oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Brexit a některé jeho následky

autor: prof. JUDr. Luboš Tichý
publikováno: 13.08.2018

Rozhodnutí opustit Evropskou unii v referendu a na to navazující proces vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen Velká Británie) z Evropské unie je věru bezprecedentní událostí dalekosáhlého významu, která se dotýká celé Evropské unie a jejích členských států. Má nepochybně významné dopady i do České republiky. Konkrétní význam má a bude mít i pro soukromoprávní vztahy existující i budoucí, což si zasluhuje pozornost i praktického advokáta.

Účel článku, který tento význam reflektuje, je v podstatě dvojí. Popis a analýza procesu vystoupení Velké Británie má význam především edukační. Čtenáři se srozumitelnou cestou dostanou základní informace nejen o politickém (o kterém informují i média), ale zejména o právním kontextu procesu a následků brexitu. Pro českého advokáta jako občana Evropské unie povědomí o tomto procesu nejen součástí právního vědomí občanského, ale také příspěvkem k jeho základním odborným znalostem. 

Druhá část článku se týká soukromoprávních vztahů, jejich analýzy a predikcí jejich pravděpodobného vývoje. Zde sledujeme naprosto praktický účel, který by měl zajímat každého advokáta, jenž se zabývá česko-britskými právními vztahy, ať již občanskoprávního či obchodního charakteru. 

Nezabýváme se ani politickými, ani hospodářskými souvislostmi a nezabýváme se ani základními otázkami vnitřního trhu, ani třemi základními problémy, jejichž řešení předcházelo vlastnímu jednání o smlouvě o vystoupení, tj. postavením osob – občanů EU na území Velké Británie, resp. britských občanů na území členských států, hranicí s Irskou republikou a finančními otázkami. Zaměřujeme se primárně na řešení otázek civilního práva, tj. mezinárodního práva soukromého a procesního a hmotného práva soukromého. I když otázky vyjednávání nejsou předmětem tohoto článku, bereme v úvahu jejich poslední výsledky s ohledem na shora uvedený předmět, tj. směrnice (Guidelines) z vyjednávání Evropské rady z 23. 3. 2018[1], rezoluci Evropského parlamentu o rámci budoucího vztahu Evropské unie a Velké Británie[2]. Zejména bereme v úvahu návrh dohody o vystoupení z 19. 3. 2018, který, stejně jako naši predikci, považujeme stále za relevantní[3].

Úvodní fakta

Ve skutečnosti není vystoupení Velké Británie první redukcí území EU, resp. jejích předchůdců (EHS, ES). Jak známo, Grónsko po dosažení autonomního postavení v rámci Dánského království se rozhodlo opustit tehdejší EHS a od r. 1985 je přidruženým zámořským územím. Ještě podstatně dříve ztratilo EHS Alžírsko poté, co v roce 1962 tato součást Francie získala nezávislost. Z hlediska rozlohy šlo tak o citelné ztráty, neboť Grónsko zahrnuje 2 100 000 km2 a Alžírsko dokonce 2 381 000 km2. Jde tedy o větší území, než kolik představuje teritorium celé EU. 

Britský vztah k evropské integraci byl vždy rozporuplný. Ačkoliv Winston Churchill ve svém curyšském projevu v roce 1946 plédoval pro evropské sjednocení,[4] nebyla Velká Británie jakožto světová velmoc ochotna omezit svoji suverenitu.[5] Na konci 50. let 20. století však v souvislosti s upadajícím postavením Velké Británie vzrůstal její zájem o zapojení se do evropského integračního projektu. Jen v důsledku negativního postoje Charlese de Gaulla se vydala vlastní cestou, když v roce 1960 byla zakládajícím členkou mezivládního a současně konkurenčního projektu EFTA.[6] Špatná hospodářská situace ji však donutila k podání dvou žádostí o vstup do EHS v letech 1961 a 1967, které však ztroskotaly na odporu francouzského prezidenta.[7] Členství nakonec získala k 1. 1. 1973, avšak již brzy nato ukázal průzkum veřejného mínění velmi překvapivý postoj britských občanů, když pouze 31 % dotázaných hodnotilo vstup pozitivně a 34 % se o něm vyjádřilo jako o „špatné věci“.[8] Ministerský předseda Harold Wilson však vedl dodatečná jednání s EHS a zorganizoval též referendum ne nepodobné referendu Cameronovu v roce 2016. Po svém zvolení Wilson v roce 1975 dosáhl podstatného zlepšení, když pouze 21 % dotázaných hodnotilo vstup Velké Británie negativně.[9] Zásadního zlomu však dosáhla Margaret Thatcher v roce 1984 zavedením tzv. britského rabatu, což mimo jiné znamenalo, že Velké Británii jako jedinému členskému státu byla vrácena podstatná část jí zaplacených finančních odvodů do rozpočtu ES. I po těchto ústupcích setrvávala Británie v opozici k celé řadě společných politik směřujících k hlubší integraci, dosáhla však výjimky např. z harmonizace sociálních politik, z působnosti Listiny základních práv EU a dalších. Ještě v červnu 2015 se 60 % dotázaných vyslovilo pro setrvání Británie v EU.[10] 21. června 2016 se však i v důsledku nešťastného postoje Labour Party a ministerského předsedy Camerona, ale především v důsledku podvodné kampaně vedené zejména Borisem Johnsonem ukázal jiný výsledek.           

Nyní po dvouletém období od referenda má klíčový význam návrh dohody o vystoupení z 19. 3. 2018, jenž byl oběma stranami předběžně akceptován (dále též „Návrh), je významným dokladem o podstatném pokroku procesu vystoupení. Je nanejvýš pravděpodobné, že Brexit se uskuteční na základě dohody upravující zásady vztahů  EU a Velké Británie, přičemž po formálním vystoupení je zařazeno přechodné období v trvání do konce roku 2020, po které bude až na výjimky unijní právo na území Velké Británie v platnosti a unijní justiční systém bude v nezměněné formě fungovat. Z tohoto návrhu též pak v kapitole 3 a 4 vycházíme.

Právo na vystoupení a řízení o něm 

Vývoj a podstata

Dosavadní historie EU znamenala pouze zvyšování počtu členských států, jejichž počet se téměř zpětinásobil. Přitažlivá síla EU je zcela zřetelná. Pouze tři relativně malé státy s přístupem váhají. Jde o Island, který po podání žádosti o přístup, žádost v roce 2015 po svém hospodářském ozdravění vzal zpět, v Norsku[11] a ve Švýcarsku několik referend dopadlo těsně proti členství v EU, resp. EHP.[12] 

Vývoj v posledních letech ukazuje, že skutečná solidarita, o níž mluvil např. Robert Schuman ve svém projevu 9. května 1950, podstatným způsobem upadla.[13]

Právo na vystoupení nebylo v původní zakládací smlouvě o založení EHS, ani v původním znění Smlouvy o Evropské unii zakotveno. I když se vystoupení nepředpokládalo, doktrína je v převážné míře připouštěla. Sporný byl pouze právní základ tohoto práva. Někteří autoři vycházeli z mezinárodního práva veřejného, ať již práva zvykového nebo z Vídeňské úmluvy o smluvním právu.[14] Autoři tendující k federalistickým představám vycházeli z teze, že státy jsou pány smlouvy, a proto je v zásadě možné i právo na vystoupení, avšak, jak většina z nich zdůrazňovala, po jednomyslném souhlasu všech členských států. 

Právo na vystoupení poprvé zakotvil Ústavní konvent[15] v Ústavě pro Evropu, a to v čl. I-60. Znění tohoto ustanovení bylo pak převzato do čl. 50 Lisabonského znění SEU. V čl. 50 odst. 1 SEU[16] je zakotveno nezadatelné, subjektivní právo členského státu na ukončení jeho členství v Evropské unii. Uplatnit své právo může členský stát jednostranným projevem vůle, jenž je podmíněn pouze souladem s jeho ústavními předpisy. Tento soulad lze přezkoumat pouze s ohledem na platnost dohody o podmínkách vystoupení (viz čl. 50 odst. 2 SEU a další výklad ad 2.). Konstitutivní účinky takového vystoupení jsou však vázány ke dni vstupu dohody o vystoupení v platnost nebo do okamžiku uplynutí dvou let po oznámení takovéhoto vystoupení členským státem či uplynutím prodloužené dvouleté lhůty (viz čl. 50 odst. 3 SEU). 

Čl. 50 SEU zakotvující právo na vystoupení evidentně řeší dva problémy. Jednak je určitou výjimkou ve vztahu k čl. 53 SEU a čl. 356 SFEU, podle kterých jsou zakládací smlouvy uzavřeny na dobu neurčitou. Pozitivně odpovídá i na otázku, zda právo na vystoupení členského státu může mít základ v klauzuli rebus sic stantibus ve smyslu čl. 62 Vídeňské úmluvy o smluvním právu.[17] Čl. 50 je třeba považovat za lex specialis vůči této úpravě mezinárodního práva veřejného.[18] Institut vystoupení členského státu podle čl. 50 SEU je tedy jakýmsi specifickým či speciálním právem na vystoupení a to i v tom smyslu, že členské státy nejsou odkázány nutně na souhlasné řešení v rámci Evropské unie a mohou tak svoje vystoupení po uplynutí i prodloužené dvouleté lhůty vynucovat dokonce i bez uzavření dohody s EU.           

Jinou možností „vystoupení“ čili omezení členství by byla smlouva o omezení počtu členských států uzavřená Evropskou unií a členskými státy, na základě které může dojít k „zrušení členství“ členských států, o jejichž počet se snižuje substrát Evropské unie.           

Vystoupení tak ale nabízí možnost určité odstupňované integrace v tom, že členský stát se např. ve formě asociační dohody může určitým způsobem podílet na činnostech EU.

Ústavněprávní předpoklady: národní a unijní

Národní předpoklady

Podle britského ústavního konceptu suverenitu reprezentuje královna v Parlamentu (Queen in Parliament). Britský parlament by tedy měl potvrdit výsledky referenda[19] a vyslovit souhlas s oznámením o vystoupení.[20] Je otázkou, do jaké míry může tento národní ústavněprávní předpoklad přezkoumávat EU. Pokud je tento projev vůle nesporný, pak proces jeho přezkoumání leží mimo působnost práva EU. 

Ve vztahu k mezinárodnímu právu veřejnému a zahraničním právním systémům vůbec, kam je třeba podle britského názoru řadit i systém unijního práva, platí ve Velké Británii dualistický režim. Právo obsažené ve smlouvách mezinárodního práva veřejného a povinnosti Velké Británie z nich vyplývající platí na národní úrovni Velké Británie teprve tehdy, jsou-li inkorporovány zákonem, jenž byl schválen parlamentem, do národního právního řádu. 

Takovým zákonem ve vztahu k zakládajícím smlouvám je zákon o evropských společenstvích (European Communities Act) z roku 1972. Z doktríny suverenity parlamentu (parliamentary sovereignity)[21] plyne, že britský parlament je oprávněn tento zákon zrušit a platnost unijního práva Velké Británie takto ukončit.[22] 

Unijní předpoklady

Z hlediska práva EU je třeba se vypořádat se souladem sdělení o vystoupení s čl. 53 SEU, který stanoví neomezenou platnost smlouvy („Tato smlouva se uzavírá na dobu neurčitou.“) Na první pohled je zřejmé, že právo na vystoupení lze obtížně sladit s integračními cíli EU, jež jsou mimo jiné vyjádřeny v tomto ustanovení. 

Dále se připouští možnost postupu podle čl. 56 odst. 2 Vídeňské úmluvy, jenž předpokládá řízení o oznámení výstupu, o který může být formálně požádáno po uplynutí jednoho roku od oznámení. Autoři[23], kteří se vyslovují pro omezení nebo dokonce popření práva na vystoupení, argumentují povinností solidarity a upuštění od jakéhokoliv jednání. Jiní argumentují nutností vyčerpání všech kompromisních možností opět s přihlédnutím k principu solidarity. Tyto argumenty však sotva mohou přesvědčit, neboť rozhodující je výslovně zakotvené právo na vystoupení v čl. 50 SEU.

Řízení o vystoupení

Řízení o vystoupení je zahájeno jednostranným projevem vůle – oznámením o vystoupení příslušným orgánem dotčeného členského státu Evropské radě. Jde o jednostranný projev vůle, k němuž není předepsaná žádná forma a který nevyžaduje ke své platnosti potvrzení o přijetí. Oznámení může členský stát vzít zpět[24] a to nepochybně až do vstupu dohody o vystoupení v platnost,[25] resp. do uplynutí lhůty k vystoupení podle čl. 50 odst. 3 SEU.[26] Evropská rada pak rozhodne o tom, že Evropská unie začne s příslušným státem vyjednávání o podmínkách jeho vystoupení, jež by měly před uplynutím lhůty být zakotveny v dohodě. Ve smyslu čl. 50 odst. 2 a čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungování EU (SFEU) rozhodne Rada na doporučení Komise o zmocnění k započetí jednání a jmenuje příslušné osoby (resp. vedoucího delegace) pověřené vyjednáváním. 

Návrh příslušné dohody členským státem vyžaduje před uzavřením dohody souhlas Evropského parlamentu. Samotná dohoda o podmínkách vystoupení je dle čl. 50 odst. 4 uzavřena rozhodnutím Rady kvalifikovanou většinou ve jménu Evropské unie. 

Stanovení pokynů, resp. směrnic pro vyjednávání, jež jsou pro příslušnou delegaci závazné, je přijímáno konsensem Evropské rady (čl. 15 odst. 4 SEU), jak to odpovídá politickému významu aktu vystoupení. Pro uzavření dohody Radou je zapotřebí kvalifikované většiny podle čl. 50 odst. 4 věta druhá SEU ve smyslu čl. 238 odst. 3 písm. b) SFEU při vyloučení účasti vystupujícího státu.    

Pro ukončení členství Velké Británie je dohoda o podmínkách vystoupení rozhodující pouze tehdy, jestliže k ní dojde. Nedojde-li k ní, je členství ukončeno dva roky po oznámení ukončení členství, případně uplynutím další lhůty, jež je prodloužením dvouleté lhůty na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady. 

Jedinou povinnou součástí dohody je reglementace rámce budoucích vztahů („podmínky vystoupení“ a „rámec budoucích vztahů“) obou stran.

Tyto velmi široké, vágní pojmy zahrnuje v zásadě několik klíčových oblastí. Jednak je to otázka práv existujících do vystoupení a vzniklých za existence členství, a to jak ze strany členských států, tak i ze strany Velké Británie. Zadruhé je to otázka budoucího poměru Velké Británie k EU a členským státům. Tyto záležitosti mají osobní, věcnou a časovou dimenzi. Týkají se nejen veřejnoprávních subjektů, ale i jednotlivců, tj. fyzických a právnických osob. Věcně se týkají všech oblastí v působnosti práva Evropské unie. Rámcem se myslí forma vztahu Velké Británie k EU, kterou může být vztah asociovaného státu, členství ve smlouvě o Evropském hospodářském prostoru či dohoda o dobrých sousedských vztazích ve smyslu čl. 8 SEU. 

Platnost vystoupení je dána vstupem platnosti dohody, marným uplynutím dvouleté lhůty po oznámení, či takovým uplynutím lhůty prodloužené.

Následky v institucionálním právu EU

Hlasování v Radě

Jeden palčivý problém se týká samotné procedury vystoupení, a to hlasování o uzavření dohody podle čl. 50 odst. 2 SEU. Podle čtvrté věty tohoto ustanovení jménem EU uzavírá tuto dohodu Rada, jež rozhoduje kvalifikovanou většinou. Jde zřejmě o jednu ze dvou variant tohoto způsobu hlasování, a to o zvlášť kvalifikovanou většinu dle čl. 238 odst. 2 SFEU. Tak se hlasuje v Radě na základě třinácti rozdílných právních základů, jakými jsou například čl. 126 odst. 7 ohledně nadměrného deficitu. Zvlášť kvalifikovaná většina je tedy většina čítající alespoň
72 % členských států, jež mají dohromady alespoň 65 % obyvatelstva EU. V tomto hlasování může nepochybně být významný hlas samotného vystupujícího, tedy v daném případě hlas Velké Británie. Problém spočívá v tom, že na rozdíl od režimu hlasování podle čl. 7 SEU chybí úprava, jež by stanovila, zda se na tomto hlasování vystupující stát podílí. Jak je zřejmé, o opatřeních podle čl. 7 SEU dotčený stát nehlasuje (viz čl. 7 odst. 5 SEU a čl. 354 věta první SFEU). Z logiky věci však plyne, že Velká Británie, jež uzavírá s EU smlouvu podle čl. 218 SFEU, by takovouto smlouvu již neměla na straně EU, resp. v Radě schvalovat. 

Druhý, následný problém spočívá ve způsobu hlasování v Radě po vystoupení Velké Británie. Je zřejmé, že způsob hlasování v Radě byl přizpůsoben počtu členských států, a to jak v případě jednoduché většiny, tak v případě zvlášť kvalifikované většiny, resp. kvalifikované většiny při omezení hlasovacího práva jednotlivých členských států a v případě hlasování režimem zvláštních většin, jak je to stanoveno v zakládacích smlouvách a protokolech k nim. 

Zbývající členské státy EU v počtu 27 by s ohledem na vystoupení členského státu, který tvořil zhruba 13 % obyvatelstva celé EU, měly hlasovat za poměru kvóra, jež by mělo reflektovat vystoupení Velké Británie. Proto by se tedy mělo způsobem tuto změnu reflektujícím snížit i procentuálně stanovené hlasovací většiny v čl. 238 odst. 3 písm. a) a b) včetně kvóra blokační menšiny. 

Režim dohody o podmínkách vystoupení

Dohoda by měla mít režim analogický režimu podle čl. 216 SFEU, neboť v tomto případě se jedná o smlouvu s třetím státem, jímž Velká Británie ještě není. Sjednává se nikoliv podle, ale „v souladu“ s (čl. 50 odst. 2 SEU)[27] čl. 218 odst. 3. Zvláštní je, že SEU omezuje režim vyjednávání pouze ustanovením jediného odstavce tohoto ustanovení. Je tedy otázkou, zda ostatní ustanovení tohoto článku lze též použít pro další z problémových okruhů vystoupení. Je však zřejmé, že by se EU od dalších ustanovení tohoto článku neměla odchylovat a používat jich alespoň analogickým způsobem. 

Jinou otázkou je přezkoumávání této dohody na základě například předběžné otázky národního soudu podle čl. 267 SFEU. 

Dohoda je uzavírána EU a nikoliv členskými státy. Proto lze usuzovat, že spadá, jak již řečeno, do režimu smluv podle čl. 216 SFEU. Dohoda musí proto respektovat zakládací smlouvy, neboť EU je způsobilá jednat pouze v rámci smluv, na základě nichž vznikla.[28] 

Zda dohoda je v souladu se zakládacími smlouvami, by měl posoudit na žádost orgánů EU či členských států SDEU ve svém posudku podle čl. 218 odst. 1 SFEU.[29]           

Kuriozitou procesu vystoupení je již zmíněná kvalifikovaná většina ke schválení dohody. To je v rozporu s režimem přistoupení, podle něhož o něm rozhodují všechny členské státy jednomyslným hlasováním. Základní svobody totiž nesmějí být omezeny jiným způsobem hlasování, než kterým byly uděleny. Tak by se například mohlo stát, že by byl omezen volný pohyb pracovníků z některého z nových členských států, jehož občané při přístupu očekávali volný pohyb.

Postavení Velké Británie po vystoupení

Velká Británie v Evropském hospodářském prostoru

Relevantní možnost řešení situace po vystoupení z EU je přistoupení Velké Británie k evropskému hospodářskému prostoru (EHP), který vznikl smlouvou z roku 1994 a v současné době jsou jeho členskými státy Norsko, Lichtenštejnsko a Island.[30] Členské státy EHP mají v zásadě neomezený přístup k evropskému vnitřnímu trhu, EHP není celní unií, a tak by Velká Británie mohla realizovat vlastní zahraničně obchodní politiku. EHP je založen na čtyřech základních svobodách a jeho členské státy jsou vázány veškerými právními akty Evropské unie, jak to stanoví čl. 7 Smlouvy o EHP. Členský stát EHP však nemůže ovlivňovat politiky EU včetně její legislativní činnosti. V tomto postavení by Velká Británie oproti dosavadní pozici nezískala příliš výhod, mohla by si ale některé stávající výhody udržet. Občané EU by však mohli nadále, využívajíce základní svobody pohybu, pracovat ve Velké Británii.[31]

Švýcarské řešení“

Druhá možnost řešení situace Velké Británie po vystoupení spočívá v uzavření bilaterálních smluv o volném obchodu s EU, obdobně jako tomu je v případě Švýcarska, které v mezidobí uzavřelo již více než sto takových úmluv.[32] Je ovšem otázkou, zda toto řešení je reálné, neboť Evropská rada již v roce 2010 odmítla další vyjednávání těchto sektorálních dohod.[33]

Velká Británie jako třetí stát

Národní zákonodárství Velké Británie

Za nejreálnější uspořádání vztahu Velké Británie a EU po Brexitu lze považovat režim Velké Británie jako třetího státu vůči EU a jeho členským státům. 

Klíčový význam v ústavním systému Velké Británie ve vztahu k EU měl již zmíněný (viz 2.2.1) zákon o Evropských společenstvích (European Communities Act) z roku 1972 (dále jen ECA). Během členství Velké Británie měl tento zákon funkci jakési ústavní instrukce.[34] Fungoval jako vodítko, jež znamenalo ve svých důsledcích přiznání vnitřních účinků  právu EU v řízeních před britskými soudy, které spadaly do působnosti unijního práva, a měl za následek přímý účinek a přednost právních norem EU a dále znamenal povinnost vykládat ustanovení unijního práva v souladu s principy vytvořenými SDEU.[35] Tento zákon byl zrušen přijetím tzv. velkého zrušovacího zákona (Great Repeal Bill, dále jen GRB). GRB bude používán zaprvé k „nacionalizaci“ zákona, který v současné době ještě spadá do působnosti zakládacích smluv, tedy acquis communautaire. Dále založí nové pravomoci, aby bylo možné zrušit nebo změnit specifické aspekty práva EU po vystoupení Velké Británie.[36] 

Vláda Velké Británie uveřejnila tzv. Bílou knihu (White Paper) upravující vystoupení Velké Británie z Evropské Unie (Legislating for the United Kingdom´s withdrawal from the European Union). Podle ní bude GRB sloužit k tomu, aby britské soudy měly plnou kontrolu nad výkladem a prosazováním právních aktů dosud přijatých v důsledku členství v EU. Britské soudy budou mít nadále výlučnou pravomoc interpretovat tyto prameny práva tam, kde to bude vhodné, s odvoláním na zakládací smlouvy EU a judikaturu SDEU ve stavu, kdy Velká Británie vystoupila z EU. 

V zásadě bude i po skončení přechodného období platit zásada přednosti transponovaného práva ve vztahu k ryze „domácímu zákonodárství“.[37] Avšak jakmile dojde ke střetu mezi transponovaným právem a nově přijatými předpisy, bude platit opačné pravidlo o přednosti „domácí legislativy“[38]. Dále bude zřejmě platit, že rozsudky SDEU budou mít stejné postavení a význam, jako rozhodnutí Britského Nejvyššího soudu (UK Supreme court). To ovšem může omezit působnost britských soudů ve smyslu adaptace nejvýznamnějších aspektů transponovaného unijního práva prostřednictvím soudního výkladu. Někdy se ovšem může stát, že v důsledku toho se soudy, a zejména Nejvyšší soud, budou muset odchýlit od svých předchozích rozhodnutí. Bude se tak dít obdobně jako v případě dosavadní praxe.[39] 

Bílá kniha se však nevyjadřuje k vlastnímu procesu vystoupení. Zdůrazňují se pouze ryze britské politické priority. Je totiž nesporné, že role britských soudů i v oblasti ryze domácích právních vztahů nebude určována pouze domácím právem. 

Vystoupením z EU stává se Velké Británie třetí stát ve smyslu čl. 216 SFEU. Z toho na první pohled plyne, že veškeré právní akty, které upravovaly vnitrounijní vztahy, ztrácejí svůj význam a svoji platnost ve vztahu mezi EU a Velkou Británií. 

V následujícím proto vymezujeme některé problémy, které v oblasti civilního práva vzniknou a EU a Velká Británie je budou řešit buď v dohodě o vystoupení (viz její Návrh), anebo k takové dohodě strany nedospějí a pak budou předmětem rozhodování soudů v konkrétních případech.[40]           

Podle čl. 50 odst. 3 SEU přestávají být zakládací smlouvy pro Velkou Británii použitelné. Tato úprava nepochybně má na mysli SEU a SFEU. Režim nejen sekundárního práva, ale i ostatního primárního práva upraven není; podle dohody bude platit po dobu přechodného období. 

Jestliže ovšem vystoupivší stát není vázán zakládacími smlouvami, pak může i se sekundárním právem nakládat, jak se mu zlíbí, ledaže dohoda o vystoupení stanoví jinak. 

V zásadě tedy bude po skončení přechodného období rozhodná volba Velké Británie o tom, jak naloží se sekundárním právem. Pokud je transponovala do svého práva, ať již výslovně, tj. zákonnými akty, anebo na základě judikatury, pak příslušná směrnice nebo i nařízení jsou součástí platného britského práva. Nebude-li tento režim výslovně v dohodě upraven, bude po skončení přechodného období platit právní stav, který je popsán, tj. že nebude-li výslovně převzato unijní právo do práva britského, přestává automaticky platit vstupem dohody v platnost, což může způsobit značné problémy. Tak například pro existující akciové evropské společnosti (ES) na britském území může působit problémy automatické „zmizení“ evropského práva včetně nařízení č. 2157/2001. Je otázka, podle jakých pravidel se tyto akciové společnosti mají řídit. Obdobně to platí například i pro komunitární ochranné známky, které se bez existence úpravy podle nařízení č. 2007/2009 ocitají „ve vzduchoprázdnu“.

Náhražka za SDEU

Relevantní je postavení SDEU jako sjednocovatele judikatury a garanta právní jistoty. Soudní dvůr by měl prakticky v plném rozsahu svých pravomocí fungovat kolem přechodného období (viz čl. 82 an. Návrhu). Snaha o vynětí Velké Británie z působnosti této instituce v důsledku Brexitu znamená podstatný problém nejen v případě existujících sporů, ale i v případě navrhovaného kolizněprávního a procesněprávního řešení. Jestliže je používání této právní základny ponecháno interpretaci jednotlivých soudů, pak nelze s původním předpokladem jednotné praxe vůbec počítat. 

Pro koordinaci judikatury existují různé modely. Např. jeden model znamená vzájemnou závaznost judikatury druhého soudu obdobně jako tomu je v případě SDEU a SDEFTA. Ani toto řešení však není příliš nadějné. Kromě toho bylo možné přijímat vzájemné přihlížení k judikatuře, jak tomu je např. podle protokolu č. 2 k Luganské úmluvě, podle kterého každý soud při výkladu a aplikaci úmluvy reflektuje rozhodnutí ostatních soudů.[41] Jiným řešením je tzv. švýcarská koncepce autonomního provádění. Podle ní je pro výklad transponovaných unijních předpisů rozhodující judikatura SDEU.[42] 

Návrh dohody o vystoupení

Z hlediska zaměření našeho článku má Návrh dohody o vystoupení[43] význam především proto, že stanoví specifický režim těchto vztahů v přechodném období, jež začíná nabytím účinnosti dohody o vystoupení a končí 31. prosincem 2020 (čl. 121 Návrhu). Kromě specifického režimu v soukromoprávních věcech Návrh upravuje v obecných ustanoveních (obsahujících zejména definice základních pojmů; čl. 1 až 7 Návrhu) zásadu dobré víry (čl. 4a Návrhu), dále obsahuje úpravu práv občanů zahrnujících základní tržní svobody (čl. 8 až 35), úpravu fungování vnitřního trhu včetně otázek mezinárodního práva soukromého (čl. 36-120), ve čtvrté části obsahuje úpravu pro přechodné období (čl. 121 až 126), v páté části jsou upraveny otázky účasti Velké Británie na unijním rozpočtu (čl. 127 až 150) a šestá část obsahuje institucionální a závěrečná ustanovení (čl. 151 až 168).

Existující právní vztahy a ochrana nabytých práv

Ochrana nabytých práv je jednou z maxim základů evropské kultury.[44] Dohoda o vystoupení proto nesmí ohrozit, resp. zhoršit postavení účastníků právních vztahů, zejm. jejich lidskoprávních aspektů, založených před vystoupením. Vystoupení by se především nemělo negativně dotknout hmotněprávních subjektivních práv. Je potěšující, že tento závěr autora potvrdila Evropská rada ve svém návrhu směrnic následujících oznámení o vystoupení Velké Británie podle čl. 50 SEU.[45] Lze ovšem připustit, že může dojít k určitému omezení výkonu těchto práv. V tomto ohledu je zapotřebí se orientovat podle zásady proporcionality a vážit též ostatní dobra, jež jsou právě tak jako omezení důsledkem, resp. účelem dohody o vystoupení. Proto dohoda o vystoupení by měla zvlášť upravovat některé sektory, jako například pracovní vztahy, rodinněprávní vztahy, vztahy související s občanstvím EU a občanstvím Velké Británie. Určitým vodítkem bude i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.[46]

Právní vztahy s cizím prvkem

Speciální postavení Velké Británie

Společně s Irskem a Dánskem požívá Velká Británie v rámci EU tradičně zvláštní postavení.[47] Podle protokolu č. 21 k Lisabonské smlouvě „se nepodílejí na přijímání opatření Rady” podle čl. 81 a násl. SFEU. Mohou však v každém jednotlivém případě prohlásit, že se na přijetí a aplikaci určitého opatření hodlají zúčastňovat nebo určité opatření si přejí přijmout. V oblasti občanských a obchodních věcí v minulosti zpravidla Velká Británie tohoto oprávnění využila. A tak jsou vůči ní účinná nařízení Řím I,[48] Řím II,[49] stejně jako Brusel I a.[50]

Mezinárodní právo soukromé

Na smlouvy uzavřené před koncem přechodného období se aplikuje nařízení Řím I a na nároky na náhradu škody, k níž došlo před koncem přechodného období, se použije nařízení Řím II (viz čl. 62 Návrhu). 

Po uplynutí přechodného období však obě nařízení ztratí svoji přímou použitelnost. Nenařídí-li britský zákonodárce zákonem přímou aplikaci těchto předpisů, bude zapotřebí používat kolizních ustanovení platných v rozhodujícím období ve Velké Británii. V členských státech EU to ovšem budou opět nařízení Řím I a nařízení Řím II, protože přímá aplikace těchto nařízení předchází aplikaci národních předpisů. 

Mezinárodní právo procesní

Mezinárodní příslušnost

Během přechodného období by se podle čl. 63 Návrhu měla aplikovat nařízení čl. 1215/2012 o soudní příslušnosti, uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních (tzv. Brusel Ia) a dále další procesní nařízení včetně nařízení č. 2017/1001 o ochranné známce EU, nařízení č. 2201/2003 o soudní příslušnosti, uznání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a rodičovské odpovědnosti a konečně nařízení č. 4/2009 o soudní příslušnosti, rozhodném právu, uznání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech týkajících se výživy, a to vždy za předpokladu, že řízení byla zahájena před koncem přechodného období (čl. 63 odst. 1 písm. a) až d) Návrhu). Současně platí, že podle nařízení Brusel Ia a nařízení č. 4/2009 se posuzují otázky právní moci a otázky smluv o volbě sudiště, jež byly uzavřeny před koncem přechodného období (čl. 63 odst. 1 písm. a) a d) Návrhu). 

Po uplynutí přechodného období tato dosud přímo použitelná nařízení již nebude možné použít. V případě nejdůležitější právní úpravy, kterou je nařízení Brusel Ia, je otázka, zda řízení zahájená po uplynutí přechodného období se budou řídit národním anglickým právem, anebo jednou z mezinárodních právních úmluv, které přicházejí teoreticky v úvahu. 

Protože s „obživnutím“ Bruselské úmluvy z roku 1968 nelze počítat a není ani reálné, aby se Velká Británie stala smluvní státem Luganské úmluvy z roku 2007, je třeba vycházet z toho, že dříve než by snad Velká Británie mohla ratifikovat Haagskou úmluvu, bude se příslušnost britských soudů posuzovat podle tamního procesního práva včetně posuzování doložek o soudní příslušnosti. Soudy v členských státech EU včetně České republiky budou však i nadále ve vztahu k Velké Británii používat nařízení Brusel Ia, neboť toto nařízení upravuje i vztahy k třetím státům, z nichž jedním Velká Británie bude.

Uznání a výkon rozhodnutí

Návrh upravuje uznání a výkon rozhodnutí (čl. 63 odst. 3) podle zásady, že existující režim bude platit do konce roku 2020 za předpokladu, že řízení o uznání a výkonu budou zahájena před skončením přechodného období. To se týká nařízení Brusel Ia, nařízení č. 2201/2003, nařízení č. 4/2009 a nařízení č. 805/2004. 

Během přechodného období by měl platit režim podle nařízení č. 2201/2003, nařízení
č. 2015/848, nařízení č. 1896/2006, nařízení č. 861/2007 a nařízení č. 606/2013 za podmínek stanovených v(čl. 63 odst. 4, tedy že příslušné žádosti budou doručeny příslušnému úřadu členského státu před skončením přechodného období, resp. že insolvenční řízení budou zahájena, resp. že řízení o evropském platebním rozkazu bylo zahájeno, resp. že hlavní insolvenční řízení bylo zahájeno, resp. že řízení o drobných nárocích bylo zahájeno, resp. a příslušný doklad byl vydán před uplynutím přechodného období.           

Uznání a výkon rozhodnutí jsou od roku 2015 v členských státech EU, stejně jako mezinárodní soudní příslušnost, upraveny již zmíněným nařízením Brusel Ia. Účinností Brexitu přestane tento systém mezi Velkou Británií a zbylými členskými státy platit. Britské soudy nebudou povinny rozsudky uznávat a vykonávat. 

V členských státech bude situace zrcadlově obdobná jako v Británii. Soudy členských států budou ve vztahu k britským rozhodnutím postupovat podle svého národního řádu. Brusel Ia totiž nevylučuje, jako tomu je u kolizních pravidel, předpisy mezinárodního práva procesního. 

Stav po uplynutí (předpokládaného) přechodného období

Uplynutím přechodného období (viz čl. 121 an. Návrhu) přestanou platit ve vztahu k Velké Británii právní normy (prameny) unijního práva. Následky s tím spojené nastanou prakticky v celé oblasti mezinárodního práva soukromého a mezinárodního práva procesního, neboť unijní úprava je obsažena v nařízeních. Pokud příslušné právní poměry mezi členskými státy a Velkou Británií upravuje bilaterální či multilaterální mezinárodní smlouva, obnoví se její platnost. Některé předpisy platné v členských státech EU se uplatňují i vůči třetím státům. Tak tomu bude v případě čl. 18 odst. 1 Brusel Ia, podle kterého spotřebitel s obvyklým pobytem v EU může žalovat podnikatele se sídlem ve Velké Británii. Není-li tomu tak, budou muset členské státy používat svého národního právního řádu. Z hlediska Velké Británie je situace stejná. Při neexistenci úpravy obsažené v bilaterálních či multilaterálních mezinárodních smlouvách uplatní se kolizní a procesněprávní ustanovení Anglie, resp. Skotska či Severního Irska. Je třeba si tedy uvědomit, že platnost ve vztahu k Velké Británii a opačně ztrácejí rozhodným dnem nařízení o manželském procesním právu, nařízení o insolvenčním právu, stejně jako úpravy vynucování pakatelních pohledávek, celá oblast patentového soudnictví a další. 

Podstatné však je, že své účinky vůči jednotlivým členským státům ztrácejí i mnohostranné mezinárodní smlouvy uzavřené Evropskou unií a třetími státy. To platí pro ty mezinárodní smlouvy, jež Unie uzavřela na základě své výlučné kompetence, jako tomu je v případě Luganské úmluvy (C:2006:81), nebo Haagské úmluvy o právech dítěte (C:2014:2303). V těchto případech ovšem může Velká Británie, aby byla ve vztahu k EU a členským státům EU vázána takovou mezinárodní úpravou, danou mezinárodní smlouvu ratifikovat. 

Značný význam má též ztráta platnosti nařízení 600/2014 z 15. 5. 2014 o trzích pro finanční instrumenty (L 173/84 an.). Podle této úpravy mohou poskytovatelé finančních služeb dohodnout prorogaci soudu, resp. rozhodčí doložku pouze na území EU. Proto by měli již v současné době dotčené strany počítat s tím, že nelze stanovit sudiště, tak jak to bylo velmi obvyklé u londýnských soudů či stanovit místo rozhodčího nálezu v Londýně, resp. ve Velké Británii vůbec. V takovém případě lze sotva totiž spoléhat na ochranu důvěry, jejíž důsledek vystoupení musel být dotčeným stranám již od 23. 6. 2016 znám.[51] 

Naprostou právní nejistotu by způsobil výše uvedený doslovný výklad dikce ustanovení
čl. 50 odst. 3 SEU. Proto by mělo platit, že pro řízení, jež byla zahájena před dnem platnosti dohody o vystoupení, se nadále použije i právo unijní. Dosavadní režim by měl platit pro spory probíhající jak před soudy, tak rozhodčími orgány, tak před dalšími institucemi. Příslušné orgány a účastníci řízení by tedy měly postupovat i po uskutečněném vystoupení Británie z EU podle unijního práva, jako kdyby k vystoupení nedošlo. Soudy by například měly být oprávněny obracet se s předběžnou otázkou na SDEU. 

Lze dovodit i to, že rozhodnutí vydaná v těchto sporech, budou i nadále po uzavření dohody o vystoupení vykonatelná ve smyslu Brusel Ia, resp. IIa. 

Situace ve Velké Británii

V případě smluvních obligačních vztahů se v prvé řadě nabízí Úmluva o právu rozhodném pro právní vztahy ze smluv uzavřená v Římě v roce 1980.[52] Tato mezinárodní smlouva byla
„v členských státech EU“ nahrazena nařízením Řím I. Dodnes však není jasné, zda v důsledku toho její platnost v členských státech, jež se podílejí na Řím I, skončila nebo byla jenom suspendována.[53] V druhém případě by se mohla oživit povinnost k její aplikaci účinností Brexitu.[54] Pro tuto variantu mluví okolnost, že formálně tato smlouva nebyla žádným státem vypovězena. Existuje však celá řada důvodů, které mluví proti tomuto řešení. 

Ukončení Římské smlouvy je dovozováno z čl. 59 písm. a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Toto ustanovení však nelze na daný případ použít, neboť Římská smlouva nebyla nahrazena jinou mezinárodní smlouvou, jak předpokládá čl. 59 písm. a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu, nýbrž unijním nařízením. Dalším důvodem proti tomuto řešení je okolnost, že Římská smlouva by platila ve třetím státu, ačkoliv její čl. 28 odst. 1 předpokládá jako smluvní stát členský stát Evropského hospodářského společenství. Shodně i čl. 24 odst. 1 nařízení Řím I, neboť namísto římské smlouvy nastoupilo právě toto nařízení. I kdybychom pominuli tyto námitky, pak je zde další zásadní důvod pro neplatnost. Římská smlouva se totiž stala součástí acquis communautaire, a proto sotva může být jejím smluvním státem stát, který právě unijní, předtím komunitární právo odmítl. 

Jedno řešení je však zřejmé. Velká Británie neuznává přímou aplikaci mezinárodních smluv a vyžaduje jejich transpozici národním zákonodárcem. V tomto ohledu je situace jednoznačná, neboť Římská smlouva byla transponována zákonem (Contracts Acts 1990).  Přijetím nařízení Řím I nebyl tento zákon zrušen. Jeho účinnost byla jen suspendována v tom smyslu, že se zákon neaplikuje, pokud je ve Velké Británii v  účinnosti nařízení Řím I. Britskému zákonodárci je po Brexitu dáno na vůli tento zákon zrušit a nařídit jednostranným způsobem aplikaci nařízení Řím I.

V oblasti mimosmluvních obligačních vztahů je situace odlišná, neboť zde chybí něco takového, jako Římská smlouva. Proto je nutno aplikovat anglické kolizní právo, jež se nachází v třetí části Private International Law Act 1995 a v pravidlech britského Common Law. Avšak obdobně jako v oblasti smluvního práva může britský zákonodárce nařídit jednostranně aplikaci nařízení Řím II s předností před národním kolizním právem.

Závěr

Jestliže britský zákonodárce po uplynutí přechodného období nenařídí přímou aplikaci nařízení Řím I a Řím II, je třeba používat nikoliv sjednocených kolizních pravidel, nýbrž národní právo soukromé jednotlivých států. V členských státech to bude ovšem nařízení Řím I a Řím II, protože tyto předpisy nahrazují národní právní řád. V Británii to bude již zmíněný zákon o mezinárodním právu soukromém.

Mezinárodní právo procesní po uplynutí přechodného období

Mezinárodní soudní příslušnost

Ukončení uplynutím přechodného období (viz čl. 121 an. Návrhu) stává se Velká Británie vůči členským státům EU třetím státem. Z toho plyne používání vlastního domácího právního řádu. Tím je ovšem pro členské státy Brusel Ia. 

V zásadě by mělo platit, že žaloby podané před dnem platnosti vystoupení podle čl. 8 an., resp. podle prorogační (derogační) klauzule ve smyslu čl. 25 Brusel Ia jsou řádně ve smyslu tohoto nařízení zahájenými řízeními. 

Pro řízení zahájená před dnem platnosti dohody o vystoupení by měla platit maxima perpetuatio fori.[55] 

V současné době se tyto otázky spravují nařízením Brusel Ia. Poté, co s účinností Brexitu přestane být ve Velké Británii nařízení účinným, je otázka, zda se řízení zahájená po Brexitu budou spravovat národním anglickým právem anebo jednou z mezinárodních úmluv, které teoreticky přicházejí v úvahu. Jde o tzv. Bruselskou úmluvu z roku 1968[56], Luganskou úmluvu z roku 1988[57], Luganskou úmluvu z roku 2007[58] a Haagskou úmluvu o soudní příslušnosti z roku 2005.[59] 

Otázku „obživnutí“ Bruselské úmluvy z roku 1968 je nakonec třeba posoudit obdobně jako „obživnutí“ římské úmluvy z roku 1980. Stručně řečeno, s její aplikací nelze počítat. Obdobně tomu je však i v případě Luganských úmluv, i když z jiných důvodů. Smluvními stranami, jak původní Luganské úmluvy z roku 1988, tak Luganské úmluvy z roku 2007, jsou Švýcarsko, Norsko a Island. Tyto státy upravily touto úmluvou svůj vztah k EU. O přistoupení by musela Velká Británie požádat, její přijetí závisí na jednomyslném rozhodnutí smluvních států. To lze jen obtížně předvídat.[60] 

Protože Haagská úmluva byla uzavřena nikoliv jednotlivými členskými státy, nýbrž Evropskou unií, ztrácí svoji platnost vůči Velké Británii jejím vystoupením z EU. Velká Británie může poté bez problémů tuto mezinárodní smlouvu podepsat a ratifikovat.           

Je proto třeba vycházet z toho, že než Británie ratifikuje Haagskou úmluvu, bude se příslušnost britských soudů posuzovat podle tamního práva včetně posuzování doložek o soudní příslušnosti. Soudy ve zbývajících členských státech EU budou i nadále ve vztahu k Velké Británii používat Brusel Ia, pokud toto nařízení upravuje vztah k třetím státům. Jinak se bude aplikovat národní právo.           

Určitá nejistota vzniká tím, že sporné strany po Brexitu nemohou již důvěřovat tomu, že řízení, které v rozporu s doložkou o soudní příslušnosti ve prospěch anglických soudů bude zahájeno u soudu členského státu EU, bude podle čl. 31 odst. 2 Brusel Ia přerušeno. Toto ustanovení (čl. 31 odst. 2) platí totiž jen ve vztahu k soudům členských států. Dovolají-li se strany po Brexitu soudu členského státu proti jejich úmluvě o soudní příslušnosti ve prospěch anglických soudů, nebude tento soud podle citovaného ustanovení nařízení Brusel Ia povinen, svoje řízení přerušit. Naopak. Aplikovat se bude čl. 33, podle kterého přerušení řízení je na uvážení soudu členského státu a který navíc předpokládá, že očekávané rozhodnutí soudu třetího státu bude v dotčeném státu moci být uznáno a vykonáno. 

Problémy v soukromém právu 

Brexit a smlouvy 

Rozdíly jednotlivých kolizněprávních řešení mohou mít velmi rozdílné účinky v oblasti hmotněprávních vztahů. Anglické smluvní právo se totiž v některých ohledech podstatným způsobem odlišuje od kontinentálních soukromoprávních systémů. 

Jestliže tedy bude rozhodným právem právo anglické, mohl by Brexit vést k zániku smluvních povinností, neboť tato událost může být kvalifikována jako frustration. Je však skutečností, že předpoklady frustrace jsou poměrně přísné, resp. požadavky na ni jsou relativně vysoké. Je zapotřebí, aby vznikla překvapivá událost, která znemožňuje plnění vzájemných povinností
a v důsledku toho by zájem stran na takovém plnění zanikl.[61] Tak např. v situaci, kdy je britskému klientu poskytováno dlouhodobé poradenství v řízení o evropských subvencích, odpadá v důsledku Brexitu účel takovéhoto plnění a smlouva v důsledku zmaření účelu (frustrace) zanikne. Smluvní povinnosti však zůstávají platnými, jestliže britská banka pozbyde licence jako bankovní instituce v EU a musí k plnění svých smluv založit pobočku nebo dceřinou společnost na území členských států. Podstatným je obsah původní smlouvy. Záleží zejména na tom, byly-li dohodnuty doložky o hardship, force majeure nebo material adverse change a jejich formulaci. 

Ve srovnání s anglickým právem je situace v kontinentálních právních systémech, jak shora naznačeno, podstatně jiná. Například podle německého práva může Brexit znamenat předpoklad k porušení nebo odpadnutí základu smlouvy (Geschäftsgrundlage podle § 1313 odst. 1 BGB). Obdobně tomu je i v italském Codice civile, který upravuje adaptaci (přizpůsobení) nebo ukončení smlouvy v případě výskytu mimořádných a nepředvídatelných okolností, které zatěžují plnění povinností mimořádným způsobem. Španělský Código civil takovou úpravu neobsahuje, avšak španělský Nejvyšší soud dociluje prostřednictvím extenzivního výkladu a aplikace klauzule rebus sic stantibus obdobného výsledku.[62] Obdobně je upraven režim smlouvy v případě podstatné změny okolností, jež má za následek vznik podstatného nepoměru postavení stran v § 1765 českého OZ. To je důvod k novému jednání stran o smlouvě, resp. k adaptaci smluvních poměrů rozhodnutím soudu podle § 1766 odst. 1 OZ. 

Relativně nejnaléhavější problémy jsou v oblasti pracovněprávních vztahů. Brexit může vést ke ztrátě pracovních míst nebo zákazu zaměstnání těch, kteří mají uzavřené pracovní smlouvy. Dotčeny jsou např. i zaměstnanci nejrůznějších úřadů, resp. agentur Evropské unie sídlících na území Velké Británie, včetně např. Evropské investiční banky. Samotní úředníci mohou být dotčeni pouze změnou sídla těchto úřadů, v případě pracovních poměrů se však může situace v důsledku vystoupení změnit.

Korporátní právo

Existuje celá řada obchodních společností, které jsou založeny podle anglického práva a registrovány v Companies House v Cardiffu. Jejich faktické správní centrum se však nachází v jiném členském státě, např. v České republice. Jde např. o anglické korporace ve formě Limited Liability Company (Ltd.) a jiné, ale též o Limited Liability Partnership (LLP). Brexit představuje pro takové společnosti určité problémy, neboť mezinárodní právo soukromé obchodních společností je rozlišuje podle toho, zda společnost je založena podle práva členského státu EU nebo státu třetího. Svoboda podnikání (usazování) přikazuje uznávání zahraničních společností v rámci EU a jejich zrovnoprávnění s tuzemskými obchodními společnostmi nezávisle na jejich správním sídle nebo místě výkonu jejich činností.[63] Pro společnost se sídlem v EU tak platí inkorporační teorie, podle které společnost podléhá tomu právnímu řádu, podle kterého je založena. Vůči společnostem, které podléhají právnímu řádu třetího státu, používá většina členských států teorii sídla. Podle ní pro takové obchodní společnosti platí právní řád státu, kde se nachází jejich skutečné sídlo. Zatímco zahraniční společnosti EU se sídlem hlavní správy společnosti ve Velké Británii profitují z teorie založení, představuje teorie sídla pro anglické zahraniční společnosti se sídlem na kontinentu celou řadu problémů.[64] Podle přísného pojetí teorie sídla je třeba zahraniční společnost považovat za neexistující. Majetek a povinnosti společnosti anglického práva by tedy nebylo možné přiřadit žádnému subjektu a tedy byly by bez pána. 

Existuje řada řešení, jak by bylo možné těmto následkům předejít. Předně by bylo možné uvažovat o přeměně společnosti do formy, která je uznatelná ve státě jejího sídla. To by ovšem bylo velmi náročné a nákladné. Kromě toho by muselo k přeměně společnosti dojít ještě před brexitem. Státy, které uznávají teorii sídla, mají nicméně zájem na tom, aby společnosti, které mají sídlo na jejich území, mohly řádně existovat i po vystoupení Velké Británie. Ochotu k takovému řešení však nelze očekávat od samotné Velké Británie. Dále by se mohl stát, ve kterém společnost sídlí, vzdát teorie sídla pro všechny společnosti inkorporované ve třetích státech. Takový radikální krok by ovšem vedle inkorporace ve Velké Británii umožnil i volbu právních řádů jiných třetích států, podle kterých ovšem chybí evropský standard ochrany. 

Proto je podle našeho názoru třeba zvolit jinou cestu, a to přeměnu zahraničních společností ex lege. V určitém okamžiku (tedy např. v okamžiku účinnosti Brexitu) by existující zahraniční společnosti byly ze zákona přeměněny do formy uznávané právním řádem státu jejich sídla, např. by se Ltd. přeměnily v s.r.o. Pro zakladatele by vznikly minimální náklady a kromě toho by byla posílena právní jistota s ohledem na jednotnou platnost práva sídla pro všechny společnosti, které před tím podléhaly anglickému právu. 

Problémy nastávají i v případě společností ve formě evropské společnosti (Societas Europea, SE), které mají sídlo ve Velké Británii. Je zřejmé, že po Brexitu nemohou tyto společnosti existovat, protože lze předpokládat, že působnost příslušného nařízení bude omezena na společnosti se sídlem na území EU, resp. EHP. Aby takové společnosti „přežily“ Brexit, musejí přesídlit na území EHP. 

Velmi relevantní je rovněž další osud v Británii založených evropských akciových společností po Brexitu. Bez příslušné speciální úpravy by zřejmě musely tyto společnosti být zrušeny, neboť jejich právní základ odpadne. Teoreticky by tyto společnosti mohly být přesunuty do Irska, kde by měly svoje formální sídlo a mohly si tak zachovat svoji právní formu.

Oblast průmyslového vlastnictví a autorských práv

Nejpodstatnější je zřejmě opuštění režimu unijního práva včetně ztráty působnosti Úřadu průmyslového vlastnictví v Alicante, který registruje ochranné známky a průmyslové vzory. Za účelem zajištění kontinuity ochrany ochranných zámek a průmyslových vzorů bude zapotřebí vytvořit nový britský režim/úřad. Ten by ve Velké Británii převzal úlohu této agentury. V případě autorských práv a patentů je dopad Brexitu méně citelný. 

Kartelové právo

Zcela nepochybně je zapotřebí úpravy kartelového práva po Brexitu, ať již ve smlouvě o vystoupení nebo v autonomním britském právu. Bez této úpravy by se ve vztahu Velké Británie k EU používal soutěžní zákon (Competition Act z roku 1998). V tomto předpisu obsažená úprava je nepochybně podstatným pokrokem oproti dosavadní situaci v tehdejším britském právu. Přesto však obsahuje tento zákon určitá archaická ustanovení. Tak například britská vláda je oprávněna podporovat bez omezení „své“ podniky, povoluje exportní kartely a ochraňuje britské podniky před podniky zahraničními.

Insolvenční právo

V této velmi důležité oblasti se po Brexitu nabízejí tato možná řešení. Pro již zahájená řízení podle evropského nařízení o insolvenčním právu z roku 2002 by měla tato řízení být podle tohoto režimu též ukončena. 

Protože neexistuje žádná mezinárodní úprava, používají jednotlivé členské státy včetně Velké Británie vlastní tuzemskou úpravu insolvenčního řízení, která je v některých z nich ovlivněna modelovým zákonem UNCITRAL (např. právě ve Velké Británii), do značné míry jsou členské státy ovlivněny právě platným evropským insolvenčním nařízením. Mělo by však dojít k uznávání a koordinaci insolvenčních řízení, jejichž úpravu by měla dohoda o vystoupení obsahovat.

Rodinné právo

S účinností vystoupení pozbývá vůči Velké Británii platnosti nařízení Brusel IIa. Místo něj se bude nadále aplikovat Haagská úmluva z roku 1970 o uznání rozvodu manželství a rozluky od stolu a lože, kterou ovšem neratifikovaly všechny členské státy. 

Podstatné však je, že by měly být uznávány rozsudky o rozvodu manželství, vydané před okamžikem platnosti vystoupení.

 

Autor působí jako advokát a vedoucí Centra právní komparatistiky PF UK v Praze.

 



[1] EU Co XT 2 2000 1/18.

[2] European Parliament resolution on the Framework of the future EU – UK relationship, 2018/xxx (RSP).

[3] Draft Agreement on the withdrawal of the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland from the European Union and European Atomic Energy Community, TF 50(2018), 85-Commission to EU 27.

[4]  J. Darwin, The Empire Project, The Rise and Fall of the British World System, 2009, s. 477.

[5] Viz v pozn. 3, s. 30.

[6] Viz v pozn. 3, s. 30.

[7] Viz v pozn. 3, s. 647.

[8] A. Thiele, Der Austritt aus der EU-Hintergründe und rechtliche Rahmenbedingungen eines „Brexit“, EuR 2016, s. 286.

[9] Ibidem.

[10] V. Müller, The 1974-75 UK Renegotiation of EEC Membership and Referendum, Briefing Paper No. 7253, 13 July 2015, s. 25.

[11] Viz v pozn. 3, s. 13.

[12] Viz v pozn. 3, s. 31.

[13] P. Gussone, Das Solidaritätsprinzip und seine Grenzen, 2006, s. 43.

[14] Ibid., 208 a literatura tam citovaná.          

[15] Srov. CONV 723/03.

[16] Čl. 50 SEU zní: l. Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit. 2. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu. 3. Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odst. 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty. 4. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají. Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie. 5. Pokud stát, který z Unie vystoupil, požádá o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle čl. 49.

K tomu srovnej relativně jednodušší režim vystoupení podle smlouvy o Evropském hospodářském prostoru, který je zakotven v čl. 127 a jenž v překladu autora zní takto: Každá smluvní strana může vystoupit nejdříve po 12 měsících od podání písemné výpovědi ostatním smluvním stranám. Bezprostředně po oznámení zamýšleného vystoupení svolají ostatní smluvní strany diplomatickou konferenci, aby stanovily nezbytné změny Smlouvy.

[17] Viz smlouva z 23. května 1969, 1155 U.N.T.S.332.

[18] Na rozdíl od názoru P. Svobody (K právním aspektům Brexitu, Právní rozhledy č. 22, 2016, 784) je třeba primárně interpretovat čl. 50 SEU podle unijního práva. Vídeňskou úmluvu o smluvním právu, kterou nelze aplikovat, neboť některé členské státy ji neratifikovaly (nemluvě o Evropské unii), je možno chápat jako určitý podpůrný pramen interpretace (viz k tomu mj. Sari A., Reversing a Withdrawal Notification under Article 50 TEU: Can a Member State change its mind?, European Law Revue (2017) 42, s. 453).

[19] Viz Thiele v pozn. 8, s. 294. Opačného názoru byla britská vláda, která hodlala oznámit Evropské radě vystoupení bez souhlasu parlamentu. Její rozhodnutí se ovšem stalo předmětem soudního přezkumu, v němž měl poslední slovo britský Nejvyšší soud (viz Supreme Court, [2016] EWHC 2768 (Admin)), jenž konstatoval, že vláda nesmí oznámit vystoupení Velké Británie z EU podle čl. 50 bez výslovného souhlasu parlamentu (odst. 101 citovaného rozhodnutí). Toto rozhodnutí, které nestanovilo podmínky k vystoupení, vyvolává diskusi. Jde především o to, že v takovém případě by vláda měla volnou ruku (carte blanche) ke svému dalšímu postupu (viz kritiku P. Eeckhout, E. Frantziou, Brexit and article 50 TEU: A Constitutionalist Reading, CMLRev. 2017, s. 709). Oprávněná je kritika Edwardse a spoluautorů. In the matter of Article 50 of the Treaty on the European Union, Opinion for Bindmans LLP, ze dne 10. 2. 2017), kteří chápou úlohu parlamentu v ústavněprávním systému Velké Británie ještě intenzivněji a soudí, že parlament by měl schválit každý krok Velké Británie vůči EU, tedy že se jedná o jakýsi schvalovací proces v několika fázích. 

[20] Viz např. J. Jowell, D. Oliver, C. O´Cinneide (eds.), The Changing Constitution, 8. vyd. 2015, s. 38 an.

[21] Ibidem.

[22] To výslovně stanoví Section 18 zákona o Evropské unii (European Union Act) z roku 2011.

[23] Proti zpětvzetí oznámení („oznámení záměru“) je celá řada autorů, zejména např. Budischowsky, in Mayer, Stöger (eds.), Kommentar zu EUV und AEUV, 2011, komentář k čl. 50 SEU, marg. č. 1, a to dokonce se souhlasem adresáta (sic).

[24] Viz potvrzení autorova názoru v literatuře, např. A. Sari, v pozn. 19, s. 471-473. Na podporu zpětvzetí se argumentuje, že jde pouze o záměr, a tedy nikoliv o konstitutivní projev vůle, a tedy jde o akt „procesní“ povahy, jenž znamená zahájení řízení o vyjednávání (R. Streinz, Brexit – Weg, Ziele, Lösungsmöglichkeiten, in  M. Kramme et al. (eds.), Brexit und die juristischen Folgen, 2017, s. 23 an.).

[25] I zpětvzetí oznámení o vystoupení musí být nepochybně v souladu s relevantním ústavním právem (srov. P. Craig, Brexit: What Next?, Brexit: A Drama in Six Acts, European Law Revue (2016), 41, s. 464).

[26] Názor o možnosti zpětvzetí oznámení o vystoupení přesvědčivě potvrzují P. Craig (v pozn. 23, s. 464), pochopitelně za předpokladu dobrověrného projevu vůle, a Eeckhout a Frantziou (v pozn. 19, s. 712). 

[27] Ve formulaci čl. 50 nelze spatřovat zásadní nedostatky. (Opačně Svoboda, v pozn. 18, s. 786, který vytýká řadu nedostatků a i „velkou“ slabinu.) Jak známo, veškeré normy mohou být předmětem výkladu, u některých s ohledem na jejich formulaci je tato potřeba vyšší. Správně je to zejména tehdy, jestliže zakládací smlouvy používají relativně neurčitých hypotéz, obsahujících i generální klauzule a celou řadu dalších neostrých výrazů. Mají tak dostatečnou flexibilitu a skýtají poté, co se osvědčí judikatura, skýtají, ač na první pohled se tak nezdá, stabilitu, právní jistotu a zejména dlouhověkost. Konkrétně formulované právní normy si totiž vyžadují časté novelizace, což nepochybně není v zájmu Evropské unie s ohledem na složitý legislativní proces.

[28] Viz potvrzení tohoto argumentu u Svobody (Svoboda, P. v pozn. 16, 785). Úprava v dohodě o vystoupení však může být nepochybně konkrétnější, nežli je úprava v primárním právu, anebo dokonce může obsazovat i odchylné řešení od toho, které v obecné rovině primární právo předvídá. Nakonec i v tomto ohledu platí, že členské státy jsou pány Smluv.

[29] Přezkoumávání dohody o vystoupení je velmi citlivou a spornou záležitostí (viz J.-H. Herchenröder, v pozn. 24, s. 73).

[30] Srov. Smlouvu o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. 5. 1992, jež je v platnosti od 1. 1. 1994, Úř. věst. 1994 L1a, která upravuje přistoupení ve svém čl. 128.

[31] Možné by bylo ještě členství Velké Británie v ESVO (též EFTA či Evropské společenství volného obchodu). I v tomto případě by se však na Velkou Británii vztahoval režim jurisdikce Soudního dvora ESVO, tedy faktor, který byl jedním z proklamovaných důvodů vystoupení.

[32] M. Lehmann, D. Zetzsche, Die Auswirkungen des Brexit auf das Zivil- und Wirtschaftsrecht, JZ 2/2017, s. 62.

[33] Rada Evropské unie ve vztahu ke státům EFTA, závěry ze dne 14. 12. 2010, Council Document 5101/133.

[34] T. Horsley, Brexit and UK Courts: Awaiting Fresh Instructions, in M. Dougan (et.), The UK after Brexit, 2017, s. 74.

[35] Ibidem.

[36] Ohledně dopadu vystoupení do právního řádu Velké Británie vůbec viz Svoboda v pozn. 16, s. 787, který správně upozorňuje na komplexnost a obrovský rozsah změn v zákonodárství, jenž Velkou Británii po vystoupení očekává. Jen počet dohod o mezinárodním obchodě, které uzavřelo EU a jež přestanou platit a budou muset být znovu uzavřeny, přesahuje padesát.

[37] Srov. 2.18 – 2.20 Bílé knihy.

[38] Viz 2.20 Bílé knihy.

[39] Srov. 2.16 Bílé knihy.

[40] J. Basedow, Brexit und das Privat- und Wirtschaftsrecht, ZEuP, 2016, s. 570.

[41] Viz Luganská úmluva 2007 a Protokol č. 2 O jednotném výkladu úmluvy a o Stálém výboru.

[42] A. Schnyder, in Festschrift für Drobnig, 1998, s. 155 an.

[43] Viz pozn. 10.

[44] Srov. např. posudek ESD 2/13, EU:C:2014:2454 nebo C-402, 415/05 P, Kadi.

[45] Viz European Council - Guidelines, ze dne 23. 3. 2018, srov. pozn. 1.

[46] Viz dále Eeckhout, Frantziou, v pozn. 19, s. 719 an.

[47] Protokol č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva.

[48] Nařízení č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy.

[49] Nařízení č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazky.

[50] Nařízení č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

[51] Srov. B. Hess, Back to the Past: BREXIT und das Europäische internationale Privat- und Verfahrensrecht, IPRax 2016, s. 411. 

[52] Úř. věst. L 266/1.

[53] G. Rühl, Die Wahl englischen Rechts und englischer Gerichte nach dem Brexit, JZ 2/2017, s. 74.

[54] Viz Dickinson, Journal of Private International Law 2016, 195, s. 202.

[55] Hess, pozn. 52, s. 412. Litispendence by měla platit ve vztahu k čl. 29, 31 a 32, resp. čl. 30 Brusel Ia.

[56] Úř.věst.1998, C-27/1.

[57] Úř. věst. 1988, L 319/9.

[58] Úř. věst. 2007, L 339/3.

[59] Úř. věst. 2009, L 133/3.

[60] Viz Rühl, v pozn. 54, 78, dále B. Hess, pozn. 52, s. 409.

[61] Viz např. Nicholl and Knight v. Ahshton, Eldrige co (1901) 2 KB 126, s. 132 an., cit podle M. Lehmann, D. Zetzsche v pozn. 33.

[62] Viz rozsudek Tribunal Supremo z 13. 1. 2013, HOJ STS 1013, 2013, podle Lehmann, Zetzsche v pozn. 33, poznámka 42. 

[63] Viz např. C-212/97 – Centros.

[64] Viz k tomu též M.Winner, Brexit a evropské právo obchodních společností, in XXV. Karlovarské právnické dny, 2017, s. 337 an.