Cestovné advokáta jako účelně vynaložený náklad
publikováno: 17.02.2014
Prostředky vynaložené účastníkem na přesun advokáta přes celou republiku v situaci, kdy v sídle procesního soudu působí větší počet advokátů, které mohl oslovit, a nejde o věc mimořádně náročnou a komplikovanou, nelze považovat za prostředky potřebné k účelnému bránění jeho práva ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Tento náklad má proto nést ze svého.
Nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 736/2012
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí s tím, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Konkrétně jmenuje právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jehož porušení spatřuje v nedodržení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení a absenci řádného odůvodnění, a dále právo na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dotčené svévolnou interpretací institutu bezdůvodného obohacení.
Napadené rozhodnutí vzešlo ze sporu, v němž stěžovatel žaloval vedlejší účastnici o zaplacení částky 30 888 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel a vedlejší účastnice mezi sebou sjednali provedení blíže vymezených stavebních úprav v bytě vedlejší účastnice a dohodli cenu díla. Po celkovém provedení díla a započtení víceprací vyúčtoval stěžovatel částku, kterou vedlejší účastnice odmítla zaplatit. Namítala nekvalitní provedení prací a neprovedení některých účtovaných víceprací. Od smlouvy odstoupila a předložila vlastní propočet částky, která podle ní zbývala doplatit nad rámec již uhrazené zálohy. Stěžovatel uznal pouze část odpočtu za nedostatky díla a se zbytkem nároku se obrátil na soud. Okresní soud v Ostravě rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 29 C 72/2006-121; žalobě co do částky 2717 Kč a části příslušenství vyhověl, ve zbytku ji zamítl. Krajský soud v Ostravě následně tento rozsudek k odvolání stěžovatele v zamítavé části zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. To vyústilo v rozsudek ze dne 2. 6. 2011, č. j. 29 C 72/2006-280. Podle něj měla zaplatit vedlejší účastnice stěžovateli částku 28 171 Kč s příslušenstvím, tedy žalovanou sumu poníženou o částku pravomocně vyřešenou předchozím rozsudkem. Okresní soud po provedeném dokazování vyšel ze závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla platně uzavřena smlouva o opravě a úpravě věci za ústně dohodnutou cenu. Nebylo sporné, že dílo vykazovalo vady, které také vedlejší účastnice stěžovateli vytkla. Ten odstranit vady odmítl, proto vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila a závady nechala odstranit jiným podnikatelem. Dle okresního soudu přesto vedlejší účastnici vznikl neoprávněný majetkový prospěch, neboť její byt byl stěžovatelem provedenou rekonstrukcí zhodnocen. Soud proto uložil znalkyni stanovit rozdíl mezi hodnotou bytu před adaptací a po ní, což je právě ono bezdůvodné obohacení, kterého se vedlejší účastnici dostalo. Znalkyní stanovený rozdíl věcných hodnot bytu před a po rekonstrukci byl vyšší než součet částek, které vedlejší účastnice stěžovateli poskytla, a částky žalované. Žalobě proto vyhověl.
O odvolání vedlejší účastnice rozhodl krajský soud rozsudkem nyní napadeným, a to tak, že prvoinstanční rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Pro svou potřebu přejal skutková zjištění učiněná v prvém stupni, neboť je považoval za správná a odpovídající provedenému dokazování. Pokud jde o právní hodnocení, okresní soud podle něj správně dovodil uzavření ústní smlouvy o opravě a úpravě věci, kterou stěžovatel neplnil řádně, a vedlejší účastnice od ní proto po právu odstoupila. Taktéž správně dovodil povinnost stran vrátit si vzájemná plnění, respektive v daném případě poskytnout si peněžitou náhradu. Pochybil ovšem při stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného na úkor stěžovatele provedením stavebních prací. Krajský soud odkázal na judikaturu, podle níž pro výši bezdůvodného obohacení, k němuž došlo investicemi do cizí nemovitosti, je rozhodující rozdíl mezi cenou nemovitosti před provedením investic a po ní, vyčíslitelný ke dni vzniku bezdůvodného obohacení. Pohledávkou z bezdůvodného obohacení je přitom zhodnocení věci, jež se obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před investicemi a poté, nikoliv hodnota vynaložených prostředků. Pro posuzovanou věc je tedy určující rozdíl mezi tržní cenou bytu před rekonstrukcí a po ní. Tento rozdíl, zjištěný z posudku v řízení ustanovené znalkyně, je nižší, než úhrn částek, které vedlejší účastnice stěžovateli zaplatila. Další peníze proto dle závěru krajského soudu nežaloval stěžovatel po právu.
Stěžovatel s tím nesouhlasí. Krajský soud podle jeho názoru vyložil a aplikoval závěry vyhotoveného znaleckého posudku ohledně zjištěné ceny rekonstruovaného bytu chybně, a proto stanovil špatně i výši bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice. Zaměnil totiž (bez bližšího zdůvodnění) pojmy věcná hodnota nemovitostí a tržní hodnota nemovitostí. Tržní cena je cenou, která byla dosažena při prodeji stejného nebo podobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Jde o cenu zjištěnou porovnáním cen stejných nebo obdobných nemovitostí v místě a čase, přičemž tato cena není v zásadě závislá na hodnotě nemovitosti, ale na aktuální nabídce a poptávce, situaci na trhu. Tržní cena nemovitosti není nijak ovlivněna množstvím prostředků vynaložených na její pořízení či zhodnocení. Naproti tomu věcná hodnota nemovitosti je určena podle pravidel stanovených příslušným cenovým předpisem a nepromítá se do ní žádné ovlivnění tržním prostředím. Pro určení výše bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice je třeba použít hodnotové ocenění, nikoliv tržní, které se používá pouze pro případy záměru zcizení nemovitostí. Výše tedy musí být určena jako rozdíl věcných hodnot nemovitosti před rekonstrukcí a po ní, tedy jako hodnota, kterou by vedlejší účastnice musela vynaložit na uvedení bytu do takového stavu, do jakého ji svým nákladem uvedl stěžovatel. Tato hodnota nemůže být závislá na tržním prostředí; směnná hodnota nemovitosti v Ostravě bude nepochybně odlišná od nemovitosti nacházející se v Praze, přitom ale jejich věcná hodnota musí být stejná, neboť je určena zákonem stanoveným postupem prostým tržních vlivů. Krajský soud dle stěžovatele dále své závěry zcela nedostatečně odůvodnil. Taktéž nedodržel zásadu dvojinstančnosti řízení, když pojem tržní ceny použil až v odvolacím řízení při změně prvostupňového rozhodnutí, aniž by jej užil již v předchozím kasačním rozhodnutí. Chtěl-li aplikovat úvahu o tržní ceně, měl i napodruhé rozsudek zrušit, aby stěžovatel mohl na takový názor reagovat.
Krajský soud v Ostravě v rámci vyjádření k obsahu návrhu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že k porušení žádného ze stěžovatelových práv podle něj nedošlo.
Vedlejší účastnice považuje postup i rozhodnutí krajského soudu za správné. Již v prvém zrušovacím rozhodnutí upozornil prvoinstanční soud na relevantní judikaturu stran rozsahu bezdůvodného obohacení. Okresní soud se však v následném rozsudku závazným pokynem neřídil a výši bezdůvodného obohacení odvíjel opět od nákladového způsobu výpočtu ceny bytu před a po adaptaci určenou znaleckým posudkem. Tu navíc znalec neurčil správně, když opomněl zohlednit koeficient prodejnosti, v případě Ostravy I. činil 0,663; i touto metodou zjištěný rozdíl cen měl tedy vést k zamítnutí žaloby. Krajský soud však pochybení prvoinstančního soudu napravil. Jeho rozhodnutí pak nemohlo být překvapivé, neboť na konkrétní publikovanou judikaturu, jejíž závěry mají být ve věci použity, v kasačním usnesení upozornil.
Stěžovatel na vyjádření reagoval sdělením, že na své původní argumentaci v plném rozsahu setrvává.
V intencích § 72 odst. 3 a 4 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném v době podání návrhu (dále též „zákon o Ústavním soudu“), se Ústavní soud nejprve zabýval předpoklady věcného přezkumu návrhu, konkrétně jeho přípustností. Stěžovatel v návrhu uvedl, že krajský soud jej v napadeném rozsudku poučil o možnosti napadnout jej dovoláním. Ačkoliv sám toto poučení považuje za nesprávné, dovolání v souladu s tímto poučení z opatrnosti podal. Z téhož důvodu podal současně i ústavní stížnost. Ačkoliv dovolání směřovalo proti rozsudku, kterým bylo ve věci samé rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a jeho přípustnost proto o. s. ř. vylučoval [§ 237 odst. 2 písm. a) ve znění do novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb.], musel Ústavní soud zohlednit, že stěžovatel se řídil nesprávným poučením. Návrh proto neodmítl a vyčkal na rozhodnutí dovolacího soudu, jinak by stěžovateli odepřel spravedlnost. Dovolání bylo odmítnuto usnesením ze dne 27. 9. 2012 (č. j. 33 Cdo 2451/2012-345) z důvodu, jak byl výše naznačen. Stěžovatel ovšem o rozhodnutí informoval Ústavní soud až přípisem ze dne 22. 7. 2013, teprve poté se tedy bylo možno zabývat vlastním obsahem návrhu. Ten shledal Ústavní soud po prostudování předložených listin a vyžádaného spisového materiálu z následujících důvodů zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud vycházel v prvé řadě z opakovaně zdůrazňované skutečnosti, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Není soudem skutkovým, tudíž sám skutkový stav nezjišťuje, ani nepřehodnocuje provedené dokazování. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky).
Stěžovatel namítá způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení v jeho sporu. Jinak řečeno brojí proti výkladu ustanovení § 458 odst. 1 občanského zákoníku podaného krajským soudem v napadeném rozsudku. Ústavní soud z výše popsaného postavení, které uvnitř moci soudní zaujímá, dovodil, že nesprávná aplikace zákona obecným soudem má za následek porušení základních práv a svobod teprve tehdy, když k takovému porušení zákona dojde v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Stěžovatel je přesvědčen, že částka, o kterou se vedlejší účastnice na jeho úkor obohatila, měla být stanovena jako rozdíl věcných cen jejího bytu před a po provedení rekonstrukce, neboť takto jsou zohledněny investice skutečně do bytu vložené. S tržní cenou lze dle stěžovatele kalkulovat jen v případě prodeje bytu. Tato výchozí úvaha stěžovatele je ovšem chybná. Podle § 458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Soudní praxe desítky let vykládá toto ustanovení konstantně tak, že majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která odpovídá částce vynaložené na zhodnocení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu obohaceného. Vedle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1754/2006, či sp. zn. 33 Odo 1184/2005, zmíněných v odůvodnění napadeného rozsudku, a rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 33 Odo 477/2003, či sp. zn. 32 Cdo 389/2008, uváděných vedlejší účastnicí, lze uvést celou řadu dalších odkazů: stanovisko sp. zn. Cpj 34/74 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/1975), stanovisko sp. zn. Cpj 39/88 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 12/1989), rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 697/1999, sp. zn. 26 Cdo 1790/2006, 23 Cdo 2856/2009, sp. zn. 43 Cdo 3/2011, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012 atd. Odpovídá to logice, že obohacený má povinnost vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení získáno. V dané věci tak mohl být bezdůvodným obohacením leda rozdíl mezi tržní cenou bytu vedlejší účastnice před provedením stavebních prací stěžovatelem a tržní cenou bytu po jejich provedení. Z toho také napadený rozsudek vychází, interpretace soudu proto nebyla ani svévolná, ani extrémní.
Přisvědčit nelze ani namítanému porušení základního práva na vlastnictví a jeho ochranu. Ochranou vlastnictví se ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny rozumí především ochrana vlastnického práva buď již konstituovaného, a tedy již existujícího, nebo legitimní očekávání (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), a nikoli jen tvrzený majetkový nárok. Existence vlastnického práva předmětem sporu nebyla. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva článek 1 odst. 1 Dodatkového protokolu zasahuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (např. Pressos Compania Naviera S. A. a další proti Belgii, 1995). To však není posuzovaný případ, neboť v něm zůstala žalovaná částka, zejména pokud jde o její výši, pouze tvrzeným nárokem.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel – kromě nesprávné interpretace hmotného práva – dovozoval ještě z porušení zásady dvojinstančnosti řízení. S tím Ústavní soud nesouhlasí. Občanský soudní řád dává odvolacímu soudu možnost změnit rozhodnutí prvostupňové též za předpokladu [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, ale věc nesprávně posoudil po právní stránce. V daném případě odvolací soud vytýkal soudu prvostupňovému pouze vadnou interpretaci občanského zákoníku, do skutkových zjištění nezasahoval. Mohl proto jeho rozhodnutí změnit. Závěr krajského soudu o tom, který ze způsobů ocenění investice je pro výpočet bezdůvodného obohacení relevantní, nebyl (nebo alespoň neměl být) pro stěžovatele ani překvapivý, neboť v prvém svém kasačním rozhodnutí v tomto sporu odvolací soud k otázce určení výše nároku odkázal na stanovisko sp. zn. Cpj 34/74, které obsahuje odpovídající výklad.
Z výše popsaných důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud jde o meritum případu, k zásahu do stěžovatelových základních práv nedošlo, a návrh byl proto v této části jako zjevně neopodstatněný odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Petit ústavní stížnosti ovšem směřuje – ačkoliv se stížnostní argumentace týká pouze merita kauzy – proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě jako celku, tedy všem jeho čtyřem výrokům. Výrokem č. II. rozsudku soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 130 408,80 Kč k rukám jejího zástupce, výrokem č. III. jej zavázal nahradit náklady vzniklé státu ve výši 4742 Kč, a výrokem č. IV. mu uložil zaplatit vedlejší účastnici k rukám jejího zástupce částku 26 407 Kč jakožto náklady odvolacího řízení.
Ústavní soud je vázán petitem návrhu vymezujícím předmět řízení a jeho rozsah, nikoliv jeho odůvodněním (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93; Č. 131/1994 Sb.; N 21/1 SbNU 189). Musí jej proto hodnotit i z jiných aspektů nežli jen těch, které byly v návrhu předestřeny. V daném případě stěžovatel brojí proti rozsudku krajského soudu jako takovému a všechny jeho výrokové části bez rozlišení považuje za odporující právu na spravedlivý proces. Tyto skutečnosti jsou podle Ústavního soudu dostačující k tomu, aby přezkoumal věcně i nákladové výroky, ačkoliv stěžovatel detailně nepopsal, v čem přesně jejich protiústavnost spatřuje.
K problematice nákladů civilního řízení již existuje bohatá judikatura. Základním koncepčním východiskem Ústavního soudu je zdrženlivý přístup odůvodněný tím, že samotná pře o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 a řadu dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz). K rušení rozhodnutí vypořádávajícího náklady řízení se proto uchyluje pouze výjimečně. Na stranu druhou i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06; N 27/44 SbNU 319).
V posuzované věci je z pohledu Ústavního soudu zarážející struktura přisouzených nákladů. Náklady prvé i druhé fáze řízení před prvoinstančním soudem a náklady prvého odvolacího řízení, jak bylo uvedeno, byly vyčísleny částkou 130 408,80 Kč. Náklady se v každé fázi řízení skládaly z odměny advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v příslušném znění (dále jen „vyhláška č. 484/2000 Sb.“), uznaného počtu režijních paušálů, náhrady za ztrátu času za čas strávený advokátem cestou k jednání a u soudu, a konečně náhrad cestovného. Z uvedené celkové sumy (výroku ad II. rozsudku) přitom náhrada spojená s cestami advokáta činila celkem 66 544 Kč (v prvé fázi řízení před okresním soudem 33 404 Kč za cestu ke čtyřem jednáním, tj. 4x24 půlhodin strávených cestou po 100 Kč a 5958 Kč, 5782 Kč, 5782 Kč a 6282 Kč na náhradách cestovného, v prvém odvolacím řízení 8682 Kč za cestu k odvolacímu jednání, tj. 2400 Kč za ztrátu času a 6282 Kč na náhradě cestovného, a ve druhé fázi řízení před okresním soudem 24 458 Kč za tři cesty k jednání, tj. 3x2400 Kč za ztrátu času a 5792 Kč, 5792 Kč a 5674 Kč na náhradě cestovného). K tomu soud připočetl 20% DPH, což u specifikované části náhrady spojené s cestami advokáta představuje 13 308,80 Kč. Za druhé odvolací řízení byl vedlejší účastnici přiznán vůči stěžovateli nárok na 26 407 Kč, tvořený opět odměnou dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., režijních paušálů, náhrady jízdného, náhrady za ztrátu času a DPH. Jízdné bylo vyčísleno částkou 5674 Kč, náhrada za ztrátu času 2400 Kč, dohromady 8074 Kč; 20% DPH z této sumy činí 1614 Kč. Náhrada spojená s cestou advokáta k odvolacímu jednání tak představuje 9688 Kč. Celková suma, kterou musel stěžovatel zaplatit za cesty advokáta vedlejší účastnice k jednáním, tak činí 89 541,60 Kč.
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Konkrétní postup při rozhodování o výši náhrady je stanoven v § 151 odst. 2 o. s. ř.; mimo jiné platí, že soud určí výši odměny za zastupování advokátem s dále uvedenými výjimkami podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrad podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem. Další náhrady advokáta (§ 22 odst. 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) stanoví soud podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle advokátního tarifu tak advokátu náleží náhrada hotových výdajů a náhrada za promeškaný čas určené postupem ve vyhlášce stanoveným a náhrada cestovních výdajů, jejichž výše se řídí předpisy o cestovních náhradách.
Stran formálního vymezení a výpočtu jednotlivých položek nákladů zastoupení nelze Krajskému soudu v Ostravě nic vytýkat, ty určil správně. Opomněl ale, že pro všechny složky tvořící náklady řízení platí korektiv výše citovaného ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy musí jít za všech okolností o náklady potřebné k účelnému uplatňování, resp. v souzené věci k bránění práva. Kritérium účelnosti je třeba posuzovat u každé položky zvlášť, jinými slovy přiznání nároku na náhradu odměny za služby poskytnuté advokátem neznamená automatickou povinnost přiznat i náhradu všech dalších výdajů s přibráním advokáta spojených bez ohledu na jejich potřebnost. Otázkou účelnosti se v nedávné době Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), kde konstatoval: „Základní zásadou, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je zásada úspěchu ve věci. Ta je v platném právu vyjádřena v § 142 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení ukládá soudu, aby přiznal tomu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který úspěch neměl, ,náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva.’ Strana, která ve sporu podlehla, tedy nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové náklady, jež lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Důraz na účelnost nákladů, které se mají hradit, je zcela opodstatněný a pro procesní právo typický; viz např. § 129 odst. 1 o. s. ř. z roku 1950, § 41 odst. 1 civilního řádu soudního, či § 91 odst. 1 německého ZPO. Pravidlo, dle nějž lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). Ústavní soud nesdílí stěžovatelčin právní názor upírající soudu oprávnění posuzovat účelnost těchto nákladů; naopak povinnost k posouzení jejich účelnosti při rozhodování o náhradě nákladů řízení výslovně vyplývá z § 142 odst. 1 o. s. ř. Tento závěr se opírá nejen o jazykový výklad zmíněného ustanovení; ani pomocí jiných interpretačních metod totiž nelze korektně snést přesvědčivé argumenty pro právní názor vyjímající náklady spojené se zastupováním advokátem z posouzení toho, zda byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, či nikoli.“
Extrémní výše náhrad spojených s cestami advokáta vedlejší účastnice k soudním jednáním, a to jak relativně, v porovnání k celkové výši nákladů vzniklých přibráním advokáta, tak i absolutně, byla způsobena především vzdáleností sídla advokáta od sídla příslušného okresního a krajského soudu, tj. Chomutova, resp. Jirkova od Ostravy. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Svobodu volby advokáta, plynoucí z takto vymezeného základního práva na právní pomoc, ovšem nelze vnímat jako zcela bezbřehou. V tomto řízení měli oba účastníci bydliště v Ostravě a spor se týkal rekonstrukce bytu nacházejícího se v Ostravě. Všechna jednání prvostupňová i odvolací se konala v Ostravě, přičemž o místní příslušnosti nebylo od samého počátku řízení nejmenších pochyb. Volba advokáta z úplně opačného konce republiky je proto nepřiměřená. Jelikož nešlo ani o spor nějakým způsobem mimořádně náročný či komplikovaný, což by mohlo takto zvláštní volbu advokáta stavět do jiného světla. V takovém případě měl soud aplikovat výkladové ustanovení § 2 o. s. ř., podle něhož soudy dbají mimo jiné na to, aby práv nebylo zneužíváno na úkor fyzických a právnických osob. Každopádně prostředky vynaložené vedlejší účastnicí na přesun advokáta přes celou republiku v situaci, kdy jen v Ostravě působí desítky advokátů, které mohla oslovit, nebyly potřebnými k účelnému bránění jejích práv, jak to má na mysli § 142 odst. 1 o. s. ř. Měla proto tento náklad nést ze svého.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a rozhodl podle § 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.
Právní věta redakce.