českém právním řádu zachovat, případně ho určitým způsobem vylepšit. Spolupracující obviněný je sice osobou, která páchala často závažnou trestnou činnost, nicméně orgány činné v trestním řízení mohou v některých případech efektivně zakročit proti organizovanému zločinu pouze na základě jeho výpovědi a jím poskytnutých informací. Osoby, které se stávají spolupracujícími obviněnými, by tak dozajisté nečinily, pokud by nebyly motivovány nabízenými výhodami. Domnívám se, že v současné právní úpravě na pomyslné misce vah pro obviněného převažuje nad možným získáním výhod riziko, které svým jednáním podstupuje. Zákonodárce by měl tedy poskytovat obviněnému nejen možné benefity, ale při splnění všech podmínek také jistotu jejich přiznání. Dle mého názoru by tedy bylo vhodné se zaměřit především na výše zmiňované zvýšení transparentnosti rozhodování státních zástupců o přiznání statusu spolupracujícího obviněného a zabezpečení bezpečnosti spolupracujících obviněných ve výkonu vazby či výkonu trestu. 

Tento text byl zpracován v rámci projektu studentského vědeckého výzkumu „Finance a informační technologie jako hybatelé právní regulace v zemích Evropské unie a jejich trestněprávní aspekty“ realizovaného v letech 2017-2019 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, SVV 260 360/2017.



[1] Viz J. Jelínek a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 5. vydání, Leges, Praha 2014, str. 873.

[2] Městské státní zastupitelství v Praze do této statistiky bohužel nemohu zahrnout, neboť jako jediné ze všech státních zastupitelství v ČR podmínilo poskytnutí informace o četnosti využívání institutu spolupracujícího obviněného úhradou nákladů ve výši 79 800 Kč, kterou zdůvodnilo mimořádně rozsáhlým vyhledáváním informací.

[3] Srov. J. Chromý, M. Růžička: Ještě k využívání institutu spolupracujícího obviněného. Aneb jaké jsou poznatky z praxe státního zastupitelství? Kriminalistika č. 4/2015, str. 295-299.

[4] Viz M. Maguire, R. Morgan, R. Reiner (eds.): The Oxford handbook of criminology, 5th edition, Oxford University Press, Oxford 2012, str. 604.

[5] Více viz M. Cejp a kol.: Organizovaný zločin v České republice III, 1. vydání, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha 2004, str. 50-51.

[6] B. Coufalová: Hmotněprávní instituty pro boj s organizovaným zločinem podle nového trestního zákoníku, Bulletin advokacie č. 10/2009, str. 82.

[7] Na KSZ v Českých Budějovicích vzešla v obou případech využití institutu spolupracujícího obviněného iniciativa od státního zástupce. Rovněž na OSZ v Teplicích byl v tomto směru iniciativní pouze státní zástupce. KSZ v Ústí nad Labem, KSZ v Praze a KSZ v Ostravě uvedla, že návrhy vycházely převážně ze strany obviněných, ve všech ostatních případech navrhovali využití institutu spolupracujícího obviněného pouze obvinění (MSZ v Brně a OSZ v Jablonci nad Nisou tuto informaci neuvedla).

[8] Srov. A. Nett: Spolupracující obviněný, přínosy a rizika nové právní úpravy, in R. Dávid, D. Sehnálek, J. Valdhans (eds.): Dny práva 2010: 4.  ročník mezinárodní konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy univerzity [CD-ROM], 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2010. Spisy Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, sv  378, dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2010/files/sbornik.html Dny práva 2010: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Česká republika, str. 124.

[9] Tamtéž, str. 125.

[10] Srov. P. Vantuch: K institutu spolupracujícího obviněného a možnostem jeho uplatňování v praxi, Trestní právo č. 7-8/2012, str. 21.

[11] Srov. J. Jelínek: Interview, Studio 6, TV, ČT 24, 6. 3. 2015, 0:30, http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1509144-spolupracujici-obvineny-jednou-a-dost-navrhuje-profesor-jelinek.

[12] L. Vávra: Spolupracující obviněný, Právní prostor [online], 6. 10. 2015 [cit. 2016-03-20], dostupné z: http://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/spolupracujici-obvineny.

[13] Více viz např. P. Vantuch, op. cit. sub 10, str. 27, či P. Vantuch: Spolupracující obviněný po novelizaci provedené zákonem č. 139/2012 Sb., Trestní právo č. 10/2012, str. 8.

[14] Srov. J. Jelínek, op. cit. sub 11, P. Vantuch, op. cit. sub 10, str. 26.

[15] Více k pracovnímu zařazování odsouzených viz Vězeňská služba České republiky: Obecná informace o zaměstnávání vězňů [online], 5. 10. 2009 [cit. 2016-03-20], dostupné z: http://www.vscr.cz/veznice-ostrov-nad-ohri-88/informacni-servis-1610/vzdelavani-a-zamestnanost-veznu-896/obecna-informace-o-zamestnavani-veznu-2796.