oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Částečná neplatnost právního úkonu, námitka podjatosti soudce

publikováno: 14.08.2014

Je-li jeden z více právních úkonů pojatých do jedné smlouvy postižen neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák., přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. 30 Cdo 531/2014

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2012, č. j. 16 C 53/2011-100, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci „byt o velikosti 3+kk o celkové podlahové ploše 63,74 m2, nacházející se v prvním nadzemním podlaží budovy zapsané na listu vlastnictví č. x vedené u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, obec hl. m. P., katastrální území M.“ (dále též „byt“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve věci samé – s ohledem na předcházející soudní řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví, jež u téhož soudu probíhalo mezi stejnými účastníky (kdy předmětem vypořádání byla uvedená bytová jednotka) a skončilo vydáním rozsudku ze dne 21. června 2011, č. j. 20 C 74/2009-272, ve kterém byla konstatována absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy – uzavřel, že „V důsledku této skutečnosti (roz. posledně cit. rozsudku) tak účastníci nejsou oprávněnými vlastníky, respektive spoluvlastníky předmětné nemovitosti, tedy bytové jednotky, a nejsou tedy v případě žalobce aktivně a v případě žalované pasivně věcně legitimováni v tomto sporu… pokud jak žalobce, tak žalovaná v roce 2008 uzavřeli shora citovanou smlouvu, jakožto právní titul vedoucí k nabytí vlastnictví, pak tato smlouva je neplatná jako celek a týká se nejen žalované, ale i žalobce.“

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2013, č. j. 29 Co 313/2012-137 podle § 219 o. s. ř. potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, přičemž „Na základě soudem prvního stupně prokázaného skutkového stavu (který mezi účastníky ani nebyl sporný) dospěl… k závěru, že žalobce nemůže být se svojí žalobou úspěšný ani v jedné z v úvahu připadajících možností:

Byla-li by smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky, uzavřená dne 18. 6. 2008 mezi společností TT invest, a. s., jako prodávajícím a oběma účastníky na straně kupující ve vztahu k oběma účastníkům řízení – kupujícím platná (tedy i žalovaná by byla spoluvlastníkem předmětné bytové jednotky), nemůže se jeden ze spoluvlastníků v rozsahu vlastnictví ideální jedné poloviny domáhat vyklizení druhého spoluvlastníka (§ 126, § 139 odst. 1 obč. zák.). V tomto případě by pouze mohl požadovat plnění, například z dohody o užívání předmětu vlastnictví, která však v dané věci uzavřena nebyla.

Byla-li by smlouva platná pouze částečně ve vztahu k žalobci ve smyslu § 41 obč.  zák., a ten by tak byl spoluvlastníkem bytové jednotky v rozsahu 1/2, není na straně žalobce dostatek aktivní legitimace, protože vlastní pouze jednu polovinu a druhý spoluvlastník (společnost prodávající) se k žalobě ani nepřipojil, ani k ní nedal výslovný souhlas (§ 139 odst. 2 obč. zák.).

Třetí možností je absolutní neplatnost uvedené smlouvy jako celku (z čehož vycházel soud prvního stupně), v důsledku čehož není žalobce věcně aktivně legitimován, protože stejně jako žalovaná není vlastníkem ani části bytové jednotky.

Odvolací soud pouze pro úplnost poukazuje na nesprávné závěry soudu prvního stupně, týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky, uzavřené dne 18. 6. 2008… Je pravda, že v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 74/2009, soud účastníky uzavřenou smlouvu… hodnotil jako absolutně neplatnou, odvolání žalobce však směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení… Navíc ve smyslu § 135 o. s. ř. soud není vázán právním názorem vysloveným Obvodním soudem pro Prahu 4 v řízení, vedeném pod sp. zn. 20 C 74/2009… K žalobcem navrhované konverzi vlastnictví, vedoucí k jeho výlučnému vlastnictví bytové jednotky, lze uvést pouze to, že tato varianta vůbec nepřichází v úvahu…protože zákon žádnou takovou »konverzi vlastnického práva« nezná...“

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 19. června 2013, č. j. 30 Cdo 1268/2013-170, zrušil shora označený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že „otázku platnosti předmětné převodní smlouvy řešil pouze jako jednu z možných alternativ (viz výše citované pasáže z odůvodnění napadeného rozsudku), z nichž řešení žádné z těchto hypotetických možností by nemohlo vést k procesnímu úspěchu žalobce, a proto správně byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta. Tím ovšem odvolací soud rezignoval na svou esenciální povinnost při věcném přezkumu odvoláním napadeného prvoinstančního rozsudku v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku zprostředkovat svůj zcela jednoznačný právní názor při právním posouzení skutkového stavu věci, obzvlášť v procesní situaci, kdy sice jako věcně správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, leč neztotožnil se s jím učiněným právním názorem. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu nejen s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), ale i s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, který je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz).“

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 39 Co 313/2012-179, opět dle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci, aby zaplatil žalované k rukám jejího advokáta na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že kupní smlouvou o převodu bytové jednotky ze dne 18. června 2008, uzavřenou mezi společností TT invest, a. s. (jako prodávající) a oběma účastníky (jako kupujícími) „každý z účastníků zakoupil ideální polovinu předmětné bytové jednotky do svého podílového spoluvlastnictví v rozsahu jedné poloviny.“ Konstatoval, že „Protože nebyla splněna podmínka devizového zákona (v důsledku čehož se žalovaná v důsledku spoluvlastníkem bytové jednoty stát nemohla), bylo třeba zabývat se otázkou, zda smlouva je neplatná pouze ve vztahu k ní, tedy částečně, či ve vztahu k oběma kupujícím a tedy jako celek.“ S odkazem na § 41 obč. zák. (poznámka: dne 12. února 2013 občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo usnesení, dle kterého pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb. bude používána zkratka „obč. zák.“, a pro občanský zákoník č. 89/2012 Sb. bude používána zkratka „o. z.“) uzavřel, že „Bytová jednotka byla prodávajícím prodávána jako celek, a je všeobecně známo, že smyslem developerské činnosti je prodej nemovitostí či bytových jednotek jako celku a nikoli jejich částí, žádná skutečnost, která by v tomto konkrétním případě svědčila o opaku, nebyla v řízení prokázána a žalobce ji ani netvrdil. Pro tento závěr svědčí i to, že smlouva byla uzavírána s oběma účastníky v týž den. Lze proto shrnout, že v řízení nebyla prokázána žádná okolnost, z níž by bylo možné dovodit, že prodávající chtěl prodat pouze ideální polovinu bytové jednotky.“ Odvolací soud se dále v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s dalšími námitkami žalobce, včetně jeho odkazů na judikaturu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska občanským soudním řádem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Dovolatel dovozuje, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a to (ve stručnosti shrnuto) v otázkách, zda je možné, aby se a) spoluvlastník věci domáhal ochrany proti tomu, kdo zasahuje do jeho spoluvlastnického práva reivindikační žalobou, b) vlastník věci domáhal ochrany proti tomu, kdo zasahuje do jeho vlastnického práva reivindikační žalobou, a dále c) v otázce konverze právního úkonu. Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné skutkové zjištění, což přivodilo i nesprávné právní posouzení věci, neboť „tvrzení odvolacího soudu, že podíl týkající se žalované se nedá od ostatního rozsahu oddělit, je v rozporu s ust. § 41 obč. zák., pokud se týče částečné neplatnosti, a v příkrém rozporu s interpretačními zásadami, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.“ Rovněž „ve vztahu ke konverzi právního úkonu dospěl odvolací soud podle přesvědčení žalobce k nesprávnému závěru, že nejsou podmínky pro konverzi úkonu dány, a toto své tvrzení opírá o tvrzení, že o konverzi právního úkonu lze hovořit pouze tehdy, je-li možné neplatný právní úkon kvalifikovat jako jiný právní úkon (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001). Judikát, o který odvolací soud své rozhodnutí opírá, řeší úplně odlišný spor… Odvolací soud se naopak vůbec nezabýval tvrzením žalobce o tom, že jeho výlučné vlastnictví bytové jednotky podporují i příslušná ustanovení správního řádu, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 51/2010 a konstantní judikatura, podle které je potřebné zohlednit i otázky možnosti vymožení práva a to nejen žalobce, ale i jeho věřitele, Komerční banky, která mu úvěr poskytla v dobré víře, že bytovou jednotku získá do výlučného vlastnictví.“

Dovolatel dále poukazuje na vady odvolacího řízení spočívající v tom, že „odvolací soud se rovněž vůbec nezabýval důkazy, předloženými žalobcem, a soud I. stupně odmítl zaprotokolovat převážnou většinu těchto důkazních materiálů, které podporují tvrzení žalobce, že je výlučným (podílovým) vlastníkem bytové jednotky.“ Vznáší námitku podjatosti „na soudce JUDr. Jiřího Cidlinu z důvodu jeho vztahu k právnímu zástupci žalované, který odůvodňuje pochybnosti o jeho způsobilosti k nestrannému a nezaujatému posuzování sporu mezi účastníky, která je zapříčiněná jeho vztahem k právnímu zástupci žalované JUDr. PhDr. Oldřichu Choděrovi a jeho zaměstnanci JUDr. J. N., který byl v minulosti dlouhodobým spolupracovníkem JUDr. Jiřího Cidliny na Městském soudě v Praze. Neobjektivní a nespravedlivé jednání JUDr. J. Cidliny je zřejmé z jeho chování při jednání dne 20. 11. 2013, kdy bez jakéhokoli ověření pravdivosti zastával stanovisko o pravdivosti zavádějícího tvrzení právního zástupce žalované o tom, že nebylo podáno odvolání ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 216/2011.“ V závěru svého dovolání dovolatel zdůrazňuje, že „vůlí TT Invest, a. s., bylo především předmětnou bytovou jednotku prodat do výlučného vlastnictví žalobce. Tuto vůli fakticky potvrzuje i uzavřená smlouva o převodu bytové jednotky ze dne 18. 6. 2008, která podle přesvědčení žalobce na základě objektivních kritérií konvertovala tak, že výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky je žalobce.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně jako i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.

Procesní spis s dovoláním byl předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dne 7. února 2014.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání dovolatele je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky posuzování oddělitelnosti právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák. odchýlil (jak bude vyloženo níže) od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Úvodem Nejvyšší soud k námitce dovolatele stran podjatosti předsedy odvolacího senátu (s ohledem na jeho údajné chování při odvolacím jednání, které se konalo u odvolacího soudu dne 20. listopadu 2013) zdůrazňuje, že podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Konstruoval-li dále dovolatel námitku podjatosti uvedeného předsedy senátu „z důvodu jeho vztahu k právnímu zástupci žalované, který odůvodňuje pochybnosti o jeho způsobilosti k nestrannému a nezaujatému posuzování sporu mezi účastníky, která je zapříčiněna jeho vztahem k právnímu zástupci žalované… a jeho zaměstnanci JUDr. J. N., který byl v minulosti dlouhodobým spolupracovníkem JUDr. Jiřího Cidliny na Městském soudě v Praze“, nelze s takto vymezeným tvrzením zakládat úvahy o tom, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti předmětného soudce. Soud prvního stupně před předložením dovolání Nejvyššímu soudu měl sice dovolatele vést k doplnění vznesené námitky ve smyslu § 15a odst. 3 o. s. ř., leč v dané procesní situaci – s ohledem na nezbytnost vydání kasačního rozhodnutí, jakož i s přihlédnutím k důvodu, s nímž dovolatel spojoval pochybnost o nepodjatosti předsedy senátu – dovolací soud k vrácení dovolání bez věcného rozhodnutí soudu prvního stupně nakonec nepřistoupil.

Pokud jde o meritum věci, Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu (jak je vyložen v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) ohledně nemožnosti konverze předmětného právního úkonu způsobem nyní opětovně v dovolání vyloženým dovolatelem. Vzhledem k tomu, že předmětem převodu byly spoluvlastnické podíly k bytové jednotce, tedy k nemovitosti [poznámka: pojem „nemovitost“ coby legislativní zkratka je obsažen v § 1 odst. 1 zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) a z tohoto důvodu je i nadále používán] zapsané v katastru nemovitostí, bylo ve smyslu tehdy platné civilní úpravy nezbytné takový právní úkon učinit písemně (srov. § 46 odst. 1 obč. zák). Jestliže v daném případě z předmětné kupní smlouvy vyplývalo, že dovolatel kupuje pouze předmětný spoluvlastnický podíl na uvedené bytové jednotce, na společných částech předmětné budovy, jakož i předmětný spoluvlastnický podíl na označených pozemcích, pak úvahy o případné aplikaci § 41a odst. 1 obč. zák., jenž stanovil, že „Má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby“, se zde neuplatní, a to pro absenci písemného právního úkonu, z nějž by bylo lze – v intencích výkladového pravidla ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. – takový projev vůle (dotčených smluvních stran) dovodit, což není případ dovolatele. Přitom odkaz dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 4082/2008 je pro skutkové poměry dané věci nepoužitelný, neboť nelze činit výklad právního úkonu ve zjevném rozporu s písemným projevem vůle účastníků, která – jak již bylo zdůrazněno – v daném případě směřovala k nabytí (pouze) spoluvlastnictví k bytové jednotce, nikoliv k jejímu výlučnému vlastnictví dovolatelem.

Ač to z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně (explicitně) nevyplývá, soud prvního stupně se v souvislosti s vydaným rozsudkem téhož soudu ze dne 21. června 2011, č. j. 20 C 74/2009-272, ve sporu o zrušení podílového spoluvlastnictví k téže bytové jednotce mezi týmiž účastníky, zabýval otázkou aplikace § 159a odst. 4 o. s. ř., přičemž při posuzování aktivní legitimace dovolatele vycházel z řešení předběžné otázky – posuzování platnosti předmětné kupní smlouvy – v uvedeném soudním řízení. V označeném sporu totiž soud prvního stupně zaujal právní názor, že „Vzhledem ke zjištění, že žalovaná ke dni uzavření předmětné Smlouvy byla cizozemcem a neměla ani české státní občanství, ani jí nebyl vystaven průkaz o povolení k pobytu pro státního příslušníka členského státu Evropských společenství a nemovitosti nenabyla žádným ze způsobů uvedeným v § 17 odst. 2 písm. e) devizového zákona, dospěl soud k závěru, že Smlouva je absolutně neplatná, když byla uzavřena na straně kupujícího subjektem, který k tomu nebyl oprávněn. V důsledku této skutečnosti tak účastníci nejsou oprávněnými vlastníky, resp. spoluvlastníky předmětné nemovitosti a nejsou tedy (v případě žalobce) aktivně (v případě žalované) pasivně věcně legitimováni v tomto sporu.“

Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

V řízení u soudu prvního stupně pod sp. zn. 20 C 74/2009 byla řešena (primárně) otázka platnosti kupní smlouvy ve vztahu mezi prodávající společností TT invest, a. s., se sídlem v Praze 4, Krumlovská 530 (dále též „TT invest, a. s.“), a žalovanou coby kupující, jejímž předmětem byla koupě vymezeného spoluvlastnického podílu na označené bytové jednotce. Soud prvního stupně v tomto řízení dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uvedené kupní smlouvy a pak bez další právní argumentace dovodil absolutní neplatnost i kupní smlouvy uzavřené mezi převádějící obchodní společností a dovolatelem. Absence právního posouzení řešení této otázky v odůvodnění písemného vyhotovení onoho rozsudku, bez promítnutí do rozsudečné výrokové znělky, však soudu prvního stupně v nyní posuzované věci nedávala žádného podkladu k vázanosti takto vyřešenou předběžnou otázkou. Naopak si vyžadovala právního posouzení učiněného právního úkonu mezi prodávající obchodní společností a dovolatelem coby kupujícím, což učinil až odvolací soud, leč způsobem odchylujícím se od judikatury Nejvyššího soudu a při zjevné absenci právně relevantních skutkových zjištění nezbytných pro posouzení příp. aplikace § 41 obč. zák.

Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

I přes skutečnost, že se důvod neplatnosti týká pouze části právního úkonu, právní úkon je celý neplatný tehdy, pokud z povahy právního úkonu, z jeho obsahu anebo z okolností, za kterých k němu došlo, vyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu; v takovém případě v důsledku existenční anebo funkční neoddělitelnosti části týká se důvod neplatnosti celého právního úkonu (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s. r. o., Bratislava 1998, str. 188).

Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 3/1993, byl vyložen a odůvodněn právní názor, že je-li do jedné listiny pojato více právních úkonů, je třeba z hlediska § 35 odst. 2 obč. zák. zkoumat, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence, nebo zda je nutno smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Rozhodujícím kritériem přitom zůstává vůle smluvních účastníků, jejichž stanovisko k dané otázce je proto vždy třeba zjistit.

Rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikovaném také v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou- či vícestranného právního úkonu, sledovali.

Otázkou částečné neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák. je třeba se zabývat i tehdy, jestliže do jedné listiny bylo pojato více právních úkonů (jako tomu bylo právě v posuzovaném případě, kdy do jedné listiny formálně nazvané jako „Smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky“ ze dne 18. června 2008, byly pojaty dva právní úkony – dvě kupní smlouvy o převodu spoluvlastnických podílů, a to z vlastnictví prodávající společnosti TT invest, a. s., do spoluvlastnictví dovolatele, a dále do spoluvlastnictví žalované). Je-li jeden z těchto právních úkonů (pojatých do jedné smlouvy) postižen neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu ve smyslu § 41 obč. zák., přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Jen tak lze totiž zjistit, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence, nebo zda je nutnou smlouvu pojmout jako jeden nedílný celek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

Odvolací soud se ovšem shora připomenutou judikaturou Nejvyššího soudu důsledně neřídil, pokud nezjišťoval vůli všech účastníků při uzavírání předmětné kupní smlouvy, resp. kupních smluv, a své závěry konstruoval výhradně z obsahu předmětné kupní smlouvy, resp. kupních smluv, a dále z jakéhosi předpokladu, že „je všeobecně známo, že smyslem developerské činnosti je prodej nemovitosti či bytových jednotek jako celku a nikoli jejich částí.“ Přitom již minimálně z potvrzení TT invest, a. s., ze dne 7. září 2009, učiněného předsedou představenstva této společnosti Mgr. Štěpánem Tůmou, ve kterém je mj. uvedeno, že
„…koupi jednotky zařizoval Ing. A. P., Ph.D. a že od samého začátku vyjednávání o koupi se neuvažovalo o tom, že by výlučným vlastníkem byla Mgr. I. T. Naopak zpočátku vystupoval Ing. A. P., Ph.D. jako výlučný kupující, co potvrzuje i zaplacení kupní ceny výlučně z jeho účtu…“, se vybízel další procesní postup soudu, tj. zjistit vůli prodávající společnosti ve vztahu k učiněnému právnímu úkonu, a to z hlediska posouzení, zda i přes absolutní neplatnost kupní smlouvy mezi uvedenou společností a žalovanou může přesto obstát kupní smlouva, kterou tato obchodní společnost uzavřela s dovolatelem.

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, vyložil, že nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku), anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci), předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně. O takový případ se jedná i v dané věci, kdy odvolací soud si pro řešení (zásadně významné) otázky oddělitelnosti právního úkonu, tj. zda i přes absolutní neplatnost kupní smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu k bytové jednotce, uzavřené dne 18. června 2008 mezi prodávající TT invest, a. s., a žalovanou, lze oddělit a tedy zachovat platnost do téže listiny pojatý druhý právní úkon – další kupní smlouvu uzavřenou v týž den mezi týmž prodávajícím a dovolatelem, nezajistil relevantní skutkový základ, nezbytný pro posouzení otázky aplikace § 41 obč. zák. ve smyslu shora připomenuté judikatury dovolacího soudu. Tento skutkový deficit tak dovolacímu soudu znemožnil na základě podaného dovolání v uvedeném rozsahu věcně přezkoumat napadené rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovoláním napadený rozsudek nebyl tudíž shledán správným; Nejvyšší soud jej proto ve smyslu § 243e odst. 1 o s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.), který by měl – s ohledem na délku tohoto soudního sporu – co nejdříve nařídit jednání a ve věci rozhodnout.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí zaslal JUDr. PhDr. Oldřich Choděra, advokát v Praze.

Právní věta redakce.